Únor 2011

Slabosti

28. února 2011 v 14:57 | renuška |  Přišla Múza
Hmmm ...

Jak smyslný.
Voníš po teplém dechu
a pohledem kloužeš
beze spěchu
po mé oblosti.

Jak zvědavý.
Studuješ otevřené záhyby
a s každou křivkou
tančíš. Pohyby
zralé slabosti.

Jak nestydatý.
Všetečně řasou polechtáš
na milimetry
přesně; neváháš
být mou křehkostí.

Doupě

27. února 2011 v 17:37 | renuška |  Snímánky
Jako poslední díl skládačky, jejímž konečným výsledkem je pohled do našeho nového bytu, vám dnes představuji dětský pokoj. Musela jsem počkat na příhodnou dobu, kdy kluci byli mimo dosah, a po jejich důkladném úklidu ještě důkladněji projít píď po pídi, posbírat "nutné" papírky, porovnat ledabyle narovnané knihy, vrátit autíčka na své místo ... atd. atd.Když už mám veřejně prezentovat klučičí doupě, tak ať to alespoň k něčemu vypadá :-) (než se raubíři vrátí domů).
Jak už jsem onehdy podotkla, s Ondrou i Honzíkem jsme se při plánování barevné kompozice domluvili na kombinaci modro/červené, což se ukázalo jako výborný nápad vyjma tmavého nátěru jedné stěny, kde rázem začaly vystupovat ošklivé mapy neznámého původu. Nevypadá to vůbec hezky, ale protože mám byt pronajatý jen na tři roky, neuvažuji o zásadním a radikálním, možná i finančně nákladnějším řešení a fleky na zdech (vč. mého pokojíčku) zkouším ignorovat. Co se mi ovšem maximálně vyplatilo, bylo pořízení praktického regálového systému, který vynahrazuje skříně i komody. Stejně jako postel s úložným prostorem pod spodním lůžkem, v současnosti plném hraček (takhle rychlý úklid je opravdu k nezaplacení) a desky stolu je z masivu, přičemž montáž zacvakávacím způsobem byla jednoduchá a výrazně rychlejší než složité šroubování a náročné spojování dílů dle předloh.
A jak celá realizace dopadla? Inu, takhle :

Tady bydlí Ondrášek ...
... a tady Honzíček.

Na pár vteřin paní Cukroušovou :-)

24. února 2011 v 9:59 | renuška |  Ze života J.A.R.
O leposti středy by se dalo polemizovat, protože co hledat hezkého na čtyřhodinovém školení v poměrně vychladlých prostorách skladu zahradní techniky, která mi říká totéž co například obchod s potapěčskými potřebami? Vlastně ... nůžky na trávník i sekačku na trávu alespoň umím na rozdíl od šnorchlu používat. Jediným pozitivem se zdálo býti to, že jsem poměrně příjemně tuto dobu prožila s druhým "otrávencem" a nepřítelem podobných akcí, mým drahým Jaroušem Cukroušem. Vyslechli jsme informace, zvěděli, jaké se chystají reklamní tlaky na veřejnost, poobědvali vepřový gulášek a posléze, dostatečně nasyceni novinkami zamířili jsme k únikovým dveřím s úmyslem rychle nasednout do automobilu, zapnout topení a ohřát si promrzlé údy. Každý sám, bez pomoci spolucestujícího :-).
Ovšem spolu s námi opuštěl areál ještě jeden muž našeho věku. Mířil stejným směrem jako my a docela nestydatě, ovšem s pohodou jemu vlastní oslovil nejprve Járu ohledně sortimentu, jehož prodejem se naše firma zabývá. Nejspíš si pozorně prohlédl služební auto, kterým jsme na školení dorazili a pak na základě těchto omezených údajů zvědavě poptával, co a jak. A tak jsme mrzli dál. Jarouš pokuřoval na mrazivém únorovém odpoledním vzduchu několikátou cigaretu, u toho se podivně pohupoval v naději, že takhle neztuhne a já nedobrovolně nasosávala ostré chladno, které přicházelo z otevřených dveří řidiče, v nichž postával usmívající se potencionální zákazník. Moravák, pravděpodobně zvyklý na ještě větší zimu než my, v klidu komunikoval a v závěru ještě podotkl:
"No, já chtěl taky vzít manželku sebó, ale dyž nejsem v krámu já, tak tam je vona."
Rázem jsem začala před svým obličejem šermovat rukama a v záchvatu smíchu jsem milému pánovi oznamovala, že nikoliv, že jsme pouze kolegové a ještě jsem si přitom všimla výrazu Jaroucha, který se podobal nečemu jako "To tak!". Podotýkám, že toto se nestalo poprvé, slabší odvary podobných příhod končí tím, že jsme sourozenci (neboť Jardovýmu tatínkovi říkám "taťko") a mnohé zákazníky tím dokážeme docela dobře obalamutit. A právě tento zážitek bude asi dominovat dojmům z celého štředečního proškolování, které odstartovalo následně poměrně vydařený den zakončený ve společnosti s "kinovou" Míšou. Ale to už je jiné téma ...

