26. dubna 2011 v 21:18 | renuška
|
Někdy má Múza podobu skryté touhy,
jež se na první pohled zdá pouhou fantazií,
přičemž je to ve skutečnosti upřímné přání čekající za realizaci.
Půjdeme po čerstvé trávě, bosí, Ty s nohavicemi vyhrnutými do půl lýtek a v rozhalence sváteční bílé košile, já v hladkých dlouhých bílých šatech, s rozpuštěnými loknami, v pravé ruce držíc jednu jedinou slunečnici a s levou schovanou v bezpečí tvých mužných prstů. Než se zastavíme. Otočíme se proti sobě, budeme se dívat navzájem do očí a usmívat se; uklidňující zeleň lesa a odlesky nedalekého rybníka stanou se těmi nejdokonalejšími kulisami, které znají naši historii. Kolem nás rozeseti po bílých dekách budou si pohodlně odpočívat, třeba i v tureckém sedě, naši nejbližší, jimž bude záležet na našem společném štěstí. Necháme tiše šeptat naše ústa, naše duše, dovolíme vlastnímu srdci, aby říkalo slova lásky, do kterých budou tence hrát melodie, jež tolik milujeme. Bez nepsaných pravidel, jen v naší režii proběhne půvab slavnostních chvil, aby se natrvalo uhnízdil ve vzpomínkách, které budou jedněmi z nejkrásnějších.
Občasná letmá pohlazení vystřídají všeříkající polibky, dosvědčující rozhodnost stejně tak jako stříbrné kroužky, kterými se navzájem ozdobíme. S dojetím ve tvářích a s prudce tlukoucím, ale přesto spokojeným chvěním pokladu, který si nosíme uvnitř sebe, se staneme jedním tělem, jednou bytostí, jedním světem.
A pak? V uličkách mezi dekami v košících zavoní čerstvé jídlo, lahodné pití a místo snídaně v trávě dopřejeme svým vyhladovělým útrobám, aby se zasytily chutným bohatstvím mistrů kuchařů, jež právem zastávají svou hodnost "zlaté vařečky". Těch úsměvů kolem nás, těch pohledů, které hodnotí kouzelnou atmosféru! Nepočítaně! Než povstaneme a s díkem za sdílení oněch fantastických momentů na několik příštích dní opustíme známá místa, abychom byli sami pro sebe. Abychom si mohli užít sami sebe, nás. ♥
Pokud po něčem opravdu toužíme a přejeme si, aby se nastávající události odehrály podle našich představ, je doporučováno neomezeně a jakýmkoliv způsobem své touhy zaznamenat. Přivést je takto na svět a cítit se při nich tak, jako by právě docházelo k jejich naplnění. Jako by to, co píšeme (malujeme, hněteme, vaříme ... zkrátka zvěčňujeme) probíhalo v tomto okamžiku, teď. Nepochybovat, ale věřit z celého svého přesvědčení. Jen tak je možné uvést průběh příštích dní do činnosti, která bude mít na svědomí finále s pdobou našeho vysněného života.
Já to úplně vidím. Tebe a ?