Duben 2011

Podruhé

26. dubna 2011 v 21:18 | renuška |  Přišla Múza
Někdy má Múza podobu skryté touhy,
jež se na první pohled zdá pouhou fantazií,
přičemž je to ve skutečnosti upřímné přání čekající za realizaci.

Půjdeme po čerstvé trávě, bosí, Ty s nohavicemi vyhrnutými do půl lýtek a v rozhalence sváteční bílé košile, já v hladkých dlouhých bílých šatech, s rozpuštěnými loknami, v pravé ruce držíc jednu jedinou slunečnici a s levou schovanou v bezpečí tvých mužných prstů. Než se zastavíme. Otočíme se proti sobě, budeme se dívat navzájem do očí a usmívat se; uklidňující zeleň lesa a odlesky nedalekého rybníka stanou se těmi nejdokonalejšími kulisami, které znají naši historii. Kolem nás rozeseti po bílých dekách budou si pohodlně odpočívat, třeba i v tureckém sedě, naši nejbližší, jimž bude záležet na našem společném štěstí. Necháme tiše šeptat naše ústa, naše duše, dovolíme vlastnímu srdci, aby říkalo slova lásky, do kterých budou tence hrát melodie, jež tolik milujeme. Bez nepsaných pravidel, jen v naší režii proběhne půvab slavnostních chvil, aby se natrvalo uhnízdil ve vzpomínkách, které budou jedněmi z nejkrásnějších.
Občasná letmá pohlazení vystřídají všeříkající polibky, dosvědčující rozhodnost stejně tak jako stříbrné kroužky, kterými se navzájem ozdobíme. S dojetím ve tvářích a s prudce tlukoucím, ale přesto spokojeným chvěním pokladu, který si nosíme uvnitř sebe, se staneme jedním tělem, jednou bytostí, jedním světem.
A pak? V uličkách mezi dekami v košících zavoní čerstvé jídlo, lahodné pití a místo snídaně v trávě dopřejeme svým vyhladovělým útrobám, aby se zasytily chutným bohatstvím mistrů kuchařů, jež právem zastávají svou hodnost "zlaté vařečky". Těch úsměvů kolem nás, těch pohledů, které hodnotí kouzelnou atmosféru! Nepočítaně! Než povstaneme a s díkem za sdílení oněch fantastických momentů na několik příštích dní opustíme známá místa, abychom byli sami pro sebe. Abychom si mohli užít sami sebe, nás. ♥

Pokud po něčem opravdu toužíme a přejeme si, aby se nastávající události odehrály podle našich představ, je doporučováno neomezeně a jakýmkoliv způsobem své touhy zaznamenat. Přivést je takto na svět a cítit se při nich tak, jako by právě docházelo k jejich naplnění. Jako by to, co píšeme (malujeme, hněteme, vaříme ... zkrátka zvěčňujeme) probíhalo v tomto okamžiku, teď. Nepochybovat, ale věřit z celého svého přesvědčení. Jen tak je možné uvést průběh příštích dní do činnosti, která bude mít na svědomí finále s pdobou našeho vysněného života.

A k velikonocům pěkně vyšukáno vám přeju!

21. dubna 2011 v 20:40 | renuška |  Ze života J.A.R.
Připadám si už poněkud bláznivě, že teď budu poněkolikáté za sebou psát o Jaroslavovi a našich společných trampotách, jenomže tohle prostě musím. Navíc mě blogová Lenii k tomu tak trošku přivedla, abych místo článku na téma "Titanic" (ha, nehledejte v tom vůbec nic, co by mělo spojitost s katastrofou megalodi) napsala zase kratičké povídání o dnešku.
Asi takhle - jeden zákazník si přijel vyzvednout náhradní díly a při vyřízení formalit mi ještě před odchodem stihl popřát, abych dostala - viz. nadpis - o velikonočním pondělí pěkně vyšukáno. Tak jsem se pousmála nad tím, jak toto jindy docela vulgární slovo, ač s úžasným obsahem (abstinenční příznaky pociťuji čím dál silněji), v souvislosti se svátky jara běžně používáme a jen jsem odvětila, že to vyřídím. Dotyčný nemohl tušit, že nemám komu tento požadavek sdělit a - mezi námi - i tak trochu upravit jeho znění především v můj prospěch, kdy pomlázka by možná zůstala stát ladem kdesi v koutě. No nic. Kdo ovšem mou poznámku slyšel velice dobře, to byl právě Jarouš, který se nacházel v relativně krátké vzdálenosti, a ten jen škodolibě poznamenal: "To by mě zajímalo, komu to teda vyřídíš!" Hajzl jeden hnusnej. Vidí mi až do morku kostí a moc dobře ví, o jaké "vyšukání" by ve finále šlo. Parchant nepřející je to, nic víc.

