Leden 2011

Zatím na to nemám

31. ledna 2011 v 10:18 | renuška |  Jak to vidím ...
Minulý týden jsem si podala na internetové seznamce inzerát, který zněl:

"Máš dost silný klín, abys na něm udržel mě i mé dva syny? Máš dost velké srdce, abychom se ti tam pohodlně vešli a ještě zbylo místo pro nový život? Máš dost širokou náruč, abys nás objal a byl za to rád? Pokud ano, ozvi se ... "

Se slovíčky to umím, což se potvrdilo během následujících 24 hodin, kdy mi na mail přišlo mnoho různorodých odpovědí od ještě různorodějších odesílatelů. Ještě nikdy do té doby jsem nezažila pocit mít možnost si povrchně vybírat, a protože jsem v sobě tu primitivní touhu po nejen úžasném, ale i krásném samečkovi velice jasně cítila, chtěla jsem alespoň slušně reagovat a odmítat ty "nezajímavé". Nikdy bych nevěřila, jak složité je zvolit slova, která neurazí a ač vím, že zklamu, nechci ublížit.
Ze začátku jsem každý nový mail zvědavě otevírala a s napětím pročítala někdy strohé, jindy zase poměrně podrobné řádky, které prozrazovaly, jaký je jejich autor. Ve většině případů jsem nekompromisní selekcí vyřazovala nedopovídající kandidáty a se zbytkem pánů jsme si vyměnili několik dalších dopisů. Takto poctivě jsem vydržela fungovat jen onen půlden, kdy byl inzerát zveřejněn. Druhý den už jsem neměla sil - dosud jsem dlužníkem asi třem mužům, kteří čekají na mou odpověď a které jsem si nechala coby teoretické body mého zájmu v pořadníku. Různý věk, vzdělání, sociální zázemí, místo pobytu ... mé nároky jsou jasně dány a kdo propadne sítem, musí zkrátka zkusit štěstí jinde.
Druhý den jsem ale učinila ještě jednu věc - milý inzerát neměl dlouhého trvání, ani se pořádně nenadechl a hned přišel o život. Jeho zveřejnění od úterý do středy mě nečekaně hodně vyčerpalo a především jsem si uvědomila, že zkrátka nemám dost sil na to pouštět se do nového vztahu, dokud ten předešlý nemám zcela vyřešený. A to rozhodně nemám, protože má kolena stále rosolovatí, když ho vidím; mé srdce stále křepčí, když ho slyším; mé ruce se stále dotýkají, když je v mé blízkosti; má duše stále miluje, když prostě a jednoduše je. Dokud nebudu sama o sobě vědět, na čem jsem, dokud si nebudu jista, nemohu se pouštět do nových projektů, které zásadně ovlivní můj život a také život mých synů. Má minulost se ozývá pravděpodobně v pravý čas, aby mi znovu připoměla, ať nespěchám. A já jí musím dát za pravdu. Protože pokud bych se hnala za něčím, co má daleko do úplné upřímnosti, ublížila bych nejen sobě, ale i ostatním.

ADELE - ONE AND ONLY



PS: Můj nejkrásnější pane traktoristo, tahle je pro vás. S láskou r.


Mrousk

25. ledna 2011 v 21:24 | renuška |  Jak to vidím ...
Coby chovatelka koček jsem dosud neměla příležitost být u toho, když micince začne chybět kocourek. Proto když naše, zatím ani ne roční, Riki od Hospodyňky začala nepříjemně kňourat a naříkat, přičemž za sebou tahala zadní nohy a nepřirozeně se prohýbala v zadní části páteře, daleko spíš jsem se bála nějaké vážné kočičí nemoci. Z počátku jsme ji s klukama opatrně konejšili, hladili, chovali, což si ona nenechala líbit - soudě podle hlasitého mňaukání, které z jejího hrdla vycházelo téměř nepřetržitě. S podivem nás ale fascinovala tím, že poměrně bez protestů dovolila lidským rukám, aby ji hrubě drbaly po břiše a nenápadně při tom nastavovala ještě zadeček a obě zadní stehna. Zkrátka tancovala na podlaze tak, aby ji naše laskání bylo příjemné. Samozřejmě s hudbou - mňaouuu se ozývalo donekonečna a dráždilo naše ušní dutiny tolik, že jsem od milosrdenství nad nebohou Rikinou přešla k násilí a sprostě ji (s opatrným dopadem) nakopla do pr ... .
Riki
Postupně mi totiž začalo docházet, že podivná choroba asi nebude nic jiného než volání přírody - když jsem totiž v nestřeženém okamžiku pozorovala Rikininu chůzi k misce s masem (které jí kupodivu po dobu mrouskání nikterak nechutnalo), dáma se nesla opět rovně, zadní nohy v plné síle společně s předními nesly lesklé černé chlupaté tělíčko k cíli. "Mraúúú, mraúúú ... ", řečnila během těch několika soust, aby cestou zpátky znovu plazila půlku svého těla po podlaze a dala nám najevo, jak trpí.
Riki
Druhý den jsem onu událost konzultovala s odbornicí na kočky, sestřičkou Janinkou, která mi mou doměnku potvrdila - Rikouš se zkrátka domáhá svých přirozených práv a láká svým žalozpěvem samečky z blízkého okolí, aby zašli "na kafe". Smůla převeliká, že naše kočina je zvířátkem domácím, nikoliv venkovním, takže po sexu má utrum. Jakmile přijde vhodná doba, stane se Rikinka na pár chvil pacientem nedalekého veterináře, který jí prachsprostě vykastruje. Vím, že je to zásah proti přírodě, ale je mi daleko milejší udělat tuto ohavnost, než časem zjistit, že budeme mít koťátka (až pustíme Rikinu do přírody) a hledat následně odbyt.

