Březen 2011

Dopryč

31. března 2011 v 10:39 | renuška
Ta myšlenka mě napadla poprvé včera. Je to možná zbabělé uvažování, ale po tom všem mám tisíc chutí sbalit si svých pět švestek (teoreticky bych mohla odhadovat, že by daly na pořádnou lahev slivovice) a odstěhovat se třeba až na druhý konec republiky. Nebo kamkoliv jinam, kde by mi mnohá okolní místa nepřipomínala posledních několik měsíců, během kterých jsem se pohybovala buď v absolutním štěstí nebo se naopak podražená zvedala ze dna. Nic mezi tím totiž nebylo. Pořád a jenom vyčerpání, které se nemělo jak vyléčit. Nelze si stále v sobě obhajovat člověka, ačkoliv ho sebevíc milujete, když on sám není schopen vám dát téměř nic. Ne, že by to neuměl, ale prostě ... nechce, protože je přesvědčený, že už to nedokáže, že je prázdný. Tím víc jsem věřila tomu, že se "něco" změní, čemuž nasvědčovalo několik minulých týdnů, ovšem zdání klame. Podrobnosti pominu, jen dodám, že se cítím opravdu hodně podvedená.
Jsem příznivcem jistot. Nemám ráda, když nevím. O to víc mě samotnou překvapilo, že bych byla ochotna právě ty mé současné jistoty opustit a začít v naprosto neznámém prostředí úplně od začátku, počínaje sháněním bydlení, školy, práce, přátel a v závěru i lásky. Po slepu položit prst do mapy a tak najít své příští útočiště, svůj příští domov. Nikdy jsem takový dobrodruh nebyla, vzpomínám si, že po střední škole jsem téměř okamžitě nastoupila do zaměstnání, ve kterém působím dodnes. Žádný roční nebo i víceletý pobyt v zahraničí, kde bych si jako Au-pair zajistila solidní finanční zajištění. Neuměla jsem si představit, že bych na tak dlouho odjela od přítele (mého budoucího manžela), od rodiny. Má račí povaha mi podle profláknutého horoskopového manuálu přesně diktovala, že zůstat v centru rodinného krbu je pro mě typické a vlastně i jediné řešení. A teď? Jako bych se vymykala normálu, standartu, své vlastní přirozenosti zůstat ve známém prostředí, na které jsem od malička zvyklá.
Udiveně nad tím vším kroutím hlavou, nepoznávám se a přiznávám, že se mi tahle šíleně bláznivá úvaha navzdory rozumným argumentům hodně líbí. V podstatě právě teď je ideální šance skutečně odstartovat úplně nový život, a to úplně od píky. Přihlásit se do školy a vystudovat floristiku a aranžérství, otevřít si to nejkrásnější a nejvoňavější květinářství v širokém okolí, které by zákazníky lákalo nejen okvětními lístky, ale i svou něžnou a uklidňující atmosférou. Nad obchodem v podkroví bych si pro sebe a své dva kluky vytvořila útulný domov, do kterého by časem přibyl někdo, kdo by mě i mé syny upřímně a opravdově miloval. Kdo by s námi chodil na procházky, jezdil na výlety, vyrazil do kina, do divadla, nebo jen v sobotu připravil snídani do postele a vydržel být celý den zachumlaný v peřinách, aniž by pohlížel po hodinách a odpočítával čas, kdy už bude muset vstávat. Fantazírovat mi šlo vždycky na výbornou.
A realita? Mapu nechám složenou a šťouchat budu daleko spíš brambory k nedělnímu obědu než prst do své budoucnosti. Svůj slib, který jsem Ondrovi a Honzovi dala ohledně toho, že budou stále docházet do stejné školy s oblíbenými kamarády, dodržím. Dál budu mít své rodiče, sestru i všechny další příbuzné blízko u sebe stejně jako své přátele; ti všichni mě už mnohokrát dokázali podržet nad vodou. Za dva měsíce budu v hektickém předsklizňovém období třídit náhradní díly na kombajny a vyřizovat kupy objednávek, kdy jedna bude naléhavější než druhá. Nepřestanu si dobírat Jarouše a on bude pokračovat v lumpárnách na můj účet. A mezi tím vším se pokusím najít začátek provázku, který mě dovede když ne do vysněného podkroví, tak alespoň do hřejivé a konejšivé náruče, kde se mi bude nejen dobře usínat, ale i krásně probouzet. To abych své jistoty měla kompletní.