Tolik k dnešku. O týden později mě ovšem čeká další nápor - 1. máj - a líbačka pod třešní. Když na to přijde, nebude mi vadit ani přerostlá tůje před domem, kde bydlím. Však minulý rok jsem si vystačila jen s třešňovou větévkou a vida - zafungovalo to dobře a já neuschla. Přece mi ale nic nebránilo v tom před Jaroslavem si postesknout, jaká jsem to chuděra, načež on, abych náhodou po něm nechtěla nějakou dobročinnou službičku, začal vyjmenovávat, jaké plány na onen sváteční víkend počínaje pátkem a konče prvním květnem s přáteli mají. V kostce to pak shrnul tak, že se všechny tři dny slijí v jeden a tudíž on mě zkrátka líbat nemůže, poněvadž by si ani nepamatoval, že k tomu došlo, natož aby se za mnou někam kodrcal.
Naštěstí a díky bohu se jedná o oboustranné žertovné popichování, jehož následkem je maximálně úsměv, ale rozhodně ne uražení osobnosti jednoho nebo druhého. Nic to ale nemění na tom, že pokud se nestane div divoucí, letošní jaro nebudu ani vyšukaná, ani políbená. A to je sakra pech! Alespoň, že jsem si oživila šatník, protože být k tomu všemu ještě posraná od berana - to už by byl skutečně můj konec :-D.

Pusa na kozičce

19. dubna 2011 v 9:47 | renuška |  Ze života J.A.R.
Ženy jistě znají ten zvláštní pocit "nutnosti", kdy zkrátka potřebují něco nového na sebe a přesně vědí, co by to mělo být. Období před velikonocemi tomu i nahrává svým známým rčením: "Aby nás beránek nepokakal." Pravděpodobně budu jednou z mnoha, které slaví svátky jara vícekrát do roka a ze strachu přek kálícím samečkem od ovce utíkají do obchodů s oděvy s cílem ukořistit něco, co povznese jejich krásu ještě do větších výšek, než tomu bylo dosud.
Z tohoto důvodu zakoupila jsem sobě letos mmj. lehké růžové tričko, jehož přední část zdobí náčrt dívčího obličeje a nějaké popisky. Nic extravagantního, jedná se prakticky o oživení převážně černo-šedého obsahu visícího na ramínkách v mém soukromém šatníčku. Tyto osvědčené barvy sice nikdy nezklamou, ovšem moc mě zaujala jedna věta z úst muže, kterou jsem onehdy zaslechla v televizi: "Když je ti smutno, vezmi si na sebe barevný outfit." Následovala jsem tedy jeho rady a musím uznat, že je to opravdu velice příjemné nepůsobit sklesle na okolí, ač vám třeba v duši je úplně jinak. Ale zpátky k tričku. Jak říkám - žádný hit sezóny, ale ani oblíbený kousek usedlé matrony - zkrátka pohoda jazz. Vychytané doplňky pomohou skrýt nedostatky mého fyzična, kdy v závěru při pohledu do zrcadla poměrně spokojená odcházím do práce.
Pokud bych osm a půl hodiny denně trávila v kolektivu žen, myslím si, že svým laserovým zrakem by i bez vyzvání našly všechny "náhodně" přiznané faldy, které tričko prozradí a bunda s šátkem nezakryjí. Fakt, že mi s vrškem ladí i obutí, by sotva obstál. Ovšem! Já nepracuji se ženami, nýbrž s muži. A tady dochází k úplně jinému sledu událostí. Jejich (zaměřme se - viz. rubrika - na nejdražšího Jarouše) postoj k vnímání ženy a toho, co má na sobě, začíná pohledem ne na to, co se snažím zakrýt, ale na to, co zůstává "veřejnosti přístupné". Od upnutého svršku se logicky dá očekávat, že poctivě obkreslí i prsní obliny, kdy shodou náhod rty vykreslené dámy na triku leží na ňadru a okatě se špulí na všechny, jež si jich všimli. Pak se není čemu divit, že když zapózuji před nebohým Jardou a nadhodím, že jsem dnes obzvláště krásná, on jen odvětí:
"No, a máš pusu na kozičce!", načež zjistí, že ve varné konvici , kterou drží v ruce, není ani kapička vody, a nemůže mě tedy potřísnit. Nezůstávám mu nic dlužna a prohodím, že pokud by mi svlažil mé poprsí chladnou tekutinou, postavila by se mi bradavka a co potom? ... Tehdy zcela očekávaně rozpačitý Jaroslav otočí své kroky jiným směrem a odchází ode mně pryč, protože se prostě a jednoduše stydí a nemá na to co říct. V ten moment mi připomíná psa, který štěká, ale nekouše a já musím říct, že Jarin je bafík vskutku uňafaný, ovšem jinak naprosto neškodný, neboť mu zuby buďto ještě nenarostly nebo o ně už dávno přišel :-).