Do modra

22. února 2011 v 17:33 | renuška |  Snímánky
A máme tu předposlední návštěvní článek věnovaný novému domovu, se kterým přichází pohled do kuchyně. Obložení, dlažba, sporák i sektorka jsou původní, avšak díky shovívavosti majitele jsem směla alespoň kuchyňskou linku zrekonstruovat a probudit ji tak k barevnějšímu životu, který by více vyhovoval mým nárokům. A i tady vděčím "tričkové" Kateřince, která mi velice pomohla při realizaci mých modrých plánů.

Původní tvář
stará kuchyň
Nový kabátek
modrá
modrá
modrá
modrá
modrá
Tuhle krásku mi ušila sestřička Janička. V bytě mám podobných panenek víc, tahle "modřenka" sedí na židli po prababičce, jež se stala domovem pokojové zeleni, bez které by můj byt byl neúplný. Pravdou je, že ve své současné kuchyni se cítím celkově moc příjemně stejně jako mnozí, kteří mě již stihli navštívit, což je důkazem, že rekonstrukce nikterak vzhledného prostorného bytu se povedla. A já jsem za to moc ráda.

Do zelena

21. února 2011 v 17:31 | renuška |  Snímánky
O barvě obývacího pokoje jsem měla jasno stejně jako o koloritu dalších místností. Zelená v kombinaci s béžovou se osvědčila už v původním domečku pro svou uklidňující a konejšivou funkci. Do nábytku jsem chtěla investovat minimum i s rizikem, že místnost bude možná působit nezabydleně, ale přesto jsem se snažila o útulnost a pohodlí. Štěstí mi přálo při shánění sedačky, která si smutně odpočívala na půdě a čekala, až ji některá z úklidových čet časem pošle do věčných lovišť. Stačilo oslovit doporučeného čalouníka, vybrat potahovou látku, která by svým designem vyhovovala zbytku prostoru a v rámci skromných možností doplňovala celý interiér obýváku.
Místo složitých tzv. skleníků zabírajících většinu volných zdí jsem pořídila obyčejné botníky z dřevěných latěk, které působí vzdušně a hlavně pak dovolují dýchat mizerně zaizolovaným stěnám, na nichž se před nastěhováním a během pobytu předchozích majitelů vytvářely ohromné plísňové koláče. Paní "tričková" Kateřina svou zručností a neuvěřitelnou šikovností na mé přání odekorovala dvě vhodné plochy vybízející k malůvkám a mohlo se stěhovat. Tedy spíše zabydlovat, protože montáž nábytku jsem zvládla svépomocí.