Mezi námi; tak si říkám, jaké je štěstí, že se chovám jako člověk. Kdybych měla své pudy a touhy po samečkovi veřejně prezentovat stejně, jako např. kočky, to by byla ostuda! :-D
Riki

Klín klínem

24. ledna 2011 v 13:19 | renuška |  Přišla Múza
Nevytluču.
Neb první drží jako přibitý.
A kleští se mi nedostává.

Nevylomím.
Neb zuby nemá s dásní srostlé.
To se starcům někdy stává.

Nenahradím.
Neb klínům se rozměry často liší.
A z velkých počtů bolí hlava.

Nezastíním.
Neb clony si šetřím na horší časy.
Mít jasno v klínu - to bych brala.

Pan Všetečný aneb "Uff, to jsem si oddych(la)!"

20. ledna 2011 v 10:20 | renuška |  Jak to vidím ...
Žádný nový objev na obzoru, naopak stará známá osůbka, jedna z mých nejmilejších. Honzíček. Minulý týden měl štěstí na všetečné dotazy, které jsem sice - jak sami za chvíli zjistíte - neodbyla, ale ani nevysvětlila do detailů. Tedy, vybruslila jsem z nich elegantně, bez boulí, škrábanců a s pocitem, že mé odpovědi byly dostačující. Pochopitelně se jedná o stránku intimní, proto se předem omlouvám za použitá slova, ale bez nich by mé vyprávění přišlo o tu správnou atmosféru, která se ve skutečnosti zdá být každému dospělákovi tím nejtvrdším oříškem při pomyšlení, jak jednou bude svým potomkům vysvětlovat "důvěrnosti mezi mužem a ženou".

Úterý, ráno, hektická příprava do školy a do práce:

H: "Mami, co to tady máš?" Na pračce jsou položené tři balíčky Allwaysek (vysvětlení pro muže: hygienické vložky).
Já: "To jsou vložky."
H: "Aha, a to si dáváš sem?", ukazujíc do svého klína.
Já: "Ano, tam."
H: "A proč si je tam dáváš?"
Já: "Protože mám měsíčky."
H: "A co to jsou měsíčky?"
Já: "To je, když se s vámi nemůžu koupat ve vaně. To velký holky jednou za měsíc maj´."
H: "A na tebe to teď vlezlo?"
Já: smích ........... "Ano, na mě to teď vlezlo."
H: "A můžu to mít i já, až budu velkej?"
Já: smích ........... "Ne, kluci měsíčky nemají."
H: "Uff, tak to jsem si oddych´!"

Pátek, večer, sledování "Cukrárny":

V seriálu dochází k milostným hrátkám, nervozní Jan Hrušínský si před rozvášněnou Jitkou Čvančarovou, se kterou má být nevěrný své manželce, začíná rozepínat pásek u kalhot.
H: "No to snad ... "
... pauza ... Sled děje pokračuje, já netuším, že vyvrcholení nebude následovat v televizi, nýbrž v mém obýváku. Náhle však ...
H: "Mami, co je to ŠUKÁNÍ?"
Já: smích ... zakuckání ... smích ... vážná tvář ... "To je moc ošklivý slovo, správně se říká muckání nebo milování. Víš?"
H: "Jo."
Já: "Kde jsi to slyšel?"
H: "Nikde," a následuje několik podobných otázek a odpovědí, než se dobereme k tomu, že takhle sprostě mluví jeden Honzíkův spolužák. Do dialogu se ovšem vkládá starší Ondra:
O: "Teda JÁ takhle sprostě nemluvím asi jedinej ze třídy. Já teda říkám asi nejsprostší slovo ... (dlouhá chvíle přemýšlení, během níž já trnu, co z Ondráška, který vulgarismy bytosně nesnáší, vypadne) ... blbec!"
Já (v duchu): "Uff, tak to jsem si oddychla!"