Vodopád

18. dubna 2011 v 19:57 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsem neponaučitelná. Už poněkolikáté se pokouším vstoupit do téže řeky, která už od počátků, aniž bych si toho všimla, proudí v protisměru a brání mi v chůzi na místo toho, aby mě s sebou unášela a já se nechala chladit hladkými vlnkami a tichým šuměním. Proti tomu se dostávám do peřejí, klopýtám přes skryté kluzké balvany schované pod hladinou a do vzduchu vytahuji ruce pro dva záchranné kruhy, které se pokaždé přiblíží těsně před naprostým vyčerpáním. Na jednom
je výrazně napsáno Ondra a na druhém Honza. Nebýt nich, možná bych obalena v slizké řase ležela někde pod jezem a odevzdaně čekala, až se ryby nasytí. Možná bych stejně jako Malá mořská víla zdobila povrch lesklé vodní plochy křehkými pěnovými lekníny, které by každého kolemjdoucího lákaly ke zdržení a pokochání nad jejich něžnými jemně růžovými okvětními lístky položenými na plochých zelených listových talířích. Možná bych se během boje s divokou vodou dostala až pod samý okraj vodopádu, kde se prudký proud dělí na tisíce miniaturních třpytivých kapiček připomínajících krajku, jež žádná lidská ruka nevytvoří. Vím, že tak daleko ale nedojdu, protože ta dvě červenobílá kola pokaždé přiletí včas.

Není mi fajn a jsem si velice dobře vědoma toho, proč. Obávám se, že přes veškerou podporu okolí si v onom konkrétním případě všichni, kterým na mě záleží a kteří jsou blízce seznámeni se situací, klepou na čelo. Bezradně krčí rameny, protože i kdyby mi dnes a denně opakovali, ať se na všechno vykašlu, stejně je neposlechnu. Pokaždé začnu s různou výmluvou, proč zrovna teď bych už mohla být konečně šťastná ... neboť tomu skutečně věřím. Věřím? Spíš doufám. Spoléhám se na změny, kterých se dostává mým úvahám a vnitřním dialogům, obhajuji se sama před sebou a nedám si říct, jako strážci v pohádce O statečném kováři, kteří pokaždé dostali přes prsty, resp. přes halapartny.
Přestože znám svou hodnotu, svou jedinečnost (tak jako je jedinečný každý každičký člověk), přesto se prodávám pod cenou a v závěru ještě zjišťuji, že mám na sobě cenovku se slevou a s upozorněním: "Náhražka." Něco jako instatní jížka nebo hovězí vývar v kostce. I tak mi to stojí za to, ačkoliv to neumím vysvětlit. Stačí jen prostě říct ... hmm ... láska? Ovšem položím-li si otázku směrem ke mně, má-li láska právo posílat nás pod vodopád a nechat nás utonout, musím si pravdivě odpovědět, že pokud to tak cítíme, pak asi ano. Pak asi může ničit, protože jí to sami dovolíme. Místo radosti a štěstí, které by s ní automaticky měly přicházet, se z ní stává boj o holý život.