PS: Kdyby měl nějaký sebenadanější kytarista nebo sebekrásnější traktorista tendenci mě okouzlovat, prosím, dejte mi pořádnou facku, ať se proberu! Tohle už tu jednou bylo a ani jednou to nedopadlo dle mého očekávání. Děkuji předem.

Učím se roztahovat křídla

29. března 2011 v 12:22 | renuška |  Jak to vidím ...
Konečně zpátky! Tedy, po uplynulém týdnu plném vyčerpávajících příprav a dalších akcí včetně situací náročných na psychiku se vracím k blogování, ovšem tentokrát jako čerstvě rozvedená paní nebo-li znovu mladá slečna :-). Hlavou se mi honí tisíce věcí, které bych vám chtěla sdělit, ale asi bych skákala z jednoho tématu do druhého, takže postupně budu v rámci svých časových možností dopisovat zameškané události, kterých rozhodně nebylo málo.
Jak již nadpis sám napovídá, první zastávkou bude včerejší den, kdy jsem do cca 11.00 hodin byla ještě stále vdanou ženou. Sic jsem byla na vše připravena, nepřipouštěla jsem si nějaké větší nervové vypětí, v podstatě se jednalo pouze o formální záležitost, která by definitivně uzavřela jednu z mnoha životních kapitol, přesto ... přesto jsem špatně spala. Přesto se mi hlavou honily všelijaké myšlenky a o klidu rukou, které jsem měla složené před soudní síní, kde jsem ve společností mého tehdy ještě manžela čekala na vyzvání k jednání, se rozhodně mluvit nedá. Vyschlo v ústech, podivný třes a nervozita celého těla, určité odevzdání celému tomu okamžiku a prázdnota. A změny? Jsem jiná nebo pořád stejná? Nic výrazně zvláštního na sobě necítím, čekám na onen klid a pomaličku si uvědomuji, že být rozvedenou není žádné hrdinství. Je to prostě normální stav člověka, kterému něco nevyšlo a on má tímto příležitost zkusit začít jinak. Jinde. S někým jiným. Původní představy o bujarých oslavách vzaly za své, pravděpodobně k nim dojde až za nějaký ten den "poté". Doufám :-). Ačkoliv! Do zaměstnání jsem coby milující kolegyně podobně jako před deseti lety donesla koláče, jen tentokráte ne svatební, nýbrž rozvodové :-).
Asi bych všechno prožívala jinak, třeba i lehčeji, kdyby v tentýž den neprobíhalo několik kilometrů ode mě vážné a hodně důležité zdravotní vyšetření člověka, na kterém mi nesmírně záleží a který v mém životě má velice důležité místo. Pak totiž něco jako rozvod je natolik malichernou záležitostí, která je vlastně jen miniaturním problémem. Když mi večer tekly slzy, nebylo to radostí ze znovunabyté svobody, ale z toho, že obavy z jisté nemoci byly smeteny ze stolu a místo nich přišla relativně pozitivní zpráva, která uzdravila nejen nemocného, ale i mnoho těch, kteří ho milují. Ulevilo se mi. Teprve tehdy ze mě spadla zátěž, kterou jsem si možná sama proti sobě příliš připouštěla. Každopádně teď už se mi dýchá podstatně lépe.

Emočně náročné pondělí je za mnou. Měla bych létat, ale zatím to neumím. Jsem teprve v začátcích, malé upípané holátko, které se sice umí postarat o dva hladové dětské krky plus krk svůj nastavený na program "zhubni, ať jsi ještě krásnější!", ale ze štaflí pro jistotu neskáče. Jeden dotyčný by se mnou ale nesouhlasil; řekl by, že žádné holátko nejsem, že jsem anděl (ti přece křídla mají), ale takový ten opravdový, na kterého si může sáhnout. Pokud je to opravdu tak, perutě si klidně odpustím a místo létání si budu chodit hezky po svých. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že do nebe mě i bez peří dostane to nejkrásnější - láska.