A takhle to teď u nás v obýváku vypadá:

obývák
obývák
obývák

Tady je renuščino

19. února 2011 v 21:30 | renuška |  Snímánky
Zařizováno s láskou a pro lásku, ovšem ... zatím bez lásky. Renuščin pokojíček. Je třeba dalších komentářů? Snad ani ne - jen je nutné zmínit autorku malůvek na stěnách, kterou není nikdo jiný než má nejmilejší přítelkyně, "tričková" Katka.

Račte vstoupit ...

pokojíček
pokojíček
pokojíček

Patří mu ...

15. února 2011 v 20:28 | renuška |  Snímánky
Jak to živé, co si nosím v sobě, tak i to pomyslné, jež mu podávám na dlani, ať už je to jak chce. Jenže to je neviditelné, dá se "jen" vycítit a to "masíčkové" by vidět sice bylo, ale to už by mi bylo poněkud jedno. Spojila jsem tedy cit a materiálno do jednoho a vytvořila toto:

srdce
srdce
srdce
srdce

♥♥♥ All you need is love ♥♥♥

14. února 2011 v 11:57 | renuška |  Jak to vidím ...
... taptadydydá ... jak zpívají The Beatles. Všechno, co potřebuješ, je láska. Jako bych tu o ní nejméně jednou za týden nepsala. Kamarádka na život a na smrt, která se hlásí neustále ke slovu a někdy více, jindy méně prosí o pozornost. Myslím si, že v mém případě se nemám za co stydět, protože se jí v myšlenkách i v realitě snažím věnovat v maximální možné míře, ať už ji nechám vstupovat do svého života nebo ji naopak věnuji. Bez ní nelze být, o tom jsem skálopevně přesvědčena.
Zvláštní - když se o toto téma jen zlehoučka otřete, většině se vybaví okamžitě vztah mezi dvěma partnery, který v podstatě začíná, probíhá a finišuje hodně podobně. Od počátečního intenzivního zamilování, kdy oči nevidí, uši neslyší, všechny naše smysly jsou omámené a hladina endorfinu se šplhá k závratným výškám, kde téměř - někdy i zcela - létáme. A to jen proto, abychom pak nazuli trekingovou obuv a s pozorností upřenou k zachování vlastního zdraví a obnově čisté mysli opatrně sestupovali zpátky dolů, na zem. Obláček třpytu, do kterého jsme se někde tam nahoře zabalili, se jemně rozplývá a jen pár posledních hvězdiček se nám zabydlí v očích, které vydrží zářit tak dlouho, dokud nás láska bude naplňovat. Což je vlastně možná ten nejtvrdší oříšek během vývoje celého vztahu - přežijeme ten sešlap? Dokážeme se přijmout současně s vědomím, že jsme já i on(a) naprosto obyčejní smrtelníci s lidskými vlastnostmi, ctnostnými i nepěknými? Jedni vydrží jít rovně až do cíle; druzí začnou klopýtat v půlce kopce přes klacky, které si sami hází pod nohy; jiní vzdávají boj předem a další mohou svou vytrvalostí přehlédnout fakt, že kráčí už solo. Trasu i schůdnost si tyčíme sami, tedy sami si můžeme za zpřerážené kosti či rozesmátý obličej, který se nám ve tváři vykouzlí vždy, když se otočíme na svou drahou polovičku. 

Je celkem zřejmé, že psát o lásce v den svatého Valentýna je naprosto tuctové, nepřekvapivé a možná až nudné. Patřím do skupiny lidí, kteří tímto svátkem - dá-li se mu tak říkat - ne snad opovrhují, ale považují ho za něco, co do lidové tradice našich krajů nikterak nezapadá. Daleko více se kochají prvním květnem a rozkvetlými třešněmi, které se následně stávají tichými svědky vášnivých i letmých polibků, vyznání citů, pohledů z očí do očí ... A přece jsem letos tolik stála o tu komerci, o sdílení a prožití okamžiků, jež jsou celosvětově vymezené právě pro zamilované. Ať už by ve finále měly tyto chvíle jakoukoliv podobu, nechtěla jsem na ně být sama.