Mé náladové propady jsou příšerné. Poslední dobou mají na svědomí především to, že se mi nic nechce. Nic mě nebaví. Resp. neláká mě psaní, čtení - činnosti, které mě naplňovaly. Zbožňuji jaro; ty krásné sluneční dny, které teď přicházejí poměrně často, bych uměla strávit určitě daleko lépe, než tomu je v tomto momentě. A nejvíc ze všeho mě mrzí, že svou mrzutostí otravuji život i ostatním. A třeba snad právě proto, přijde-li důvod k smíchu, si ho užívám, až mě bolí břicho. Oddávám se tomu prudkému natřásání bránice a nic mě neumí utlumit, zastavit. Jsem vděčná za historky, které mě odvedou podobně jako ony záchranné kruhy pryč z nebezpečí. Omlouvám se tímto všem, které zásobuji poměrně sytě svými starostmi a slibuji, že se snad už brzy konečně naučím pořádně prsa, aby se o mě nemuseli bát a mohli mě volně pustit "k vodě".


Zdroj obrázku:
http://browse.deviantart.com/?q=lifebuoy&order=9&offset=168#/dfjya1

Omluvit se a odpustit

15. dubna 2011 v 20:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Už od malička jsme ve většině vychováváni k tomu, že pokud někomu (ne)chtěně ublížíme, mělo by být samozřejmostí se za tento akt omluvit. Pouhopouhé slovo "promiň" možná může být dostačujícím prostředkem, ale pokud je nemyslíme upřímně, nemůžeme čekat, že naše pokání bude přijato tak, jak si představujeme. Mnohdy musíme v sobě potlačit vlastní hrdost a leckdy až kýčovitou nedotknutelnost naší osobnosti, abychom byli schopni zvednout oči a přiznat si náš omyl. Docela jasně si dokážu vybavit, že když vyvedu něco nemilého, tak nejen že si sypu popel na hlavu a s provinilým pohledem na "oběť" ze sebe pomaličku sypu slova omluvy, ale hlavně se stydím a mám výčitky, protože jsem dotyčnému způsobila větší či menší komplikace. Mohla jsem ho jen na chvíli otrávit, ale třeba taky zklamat na celý život. Mohl se ve mě splést, kdy jsem v afektu udělala či řekla bez rozmyslu větu, která rozmetala minulost a ideály na cucky. Nebo jen lehkovážně mávne rukou, protože ví ...
Na druhém břehu řeky je ale přístav se jménem Odpuštění. Tam čekají ti, kteří jsou tzv. ublížení. Pohybujeme-li se stále v rovině slušného a férového jednání, je nabíledni přijmout ono "promiň" a i přes určitou ránu, která nám byla zasazena, častokrát i hodně hluboko do srdce, prostě a jednoduše odpustit. Svým kladným přístupem ulevíme černému svědomí protistojícího a zároveň pozvedneme svou hodnotu, protože v podstatě nemáme za potřebí si v sobě hýčkat staré křivdy, jimiž bychom se ve finále možná trápili sami více než ti, kteří nám je způsobili. Kteří nás jen na chvíli otrávili, ale třeba i zklamali na celý život. Možná jsme se v nich pletli a oni pak v afektu udělali a řekli bez rozmyslu větu, která rozmetala minulost a naše ideály na cucky. A pak častokrát lehkovážně mávneme rukou, protože víme ...

