Prosinec 2010

2010/2011

31. prosince 2010 v 16:44 | renuška |  Jak to vidím ...
2011

Tak už je to tady, přechod z roku do roku se neúprosně blíží. Na bilancování dojde až v některém z dalších článků, teď bych jen ráda pár slovy - neb stručně já to neumím - popřála vám všem k novému roku dvatisícejedenáct, aby:

  • jste měli rádi - sami sebe i ostatní tak, jak vám velí srdce
  • jste byli rádi - na světě, mezi blízkými i v místech, jež vám jsou dosud cizí, protože radost na nás čeká na každém kroku, jen ji chtít vidět
  • jste nebyli pořád vážní - umět se zasmát groteskním situacím, v nichž mnohdy hrajeme hlavní roli, bývá častokrát našim největším vítězstvím nad sebou samým
  • jste vychutnávali - vůni nedělního obědu, čerstvě se probouzející přírody ... i vydýchaného vzduchu v ložnici, když se ráno probouzíte a vedle sebe máte lásku
  • neplýtvali časem - šetřili s ním tam, kde vám není dobře a užívali si ho tehdy, kdy vám dobře je
  • jste byli vděční - za vše dobré i špatné, co vás potká, ale především za společnost lidí, kteří jsou vám nadevše milí a vzácní
  • dalších tisíc drobností a maličkostí, které vám dokáží zpestřit příští 4 roční období, 12 měsíců, 52 týdnů, 365 dní, 8760 hodin, 525600 minut ...
Nejsem příznivcem Silvestrů a podobných "vynucených" oslav, jež se nezaslouží o nic jiného než o to, že je o půlnoci vzhůru více lidí než během ostatních všedních dní. Pro letošek po dlouhé době mířím do větší společnosti - nejen za zábavou, ale i za povinnostmi (k mikrofonu a za pomyslný organizační pult slibující účastníkům stát se na chvíli dětmi a hrát si). Těším se? Ale snad i ano, už jen proto, že nebudu mít prostor k smutným myšlenkám, naopak spoléhám na jistý adrenalin, který s moderováním souvisí; na legraci, na uvolněnost, na show ... 
Doufám, že i vy si poslední den desítkového roku užijete dosyta - ať už u televize, v hospůdce, mezi kamarády, jen se svou láskou, i sami. Připíjím vám všem na zdraví a ještě jednou přeji

KRÁSNÝ   NOVÝ   ROK   2011!


Tempo nasazeno, koulí hozeno

28. prosince 2010 v 20:04 | renuška |  Jak to vidím ...
Inu, když chce matka zajistit během zimních prázdnin dětem alespoň trochu solidní druh zábavy, aby společně pokořili(y) ten dlouhodobější maraton v přežírání se, sezení, koukání na televizi apod., je nutné využít mnoha nabízených možností. Počínaje vycházkami, kdy návštěvou poctíme své blízké (abychom se u nich dosyta naobědvali; tím pádem opět dochází k původnímu koloběhu - pokrm/odpočinek/prdelení); konče pobytem v prostorách ke sportu vyloženě určeným. Zatím si stále netroufám vyrazit s kluky na lyžovačku, protože jednak Ondra plánuje naučit se letos na snowboardu, což za mé přítomnosti zkrátka NELZE, no a druhak si ani sama pořádně nezapnu lyžáky. Chabá výmluva, že? Jsem srab, já vím. Přicházím o nádheru ze sjíždění mírného svahu, se kterým jsem ještě ochotna se přátelit, přicházím o volnost a báječný pocit, který během opatrného zatáčení směr vlek pravidelně zažívám. Naprosto otevřeně přiznávám, že v tomto případě mi chybí muž téměř stejně tak jako ... vždyť víte. Vyhlídky přitom byly krásné, až kýčovitě dokonalé, žel ... (kluci však ošizeni nebudou, tatínek se o tento nedostatek ochotně postará tak, aby si Ondra i Honzík zasněžených kopců dosyta užili).
Na dnešní den jsem ale pyšná. Po předchozí dohodě jsme již dopoledne vyjeli do světa, kde se první zastávkou stal krytý bazén v nedalekém městě. Hodinový pobyt v příjemně vlahé vodě, díky samostatnosti dětí i solidní časová rezerva pro plavání, perličková masáž během relaxační desetiminutovky na závěr - paráda. Ondrášek mi několikrát dělal doprovod - bylo příjemné nasadit klidné pomalé tempo a mít vedle sebe společníka; Honzíček trénoval s potápěčskými brýlemi kotouly pod vodou a s hrdostí sobě vlastní na celý areál nadšeně hlásil, když se mu podařilo se dvakrát "okulit". 60 minut uteklo jako voda a nás čekal druhý bod úterního dne, tedy ...
... bowlling. Kluci hráli poprvé a jejich styl - no, zvláštní. Ale bavilo je to i s větším bodovým rozdílem proti zkušenějším protihráčům. S koulemi se docela sžili, ačkoliv sem tam je posílali  poněkud zbytečně zvysoka, kdy razantnější než samotné shození kuželek byl dopad koule na dráhu. Zvláště povedené pak byly hody obouruč, tehdy totiž téměř stoprocentně měly oba boční "kanály" o práci postaráno. Nařčena, že hraji častěji a mám tedy možnost trénovat (jedná se o firemní akci, pořádanou jednou za rok, kdy poslední dobou jsem spíše pozorovatelem, než přímým aktérem - tolik k mým přípravám), proto se mi daří, rozhodla jsem se příštích kol se neúčastnit, nekazit průměr a urychlit postup všech ostatních. Jásala jsem nad (ne)shozenými kuželkami, nad sebemenším úspěchem a především jsem byla ráda, že se Jeníkovi i Ondrovi bowlling líbil.