Říká se, že přání je otcem myšlenky. Na lednici mi magnety drží dvě nádherná vlastnoručně vyrobená srdíčková přáníčka od mých skvělých kluků, kterým dnes připravím malé večerní překvapení. Na stolečku vedle postele mi ve váze kvete krásná růže a heřmánková Milka čeká, až ji otevřu a začnu mlsat. Na noční obloze se v pozdní nedělní večer vznášelo štěstí, které doprovázely naše nevyřčené dojmy a touhy. Dlaně mohly hladit, ústa líbat, srdce tlouct ... "Trekingové obutí" střídají pohodlné domácí papuče, které mě hřejí stejně jako blízkost člověka (lidí), které miluji celou svou duší. Pokud jsem stačila vypozorovat, kráčím rovně, hrdě, avšak uvolněně, s úsměvem na líci a s vědomím, že přes nekonečné množství tváří lásky jsem šťastná za to, že jsem tou, která ji považuje za jednu z nejkrásnějších a nejdůležitějších věcí v životě. Bez ní bych nikdy nebyla úplná.

♥♥♥





Jak zoubkovou vílu přivést na mizinu?

10. února 2011 v 21:17 | renuška |  Snímánky
Celkem snadno. Jen ještě vysvětlivka pro nezasvěcené: Zoubková víla je tajemná nadpřirozená bytost, která dětem  za jejich statečnost při trhání zoubků výměnou za trofej nechává pod polštářem odměnu. Tato může mít různé podoby, u nás to bývá nejčastěji desetikorunka do kasičky. Ona neznámá dáma ještě za mého dětství neexistovala, resp. nevěděla jsem o ní já ani nikdo z mých kamarádů, ovšem dnes už je to jiná a víla je pravděpodobně součástí všech domácností, ve kterých jsou malé děti.
Honzíček se pravděpodobně rozhodl zruinovat vílí účet, protože mu teď dásničky na třech místech zdobí místo bílých perliček díry veliké převeliké. Pravdou je, že ze začátku se obě horní jedničky i dolní dvojka v pravo kývaly jen silou zbožného přání a za důkladného přičinění Honzíkových prstíků. Postupně - během jediného měsíce - jeho ústa opustili  dva kamarádi a dnes završil pověstnou trojici posledním do počtu.  Chirurgické zákroky si prováděl pacient sám, s pomocí kapesníku, kdy stopy po aktu samotném bylo možné vysledovat podle rudých kapek na podlaze vedoucích až k umyvadlu. Pozůstatky krve se objevily i na vypínači, klice, záchodové míse a ručníku. Slavnostním zakončením procesu stala se památná věta: "Tak tohle byl šestej!"
Zoubková víla bude muset opět sáhnout do své pokladničky, aby v rámci svých "neviditelných" schopností mohla pod polštář podstrčit jedno  kolečko s numerem deset KáČé, jež v zápětí s nadšením obdarovaný pečlivě uloží k nastřádaným korunkám. Půjde-li to takhle dál, budou z mých synů brzy bohatí ženichové s chudou matkou :-D.
zuby
zuby
zuby

Směr TY

9. února 2011 v 20:36 | renuška |  Přišla Múza
Bez šipek, map a kompasů
před sebou cestu si krájím, 
krokuji po račím, klopýtám,
všem překážkám hrdě se bráním.

Jen hodinky ručiček poháním,
do celé pět minut zbývá,
klikatým stezkám se vyhýbám.

Paparrazi z nebe se dívá,

jak kamínek vzduchem zazvoní
na okno Tvého doupěte,
záclona zatančí rock´n roll
o prsty tvého pážete.

Posledních pár krůčků mravenčích,
k tomu tři sloní na závěr.
Tři cukry - káva - limonáda,
 v cíli voní můj TY směr.

Sono innamorata.