Proč o tom píšu? Protože při tom všem zapomínáme na jednu moc důležitou věc. Řešíme ty, které jsme zranili nebo jimi byli zraněni, přičemž v úplném počátku to máme být my sami, kdo se má sobě omluvit a kdo si má sobě odpusit. Máme hlavu plnou vin, viníme sebe, že jsme něco udělali špatně nebo cizího, který prostě něco posral a třeba i nechtíc podělal život i nám. My se pak trápíme, naříkáme, ácháme neštěstím nad sebou samým a čekáme, až zahřmí. Ničíme se víc a víc a to je asi právě ta chvíle, kdy by nám mělo svitnout a kdy bychom si měli sami odpustit, že se týráme tak banálními myšlenkami, které zpravidla už dávno ztratily na aktuálnosti. Kdy bychom se té naší malé neviditelné dušičce měli s pokorou omluvit za to, že jí nedopřáváme to, co má tak ráda - štěstí a lásku, radost, smích, pohodu, energii, sluníčko - ale zásobujeme jí slzami, depresivními úvahami a negativním pohledem na svět kolem nás. Přišel čas na změnu, která přináší nesmírně krásný pocit úlevy a lehkosti - toto je nám odměnou za to, že jsme včas pochopili, jak se sebou máme zacházet.
Ten, kdo se chce ničit, ať tak činí, ale pak je hlupákem. Sama jsem takovým obdobím už párkrát prošla a nic dobrého z toho nevzniklo. Daleko příjemněji je mi tehdy, když - vědoma si reality a "aprílového počasí" , tedy i případného vnitřního koloběhu OMLUVIT/ODPUSIT - nasadím úsměv, povznesu se a lehkovážně mávnu rukou, protože vím ...

V nebi :´-(

10. dubna 2011 v 8:04 | renuška |  Snímánky

Rikinka byla kočka domácí, ven jsme ji teprve nedávno začali vodit v postroji i přes její odpor - chtěli jsme jí dopřát přírodu, vůni jara, ochutnání čerstvé trávy. Kratičké procházky i delší cesty, kdy jsme její nohy šetřili nošením v baťůžku či náručí, zvládala chvílemi hrdinně, chvílemi drápky zatínala všude, kde se dalo nebo jen na protest zůstala stát a ani se nehla. Její nepřirozená útlost nás sice udivovala, protože jedla vydatně a své denní dávky ve většině případů zvládala hravě ještě s návdavkem, ale nikdy by nás nenapadlo, že důvodem může být např. nemoc. Považovali jsme ji za zdravou vitální téměř roční kočičku, která se v bytě dokáže tak vyřádit, že prostě nestíhá přibírat na váze (ovšem ani na velikosti ...). Zkrátka jsme ji brali takovou, jaká je.
Právě dvouměsíční nepřetržité mrouskání stupňované s učůráváním u každých dveří, které měla během čekání na nás k dispozici, ať už jsme byli v práci a ve škole nebo jsme spali a ona byla zavřená, mě přivedlo k tomu dát Riki vykastrovat. Nechat ji podstoupit běžnou ambulantně prováděnou operaci, jež by měla divokou kočičku "srovnat". Kluci s mým rozhodnutím sice nesouhlasili, ale nepříjemný pach chodby, ve které měla Riki pelíšek i WC a kde také nechávala poslední dobou loužičky, byl opravdu protivný a toto bylo jediným možným řešením. Vč. "uklidnění hormonů". V pátek se mnou Rikina jela do práce, odkud jsme zamířili za známým a prověřeným veterinářem, který měl zákrok provádět. Bohužel nikdo z nás nečekal, že se Rikinka už neprobudí. Že narkoza bude pro její srdíčko tak silným šokem ...
Odvezla jsem si ji, se slzami v očích, s myšlenkami, jak to řeknu dětem, v jejím pelíšku, ve kterém jsme ji také pochovali. Bolest Ondry a Honzy, kteří u školy čekali, až pro ně s Riki přijedu, a místo toho uviděli uplakanou mámu bez jejich milované kočičky ... o tom se nedá psát.
Pláčeme stále. Chvílemi o samotě, chvílemi všichni tři dohromady. Je nám smutno po kamarádce, která s námi prožila kus společného života, zpestřovala nám dny svou něžnou přítulností i lumpárnami. "Pomáhala" při úklidu, kdy se honila za smetákem, za sklem ve dveřích šmírovala náš pohyb při luxování, s oblibou spávala na Honzíkově polštáři nebo na mých zádech. Na každém okně po sobě nechala památky v podobě otisků čumáčku, když vyhlížela z parapetu do okolí. Zůstal po ní malý plyšový tygřík, kterého nám nosila jako miminko do našich postelí. Byla právoplatným členem naší domácnosti a navždy jím zůstane. Milovala nás a my jsme milovali ji. Naši drahou Riki ...