Přesýpací hodiny

18. ledna 2011 v 12:48 | renuška |  Jak to vidím ...
Jejich tvar prý připomíná ideál ženské postavy z pohledů mužů (smutně podotýkám, že mnou by droboučký písek poměrně rychle "protekl", neb útlý pas jsem ztratila kdesi v minulosti souběžně se změnou  "vršku" a "spodku", které zaznamenávají rok od roku větší a větší zásobárnu jemné drtě.) Každopádně podle onoho hlediska bych byla vyhledávanou a velmi žádanou, což vskutku nepociťuji - naopak. Setkala jsem s takovým odporem k mým proporcím, který ve mně postupně vypěstoval nelásku k sobě samé a ač jádrem optimistka a relativně sebevědomá žena, v tomto směru jsem byla sražena až na písečné dno, kde jsem dlouho ležela bez ladu a skladu, než jsem se znovu začala stavět ...
Šlo to ztuha, ale když vezmu v potaz to množství komplimentů, pochval a pohledů, kterých se mi dostalo za posledních několik měsíců ve formě vět podobných například té : "Jste krásná žena a já nemám důvod vám to neříct.", musím přiznat, že už chodím opět docela vzpřímeně. Hommo Erectus. Komplexy týkající se mé sice souměrné, ale poněkud oblejší figury, přicházejí ke slovu ve chvílích, kdy na sebe hledím očima těch, kteří si libují v útlých gazelách, nebo tehdy, zkouším-li si oblečení menší, než jsem ochotna si přiznat. Zkušební kabinky bývají svědkem mého studu a zčervenalých lící, když letmo kontroluji, zda v pase "to navíc" přetéká měrou snesitelnou nebo naprosto nepřijatelnou. Dalšími zrádci jsou plavky a "špatné světlo", které částečně obměkčuji svým úsměvem a ... jistě, rovnými zády. Stačí, že mi dva velké hrby narostly čelem vpřed, nosit další ještě na druhé straně by bylo nenormální, neestetické a ... těžké.
Takové přesýpací hodiny nemusejí být jen grafickým ztvárněním těla, ale i měřítkem času - kupodivu! Vlastně právě čas mě přiměl napsat tento článek, protože když jsem si v duchu představila dva stejně velké válečky s plochým dnem spojené úzkou dutinkou, místo bílých zrníček se mi v horní půlce objevilo mé srdce. Dlouho zůstávalo pohromadě, ale pod nátlakem vnějších okolností se pomaličku přemisťuje a gravitační síla nezájmu ho táhne dolů. Zvláštní, že se nesype, ale protéká - po kapičkách rudých slz, které na spodku poloprázdné lahvičky tvoří lesklou červenou louži a čekají na další, dokud nebudou zase pohromadě. Zkouším jim v pohybu zabránit a nechat zbytek srdce vcelku, což je ovšem naprosto nepřirozené a tedy logicky musí dojít k úplnému vyprázdnění vrchního odpočítávadla, aby srdce bylo zase pohromadě, připravené pokud možno na polohu vodorovnou, kdy přesýpací hodiny zkrátka stojí/leží. Nefungují.

A teprve tehdy, až bude všechno tak, jak má být, položím své přesýpačky na noční stolek, nahá si lehnu na postel, natáhnu po Tobě ruce a nechám Tě, aby sis mou vodorovinu užíval se mnou. Už zase budu zdravá, nezakomplexovaná, šťastná, zamilovaná, krásná, skvělá, senzační, šikovná, nádherná, šarmantní a dokonale rovná renuška.

