7. prosince 2010 v 8:58 | renuška
|
Tak toto je moje nová postel (stejně jako 90% ostatního nábytku, který jsem si musela pořídit do nového bytu, jež jsme před měsícem a půl začali s mými synátory obývat.) Má vysněná, kovová, princeznovská, do které jsem se měla pohodlně vejít já i ON. Vzpomínám si, že když jsem si ji vybírala, podle obrázku hned usoudil, že je to stejná hrůza, na které spával kdysi na vojně. Než ji uviděl v reálu. Tehdy musel vzít svá slova zpět.
Proč o ní píšu? Přimnělo mě k tomu dnešní probuzení, protože jakmile jsem procitla, až jsem se zastyděla. A nebylo to proprvé! Prostorné dvoulůžko určené pro více nocležníků bohužel obývám sama, ačkoliv ještě do nedávna jsme s pánem vedli spor, neboť má oblíbená půlka byla shodou okolností i jeho místečkem, na kterém rád spával. Rozválený polštář má tedy stále své stejné místo stejně jako používaná peřina, přičemž její sestřička spává ustlaná na své levé straně. Zvláštní je, že i před odchodem od chotě jsem lehávala v manželské posteli sama a nikdy se mi nestávalo to, co se mi děje nyní. Snad podvědomě se mé tělo přemisťuje během nočního odpočinku do prostoru, který patří imaginárnímu spoluspáči a já mu jej tedy rezervuji. Při plné bdělosti.
Ovšem zdá se, že nově nalezená volnost se projevuje nejen v mém probuzeném životě, ale i po čas určený pro pravidelné ničím nerušené oddychování a relaxaci všech smyslů. A já cestuji, aniž bych o tom věděla. Ráno pak nacházím svou hlavu v pravém horním rohu a nohy v přímé poloze trčí ven z protějšího levého koutu postele. Sobecky si užívám celou tu ohromnou plochu a přitom se pomaličku stahuji zase zpátky "ke mně", abych si nezvykala. Jasně si totiž uvědomuji, že časem se prázdná polovina vedle mě zaplní a bylo by velice nezdvořilé, abych svůj protějšek okrádala o jeho 50% lůžka. Jistou formou odnaučování je i výpomoc mých díťátek - Ondry a Honzy, kteří mi sem tam dělají doprovod a poctivě si brání hranice, za které ve své samotě tak automaticky utíkám. A já jim jsem vděčná. Nejen za tyto maličké služby, ale hlavně za jejich společnost, která mi dělá nesmírnou radost. Usínat sama je totiž kolikrát opravdu moc smutné. A ještě smutnější je se sama probouzet. Právě proto si v sobě i v pelíšku musím udělat místo, aby mi ho někdo zaplnil a tu opuštěnost vymítil svou přítomností.
Tak dobrou noc a sladké sny!
podobně si představuji svou "vysněnou" postýlku - čím dál tím víc mě trápí, že ta druhá půlka je prázdná,ale vrací se mi víra v to, že jednou ta půlka už prázdná nebude a ráno mě probudí polibek nebo já budu mít možnost polibkem probudit protějšek - zatím se infantilně tulím k plyšové kachně