Plán užít si sportovní povánoční den vyšel dokonale. Na hvězdičku. Až na případné další vycházky do přírody máme do konce roku společnou rodinnou fyzickou aktivitu vyčerpanou, synkové budou po dva dny v péči otce a já v péči kamarádek, ale doufám, že podobných akcí bude ještě spousta. Bylo to opravdu fajn a přitom stačí tak málo - jen se zvednout z křesla. :-)

Io Studiareró Italiano Presto.

26. prosince 2010 v 10:29 | renuška |  Jak to vidím ...
Neznale přeloženo nejprve z češtiny do italštiny a pak teprve s jistou nadsázkou předloženo jako hlavní téma znějící našincům jako: "Brzy se budu učit italsky."

Zakrňuji. Od té doby, co jsme se přestěhovali z jedné vísky do druhé, z rodinného domku do podnájmu 3+1 a současně jsme přišli o mužský element v domácnosti, mám neskonale mnoho času. Ještě před pár měsíci jsem svůj čas dělila na minutky, aby mi na vše stačil, a stejně mi zůstávalo ještě spousta restů, na které se kupily další a další. Práce, děti, byt, zahrada, pes, kočky, manžel ... milenec (éééé, to není hezké slovo, protože byl mnohem víc, byl má láska, přítel). Ten sled slov není nahodilý, počínaje ránem šly mé kroky touto vyšlapanou cestičkou. Jistě, občas se našla ještě výhybka směrem k velké rodině a ke kamarádům, což je samozřejmé; spíš jsem chtěla na vlastní oči vidět, o které body toho mám teď méně ohledně mých pozorností. Vypadly rovnou čtyři - zahrada, pes, manžel ... milenec (éééé, to opravdu není hezké slovo). Najednou mám byt téměř neustále uklizený, prádlo žehlím s přehnanou rychlostí a stihla jsem přečíst už i poměrně hodně knih. Přistihla jsem se, že když za den shlédnu více než dva pořady od začátku do konce, začínám mít vůči sobě výčitky, že na tu protivnou bednu mám vůbec prostor. Mám. Z nudy. Zvláště, když děti jsou u otce. V těchto dnech se snažím naplánovat si své volné hodiny tak, abych neměla možnost k nicnedělání ("Far Niente"). Prý je to obraz klasických "bytovkářů" a "panelkářů", lidí, co příchodem domů za sebou zavřou dveře a tím mají pro dnešek hotovo. Tahle vyhlídka se mi vůbec nelíbí, ani za mák.
A proto ... tramtadadáááá ... jak již název sám napovídá, rozhodla jsem se se sebou něco dělat. Sport taky přijde, ale necháme všechny nadšence pěkně po novém roce rozjet svá předsevzetí a měsíc počkáme, až je jejich vůle zradí. Pak teprve v tandemu já/"tričková" paní Kateřina podnikneme ty správné kroky k tomu zlepšit si svou fyzickou schránku. Co už nabralo na obrátkách, je mé velice rychlé nadšení a akčnost pro věc - tedy STUDIUM ITALŠTINY. S lektorkou jsem poprvé díky známému hovořila ještě před vánoci (podotýkám, že to mohl být opravdu max. týden od počátečního impulsu) a dohodly jsme se, že okamžitě po Novém roce začínáme. Pomaličku, polehoučku, zkusíme jednou týdně, případně dvakrát po hodince, obsahově tolik, abych se domluvila. Podle potřeby i chutě se uvidí, jak dál. A proč italštinu? Ten jazyk je naprosto fascinující, temperamentní, živý, sexy ... bože! Amore mio!
Těším se jako malé dítě. Budu dělat něco, co se možná druhým bude zdát marnotratné a zbytečné, ale já v tom vidím velkou radost. Dělám to pro sebe, nikomu se nemusím zodpovídat, vysvětlovat, obhajovat se ... jen to jen a jen pro mě. Povzbudí mě to, pomůže nastolit řád, budu mít povinnost. Už teď jsem nadšená.