Rádoby svobodná

17. ledna 2011 v 10:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Už od druhé půlky října loňského roku hospodařím na svém vlastním políčku, v novém bytě, ve kterém naštěstí nejsem sama (Honzíček a Ondrášek jsou ti nejlepší bodyguardi, společníci a miláčci, jaké bych kdy mohla mít). Kluky jsem dostala - dalo by se říct - jako vánoční dárek, protože několik málo dní před tím Štědrým mi přišlo rozhodnutí soudu o opatrovnictví, kdy se - světe, div se! - svěřují do péče matky. Zlehčuji, ale při představě, že bych měla zůstat opravdu úplně sama, mi naskakuje husí kůže a s díky tuto možnost odmítám. Stačí, když jsou synkové přes noc u tatínka a já raději chodím dřív spát, abych to prázdno přečkala.
Ve slabých chvilkách, které přicházejí tu ve vzpomínkách, tu s melodií, která kdysi byla svědkem lásky, tu v melancholických úvahách, proč se to všechno tak vys*alo (ať už s manželem, nebo s panem T.), si říkám, jestli by nebylo tehdy lepší sklopit uši a zůstat ve vztahu, který nefungoval, než být sama. Ale sotva tato myšlenka dostane prostor se uvelebit v mé mozkovně, okřiknu se a hubuji sama sebe, protože moc dobře vím, že konkrétně tohle rozhodnutí, tedy odejít, bylo jedním z těch nejsprávnějších, která jsem dosud v životě udělala. A právě proto je pak pro mě snazší přijmout skutečnost, že je lepší být chvíli single než ... než žít tak, jak jsem žila.
Když pominu onu prázdnotu v srdci (resp. nenaplněnost citů a tisíce otázek, jejich odpovědi stejně nikam nevedou a jen časoprostor ukáže, jakým směrem se budou mé milostné eskapády i lásky až do konce života ubírat) a v mé krásné posteli, na nudu si rozhodně stěžovat nemohu. Mám dva zdravé kluky, kterým se snažím nebýt jen matkou pečovatelkou, ale i kamarádkou a společnicí při různých aktivitách, u kterých jsem mnohdy chyběla vinou vlastní pohodlnosti. Ostatně, při našich výpravách jsem si již kolikrát všimla, že často za zábavou vyráží rodina neúplná, ale možná, že je to jen náhoda. Vlastně - nemusím ani opouštět byt, abych si uvědomila, že se Ondrovi a Honzovi věnuji daleko více než kdy dřív; stačí společně sledovat patálie Barta Simpsona, což kluci ocení leckdy i více než teplý oběd :-).
Sic omezena strachem vyjet za naučené hranice coby řidička brázdím stále tytéž silnice, ale i tak nám to stačí k tomu, abychom navštívili kino, při pravidelných čtvrtečních odpoledních protáhli svá těla v krytém bazénu, potěšili své příbuzné a přátele. Připočtu-li k tomu ještě úterní a páteční podvečerní hodinku aerobiku a posilování, středeční studium italštiny a sobotní tancovačky (oblíbená plesová sezóna je v plném rozmachu) plus náhodné kulturní akce "téměř pod nosem", pondělní Četnické humoresky, večery pod lampou s knihami Harryho Pottera, moc volného času mi nezbývá. A jsem za to ráda, protože čím více činností (jsou-li příjemné a vítané, tím lépe), tím méně trápení a lítostivých chvilek.
Když se to vezme kolem a kolem, nikdy jsem nežila aktivněji než nyní. Neznamená to, že jsem šťastnější, protože to bych lhala sama sobě a možná i právě ten jeden hodně podstatný chybějící člen je viníkem toho, že si svůj program neužívám úplně. Že tam pořád je to protivné volno, které chce být nahrazeno zcela zřetelnou výplní známou pod jménem "Milovaný muž". Přesto jsem ale minulým i příštím dnům vděčná za příležitosti a především za přehodnocení toho, co je a není důležité. A sice že najít si čas na děti a na sebe je tisíckrát krásnější, lepší, důležitější než žít v honosně zařízeném uklizeném bytě, když ho nemáme s kým zaneřádit, když nemáme hlasy, které by zaplnily jeho ticho, když nemáme nohy, které by ušlapaly jeho podlahy, ruce, které by umazaly jeho zdi ...

Jarový Jára

14. ledna 2011 v 14:16 | renuška |  Ze života J.A.R.
V dobách nedávno minulých jsem iniciátorkou veškerých sexuálních narážek, připomínek, dvojsmyslů a dalších ukazatelů vůči Jaroušovi (pro neznalé: kolega z práce, se kterým prožívám téměř denně všelijaké trampoty)  byla já, což se s příchodem nejkrásnějšího traktoristy do mého života změnilo. Pozornost dříve směřovaná k nešťastníkovi Járovi, který tím velice trpěl a prohlašoval, že jakýkoliv fyzický kontakt se mnou by mu způsobil vyrážku po celém těle a proto se pro jistotu "osypal" ještě dřív, než jsem se ho vůbec stačila dotknout, změnila svůj cíl, kterým se stal výše jmenovaný nejkrásnější.
Nebyli by to ovšem muži, kteří si - sic nepřiznaně - chrání svůj "majetek" před všemi vetřelci a likvidují každého nepřítele zbraněmi sobě vlastními. Pro Jarouše byl můj přirozený odstup impulsem k tomu, aby se začal zviditelňovat a dal mi na vědomí, že ho opomíjím. Lumpárny i harašení z mé strany polevily na hranici "sem-tam-občas" a to jen jako zpestření pracovních dní bez úmyslu brát je vážněji než bylo zdrávo. Konkurence nejtěžšího kalibru - tedy řidič červeného traktůrku (Lucko, Standa to není, má ale krásné jméno od písmene T.) - panoval na pomyslném žebříčku TOP MEN už delší období a s odkazem na známé rčení: "Příležitost dělá zloděje." jsem se srdcem na dlani začala krást a svou roli lupičky jsem si náramně užívala.
Vibrace vyzařované mou duší prozrazovaly, jak se věci mají a Jarda začal větřit a zaznamenávat změny mých nálad, které se měnily s ohledem na probíhající intenzivní vztah. Dospělo to až k takovým aktům, kdy mi zcela nekrytě hledí do výstřihu, upozorňuje mě na vykukující spodní prádlo, poplácá po rádobyoblém konci zad a začátku stehen, do "žlábku" nestydatě odkládá propisky, zásobuje tuze intimními videi, jež mu zasílají jeho kamarádi na mail. Nepochybně se též ve mně snaží vyvolat žárlivost tím, že nadšeně vykládá tu o překrásné prodavačce nafty, tu o dívence z plakátu ...