Březen, za kamna vlezem

20. března 2011 v 9:26 | renuška |  Jak to vidím ...
Někdy to bývá nejjednodušší řešení - utéct přede vším, schovat se, zalézt a zaspat to s nadějí, že až se vzbudíme, bude zase krásně slunečno, bezvětrno a příjemně naladěno. Jenže ono je to poměrně dost zbabělé zdrhat a ne vždy je to ideální řešení. Někdy je naopak výrazně nutnější povolit sevřené půlky a zabojovat. Ať už se pereme o život cizí nebo svůj. Protože v první řadě jde vždycky o život náš. My investujeme svou energii, kterou jsme načerpali, my směrujeme své myšlenky do míst, kde na ně i na nás v cíli čeká jen to pozitivní. A je právě jen na nás samotných, zda se budeme užírat a trápit (někdy není vyhnutí) a necháme se tím pádem projít celou tou situací s výsledkem, že nám bude ještě hůř, nebo ... nebo přijmeme skutečnost takovou, jaká je, pokusíme se najít několik špetek naděje, poskládáme je k sobě, tedy budeme je brát na vědomí a plynule navážeme na běžný život s tím, že problémy se vyřeší ne bez nás, ale tak, že budeme v pohodě. Někdy opravdu není třeba bojovat do roztrhání těla, ale raději s čistou hlavou a třeba i s pocitem, že se máme na co těšit, že víme o radostech, které nás dokáží naplnit - a o to víc jsou pak bolesti menší.

Posledních několik dní se učím chápat, a to především sebe. Své jednání, své požadavky, svou lásku. Učím se smiřovat s mnohými záležitostmi, učím se nacházet si právě ony výše uvedené špetky a víceméně si je střádám pro sebe. Protože nikdo nemá právo druhého do ničeho nutit, tedy ani do toho, aby přijímal mnou vydávané sdílení. Pomáhám podporovat, ale pokouším se nevnucovat, protože pak se z pomoci stává nepříjemný tlak, jež vyvolává ne příjem, ale naopak odpor. Nasekala jsem fůru chyb, které vznikly z mého dobrého přesvědčení , že tak je to správně. Jako v podstatě většina všeho, co děláme. V tu danou dobu nějak uvažujeme a teprve zpětně jsme schopni (tedy, měli bychom být, jedná-li se o zásadní věci, které nám více zasahují do života) posoudit, zda jsme činili dobře nebo ne. A já se teď právě na popud vyšší moci otáčím a své omyly vidím. Jako správný člověk bych se podle rčení měla chybami učit, ovšem v mém případě je zcela jasné, že se střela minula s cílem. Stále opakuji totéž, můj přístup se nemění a ... místo aby přinášel a dával, tak likviduje. Nemohu se za to vinit, protože konám souběžně s cítěním a vím, že tak to umím nejlépe. Třeba mám jen špatný odhad, třeba bych opravdu někdy raději měla zůstat jen sedět a čekat, jak mi bylo doporučeno.

Mé myšlenkové pochody jsou momentálně tak složité, že se v nich sama hodně potácím a zkouším si z nich vybrat to, čemu rozumím. Proto chápu, že se v mém článku nejspíš ztratíte, dojdete-li vůbec jeho konce. Možná právě proto ani teď tolik nepíšu, protože nejsem natolik uvolněná, abych se vyjadřovala "čitelně" a "pochopitelně". Ovšem naděje v lepší zítřky stále trvá a jakmile se uvolním nejen já, ale i hodně nabité příští dny, zase se "vrátím". Maličko změněná, ale pořád stejná renuška :-).