Můj seznam ztracených pozorností  bych tedy mohla o jeden řádek škrtnout. Který si mám vybrat? Zahradu, psa, manžela ... milence (éééé, pardon, lásku)? Zůstávám s nohama na zemi a zcela reálně si odepírám manžela, to ostatní se ještě může kdykoliv vrátit :-).

Ciao!

Veselé vánoce vám všem!

24. prosince 2010 v 14:46 | renuška |  Snímánky
štědrý večer 2010

Milý Ježíšku - podruhé!

23. prosince 2010 v 21:05 | renuška |  Jak to vidím ...
Nedávno jsem Ti psala dopis a v něm jsem zmínila, že jsi letos ta moje přání poněkud nezvládl. S pochopením jsem tento fakt přijala a své sny posunula o rok dál, abych Ti dala dostatečný náskok k jejich splnění. Ovšem zdá se, že ty dokážeš opravdové divy a zázraky, protože jinak si neumím vysvětlit to, co se stalo.
Pravda - bramborový salát jsem připravila sama a nezměnil se ani počet konzumentů. Ale ty jsi mi HO poslal k sektorce, aby stál zády k nazdobenému stromečku a vdechoval eukalyptovou vůni ze zapálené aromalampy, aby vůbec tu naši krásnou borovici viděl, aby mi mohl rozsvítit nynější sváteční dny už jen jeho samotnou přítomností, kdy pak milý dáreček byl sám o sobě pouhou třešinkou na dortu. Vím, že jsem po tobě původně chtěla ne hodiny, ale dny i noci strávené s NÍM, ale vím také, že jsem jen v koutku duše doufala, že by mé přání mohlo být vyslyšeno. Někdy je až nezdravé zůstat stát nohama na zemi, ale současně je to to jediné, co můžeme dělat. Své výlety do renuščiny země fantazie jsem si dopřávala jen opatrně a zlehka, abych pak nebyla zklamaná. Toužila jsem po něčem, co nadpřirozená bytost sotva dokáže zajistit ...

Nedávno jsem tu také psala o světýlkách, jakýchsi pomyslných záchytných bodech v mé blízké budoucnosti, které mi dávají naději a dovolují mi těšit se na to, co mě čeká. Teď mi jedno takové svítí na stole. Skrze stříbrné střípky lemující povrch spodní koule panáčka sněhuláčka se rozlévá křehká nevtíravá záře, která mi má prosvítit cestu až k jaru - tak, jak mi to právě ON  řekl. Má mě povzbudit tak, jak já jsem si onehdy od blikátek slibovala a také jsem to od nich očekávala. Aniž by si to ON sám uvědomoval, dal mi jednu z nejjasnějších a nejkrásnějších třpytek pro dny příští. Udělal to,  co nadpřirozená bytost sotva dokáže zajistit ...

A docela nedávno jsem tu nepřímo naříkala nad tím, že letos poprvé nebude pod vánočním stromečkem žádný balíček "z lásky". Víš, jak to myslím, viď? Zkrátka, žádný klučičí prezent pro renušku. Pravda, kterou jsem vzala tak, jak je, sic s velkou lítostí, že to není jinak aneb ... "nejsou každej den vánoce". Naschvál jsem si ho nechala až úplně nakonec rozbalování, kdy už ostatní dárečky byly odhaleny. Nejraději bych si s tou malou taštičkou zalezla někam do růžku, do kouta, kde bych mohla být s tou radostí sama, ale s podivem jsem sledovala, jak oba moji synkové netrpělivě hledí pod mé ruce a jsou překvapení stejně  jako já. Věděli, že je to dárek od NĚJ, protože tam čekal už z předchozího dne. Říkali u toho moc hezké věty typu: "Tak mami, teď to bude tvůj nejkrásnější dáreček." Ano, dal mi to, co nadpřirozená bytost sotva dokáže zajistit ...