Jak říkám, Jarouš by všechna má slova popřel, ale já vím, co vidím, tedy že tentokrát mě jaro obešlo velkým obloukem a začalo zapalovat lýtka Andělovi. Důkazem je mi rozkvetlé luční oslovení, kterým mě dnes častoval - řekl mi "Kopretino" :-). Dost možná i proto, aby si vyžehlil ty čtyři kostky cukru, které mi nasypal do kafe (piju spíš hořké!), aby se mi spravedlivě pomstil za neplechy, které jsem mu předtím vyvedla já. Ovšem zůstaňte imunní například vůči řečem, které vás nabádají, že prsa máte nechávat doma a do práce chodit bez nich, neb v tom případě by se na váš hrudník nemusel dívat ?!?! To je zcela jasná provokace počítající s reakcí ve formě tvrdých následků :-D.


... like invisible ...

12. ledna 2011 v 13:28 | renuška |  Přišla Múza
Ránu pod pás
zkušený střelec
namířil
a pálil přímou čarou
do míst,
která vytušil,
doufajíc,
že zdroj úderu
zůstane cizí.

K jeho smůle
ve vteřině skonu
vnímána
byla střela,
předem dobře
vybrána.
Viník netuší
a z místa činu
tiše mizí.

Kurtizánou za cenu hledání lásky?

9. ledna 2011 v 19:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Téma týdne: Posmrtný život

Nejsem si zcela jista, zda mé povídání bude přímo souviset s tématem týdne, ale ona vlastně jakási "cesta duší" je spjata s posmrtným životem, takže i kdyby okrajově ...
Nikdy dříve jsem se nezabývala touto neprobádanou oblastí, kde všechny teorie a myšlenky jsou založeny ... na čem vlastně? Jedná se pravděpodobně o touhu po nesmrtelnosti, o víru v nekonečnost našeho žití, kdy nitro, naše skutečné "já" získává příchodem na svět pokaždé různou podobu a mimo to si přináší po reinkarnaci také určité množství úkolů a závazků, které má v daném životě splnit. Toto téma je natolik široké, že pouze opravdu zaujatý nadšenec by o něm dokázal hovořit tak, aby jeho výklad měl hlavu i patu, proto mé úvahy budou naprosto laické a leckdy i zmatené. Právě pro tu neznalost a pouhopouhých několik málo informací, které mám.