7. února 2011 v 21:22 | renuška |  Jak to vidím ...
Italština je opravdu rozkošný jazyk. Mám za sebou prvních pět konzultací, dvě učební lekce, umím několik desítek slov, časování dvou způsobových sloves, skloňování přídavných jmen, určité i neurčité členy a zvládnu se představit a říct o sobě, že jsem překrásná studentka :-D.   Sono una studentessa bellissima e gentili e simpatica. A laskavá a sympatická :-D.
Možná je to hloupý důvod rozhodnout se studovat cizí jazyk jen na základě romantického filmu z Ameriky, ale souběžně s přicházející svobodou, s níž jde ruku v ruce více volného času pro mě samotnou, to zas až tak divné není. Mám velice příjemnou paní učitelku, která se italštině plně věnuje a ačkoliv mě předem upozornila, že od ní nemohu očekávat víc, než že mě naučí, abych se rozumně domluvila s temperamentními jihoevropany, přesto budu umět víc, než kdybych byla úplný samouk. Je ke mně vstřícná, tolerantní; jsem nadšená, když čtu text, případně odpovídám na zadané úkoly a ona je hodnotí slovem: "Perfetto." Zde snad překlad není potřeba. Z každé hodiny odjíždím spokojená, o kapku vzdělanější, s úsměvem, nevystresovaná. Ovšem musím na sebe prozradit, že sic jsem děvče poctivé (rozumněj: zodpovědné!), domácí úkoly i zásobu slovíček na další hodinu většinou doplňuji na poslední chvíli. Dokonce využívám ještě posledních pár minut v autě, kdy čekám, až "zazvoní". Ty výčitky typu: "Že já se na to nepodívala dřív!" si s sebou nesu stejně jako v dobách středoškolských studií, kdy jsem se sice učila velice intenzivně, ale nejistota ve mě hloubala i přes totální našrocení zadané látky.  Pochopitelně sama před sebou předvádím spíš to, co si pamatuji, než to, že nevím, jak se řekne "zvonice" a "včera". Taky si nepamatuji, jak se řekne "vdaná, ženatý", ale moc dobře vím, že "divorciata" je rozvedená a "innamorata" znamená zamilovaná.
A já jsem zamilovaná. Do života. Do příležitostí, které přicházejí a nechávají mě, abych se rozhodla, jak s nimi naložím.  Zacházím s nimi opatrně, ovšem tak, aby mě těšily. A je úplně jedno, jestli mají podobu člověka nebo cizí řeči, hlavně když je nám spolu dobře. Tak zatím ... Ciao!



Důkazy

5. února 2011 v 12:17 | renuška |  Snímánky
Marušku Novákovou už většina návštěvníků mého blogu zná. Poprvé jste se s ní mohli setkat v tomto článku. Mně osobně k srdci moc nepřirostla, tedy ... ona by přirostla, ale pokaždé, když jsem ji viděla, musela jsem se zhnuseně otáčet na druhou stranu, protože takhle ošklivou ženskou potkat je snad ještě horší než smrt. Asi jí to bylo líto, protože se mi připomněla i o Silvestru. Tehdy mě nespustila z očí na dobré dvě hodiny a já ji, bohužel, ze sebe nemohla ani za boha smést. Pronásledovala mě všude tam, kam jsem šla; kde jsem si sedla, seděla i Maruna; kde jsem se postavila, postavila se i Maruna; i na toaletu vcházela souběžně se mnou. Rezignovala jsem ... A pokud mi nevěříte, mám tu pro vás téměř živoucí důkazy :-D :

silvestr
Mikrofon pouštěla z ruky jen pro chvíle určené muzikantovi.
silvestr
silvestr
Při soutěžích se aktivně zapojovala především tam, kde se jí dostávalo mužské přízně.
silvestr
silvestr
... a kdybyste viděli to obutí - staré dobré důchodky! ...
silvestr
Nejvíc mě ale nakrkla, když se vetřela do přízně mé veliké kamarádky - "kinové Míši". To už jsem zasáhla a milou madam Marušku Novákovou vyprovodila ze světa. Protože ale vím, že je to žena nezbedná, moc bych za to nedala, že se brzy zase přihlásí o slovo.

