Kurtizánou za cenu hledání lásky?
9. ledna 2011 v 19:15 | renuška | Jak to vidím ...Komentáře
Renuško, myslím, že na to aby žena toužila po naplněné lásce, nemusela být v minulém životě kurtizánou. Myslím, že je to přirozená touha nás všech, ale ty to umíš upřímně a bez vytáček napsat. ![]()
v mém případě se prozatím jedna spíše o Mission:Impossible neboli mise nemožná
ale mám radost za Tebe a ta mi ta zatím vynahrazuje :))
Odvážná myšlenka! Tedy ne ta závěrečná, dosažení cíle bych Ti moc přála, ale celkově by nenapadlo nad tím takhle přemýšlet...
doufám, že svou misi jednou splníš a přeju ti moc štěstí. tenhle úkol není zrovna nejjednodušší... přiznám se, že takhle jsem o sobě asi ještě nikdy nepřemýšlela... co jsem byla, že jsem teď taková a maková... zajímalo by mě vědět, čím jsem byla v minulém životě...
Asi mám na věci citové poněkud silně pragmatický náhled, ale obávám se, že kdybych napsala, co si myslím, budu tu se silným nepochopením rozcupována na kousíčky. ![]()
Děkuji za reakci. I když se většina přítomných dam vyjádřila v souhlasném smyslu, pokusím se nějak citlivě zformulovat, co si myslím já a nebude to úplně přitakávací. Ale cením si odpovědi, takže se vynasnažím názor sepsat a snad to vyzní jako názor a nikdo si to nevezme jako atak na sebe samého. Navíc se mi tu opravdu líbí, začetla jsem se, tvoříš (můžu tykat?) nádherné verše a ten spontánní a svým způsobem nezkažený pohled na svět je mi sympatický. Už jsem to psala u jiného článku na obdobné téma. Být sám mi nepřijde špatné. Naopak by to asi člověk asi měl nejdřív umět. Láska je mrška vrtkavá, proměnlivá. Něco takového mi nepřijde úplně uchopitelné ve smyslu "teď to mám a hotovo, dokonáno, vše v nejlepším pořádku". Cit se pořád mění, vyvíjí. Bála bych se toho, aby mým životním poselstvím bylo cosi tak proměnlivého a nestálého. I když jsem, zdá se, to své štěstí v osobním životě momentálně našla, neberu ho jako středobod vesmíru. Vím, že bez něj by to šlo taky jako to šlo dodnes a že by se dokonce našly i jiné hezké momenty, takže bych mohla být i tak šťastná. A že mě netěší jen on, ale milion jiných věcí, které pořád dělám a pořád si je uvědomuju. Neupínám se na něj moc. A je tu ještě i pohled "z druhé strany barikády", z té mužské. Já nejsem chlap, maximálně můžu přečerpat opět vlastní zkušenost, jelikož tam ten pohled z druhé strany znám a tak nevím, jestli se mnoho pánů spíše nelekne slečny/dámy tak vytrvale čekající na tu lásku a nevyděsí je, že pro onu ženu je ON rázem smyslem existence.
Myslím, že jsem tě pochopila, vyjadřuješ se dobře. Milá Renuško, ještě snad něco. Být radši sám než v tom, co není ideální, prosazuju nejenom v rovině partnerského vztahu. Pokud nejde o partnerství, nějaké chození, žití spolu, ale o manželství a o děti, tak je to zásadní. Proboha jenom nelepit nefunkční rodinu kvůli nim. (Říká člověk nikoli z pozice partnerské, natož rodičovské, ale právě toho dítěte.) A myslím, že k tomu pohledu nechání si ve vztahu kousku vlastní svobody (neříkám, že je to jediný správný model na partnerství, třeba není, jen mně osobně se jeví jako fajn) se nedá taky dospět jen tak z fleku, ale že spíš musí přijít někdo, kdo to ukáže a s kým to prostě takhle funguje. Moc ti přeju, aby se ten rytíř objevil brzy. Hodně zdaru do života, dál tvoř a dál piš, čte se to hezky a určtě si neváhej splnit sen vydání těch veršů. (Tvůj blog jsem včera prošla prakticky celý a určitě tě budu i nadále číst.)
Zajímavá úvaha.Láska má mnoho podob.