Nevím, kdy poprvé jsem si připustila fakt, že bych v minulém životě mohla být kurtizánou, pouliční děvkou, prostitutkou, která bez špetky úcty byla povolná každému, kdo jí dobře zaplatil. A nebo třeba taky ne, jen pod pohrůžkou násilí si vynutil ukojení svých přirozených pudů, aniž by si mě vážil a nebo - nedej bože!!! - mě miloval. Pokud bych kdysi dávno takhle opravdu žila, pak je naprosto zřejmé, že by utrpěla nejen právě ona výše zmiňovaná úcta k mužům obecně, ale i úcta ke mně samotné. Nakolik bych si mohla sama sebe vážit, když bych poníženě "vydělávala" tímto způsobem, jež by mě ani v nejmenším nenaplňoval a ušlapoval mou hrdost? Paradoxně právě v této oblasti vidím teoretický přínos, obohacení týkající se sexuality. Nechci zacházet do detailů, ovšem mám k tomu několik důvodů, proč být svému minulému bouřlivému životu vděčná - do současnosti jsem si přinesla nejednu zkušenost v podobě lásky k intimnostem.
Daleko spíš ale čím dál častěji pociťuji touhu po nalezení toho, čeho jsem se v předchozí etapě nedočkala. Nevím, jak správně vyjádřit to, co si podvědomě uvědomuji - zkrátka tehdy jsem si nemohla z odporu k opačnému pohlaví vážit mužů. A to právě proto, co se mnou dělali oni a co jsem s nimi dělala já. Jak se ke mně chovali, jak mě využívali, jak jsem je nezajímala a byla jsem pouze hmotou, se kterou zacházeli leckdy hůř než s hadrem na tyči. Fyzická i duševní bolest si vybírala daň v srdci, které bylo zjizvené a neschopné se uzdravit - než zemřu. Snad jen pud sebezáchovy mě tenkrát donutil žít stranou slušné společnosti, ať už finančně zajištěnou nebo v roztrhaných šatech; možná ani ten pak nezabránil tomu, abych si vzala život. Či jsem zemřela přirozenou smrtí? Tak daleko nevidím. Netuším. Nechci znát.
Nemilovala jsem a poznat opravdovou skutečnou lásku je mým poselstvím, které jsem si na tento svět přinesla. Najít muže, jež v mých očích bude tím, ke kterému budu hledět jako k soběrovnému, s důstojností a vážností jej budu nést ve svém srdci; budu jej milovat tělem i duší a stejně tak budu i jeho city přijímat já, čímž dojdu naplnění svého úkolu. Proto je pro mě poslední dobou ze všeho nejdůležitější láska. Stále se jí oháním, ovlivňuje mé jednání, mé myšlenky, mé sny, mé představy, má rozhodnutí, která mnohdy se mnou okolí nesdílí a já svou intuicí oponuji logickým argumentům, proč jejich "NE" mohu jen a pouze vyslyšet, nikoliv přijmout jako zásadní. Jsem nucena - neptejte se, čím, protože to nevím - projít si každý vztah od euforie až k absolutnímu zhroucení, abych si uvědomila, co chci a co ne. Abych si vytvořila přesný obraz toho, co je mým životním cílem. Z minulého života jsem neznalá citů k pánům a proto je teď prožívám tak intenzivně, i s vědomím, že není silné jen zamilování, ale i bolest ze ztráty. A neméně silná je i naděje - vše na hranici extrému právě pro tu touhu ji najít. Tu, jejíž tvář jsem poznala a přestože objekty se různily, má čistota, upřímnost a nadšení, se kterými jsem do vztahů vstupovala, byly pokaždé opravdové a skutečné.

Teď právě vím, že miluji. Má-li to být cíl nebo jen zastávka, nedokáži odhadnout a je mým vroucím přáním, aby to byl cíl. Abych tady dostala i dala vše, co k lásce patří a abych, až se má duše rozhodne odejít, mohla s úsměvem říct: "Mise splněna!"

Tu-li, tu-li, tu-li, tu-tulipán

5. ledna 2011 v 21:03 | renuška |  Snímánky
V obýváku mi stojí vánoční stromeček, na dveřích se houpe zimní dekorace, ale v kuchyni už je jaro. Krásné veselé jasně žluté jaro schované v ranných tulipánech z Tesca, které mě omámily svým typickým kouzlem. Oni vědí, že jim společně s narcisy podléhám společně úplně nejvíc - snad právě pro to blížící se nejmilejší roční období.
Říká se, že žlutá barva je symbolem přátelství (alespoň toto mi oznámil vyhledávač seznam.cz), ale i kdyby měla tisíce jiných významů, pro mě je to symbol slunce - tepla a záře, které vydává a kterým láká ukryté různobarevné lístky na svět pro potěchu lidského oka i srdce. Je mým přáním, aby vás následující snímánky pohladily alespoň z části tak jako sluneční paprsky laskající hladké tváře upřené k jarním nebesům.
tulipány
tulipány
tulipány
tulipány