2000 slov?!

3. února 2011 v 10:15 | renuška |  Jak to vidím ...
V prosinci loňského roku jsem byla v divadle na představení, které se jmenovalo Caveman nebo-li "jeskynní muž". V podstatě šlo o mužský pohled na ženský a chlapský přístup k životu samotnému i ke konkrétním situacím. Mimojiné se tam říká o jakési vědecké statistice, při které bylo zjištěno, že muži za den vystačí s dvěma tisíci slov, kdežto ženám je dopřáno číslo 7000! :-) Včera jsem ovšem byla svědkem něčeho, co se výše uvedeným cifrám vymyká ... Totiž, mmj. bylo v oné inscenaci také popisováno, jak asi vypadá návštěva pánů v barech, putykách, hospodách - jak chcete. Muži většinou "na pivo" nechodí proto, aby kdovíjak hovořili, řešili, namáhali hlavu, ale aby vypnuli. Přestali myslet, nemluvili, neodpovídali (neboť je nikdo neatakuje nekonečným množstvím všelijakých otázek). Tiše mlčí, maximálně prohodí pár slov veskrze nenáročných a pokračují v dýchání proloženém kouřením či popíjením. Po čase mávnou na obsluhu, zaplatí a jdou domů; spokojení, příjemně odpočatí a rozhodně bez informací, jak se má jejich či něčí ženadětimatkakolegabratranecstrýčekzamerikytrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
A právě středeční příhoda mě inspirovala k tomu, abych mohla porovnat skutečnost s teorií. Čekala jsem na kamarádku a měla jsem dost času zajít do kavárny na občerstvení. Protože jsem disponovala poměrně velkou časovou rezervou, vzala jsem si s sebou časopis a s tímto jsem vstoupila do útulného maličkého podniku, kde byl volný jediný stolek - akorát pro mě! Zbytek osazenstva tvořili až na jednu dámu u baru samí muži, což mě z počátku vyděsilo, ale rychle jsem se vrátila zpátky k sobě, usedla, nechala se obsloužit a chtě nechtě při čtení fejetonů byla svědkem (ne)dialogu dvou urostlých, sportovně oblečených sympatických chlapů ve věku cca 40 let, kteří seděli po mé pravé straně. Prohodili minimum slov, skutečně. Útratu měli minimální, jediné, co vím, tak jeden z nich šel do práce a druhý ne za Zuzanou, ale rovnou domů. Během rozloučení si řekli víc než po celou půlhodinu, co jsem vedle nich seděla. Oba mi tak potvrdili veškeré teze, o kterých se v "Cavemanovi" hovořilo; průzkumy nelžou.
Ovšem jak je známo - výjimka potvrzuje pravidlo, což se ukázalo být pravdou během několika málo dalších minut, kdy se stolek vedle mě znovu zaplnil. Opět ho obsadili dva pánové, starší, v sakách a košilích, tipovala bych úspěšné managery nebo ... pojišťovací agenty. Předník (sedící čelem ke mně) a Zadník (sedící zády ke mně) ale rozhodně nepřišli do baru mlčet. Daleko spíš se rozhodli pokořit dvoutisící průměr a navýšit svou doporučenou dávku nejméně o 100%. Zvláště Předník měl potřebu ze sebe sypat slovo za slovem, nešetřil intenzitou hlasu, docela ostře povzbuzoval a nabádal Zadníka k tomu, jak vést firmu, co říkat svým zaměstnancům, jak předcházet krádežím atd., přičemž zároveň Zadníka vyzýval, aby mu odpovídal a přesvědčivě předvedl, jak se druhý den v práci k problému postaví. Zadník spíše špital a k tomu navíc hodně zřídka - asi mu docházel dvoutisícový limit a on si uvědomoval, že si kousek již téměř vyčerpané zásoby musí donést ještě domů k manželce, se kterou bude také nucen konverzovat. Předník nedbal, jeho hlasivky měly stále důvod pracovat, čímž se on sám dostával do transu, ve kterém už si pomalu vystačil sám.
Jak jejich schůzka dopadla, už nevím. Blížil se čas  příchodu "kinové Míši" a následně návštěva biografu. A já byla ráda, že si s ní konečně můžu doštěbetat tu svou sedmitisícovku, jejíž obsah žádný z chlapů u piva nikdy neřeší. :-)


