10. prosince 2010 v 11:09 | renuška
|
Mladší Honzík nikdy neměl problémy s děvčaty. S holčičími kamarádkami. Naopak jejich společnost vítal a tím spíš byl u nich velmi oblíben. Svou první lásku si našel ještě ve školce - kvůli Elišce byl ochoten tři dny za sebou chodit do MŠ v hodobožovém oblečení, protože s ní byl domluvený na svatbě ( ... "a ona ani jednou nepřišla v šatech!" ... - maminka s dětmi jejich nadšení evidentně nesdílela a dceři ukvapený sňatek zakázala). Pamětníci si možná ve vzpomínkách vybaví krátké příběhy, které jsem na prokračování vkládala na blog v časovém sledu tak, jak se situace zrovna vyvíjela.
Od té doby uplynulo několik měsíců a cesty dvou zamilovaných dětí se rozešly do dvou opačných směrů, respektive do škol. Z předškoláčků se stali prvňáci se všemi zodpovědnostmi a povinnostmi, které se k první třídě vztahují, a na jejich starou lásku nezbyl prostor. Jen občas Honzík zapátrá v minulosti a "pomazlí" se s Eliškou, kterou měl opravdu hodně rád. Snad jen jednou ji hodně pozlobil, a to v celé své dětské nevinnosti, když objevil další z kamarádek truchlit v rohu. Tehdy prý k ní přišel a začal se s ní pusinkovat, aby ji utěšil, přičemž ho právě jeho Eli nachytala a zle se na něj rozhněvala. A Jeníček? Nechápal, proč tolik povyku. Tehdy přišla má chvíle, abych mladému lamači ženských srdcí vysvětlila, co je a není vhodné. Otázkou zůstává, bude-li si to pamatovat.
První třída byla ze začátku pro Honzu problematická hlavně v tom, že potřeboval hodně rychle vyřešit prázdnotu po své milé. Nových děvčat se kolem něho hemžilo spousta, dokonce někdy v říjnu slavnostně oznamoval, že už se konečně zamiloval! Na otázku, jak se jeho slečna jmenuje, ale jen pokrčil ramínky a prohlásil, že ... "má hrozně debilní méno, mami, a já si ho furt nepamatuju" ... Po ní následovala Barunka, která mého syna poměrně rychle omrzela. Zvláštní, že jeho spolusedící v lavici, jistá slečna Lucinka, která se výborně učí, měla jako jedna z prvních dětí možnost začít psát perem, má blonďaté vlásky a Honza si pamatuje nejen její křestní jméno, ale i příjmení, ho neokouzlila. ... "a dokonce dostala teď dvojku z matematiky, mami, a já jedničku! Víš, jak jsem ti říkal???" ...
Nyní se ale zdá, že má Jeníček ve svých citech jasno. V pondělí mi důvěrně prozradil, že někoho miluje. Nemůže mi ale říct, kdo to je, jedině, že bych hádala. A tak jsem tedy střílela od boku jména holčiček, které by mohly na pár dní či týdnů být v očích mého mladšího syna bohyněmi, ke kterými bude vzhlížet, na něž bude myslet a se kterými se bude tajně pusinkovat, aby je nikdo neviděl. Vyluštění tajuplné záhady přišlo poměrně rychle a bylo vidět, že Honza je z mého poznání mile nervózní, přesto ale však rád, že se má s kým o svou novinku podělit. Dokonce byl ochoten mi říct, že ... "už jsme se, mami, i líbali, ale za dveřma, abyste nás nenačapali. Když jsme už jeli domů, víš?" ... a ... "jo, řek jsem jí, že ji miluju" ... A já? Nebudu Hanýskovi kazit radost a nadšení z nově nalezené lásky jen proto, že rodinní příslušníci by v těchto případech měli být pro nás tabu. Tímto zároveň prosím rodiče mé potenciální snachy, ovšem skutečné neteře Danielky, aby mě nepráskli a nenarušili tím nejen důvěrný vztah mezi matkou a synem, ale i mezi bratrancem a sestřenicí. ;-)
Věnováno mému Honzíkovi, Danielce a jejím rodičům - sestřičce Janičce a švagrovi Pepíkovi.