Vykřičet

14. března 2011 v 19:49 | renuška |  Jak to vidím ...
Trochu se mi to teď mele. Všechno. Emoce se mnou opět mávají a jak mi právě potvrdila má milá paní kartářka, není divu. Stačilo jí připomenout mé datum narození a bylo. Více se dozvím ve středu, až k ní půjdu na seanci, kterou potřebuji jako nikdy dřív. Tedy ... vlastně už párkrát mě tohle spojení s vyšší energií hodně pomohlo a nakoplo; a právě proto volím tuto očistu a cestu k vlastnímu klidu daleko spíš než slzy pod peřinou. Ačkoliv i ty se hlásí občas o slovo.
Nemohu a ani nechci uvádět, co teď natolik zaměstnává mé myšlenky a uvádí v činnost mozkovnu i v čase, který je určen ke snění a k úplnému uvolnění. Na dnešní den jsem byla schopna naspat stěží dvě hodiny a spánkový deficit tak budu asi několik dalších dní postupně vyrovnávat k mému běžnému osmihodinovému normálu. Spím ráda, zvláště pak tehdy, když vím, že všechno kolem mě, všichni kolem mě jsou šťastní a zdraví. S přehlédnutím několika titěrných detailů, které mají podobu rýmy nebo malého krátkodobého nedorozumnění, se téměř všichni mají dobře. V podstatě i já se mám dobře. Klukům skončily jarní prázdniny, které prožili s tatínkem a já, ačkoliv jsem předem měla naplánované náplně volných dní a o nudě se tudíž nedalo vůbec uvažovat, jsem sotva stihla to, co jsem chtěla. Každý den program, příjemný, pohodový, kousek o samotě, kousek s přáteli, kousek s učebnicí, kousek s televizí. Rozdělila jsem si prázdné večery do plných šuplíků a den po dni po jednom otevírala a kochala se. A přece ...
Přece je tu něco, co tu kýčovitě dokonalou harmonii narušuje natolik, že já i přes dobře myšlená doporučení nedokážu onu věc ignorovat. Příliš úzce se mě dotýká, nelze dělat, že neexistuje. Jediné, co je, je nejistota a strach. A já se i přes snahu vše vidět pozitivně, dávat naději, věřit ve vše dobré klepu a bojím, protože ... protože tady se bojí každý. Do jednoho. Třese se jako osika v černočerné jeskyni a mhouřením očí zkouší najít skulinku mezi pevně posazenými kameny, aby viděl to tolik vytoužené světélko, které ho má dovést zase zpátky tam, kde je mu dobře. Zkouším tím jasným bodem být, zkouším se stát majákem, kterému tluče srdce natolik jistě a silně, že má tak obrovskou moc, aby si k sobě přitáhlo to, co od něj krůček po krůčku odchází do temnoty.
Plus ještě další menší průsery, např. rozvod, který se kvapem blíží a na který možná budu sama, ač s oporou rodiny a přátel. Jsem smířená, chci, aby to bylo za námi, ale slabosti přicházejí i tady. Nebo taková hloupost jako letní dovolená. Volna, kdy děti nebudou doma a ... V hlavě se mi předbíhají všelijaké úvahy, přání, sny, touhy - já bych toho tolik chtěla! Zeptejte se mě na cokoliv a já vám přesně povím, jak by to mělo vypadat, aby mě to naplňovalo a já byla šťastná. A nic z toho nejdůležitějšího nejde nikde koupit, nic. Všechno je to v člověku, ve sdílení, v duši. Řekněte mi "pole" a já vám povím "svačiny". Řekněte mi "léto" a já vám povím "louka". Řekněte mi "město" a já vám povím "toulání". Řekněte mi "večer" a já vám povím "milování". Hlavně na to nebýt sám. Sama.

Že

10. března 2011 v 7:52 | renuška |  Přišla Múza
Řekni mi znovu, že jsem krásná
a že se topíš,
že se do hlubin mých vznášíš,
vášní hoříš,
že vzduch mezi námi počítáš,
numera nevíš,
že kapkami slunce mě zdobíš,
mraky tišíš,
že ...

A klidně pořád dokola mi opakuj,

že jsem krásná,
a že se topíš,
...

Růžová středa

9. března 2011 v 19:33 | renuška |  Snímánky
Tak je tu středa a téměř pravidlem stanuvší se skutečnost, že zde právě v tento den přibyde další série snímánků kytiček za odměnu. Dnes mě uchvátily růže, které se běžně dají sehnat za velice příznivou cenu v balení po deseti snítkách. Netroškařila jsem a obdarovala se rovnou dvěma kyticemi, aby výsledek vypadal opravdu bohatě a štědře. O tom, že z nich mám radost, není třeba pochybovat a to tím spíš, že se o ni s vámi mohu čerstvě podělit. Hlavně se nepopíchejte o trny :-).





