Omluvit se a odpustit
15. dubna 2011 v 20:54 | renuška | Jak to vidím ...Už od malička jsme ve většině vychováváni k tomu, že pokud někomu (ne)chtěně ublížíme, mělo by být samozřejmostí se za tento akt omluvit. Pouhopouhé slovo "promiň" možná může být dostačujícím prostředkem, ale pokud je nemyslíme upřímně, nemůžeme čekat, že naše pokání bude přijato tak, jak si představujeme. Mnohdy musíme v sobě potlačit vlastní hrdost a leckdy až kýčovitou nedotknutelnost naší osobnosti, abychom byli schopni zvednout oči a přiznat si náš omyl. Docela jasně si dokážu vybavit, že když vyvedu něco nemilého, tak nejen že si sypu popel na hlavu a s provinilým pohledem na "oběť" ze sebe pomaličku sypu slova omluvy, ale hlavně se stydím a mám výčitky, protože jsem dotyčnému způsobila větší či menší komplikace. Mohla jsem ho jen na chvíli otrávit, ale třeba taky zklamat na celý život. Mohl se ve mě splést, kdy jsem v afektu udělala či řekla bez rozmyslu větu, která rozmetala minulost a ideály na cucky. Nebo jen lehkovážně mávne rukou, protože ví ...
Na druhém břehu řeky je ale přístav se jménem Odpuštění. Tam čekají ti, kteří jsou tzv. ublížení. Pohybujeme-li se stále v rovině slušného a férového jednání, je nabíledni přijmout ono "promiň" a i přes určitou ránu, která nám byla zasazena, častokrát i hodně hluboko do srdce, prostě a jednoduše odpustit. Svým kladným přístupem ulevíme černému svědomí protistojícího a zároveň pozvedneme svou hodnotu, protože v podstatě nemáme za potřebí si v sobě hýčkat staré křivdy, jimiž bychom se ve finále možná trápili sami více než ti, kteří nám je způsobili. Kteří nás jen na chvíli otrávili, ale třeba i zklamali na celý život. Možná jsme se v nich pletli a oni pak v afektu udělali a řekli bez rozmyslu větu, která rozmetala minulost a naše ideály na cucky. A pak častokrát lehkovážně mávneme rukou, protože víme ...
Proč o tom píšu? Protože při tom všem zapomínáme na jednu moc důležitou věc. Řešíme ty, které jsme zranili nebo jimi byli zraněni, přičemž v úplném počátku to máme být my sami, kdo se má sobě omluvit a kdo si má sobě odpusit. Máme hlavu plnou vin, viníme sebe, že jsme něco udělali špatně nebo cizího, který prostě něco posral a třeba i nechtíc podělal život i nám. My se pak trápíme, naříkáme, ácháme neštěstím nad sebou samým a čekáme, až zahřmí. Ničíme se víc a víc a to je asi právě ta chvíle, kdy by nám mělo svitnout a kdy bychom si měli sami odpustit, že se týráme tak banálními myšlenkami, které zpravidla už dávno ztratily na aktuálnosti. Kdy bychom se té naší malé neviditelné dušičce měli s pokorou omluvit za to, že jí nedopřáváme to, co má tak ráda - štěstí a lásku, radost, smích, pohodu, energii, sluníčko - ale zásobujeme jí slzami, depresivními úvahami a negativním pohledem na svět kolem nás. Přišel čas na změnu, která přináší nesmírně krásný pocit úlevy a lehkosti - toto je nám odměnou za to, že jsme včas pochopili, jak se sebou máme zacházet.
Ten, kdo se chce ničit, ať tak činí, ale pak je hlupákem. Sama jsem takovým obdobím už párkrát prošla a nic dobrého z toho nevzniklo. Daleko příjemněji je mi tehdy, když - vědoma si reality a "aprílového počasí" , tedy i případného vnitřního koloběhu OMLUVIT/ODPUSIT - nasadím úsměv, povznesu se a lehkovážně mávnu rukou, protože vím ...
Komentáře
Reni, ono i odpuštění chce čas. Čas, kdy se utápíme v slzách je očišťující a je to někdy nutné k tomu, abychom došli až k odpuštění. A máš pravdu, nejdůležitější je odpustit sama sobě. Ale nejde to na povel. Člověk k tomu musí dojít. Jsem za Tebe ráda, že jsi k tomu došla. ![]()
Moc hezky si to napsala Renuško!Já jsem horká hlava a používám v afektu slova ,která bych jinak nevyslovila.Když je po všem lituji toho,je mi z toho smutno a snažím se,když vychladnu dát to dopořádku.Ale jedné osobě nedokážu odpustit ,prostě to nejde měla bych já vím....