Byly samý

1. února 2011 v 21:50 | renuška |  Jak to vidím ...
Ještě než mladší Honzík nastupoval do první třídy, mnohým z nás se honila hlavou jedna jediná myšlenka - jak to ten kluk zvládne? Jeho lehkovážnější přístup ke všemu, ale i mnohem častěji viditelný ledabylý úsměv při úklidu vlastního nepořádku, ze kterého vždy dokázal zvláštním způsobem vybruslit, nás zcela chybně! varoval, že Jendovi studium nepůjde tak dobře jako Ondráškovi. Ten totiž na rozdíl od svého bratra bere vše až příliš vážně a ačkoliv  během volného času nemá zapotřebí se věnovat přípravě do školy na další den, až na výjimky nosí samé hezké známky. Prý si vystačí s tím, co pochytí přímo ve třídě a jen je-li upozorněn paní učitelkou, s pohrdáním se v čase vymezeném pro domácí úkoly pouští do zběžného pročtení kapitoly, ze které bude nucen v ústavu prokázat, zda látce rozumí či nikoliv. Toliko na úvod.
Stať by se dala shrnout do jedné jediné věty: A tak jsme se probojovali až do konce ledna. Podmínky jsme si stanovili hned z kraje a daří se nám je dodržovat až dosud. Simpsonovi až po úkolech, boxy na svačinu připravit před odchodem do postele, "školní uniformy" mít - když už ne vzorně srovnané - tak alespoň dané na židlích, aby ráno nedocházelo ke zbytečným ztrátám času  kvůli hledání mikin, riflí a dalších svršků. Odměnou za poctivé plnění všech povinností vztahujících se k náplni první a čtvrté třídy základní školy staly se dva listy papíru formátu A4 s předtištěným formulářem a doplněnými údaji. Kluci si přinesli pololetní vysvědčení. Honzíček už nemá to štěstí těšit se z jedné ohromné jedničky a musel se tedy spokojit s menšími, ale stejně hodnotnými čísly. Samé biče od začátku až do konce. Je to kabrňák! A Ondra jakbysmet. Až na chvalitebnou z češtiny dokázal svým laxním přístupem ze sebe dostat maximum a jeho hrdost stoupala do ještě závratnějších výšin, když zjistil, že nikdo vč. maminky renušky, tedy Jany ani Laluška v jeho věku takhle pěkné vysvědčení nedostal. Díky oběma synům se pýchou  nadýmám i já ...
A závěr? Když jsme klukům s mým manželem v srpnu oznamovali, že se coby jejich rodiče rozcházíme a já se s nimi brzy odstěhuji jinam, bylo nám jasné, že pravděpodobně tato zásadní změna ovlivní i to, jak budou ve škole prospívat. Neznamenalo to, že bych jim ulevovala nebo odpouštěla, naopak jsem chtěla, aby i přes tento šok pokračovali ve svém vždělávání tak nejlépe, jak jen to bude možné. Ale rezervy a průšvihy bych pravděpodobně tolerovala daleko víc než kdyby vše bylo v naprostém pořádku. O to víc mě těší, že to zvládli - oni i my - bez nedostatků a průserů. S tímto benefitem vstupujeme společně do druhé poloviny školního roku a já pevně věřím, že až se tady budu s hodnocením mých potomků chlubit na konci června, budu stejně nadšená a především hrdá na své dva chlapi úplně stejně jako dnes. I kdyby těch bičů bylo méně.