20. března 2011 v 9:26 | renuška
|
Někdy to bývá nejjednodušší řešení - utéct přede vším, schovat se, zalézt a zaspat to s nadějí, že až se vzbudíme, bude zase krásně slunečno, bezvětrno a příjemně naladěno. Jenže ono je to poměrně dost zbabělé zdrhat a ne vždy je to ideální řešení. Někdy je naopak výrazně nutnější povolit sevřené půlky a zabojovat. Ať už se pereme o život cizí nebo svůj. Protože v první řadě jde vždycky o život náš. My investujeme svou energii, kterou jsme načerpali, my směrujeme své myšlenky do míst, kde na ně i na nás v cíli čeká jen to pozitivní. A je právě jen na nás samotných, zda se budeme užírat a trápit (někdy není vyhnutí) a necháme se tím pádem projít celou tou situací s výsledkem, že nám bude ještě hůř, nebo ... nebo přijmeme skutečnost takovou, jaká je, pokusíme se najít několik špetek naděje, poskládáme je k sobě, tedy budeme je brát na vědomí a plynule navážeme na běžný život s tím, že problémy se vyřeší ne bez nás, ale tak, že budeme v pohodě. Někdy opravdu není třeba bojovat do roztrhání těla, ale raději s čistou hlavou a třeba i s pocitem, že se máme na co těšit, že víme o radostech, které nás dokáží naplnit - a o to víc jsou pak bolesti menší.
Posledních několik dní se učím chápat, a to především sebe. Své jednání, své požadavky, svou lásku. Učím se smiřovat s mnohými záležitostmi, učím se nacházet si právě ony výše uvedené špetky a víceméně si je střádám pro sebe. Protože nikdo nemá právo druhého do ničeho nutit, tedy ani do toho, aby přijímal mnou vydávané sdílení. Pomáhám podporovat, ale pokouším se nevnucovat, protože pak se z pomoci stává nepříjemný tlak, jež vyvolává ne příjem, ale naopak odpor. Nasekala jsem fůru chyb, které vznikly z mého dobrého přesvědčení , že tak je to správně. Jako v podstatě většina všeho, co děláme. V tu danou dobu nějak uvažujeme a teprve zpětně jsme schopni (tedy, měli bychom být, jedná-li se o zásadní věci, které nám více zasahují do života) posoudit, zda jsme činili dobře nebo ne. A já se teď právě na popud vyšší moci otáčím a své omyly vidím. Jako správný člověk bych se podle rčení měla chybami učit, ovšem v mém případě je zcela jasné, že se střela minula s cílem. Stále opakuji totéž, můj přístup se nemění a ... místo aby přinášel a dával, tak likviduje. Nemohu se za to vinit, protože konám souběžně s cítěním a vím, že tak to umím nejlépe. Třeba mám jen špatný odhad, třeba bych opravdu někdy raději měla zůstat jen sedět a čekat, jak mi bylo doporučeno.
Mé myšlenkové pochody jsou momentálně tak složité, že se v nich sama hodně potácím a zkouším si z nich vybrat to, čemu rozumím. Proto chápu, že se v mém článku nejspíš ztratíte, dojdete-li vůbec jeho konce. Možná právě proto ani teď tolik nepíšu, protože nejsem natolik uvolněná, abych se vyjadřovala "čitelně" a "pochopitelně". Ovšem naděje v lepší zítřky stále trvá a jakmile se uvolním nejen já, ale i hodně nabité příští dny, zase se "vrátím". Maličko změněná, ale pořád stejná renuška :-).
Milá Renuško!Vůbec se v tom neztrácím,ale nepiplej se ve všem tak dopodrobna.Přeber si to podstatný.Nevracej a nešťourej v tom co bylo-už není!Jdi dopředu v klidu a vyrovnaná,určitě se to vyplatí.Nechtěj svá přání za každou cenu!!Žij a užívej!!