17. ledna 2011 v 10:54 | renuška
|
Už od druhé půlky října loňského roku hospodařím na svém vlastním políčku, v novém bytě, ve kterém naštěstí nejsem sama (Honzíček a Ondrášek jsou ti nejlepší bodyguardi, společníci a miláčci, jaké bych kdy mohla mít). Kluky jsem dostala - dalo by se říct - jako vánoční dárek, protože několik málo dní před tím Štědrým mi přišlo rozhodnutí soudu o opatrovnictví, kdy se - světe, div se! - svěřují do péče matky. Zlehčuji, ale při představě, že bych měla zůstat opravdu úplně sama, mi naskakuje husí kůže a s díky tuto možnost odmítám. Stačí, když jsou synkové přes noc u tatínka a já raději chodím dřív spát, abych to prázdno přečkala.
Ve slabých chvilkách, které přicházejí tu ve vzpomínkách, tu s melodií, která kdysi byla svědkem lásky, tu v melancholických úvahách, proč se to všechno tak vys*alo (ať už s manželem, nebo s panem T.), si říkám, jestli by nebylo tehdy lepší sklopit uši a zůstat ve vztahu, který nefungoval, než být sama. Ale sotva tato myšlenka dostane prostor se uvelebit v mé mozkovně, okřiknu se a hubuji sama sebe, protože moc dobře vím, že konkrétně tohle rozhodnutí, tedy odejít, bylo jedním z těch nejsprávnějších, která jsem dosud v životě udělala. A právě proto je pak pro mě snazší přijmout skutečnost, že je lepší být chvíli single než ... než žít tak, jak jsem žila.
Když pominu onu prázdnotu v srdci (resp. nenaplněnost citů a tisíce otázek, jejich odpovědi stejně nikam nevedou a jen časoprostor ukáže, jakým směrem se budou mé milostné eskapády i lásky až do konce života ubírat) a v mé krásné posteli, na nudu si rozhodně stěžovat nemohu. Mám dva zdravé kluky, kterým se snažím nebýt jen matkou pečovatelkou, ale i kamarádkou a společnicí při různých aktivitách, u kterých jsem mnohdy chyběla vinou vlastní pohodlnosti. Ostatně, při našich výpravách jsem si již kolikrát všimla, že často za zábavou vyráží rodina neúplná, ale možná, že je to jen náhoda. Vlastně - nemusím ani opouštět byt, abych si uvědomila, že se Ondrovi a Honzovi věnuji daleko více než kdy dřív; stačí společně sledovat patálie Barta Simpsona, což kluci ocení leckdy i více než teplý oběd :-).
Sic omezena strachem vyjet za naučené hranice coby řidička brázdím stále tytéž silnice, ale i tak nám to stačí k tomu, abychom navštívili kino, při pravidelných čtvrtečních odpoledních protáhli svá těla v krytém bazénu, potěšili své příbuzné a přátele. Připočtu-li k tomu ještě úterní a páteční podvečerní hodinku aerobiku a posilování, středeční studium italštiny a sobotní tancovačky (oblíbená plesová sezóna je v plném rozmachu) plus náhodné kulturní akce "téměř pod nosem", pondělní Četnické humoresky, večery pod lampou s knihami Harryho Pottera, moc volného času mi nezbývá. A jsem za to ráda, protože čím více činností (jsou-li příjemné a vítané, tím lépe), tím méně trápení a lítostivých chvilek.
Když se to vezme kolem a kolem, nikdy jsem nežila aktivněji než nyní. Neznamená to, že jsem šťastnější, protože to bych lhala sama sobě a možná i právě ten jeden hodně podstatný chybějící člen je viníkem toho, že si svůj program neužívám úplně. Že tam pořád je to protivné volno, které chce být nahrazeno zcela zřetelnou výplní známou pod jménem "Milovaný muž". Přesto jsem ale minulým i příštím dnům vděčná za příležitosti a především za přehodnocení toho, co je a není důležité. A sice že najít si čas na děti a na sebe je tisíckrát krásnější, lepší, důležitější než žít v honosně zařízeném uklizeném bytě, když ho nemáme s kým zaneřádit, když nemáme hlasy, které by zaplnily jeho ticho, když nemáme nohy, které by ušlapaly jeho podlahy, ruce, které by umazaly jeho zdi ...
Reni, málokdo dovede tak upřímně vyznat co cítí, jako Ty. Já smekám pomyslný klobouk a souhlasím s každičkým tvým slovem.