... taptadydydá ... jak zpívají The Beatles. Všechno, co potřebuješ, je láska. Jako bych tu o ní nejméně jednou za týden nepsala. Kamarádka na život a na smrt, která se hlásí neustále ke slovu a někdy více, jindy méně prosí o pozornost. Myslím si, že v mém případě se nemám za co stydět, protože se jí v myšlenkách i v realitě snažím věnovat v maximální možné míře, ať už ji nechám vstupovat do svého života nebo ji naopak věnuji. Bez ní nelze být, o tom jsem skálopevně přesvědčena.
Zvláštní - když se o toto téma jen zlehoučka otřete, většině se vybaví okamžitě vztah mezi dvěma partnery, který v podstatě začíná, probíhá a finišuje hodně podobně. Od počátečního intenzivního zamilování, kdy oči nevidí, uši neslyší, všechny naše smysly jsou omámené a hladina endorfinu se šplhá k závratným výškám, kde téměř - někdy i zcela - létáme. A to jen proto, abychom pak nazuli trekingovou obuv a s pozorností upřenou k zachování vlastního zdraví a obnově čisté mysli opatrně sestupovali zpátky dolů, na zem. Obláček třpytu, do kterého jsme se někde tam nahoře zabalili, se jemně rozplývá a jen pár posledních hvězdiček se nám zabydlí v očích, které vydrží zářit tak dlouho, dokud nás láska bude naplňovat. Což je vlastně možná ten nejtvrdší oříšek během vývoje celého vztahu - přežijeme ten sešlap? Dokážeme se přijmout současně s vědomím, že jsme já i on(a) naprosto obyčejní smrtelníci s lidskými vlastnostmi, ctnostnými i nepěknými? Jedni vydrží jít rovně až do cíle; druzí začnou klopýtat v půlce kopce přes klacky, které si sami hází pod nohy; jiní vzdávají boj předem a další mohou svou vytrvalostí přehlédnout fakt, že kráčí už solo. Trasu i schůdnost si tyčíme sami, tedy sami si můžeme za zpřerážené kosti či rozesmátý obličej, který se nám ve tváři vykouzlí vždy, když se otočíme na svou drahou polovičku.
Je celkem zřejmé, že psát o lásce v den svatého Valentýna je naprosto tuctové, nepřekvapivé a možná až nudné. Patřím do skupiny lidí, kteří tímto svátkem - dá-li se mu tak říkat - ne snad opovrhují, ale považují ho za něco, co do lidové tradice našich krajů nikterak nezapadá. Daleko více se kochají prvním květnem a rozkvetlými třešněmi, které se následně stávají tichými svědky vášnivých i letmých polibků, vyznání citů, pohledů z očí do očí ... A přece jsem letos tolik stála o tu komerci, o sdílení a prožití okamžiků, jež jsou celosvětově vymezené právě pro zamilované. Ať už by ve finále měly tyto chvíle jakoukoliv podobu, nechtěla jsem na ně být sama.
Říká se, že přání je otcem myšlenky. Na lednici mi magnety drží dvě nádherná vlastnoručně vyrobená srdíčková přáníčka od mých skvělých kluků, kterým dnes připravím malé večerní překvapení. Na stolečku vedle postele mi ve váze kvete krásná růže a heřmánková Milka čeká, až ji otevřu a začnu mlsat. Na noční obloze se v pozdní nedělní večer vznášelo štěstí, které doprovázely naše nevyřčené dojmy a touhy. Dlaně mohly hladit, ústa líbat, srdce tlouct ... "Trekingové obutí" střídají pohodlné domácí papuče, které mě hřejí stejně jako blízkost člověka (lidí), které miluji celou svou duší. Pokud jsem stačila vypozorovat, kráčím rovně, hrdě, avšak uvolněně, s úsměvem na líci a s vědomím, že přes nekonečné množství tváří lásky jsem šťastná za to, že jsem tou, která ji považuje za jednu z nejkrásnějších a nejdůležitějších věcí v životě. Bez ní bych nikdy nebyla úplná.
♥♥♥
Krásně napsaný článek. Ještě bych poznamenala, že tím strmější je cesta nahoru, tím větší to pak bývá sešup dolů. A zde se rozesmátý obličej lehce změní v rozbitý.