7. března 2011 v 11:51 | renuška
|
Myslela jsem si o sobě, že ohledně rozvodu přežiji všechno s hrdostí a víceméně i s radostí z toho, že se nám oběma konečně podařilo formálně ukončit vztah, který nefungoval už řadu let. Chvilkové pochybnosti se samozřejmě dostavují, ale ne nikterak často, spíš je to náhodné vnuknutí mysli, které bývá docela rychle uklidněno racionálními argumenty, že konáme dobře. Ačkoliv úplně svobodnou se budu cítit až po 28. březnu, už teď jsem na sebe pyšná, že jsem nezůstala trčet v prázdnu a nepokračovala v ponižující pozici dělání někomu blbce. Buď jak buď, já pevně věřím ve šťastné zítřky, ke kterým bych v tehdejším svazku jen těžko dokázala doklopýtat.
O to víc mě překvapily slzy, které přišly zcela náhle a řekla bych, že i s víceměsíčním zpožděním. Proč? Jednoduchou cestou, neboť stačilo několik vzpomínek zvěčněných na fotografiích, které naplnily dobrou desítku alb zahrnujících patnáct let společného života. Počínaje prvopočátky vztahu, přes štěstí zachycené na prvních dovolených, radost z ozdobeného vánočního stromečku stojícího u polorozpadlé skříně po prababičce nebo pohled na starou postel se slámovými matracemi, za kterou jsme tenkrát byli tak rádi. Postupně se mi vybavovaly dávno zapomenuté momenty všeho krásného, co jsme spolu zažili a když jsem během těchto myšlenkových útěků do minulosti třídila snímky do dvou komínků "jeho" a "moje", stalo se to. Slané moře mi zalilo oči a pak se rozkapalo a tříštilo o skla brýlí a já nechala poprvé za hodně dlouhou dobu plynout emoce spojené s rozchodem. Nebyla to lítost, ale přece se mi hlavou honily otázky typu: "Proč se to tak vysralo?"
Teď se mi zdá, jako bych z hustě popsané knihy vytrhala namátkově polovinu stránek, kdy ani jedna část bez té druhé nedává smysl. Jen autor je schopen domyslet si prázdno, které tou selekcí vzniklo a svému příběhu dát nějaký tvar. Bohužel už tam budou chybět detaily - ty se rozutekly a naděje, že by se někdy v budoucnosti mohly dát opět srozumitelně přečíst, je téměř nemožná. Nevím, kdo z nás byl lepším spisovatelem, kdo z nás dělal víc hrubek nebo tápal ve skladbě slov, vzájemně jsme se snažili psát co nejhezčí příběh, který bohužel neskončil happy-endem, ale naštěstí se nejedná ani o tragédii nebo drama. Je to realistický román se vším všudy a v podstatě i jeho závěr by se dal označit pojmem "Na úrovni".
Ještě několik večerů budu potřebovat k tomu, abych dokončila činnost, kterou jsem započala. Snímek od snímku budu váhat, kterému z nás bych ho měla nechat jako památku, přičemž nejbolestivější bude asi období, ke kterému jsem zatím nedošla. Narození našich dětí, vžívání se do rodičovské role, příchod potomka, kterého jsme splodili s láskou. Vůbec nevím, jak si poradím, ale musím to zvládnout. Je to jedna z posledních vět, za kterými už zůstane jen malá černá tečka značící konec. Patnáct let zavřených do sbírky fotografií, patnáct let, které nás posunuly až do současnosti, patnáct let, které nebyly promarněné, byly takové, jaké jsme si je udělali. A pak? Pak půjdu do papírnictví, koupím si úplně nové album a budu se těšit, až ho začnu plnit novým životem. A znovu budu věřit, že je to na věky.
Až mi to vehnalo slzy do očí. Chápu, že je Ti líto toho pěkného co mezi vámi bylo, přestože už dávno víš, že je to pryč a čas nejde vrátit.
P.S. Jen mě napadlo, zda je vůbec nutné ty fotky třídit a rozdělovat? V dnešní době kdy se dá z fotky udělat fotka, nebo vše naskenovat a uložit digitálně.