Reportáž psaná ... o Silvestru

4. ledna 2011 v 12:42 | renuška |  Přišla Múza
Sice jsem chystala, že své povídání doplním fotografiemi z oné akce, ale zatím nejsou k dispozici, tak mi nezbyde než své zážitky obalit do slov a podat natolik realisticky, abyste si alespoň částečně dokázali silvestrovskou atmosféru užít.
Jak už jsem avízovala v předchozích článcích, o letošním (vlastně už loňském) posledním dni roku jsem měla úplně jiné představy, které ovšem rozhodnutím partnera vzaly za své a já byla postavena před fakt, že budu muset začít fungovat solo. Měla jsem na vybranou - prožít "velkou noc" s dětmi a s rodinou "tričkové" Katky (kde jsem byla i na Štědrý den) nebo vyrazit na organizovaný večírek do nedaleké vesnice s "kinovou" Míšou a jejími příbuznými. Rozhodla jsem se vyjít si do širší společnosti, od které jsem si slibovala především dostatek šumu, který by plynule vířil a rozptyloval mé myšlenkové návraty do oblasti "co by - kdyby". Nakonec to dopadlo ještě jinak, protože pořadatelé potřebovali někoho, kdo se postará o běh večera a  právě z toho důvodu oslovili mě, zda bych neměla zájem vzít si na starost mikrofon včetně přípravy společenských her a Karaoke soutěže.
Byla jsem zásobena dostatkem výher a drobných pozorností, tudíž již od začátku nebyl problém návštěvníky motivovat, že za své hrdinské činy budou spravedlivě odměněni nejen vítězové, ale i poražení. První hodinu a půl jsem coby Maruška Nováková, začínající moderátorka spěchajíc za dalšími povinnostmi do hlavního města, donutila všechny mužské výherce, aby mi jako formu poděkování líbli pusu na tvář - měli jste vidět ty štítivé pohledy, když pánové chtíc nechtíc museli blízko k mému ohyzdnému obličeji a marně se snažili najít místečko, odkud by neviděli na mé fantastické zoubky. Ale nepolevila jsem a za celý večer obdržela solidní počet polibků od všelijakých samečků, kteří společně s dámskou částí osazenstva soutěžili např. v poznávání dolních končetin své milé, proběhli "Uličkou sviní" nebo si zahráli dětskou klasiku - židličkovou.
baloons
Původně plánovaná dražba balíčku poslední záchrany nebo tanec s balonky nedošly svému naplnění - nebyl zkrátka čas. Ovšem na co prostor stačil, byla Karaoke soutěž, která neodhalila nikoho s hudebním hluchem, naopak! Všichni účastníci byli poslouchatelní, někteří více, jiní méně, počáteční tréma po pár prvních taktech zmizela a diváci mohutně pomáhali jak ve zpěvu, tak v rytmickém potlesku. O tom, že ráda zpívám, jsem onehdy také psala, proto jsem využila příležitosti a stala se na pár minut jednou ze "zpěvaček" a střihla si "Modrou" od Jany Kirschner. A fakt jsem si to užila. Dokonce natolik, že jsem po půlnoci drze přistoupila k panu muzikantovi a dobrou hodinu s ním zpívala do mikrofonu dalších několik českých songů, vč. duetů, které mě nesmírně bavily. Rajčata ani stará vajíčka vzduchem nelítala, nikdo mě nevypískal (naštěstí se k mému preludování přidal ještě jeden moc prima mladík, který předtím celou Karaoke vyhrál a zpíval opravdu výborně), naopak jsem byla odměněna potleskem a pohledem na tančící a bavící se lidi. Co víc chtít?

Když pak za mnou i za paní hostinskou před opuštěním pomalu se zklidňující časně ranní zábavy chodili nezávisle na sobě různí lidé, kteří nešetřili slovy chvály a libovali si, jak si celý večer užili a že se jim to moc líbilo, bylo mi prima. Možná by leckomu mé vystoupení i ostatní produkce připadaly trapné, obyčejné, nijaké, nudné, primitivní, ale pro mě i pořadatele je podstatné jedno: Silvestrovský rej se vydařil, všichni byli nadmíru spokojení a tak to má být!

                                                                                                                                 

Přízrak

2. ledna 2011 v 23:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Máš různou tvář, různé vzdělání, ale jsi stejného pohlaví. Máš různý hlas, různé oči, ale stejné vlasy. Máš různou výšku, různý věk, ale jsi štíhlá. Zatím ses mi představila ve čtyřech podobách a postupně jsi mě - možná i nechtíc - přinutila bojovat, ačkoliv výsledek zápasu byl už předem znám. Tobě i jemu. Jen já jsem vydávala sílu v naivní myšlence, že by se skóre mohlo otočit. V můj prospěch, o který jsem stála. Chvílemi i vypadalo, že vítězím, že má romantická představa může mít konečně reálný obraz, o který jsem stála už od dob, kdy jsem si uvědomovala, jak moc je pro mě láska důležitá. Jak moc je pro mě důležitý muž, o kterého bych se mohla opřít, dát mu své já a přijmout naopak to jeho. A pokaždé, když jsem skončila na stupni poražených (žádná stříbrná medaile mě nikdy nemohla uspokojit, protože já měla jiné ambice, tedy spíše sny. Být první, jedinou na světě, kterou by on mohl skutečně milovat - alespoň pro ten okamžik, pro tu dobu, než láska vyprchá z nás obou.), pokaždé jsem si v duchu říkala: "Jaké ona má schopnosti, co umí? Jak to dělá, že ze souboje vychází  jako královna?" Možná jsem byla až příliš čitelná a ty jsi předem odhadla, jakou strategii použiji a stihla jsi včas zareagovat tím, že jsi můj postup použila sama pro sebe dřív než já. Pak je naprosto logické, že naše konfrontace skončily tak, jak skončily. Aplausem pro tebe, palcem dolu pro mě.