Milý Ježíšku, mám nejméně tři důvody se ti omluvit za nařčení, že jsi mě letos nevyslyšel. Prosím o prominutí a je-li to ve tvých silách (jako že nejspíš ano, protože ... protože jsi prostě kouzelník), dopřej i JEMU nádherný Štědrý den a stejnou radost ze všeho, čeho se MU dostane. A prosím, vyřiď MU, že prohrát v Žolících 2:3 neznamená vítězství, ale pokračování k remíze. Děkuji ti nastotisíckrát a přeji

ŠŤASTNÉ VÁNOCE!

Žolíky

22. prosince 2010 v 15:26 | renuška |  Přišla Múza
Ještě mi voní ruce po Tvých cigaretách
i po zbytku vody po holení,
zátku z otvoru jsi jemně vytáh´ ...
Minulostí možná vyškolení
na oko zdáme se sobě navzájem,
a přece mě vůle zklamala.
Svědkem je mi můj podnájem
i postel, co prázdnotou plakala.

Ještě mi voní ruce po Tvých cigaretách
i po zbytku mužných dlaní,
schovanou radost v pestrých větách
poslouchám, vůbec se nebráním.
Cítím Tě z důlku, co po Tobě v gauči zbyl,
kručím - hlad po Tě mám veliký,
vracím se rychle zpět o pár chvil,
když hráli jsme spolu ... žolíky.

Letos v zeleném

20. prosince 2010 v 22:00 | renuška |  Snímánky
vánoce 2010
Minulý rok, respektive těsné období před Štědrým dnem, jsem tak jako v letech předchozích, věnovala jeden večer zdobení vánočních dárků. Tenkrát - omámena nejspíš pozůstatky z poblouznění andělem - jsem dobrovolně podstoupila šestihodinové martyrium a každý tajný balíček opentličkovala ručně vyrobeným andílkem, jenž nesloužil pouze jako jmenovka, nýbrž měl i funkci zápichu a já mohu s radostí konstatovat, že ještě teď je v domácnostech mých milých k vidění můj amatérský výtvor schovaný mezi zelení pokojových květin.
Pro tentokrát jsem si připravila méně náročnou dekoraci, ovšem s pečlivostí jsem nešetřila a snažila se do každého prezentu vložit i kus svého srdce. Vždyť nedaruji jen věc, ale i lásku. Dobré dvě a půl hodiny prosezené na zemi, potřebné propriety a mimořádně dobře naladěná mysl umožnily pětadvaceti překvapením, aby započaly cestu ke svým budoucím majitelům. S jídlem roste chuť a mě stále více těšil pohled na kupící se načančané hromádky, na kterých poprvé v mém životě byly i dva balíčky, které kupovala a zahalovala do zeleně renuška pro renušku.
V podstatě od puberty, tedy od prvního vztahu s opačným pohlavím jsem pod svátečně ustrojeným stromkem nacházela milé pozornosti od svých lásek a letos premiérově není nikdo, komu bych stála za pár minut času strávených vymýšlením, čím mi udělá radost.  Abych tedy o ni nepřišla (i pro případ větší pozornosti mých dětí, které ji pravděpodobně budou stejně věnovat svým nově objeveným kupičkám než tomu, že maminka skoro nic nemá) a neměla pocit, že na mě Ježíšek zapomněl, rozmazlila jsem se. Nebudu prozrazovat, čím, na to bude prostor jindy (ačkoliv naušničky už jsem vlastně napráskala), ale fakt se těším, až si své nové potěšení budu moci přímo užít.
Největším dárkem pro mě ale bude pozorovat zvědavé pohledy mých synků, až z pod borovice začnou postupně tahat nejen zelené, ale i jinak naparáděné "měkké a tvrdé" a následně jejich reakce, které v nás budou doznívat ještě několik příštích dní.
vánoce 2010
vánoce 2010



Hibernace

16. prosince 2010 v 10:54 | renuška |  Přišla Múza
Do kabátku z vločkoví,
co víc chladí než-li teplí,
si schovám tělo ledový
a půjdu hledat štíhlou jedli

   ozdobenou střípky býlí,
   sušeného na mrazu.
   Němé stopy po mě zbyly,
   křičí: "Všeho do času!"
     
      Než se třikrát kolem kmene
      na podpatku otočím,
      vyšlapu lůžko pohodlné,
      samotu k vůli si ochočím.