Pravá blondýna

7. dubna 2011 v 21:32 | renuška |  Ze života J.A.R.
Ve středu se mi dostal "do rukou" článek o blondýnách, který mě nesmírně povzbudil - ve své podstatě jsem ohroženým druhem, který do dvouset let absolutně vymře, resp. tmavovlasé geny převálcují ty světlé. Více tady:

http://zena.centrum.cz/sex-vztahy/2011/4/5/clanky/pravda-o-pravych-blondynach-jake-jsou/

Pro určité jedince by bylo vhodné tuto informaci obzvláště zdůraznit, aby si uvědomili, s kým mají tu čest. Totiž! Pozornějším z vás jistě neuniklo, že se ocitáme v rubrice "Ze života J.A.R.", kde víceméně pokaždé převypravuji historky, které se mi přihodily s Jaroušem z práce. A právě on je tím, kdo by si měl slovo od slova přečíst onu výše uvedenou zprávu, aby si konečně začal považovat té vzácnosti, že mě má. Nejen, že jsem na vymření, ale podle vědeckých teorií a statistik jsem také prototypem ženy, by měla muže přitahovat víc než brunety. Inu ... nevím. Nijak zvlášť na sobě nepociťuji, že by se přede mnou tvořily fronty touhychtivých samečků, jež neprahnou po ničem jiném než po partnerství se mnou ... Navíc!!! nejsme zdaleka tak hloupé, jak se o nás tvrdí, ale rády této pomluvy využíváme ve svůj prospěch, aby ve finále spadla společnosti čelist, když zjistí, že jsme vlastně velmi, velmi nadané, chytré, inteligentní, důmyslné, vtipné, prostě úžasné.
No nic. Zpátky k tématu. Já vlastně o sobě vůbec nepochybuji, zároveň si ale rozhodně nemyslím, že bych byla chodící encyklopedie. Umím a vím tolik, kolik jsem schopna pochytit, kolik jsem ochotna se naučit a kolik potřebuji pro svůj život. Mám ještě poměrně hodně mezer a mezírek (nejen těch prsních), které by bylo potřeba zaplnit znalostmi, ale i s přihlédnutím k tomuto nedostatku si o sobě nemyslím, že bych měla být nějaká pipka, co jen proto, že je světlovlasá, bude taky - s prominutím - vypatlaná.
O to víc mě pokaždé dostane, když sednu na lep někomu, kdo se tajně tetelí, až mě napálí. O mé naivitě není nutné se rozepisovat; někdy důvěřuji tak intenzivně, že přehlédnu chystanou lest a pak nezbývá než schovat hlavu do dlaní a zasmát se vlastní hlouposti. Načež s pokorou přijímám tvrzení, že ... "jsem přece jenom blondýna!" Podobný případ se totiž odehrál dnes - kde jinde, než - na pracovišti. Jaroslav vtrhl ke mně do kanceláře a přikázal:
"Piš!"
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou, ale poslechla jsem. Vzala jsem svůj sešit "blbečník", tužku a čekala na diktát. Ten začínal slovy:
"V sobotu a v neděli ..."
Říkala jsem si, že takhle divné pokyny jsem už dlouho neslyšela, ale domnívala jsem se, že se kolegové pravděpodobně na něčem domluvili a budou chtít třeba vytisknout jakousi informační ceduli na vrata apod. Nenamítala jsem tedy a napínala uši, co bude dál.
"... bude ..."
Aha, opravdu se něco bude dít, mínila jsem v duchu a hlavou se mi honily myšlenky, že mě třeba Jarouch bude chtít pozvat na nějakou společnou akci. Než mé úvahy narušilo:
"... tma jak v prdeli."