Jsi žena, máš hnědé, různě dlouhé, více či méně vlnité vlasy a máš útlý trup i údy. I já jsem žena. Ovšem barvou vlasů se od tebe liším výrazně, ačkoliv jsem na krátký čas podlehla volání změny a zkusila mít podobný odstín tomu tvému. Blond mi prý sluší víc - bod pro mě! - návrat k přírodě je namístě. Stejně tak i ženskost, o které stále pochybuji, ale která ke mně patří, neboť přemíra krve i mléka je pro majitelku v očích obdivovatele největším bohatstvím, zatímco pro milovníka štíhlých dámských postav Sodomou Gomorou. Jedni mou plností nikdy nebyli dost nasyceni, ale vím i o jednom, kterému jsem se hnusila. Právě u něj jsi figurovala dvakrát a pokaždé úspěšně. Získala sis jeho pozornost, čas i srdce. Moc dobře víš, že jsem se už vzdala a v těchto krajinách se dávno přestala vyskytovat, takže ti mohu popřát jen ... hodně štěstí.
Pak ses mi zjevila - jak bych to řekla - v celku očekávaně a nejsem si jistá, kdo komu by měl děkovat a omlouvat se. Nenávidíš mě asi stále, já k tobě necítím nic víc než respekt. Právem jsi chtěla zpátky to, co ti patřilo. Neznám tě a ani o žádné sblížení nestojím. Nezlob se. A pokud máš opravdu srdce tam, kde ho tuším, přijmeš mé přání ... hodně štěstí.
To nejlepší nakonec. Tady sis mě opravdu vychutnala, smlsla sis na mě jako - tuším, že jsi kuřačka - na nejlepším tabáku. Nádech, pěkně poválet v ústech, přes zčernalé torzo plic zase zpátky ven na čerstvý vzduch, abys ho mohla tím štiplavým kouřem zkazit. Dostala jsi příležitost ke změnám, ale zůstala jsi lítostivě sedět na dně a čekala. Tiše, ale sebejistě čekala, abys včas vystrčila drápy, poplivala mé jméno a pak vítězoslavně zvedla pravou paži všude tam, kde o tvém vlivu věděli. Neviním tě, protože zoufalce nelze vinit. Ale ani tě nelituji, protože za svůj nepovedený život si můžeš sama. Naštěstí právě ty, která jsi v rejstříku "mých brunet" nejnověji a právě proto ještě mé myšlenky k tobě jsou aktuální, právě ty jsi daleko větší ubožačka než já. Tvá výhra je pouze zástěrkou pro fakt, který si nechceš připustit. A sice ten, že na rozdíl od tvých předchozích sester, které se dočkaly lásky z mužské strany, o kterou stály (jako já), ty ji nemáš. Můžeš žít s vědomím, že se ti vrátil; můžeš mít dojem, že jsi mě trumfla v duelu o NTNSPT, ale teprve tehdy, až ve tvé společnosti bude opravdu šťastný, můžeš být šťastná ty. Já jsem tuhle příležitost měla a věř mi, že je to něco přenádherného vidět jeho úsměv, jeho uvolněné posazení, když přehodí nohu přes nohu a ležérně se dívá z okna na zasněžené střechy a žasne nad kouzelným výhledem. Když pije kafe jedině s cigaretou nebo když laškovně zvedá pravé obočí. Pokud bych tobě měla popřát hodně štěstí, pak rozvážně dodávám: "Najdi nejdříve úctu sama k sobě a pak teprve chtěj, aby tě ostatní milovali. Protože tvé předchozí dvojnice tohle kouzlo už pochopily."

Přízraku číslo pět, ty už v mém životě nemáš co dělat. Jdi útočit jinam, jdi si shánět jinou konkurenci, já  pro tebe místo nemám. Nezvala jsem tě, ale přicházela jsi stále dokola a já už nyní opravdu nestojím o tvou společnost. Nechci se tě znovu předem bát, že mi ho zase budeš chtít vzít, že si ho budeš nárokovat a skrze něj mi zasazovat nové rány do hojícího se srdce. Mám svou hrdost a už nemíním pokračovat v souboji o lásku. Teď je řada na princích, aby osedlali své koně a vydali se za mnou. Oni už vědí, kde mě hledat ...

A takhle jsme zdobili

1. ledna 2011 v 20:09 | renuška |  Snímánky
S více jak týdenním zpožděním vkládám několik málo snímánků zachycujících naši vánočně odekorovanou borovici. Protože bylo těch poprvé opravdu mnoho a mám pocit, že bych se jen stále opakovala, ponechám fotky bez komentáře a pouze zde podotknu, že ve většině případů se každá ozdobička narodila pod mýma rukama. Za inspiraci děkuji hlavně mé nesmírně šikovné sestřičce Janičce, která mě naučila základ a donutila v dobré vůli díky tvorbě přijít na jiné myšlenky a nestýskat si tak nad ztracenou láskou. O to víc mě potom pohled na naparáděný vánoční stromeček těšil, a to neméně tak jako mé dva kluky. Jsem si jistá, že  radost nám bude dělat určitě ještě dalších pár dní.

štědrý večer 2010
štědrý večer 2010
štědrý večer 2010
štědrý večer 2010
štědrý večer 2010
štědrý večer 2010