1. února 2011 v 21:50 | renuška
|
Ještě než mladší Honzík nastupoval do první třídy, mnohým z nás se honila hlavou jedna jediná myšlenka - jak to ten kluk zvládne? Jeho lehkovážnější přístup ke všemu, ale i mnohem častěji viditelný ledabylý úsměv při úklidu vlastního nepořádku, ze kterého vždy dokázal zvláštním způsobem vybruslit, nás zcela chybně! varoval, že Jendovi studium nepůjde tak dobře jako Ondráškovi. Ten totiž na rozdíl od svého bratra bere vše až příliš vážně a ačkoliv během volného času nemá zapotřebí se věnovat přípravě do školy na další den, až na výjimky nosí samé hezké známky. Prý si vystačí s tím, co pochytí přímo ve třídě a jen je-li upozorněn paní učitelkou, s pohrdáním se v čase vymezeném pro domácí úkoly pouští do zběžného pročtení kapitoly, ze které bude nucen v ústavu prokázat, zda látce rozumí či nikoliv. Toliko na úvod.
Stať by se dala shrnout do jedné jediné věty: A tak jsme se probojovali až do konce ledna. Podmínky jsme si stanovili hned z kraje a daří se nám je dodržovat až dosud. Simpsonovi až po úkolech, boxy na svačinu připravit před odchodem do postele, "školní uniformy" mít - když už ne vzorně srovnané - tak alespoň dané na židlích, aby ráno nedocházelo ke zbytečným ztrátám času kvůli hledání mikin, riflí a dalších svršků. Odměnou za poctivé plnění všech povinností vztahujících se k náplni první a čtvrté třídy základní školy staly se dva listy papíru formátu A4 s předtištěným formulářem a doplněnými údaji. Kluci si přinesli pololetní vysvědčení. Honzíček už nemá to štěstí těšit se z jedné ohromné jedničky a musel se tedy spokojit s menšími, ale stejně hodnotnými čísly. Samé biče od začátku až do konce. Je to kabrňák! A Ondra jakbysmet. Až na chvalitebnou z češtiny dokázal svým laxním přístupem ze sebe dostat maximum a jeho hrdost stoupala do ještě závratnějších výšin, když zjistil, že nikdo vč. maminky renušky, tedy Jany ani Laluška v jeho věku takhle pěkné vysvědčení nedostal. Díky oběma synům se pýchou nadýmám i já ...
A závěr? Když jsme klukům s mým manželem v srpnu oznamovali, že se coby jejich rodiče rozcházíme a já se s nimi brzy odstěhuji jinam, bylo nám jasné, že pravděpodobně tato zásadní změna ovlivní i to, jak budou ve škole prospívat. Neznamenalo to, že bych jim ulevovala nebo odpouštěla, naopak jsem chtěla, aby i přes tento šok pokračovali ve svém vždělávání tak nejlépe, jak jen to bude možné. Ale rezervy a průšvihy bych pravděpodobně tolerovala daleko víc než kdyby vše bylo v naprostém pořádku. O to víc mě těší, že to zvládli - oni i my - bez nedostatků a průserů. S tímto benefitem vstupujeme společně do druhé poloviny školního roku a já pevně věřím, že až se tady budu s hodnocením mých potomků chlubit na konci června, budu stejně nadšená a především hrdá na své dva chlapi úplně stejně jako dnes. I kdyby těch bičů bylo méně.
sou školy, kde se neznámkuje ... a je to docela príma ...