Hajzl, hajzl, hajzl jeden! Dostal mě a škodolibě pozoroval mé reakce. A že prý už je to podruhé, co jsem mu spolkla tentýž vtípek. Parchant jeden. Vede dva:nula a já zatím pořád nemám nic, čím bych ho dostala. Nehledě na to, že musím sebekriticky přiznat, že na podobné fóry on je prostě kapacita, proti které se nedá ničím a nijak bojovat. Jen vzpažit a vzdát se, přiznat - ach, jak jeho ego nabývá na velikosti! - svou porážku, svou hloupost. Zmetek. Ale já mu tu tmu v prdeli jednou pořádně osladím!

Jaravíla

5. dubna 2011 v 10:26 | renuška |  Přišla Múza
Dlouho jsem spala. Celých devět měsíců jsem bledla a ztrácela se do mlhavé běloby, abych se směla vrátit zpátky a znovu si připadat jako v ráji, kde o mě všichni pečují a mají mě rádi. Kde se na mě těší, kde se jejich touhy nedočkavě tetelí, aby mi mohly splnit, co mi na očích uvidí a z mé křehké duše vyčtou, a já jim jejich lásku oplácela, jak jen umím. Škoda jen, že můj pobyt tady je limitován a já už teď vím, že se brzy budu muset odebrat zpátky do prázdna, abych uvolnila místo své sestřičce, která zatím odpočívá stejně jako další dvě.
Máme mezi sebou zvláštní vztah - víme o sobě, ale s jednou z nás se nikdy nepotkáme. Žádná z nás není starší, žádná z nás není ošklikvější, dokonalejší, chytřejší. Všechny jsme stejně půvabné a důležité, ale každá jinak. Bývají okamžiky, kdy se hádáme o své dočasné působiště, za což může jednak naše netrpělivost, ale také přání zůstat co nejdéle tam, kde smíme být jen chvíli. Kde je živo, spousta místa, mnoho krás k vidění i k cítění. Kde samým údivem nevíme, kam se dřív vrtnout, kde se na špičce své jemné nožky zatočit do té nejpůsobivější piruety a okouzlit tak široké okolí, jež by zatoužilo pouze po naší společnosti. Užíváme si a podmaňujeme prostor určený jen a jen pro nás a z povinností, jež s sebou přinášíme, si vytváříme radost a štěstí, díky kterým záříme.
Právě teď přišla řada na mě - proto procitám z tvrdého snění a z počátku opatrně nakračuji, abych si o chladné ranní vlhko v pučící trávě neporanila svou tenkou kůži na nohou. Od prvních teplých doteků slunce si nechám obarvit své dlouhé vlasy, jež se svým zlatem vyrovnají právě paprskům. Tváře poštípané od sychravého větříku získají narůžovělý nádech a tulipánová růž propůjčí svou rudost mým rtům, které se usmívají na probouzející se přírodu. Modřence a podléšky se v mých očích budou odrážet jako obraz v zrcadle a já už dávno nebudu neviditelná. Ještě mi zbývá zabalit svou nahotu - jsem si sama návrhářkou i švadlenkou, kadeřnicí i kosmetičkou; z narcisů uvitý věnec a z kalichů bledulí navléknuté korálky, šaty ušité z jemně oranžového svítání, ozdobené výšivkou sedmikrásek. Takhle bude vypadat můj březnovo-dubnový slavnostní háv, v němž vyprovodím Zimyvílu do načechraných peřin, aby mohla po náročné práci nabírat síly. Ten pak vyměním za květnové kanýrky teplého vánku, za mašle zapletené do pampeliškových copů, za volánky poskládané z rozvitých pupenců třešní a jabloní, za nimiž se budu schovávat při pozorování líbajících se lidí. Než se v červnu, ve vůni zralých jahod, v lehkosti lučních zvonků a líbeznosti kopretin stanu jednou z nich. Smrtelnicí, ovšem pouze dočasnou - jen na dalších čtyřicet týdnů.