Návrat do minulosti

7. března 2011 v 11:51 | renuška |  Jak to vidím ...
Myslela jsem si o sobě, že ohledně rozvodu přežiji všechno s hrdostí a víceméně i s radostí z toho, že se nám oběma konečně podařilo formálně ukončit vztah, který nefungoval už řadu let. Chvilkové pochybnosti se samozřejmě dostavují, ale ne nikterak často, spíš je to náhodné vnuknutí mysli, které bývá docela rychle uklidněno racionálními argumenty, že konáme dobře. Ačkoliv úplně svobodnou se budu cítit až po 28. březnu, už teď jsem na sebe pyšná, že jsem nezůstala trčet v prázdnu a nepokračovala v ponižující pozici dělání někomu blbce. Buď jak buď, já pevně věřím ve šťastné zítřky, ke kterým bych v tehdejším svazku jen těžko dokázala doklopýtat.
O to víc mě překvapily slzy, které přišly zcela náhle a řekla bych, že i s víceměsíčním zpožděním. Proč? Jednoduchou cestou, neboť stačilo několik vzpomínek zvěčněných na fotografiích, které naplnily dobrou desítku alb zahrnujících patnáct let společného života. Počínaje prvopočátky vztahu, přes štěstí zachycené na prvních dovolených, radost z ozdobeného vánočního stromečku stojícího u polorozpadlé skříně po prababičce nebo pohled na starou postel se slámovými matracemi, za kterou jsme tenkrát byli tak rádi. Postupně se mi vybavovaly dávno zapomenuté momenty všeho krásného, co jsme spolu zažili a když jsem během těchto myšlenkových útěků do minulosti třídila snímky do dvou komínků "jeho" a "moje", stalo se to. Slané moře mi zalilo oči a pak se rozkapalo a tříštilo o skla brýlí a já nechala poprvé za hodně dlouhou dobu plynout emoce spojené s rozchodem. Nebyla to lítost, ale přece se mi hlavou honily otázky typu: "Proč se to tak vysralo?"
Teď se mi zdá, jako bych z hustě popsané knihy vytrhala namátkově polovinu stránek, kdy ani jedna část bez té druhé nedává smysl. Jen autor je schopen domyslet si prázdno, které tou selekcí vzniklo a svému příběhu dát nějaký tvar. Bohužel už tam budou chybět detaily - ty se rozutekly a naděje, že by se někdy v budoucnosti mohly dát opět srozumitelně přečíst, je téměř nemožná. Nevím, kdo z nás byl lepším spisovatelem, kdo z nás dělal víc hrubek nebo tápal ve skladbě slov, vzájemně jsme se snažili psát co nejhezčí příběh, který bohužel neskončil happy-endem, ale naštěstí se nejedná ani o tragédii nebo drama. Je to realistický román se vším všudy a v podstatě i jeho závěr by se dal označit pojmem "Na úrovni".

Ještě několik večerů budu potřebovat k tomu, abych dokončila činnost, kterou jsem započala. Snímek od snímku budu váhat, kterému z nás bych ho měla nechat jako památku, přičemž nejbolestivější bude asi období, ke kterému jsem zatím nedošla. Narození našich dětí, vžívání se do rodičovské role, příchod potomka, kterého jsme splodili s láskou. Vůbec nevím, jak si poradím, ale musím to zvládnout. Je to jedna z posledních vět, za kterými už zůstane jen malá černá tečka značící konec. Patnáct let zavřených do sbírky fotografií, patnáct let, které nás posunuly až do současnosti, patnáct let, které nebyly promarněné, byly takové, jaké jsme si je udělali. A pak? Pak půjdu do papírnictví, koupím si úplně nové album a budu se těšit, až ho začnu plnit novým životem. A znovu budu věřit, že je to na věky.

Koloběh

3. března 2011 v 20:14 | renuška |  Snímánky
Zpravidla každý týden, když se vracím z lekce italštiny, odcházím spokojená a nadšená nejen tím, že jsem o další kousek vzdělanější, ale také za pochvalu za dobré studijní výsledky.
Zpravidla každý týden, když se vracím z lekce italštiny, mám potřebu se za svou píli odměnit něčím milým a příjemným.
Zpravidla každý týden, když se vracím z lekce italštiny, stavuji se v obchodním domě, kde hned u vchodu prodávají řezané květiny.
Zpravidla každý týden, když se vracím z lekce italštiny, odnáším si mimo nákupu i puget čerstvých květů, kterými si ozdobím jídelní stůl a kochám se jím, než docela uvadne. Protože se ale blíží další učební hodina, nemusím truchlit, neboť vím, že se zase brzy obdaruji kouskem jara a radosti.

Tento týden na plné čáře zvítězily milované narcisy.