... je stejné jako tetování na obličeji. Musíš si být opravdu jistá."
Přibližnou citací začínám článek o filmu "Jíst, meditovat, milovat" s Julií Roberts v hlavní roli, který v sobotu shlédla v kině. Po dlouhé době jsme s mou kamarádkou, "kinovou" Míšou, vyrazily na dámskou jízdu, resp. do hlediště místního biografu, abychom si konečně dopřály trochu kultury a také si zarelaxovaly. A opět musím konstatovat, že jsme si vybraly opravdu dobře.
Obsah filmu se přesně trefil do mého současného života (Liz Gilbert je čerstvě rozvedená, rozchází se s přítelem a rozhodne se tzv. najít sama sebe tím, že opouští vše známé a odjíždí směr Itálie - Indie - Bali). Tou blízkostí a dialogy, které k mé duši mířily zcela jistě a přímo, jsem byla zkrátka unešena. Poznámky o niterní vyrovnanosti, která přijde, jakmile se oprostíme od návratů do minulosti a začneme se spoléhat sami na sebe, naučíme se mít rádi sami sebe ... a především pak - odpustíme sami sobě za chyby, které jsme udělali. Přestaneme se vinit, přestaneme vinit ty druhé, pustíme ze sebe pryč to, co nás stále a znovu stahuje zpátky, abychom si v sobě vytvořili pomyslné prázdno, které bude do posledního místa zaplněno něčím novým a daleko krásnějším, tedy takovým, jaké to sami budeme chtít.
V dnešní době se k o jakési léčbě vlastního myšlení, chápání sama sebe, o zdravé sebelásce hovoří poměrně hodně a já říkám, že je to moc dobře. V podstatě celý ten film byl o tom, že ONA sice podvědomě věděla, co doopravdy chce, ale v reálu fungovala spíš tak, jak to chtěli ostatní a na sebe zapomínala. To ji samozřejmě nemohlo dostat jinam než na dno, ačkoliv byla finančně zajištěná a zamilovaná. Jí to ale nestačilo. Naštěstí si včas uvědomila, že nikdy není pozdě začít na sobě pracovat. Ač se jednalo pouze o dvě hodiny zpracovaného scénáře, sic podle skutečného příběhu, bylo tam dost pravdy na to, aby si ji divák mohl připustit. A uvědomit si, zda sám žije v oné symbióze, v rovnováze a je opravdu spokojený. Paradoxem je, že když se Liz v závěru v této fázi nachází, prožívá zároveň silnou lásku, ale protože se tolik bojí toho, že opět někomu propadne a ztratí se, chce vztah ukončit. Pochopitelně jí - díky příteli šamanovi - dochází, že tím, že lásku vpustí do své vyrovnanosti, tak o ni nepřijde, naopak, doplní ji. Vše ale musí dělat tak, jak to cítí. Happy Endy nejsou zbytečné, naopak!
Zde již malá ukázka z filmu, který vřele doporučuji nejen ženám, ale i pánům klukům. Stojí opravdu za to!
"A když si na něj vzpomeneš, vyšli mu vzpomínku a zapomeň."
Ano, souhlasím, nesmíme zapomínat na to co skutečně chceme MY, často v reálu fungujeme tak, že se příliš obětujeme tomu, co chce okolí. Sebezničením nikomu neprospějeme, spíš naopak.
2Lucka | Web | 13. prosince 2010 v 12:47 | Reagovat
To vypadá zajímavě. Nebyla jsem v kině ani nepamatuju...
3TlusŤjoch | Web | 13. prosince 2010 v 13:50 | Reagovat
Hnedle bych taky odjel na Bali.
4Anett"ka" | Web | 13. prosince 2010 v 15:06 | Reagovat
je to nádherný film... když jsem ho viděla, cítila jsem se vnitřně obohacená, někam posunutá... ale když se ohlédnu zpět, můj život nezměnil... nejsem jí asi tak blízko, jako třeba Ty jak zminuješ...
5Peťka :) | Web | 13. prosince 2010 v 22:18 | Reagovat
bohužel jsem ještě neviděla, ale hodně slyšela... snad se to brzy změní... musí si ho stáhnout...
6Lenka | Web | 15. prosince 2010 v 19:01 | Reagovat
Na tenhle film jsem už chválu slyšela, tak na tom asi fakt něco bude...
Pro jednoho nudná paní z vesnice, pro druhého aktivní maminka. Mám ráda společnost, ale často toužím po naprosté samotě. Mám ráda živo, ale často toužím po klidu. Mám ráda všechno, ale často toužím po ničem. Co ale miluji ze všeho nejvíc, jsou moji dva synové a můj milý. Za ty bych dýchala. ♥
Ano, souhlasím, nesmíme zapomínat na to co skutečně chceme MY, často v reálu fungujeme tak, že se příliš obětujeme tomu, co chce okolí. Sebezničením nikomu neprospějeme, spíš naopak.