3. února 2011 v 10:15 | renuška
|
V prosinci loňského roku jsem byla v divadle na představení, které se jmenovalo
Caveman nebo-li "jeskynní muž". V podstatě šlo o mužský pohled na ženský a chlapský přístup k životu samotnému i ke konkrétním situacím. Mimojiné se tam říká o jakési vědecké statistice, při které bylo zjištěno, že muži za den vystačí s dvěma tisíci slov, kdežto ženám je dopřáno číslo 7000! :-) Včera jsem ovšem byla svědkem něčeho, co se výše uvedeným cifrám vymyká ... Totiž, mmj. bylo v oné inscenaci také popisováno, jak asi vypadá návštěva pánů v barech, putykách, hospodách - jak chcete. Muži většinou "na pivo" nechodí proto, aby kdovíjak hovořili, řešili, namáhali hlavu, ale aby vypnuli. Přestali myslet, nemluvili, neodpovídali (neboť je nikdo neatakuje nekonečným množstvím všelijakých otázek). Tiše mlčí, maximálně prohodí pár slov veskrze nenáročných a pokračují v dýchání proloženém kouřením či popíjením. Po čase mávnou na obsluhu, zaplatí a jdou domů; spokojení, příjemně odpočatí a rozhodně bez informací, jak se má jejich či něčí ženadětimatkakolegabratranecstrýčekzamerikytrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
A právě středeční příhoda mě inspirovala k tomu, abych mohla porovnat skutečnost s teorií. Čekala jsem na kamarádku a měla jsem dost času zajít do kavárny na občerstvení. Protože jsem disponovala poměrně velkou časovou rezervou, vzala jsem si s sebou časopis a s tímto jsem vstoupila do útulného maličkého podniku, kde byl volný jediný stolek - akorát pro mě! Zbytek osazenstva tvořili až na jednu dámu u baru samí muži, což mě z počátku vyděsilo, ale rychle jsem se vrátila zpátky k sobě, usedla, nechala se obsloužit a chtě nechtě při čtení fejetonů byla svědkem (ne)dialogu dvou urostlých, sportovně oblečených sympatických chlapů ve věku cca 40 let, kteří seděli po mé pravé straně. Prohodili minimum slov, skutečně. Útratu měli minimální, jediné, co vím, tak jeden z nich šel do práce a druhý ne za Zuzanou, ale rovnou domů. Během rozloučení si řekli víc než po celou půlhodinu, co jsem vedle nich seděla. Oba mi tak potvrdili veškeré teze, o kterých se v "Cavemanovi" hovořilo; průzkumy nelžou.
Ovšem jak je známo - výjimka potvrzuje pravidlo, což se ukázalo být pravdou během několika málo dalších minut, kdy se stolek vedle mě znovu zaplnil. Opět ho obsadili dva pánové, starší, v sakách a košilích, tipovala bych úspěšné managery nebo ... pojišťovací agenty. Předník (sedící čelem ke mně) a Zadník (sedící zády ke mně) ale rozhodně nepřišli do baru mlčet. Daleko spíš se rozhodli pokořit dvoutisící průměr a navýšit svou doporučenou dávku nejméně o 100%. Zvláště Předník měl potřebu ze sebe sypat slovo za slovem, nešetřil intenzitou hlasu, docela ostře povzbuzoval a nabádal Zadníka k tomu, jak vést firmu, co říkat svým zaměstnancům, jak předcházet krádežím atd., přičemž zároveň Zadníka vyzýval, aby mu odpovídal a přesvědčivě předvedl, jak se druhý den v práci k problému postaví. Zadník spíše špital a k tomu navíc hodně zřídka - asi mu docházel dvoutisícový limit a on si uvědomoval, že si kousek již téměř vyčerpané zásoby musí donést ještě domů k manželce, se kterou bude také nucen konverzovat. Předník nedbal, jeho hlasivky měly stále důvod pracovat, čímž se on sám dostával do transu, ve kterém už si pomalu vystačil sám.
Jak jejich schůzka dopadla, už nevím. Blížil se čas příchodu "kinové Míši" a následně návštěva biografu. A já byla ráda, že si s ní konečně můžu doštěbetat tu svou sedmitisícovku, jejíž obsah žádný z chlapů u piva nikdy neřeší. :-)
Tak nějak to si bude. Vyjímky jen potvrzují pravidlo...