Kopretino!

4. dubna 2011 v 10:39 | renuška |  Ze života J.A.R.
Je to již téměř čtrnáct dní, kdy firma, v níž pracuji, slavila 15-ti leté výročí od založení. Při této příležitosti jsme pořádali po dva všední dny za sebou tzv. "Dny otevřených dveří", během kterých mohli nejen naši zákazníci shlédnout novinky i starší prototypy zemědělských strojů, jejichž prodejem se zabýváme. Jako na objednávku se zdálo být počasí, kdy ve středu i ve čtvrtek bylo náramně slunečno a většina expozice vystavená ve venkovních prostorách měla možnost být donekonečna okukována třístovkou zvědavých párů očí bez obav, že zmoknou.
Pro renušku a Jarouše ovšem podobné akce znamenají, že v tandemu budou obsluhovat vyprahlá hrdla člověčenstva; Jára u pípy, z níž nemohlo téct nic jiného, než "jedenáctka" Krakonoš, no a renuš tradičně s varnou konvicí, dvěma druhy kávy a čajem. Hned vedle našeho stanoviště působili tři profesionální kuchaři přibližně v našem věku, kteří od počátku sklízeli samou chválu a já musím podotknout, že zcela oprávněně. Podával se hovězí guláš, domácí sekaná, dva druhy klobásek, řízky, pečené vepřové ramínko nebo uzená kotletka - jak je komu libo. Milovníkům zelných salátů bylo též dopřáno stejně jako těm, kteří po vydatném masovém pokrmu potřebovali sladkou tečku, kdy na výběr měli ze šesti druhů pečiva od koblih až po jablkový závin. Málokdo odolal tak široké nabídce a já si troufám tvrdit, že většina hostů ochutnala více než jednou z bohaté krmě, jež jim byla k dispozici zcela zdarma.
Přejdu-li únavu a bolest nohou, která se v pozdnějších hodinách dostavila po oba dva dny, musím říct, že tolik legrace a vtípků už jsem hodně dlouho nezažila. V podstatě hned od počátku, od našeho seznámení s druhou partou, jsme najeli na společnou řeč a vzájemně se doplňovali v narážkách a legráckách směřujících k "oběti", která si zpravidla nenechala nic líbit. Pan vrchní kuchař Fanda společně s Jaroušem si tak bravurně přihrávali a smečovali, až jsme se kolikrát nestačili divit. Jedním z mnoha vrcholů, vlastně takovým pomyslným startovacím kolíkem, který se jako při štafetě předával od jednoho k druhému, bylo oslovení, jímž mě Jaroslav častoval. Jednomu by se mohlo zdát, že když na mě volá: "Kopretino!", bude to nepřímé vyznání citů nebo důkaz láskyplného přátelství, ale já tušila, že se za tím skrývá jistě nějaký uličnický podtext, který byl mě i ostatním vzápětí prozrazen samotným autorem:

"Ano, kopretina je vskutku velice krásná květinka - na dálku. Ale když si k ní čuchneš, tak strašně smrdí ..."
K mé "smůle" se tato přezdívka setkala s velkým úspěchem a její příznivci ji vydrželi používat až do konce oslavných dní. Co naplat, bránit se by znamenalo provokovat k ještě šílenějším nápadům, raději jsem tedy táhla za jeden provaz a na "kopretinu" slyšela pokaždé, když ji někdo zmínil. Samozřejmě s úsměvem a také s nevyslovenou výhružkou pomsty, jež rozhodně bude sladká!