         A pak, těsně před usnutím                
         z duše si slzy vysypu
         ze strachu z jejího zamrznutí.
         Jen srdce nechám v pohybu.            
        
        

Milý Ježíšku!

14. prosince 2010 v 12:13 | renuška |  Jak to vidím ...
Moji kluci jsou naučení, že  mají každé předvánoční období na parapety dávat  dopisy obsahující MAXIMÁLNĚ tři přání, která ohledně dárečků mají. Onehdy mi oznámili, že i kdyby si toho napsali víc, stejně bys jim nadělil jen určitou část z jejich výčetky, tak ti to nejspíš tímto způsobem ulehčují. Rozumní ... po mamince ;-). Letos - jak jistě dobře víš - neponechali nic náhodě a pro jistotu přiložili výstřižek z reklamního letáku, aby nedošlo k omylu a oni byli obdarováni skutečně tím, po čem touží. A počet přání omezili na číslo jedna, což je nevídaně skromné a samozřejmě i vítané, že?
Já jsem si taky o něco napsala, tedy pomyslně. Spíš jsem si vybavovala v mysli, v představách, co bych letos chtěla nadělit. Viděla jsem se v kuchyni, u sektorky, zády do místnosti, vedle mě stál můj nejkrásnější (pravda, do tváře jsem mu neviděla, ale postavou se mu až příliš podobal na to, abych pochybovala o tom, že je to někdo jiný). Dělali jsme společně bramborový salát, z obýváku bylo slyšet dětské halasení v kombinaci se zvuky z televie, z aromalampy se do prostoru linula vůně eukalyptu, světýlka na stromečku svítila, na stole bylo na talíři vyskládáno žalostných, ale o to více cenných pět druhů cukroví, Rikina (kočka) pobíhala z místnosti do místnosti a já? Já byla šťastná. Že je vedle mě, že s námi zasedne u štědrovečerní tabule, že spolu odpoledne půjdeme na tradiční vycházku do lesa, abychom  zvěři dopřáli trochu nadílky a dobrot do krmelců a jesliček. Že Tě po večeři půjde s kluky ven vyhlížet a já to v bytě rychle "pofackuju" a půjdu za nimi. Že společně zapálíme a vypustíme lampiony štěstí a budeme pozorovat mihotavý ohýnek, který je svým teplem bude vynášet až nahoru nahořinku. Netrpělivé děti budeme ještě chvíli držet na ostrém zimním vzduchu, aby nás potom předběhly na schodech a jako první vtrhly ke stromečku. Těšila jsem se na jeho reakci, až si rozbalí dárek a uvidí tam knihu o Dalajlámovi, do jejíž četby se v nejbližší době oba společně pustíme. A pak, po všem tom nadšení, mezi roztrhanými ozdobnými papíry a kupičkami s dárky od Tebe bychom já i on leželi na zemi v objetí a byli šťastní, že jsme spolu. Že jsme mohli společně prožít své první vánoce.

Tak tohle bylo mé přání. Ty to víš, viď? Hmmm, trochu se Ti to vymklo z rukou ... Tak mě zkusíš obalamutit těmi překrásnými stříbrnými naušničkami, co jsou zatím nezabalené mezi ostatními dárky pod postelí. Já budu dělat, jak jsem překvapená (ačkoliv jsou fakt, ale fakt úžasný!!!) a pokusím se nemyslet na to, že to mělo být jinak, tedy tak, jak jsem si vysnila. A moc Tě prosím, když už to nevyšlo letos, mohla bych si to zopakovat příští rok a doufat v realizaci? Klidně HO postavím zase k sektorce, zády do místnosti, aby mu nebylo vidět do obličeje. Mám jen jedinou prosbu - ať je to ten pravý. Ať je to láska. Ať je to štěstí. Třeba i bez bramborového salátu a vánočního cukroví.

Děkuji a přeji krásné svátky. Tvá r.

"Pořídit si dítě ...

13. prosince 2010 v 10:04 | renuška |  Jak to vidím ...
... je stejné jako tetování na obličeji. Musíš si být opravdu jistá."

Přibližnou citací začínám článek o filmu "Jíst, meditovat, milovat" s Julií Roberts v hlavní roli, který v sobotu shlédla v kině. Po dlouhé době jsme s mou kamarádkou, "kinovou" Míšou, vyrazily na dámskou jízdu, resp. do hlediště místního biografu, abychom si konečně dopřály trochu kultury a také si zarelaxovaly. A opět musím konstatovat, že jsme si vybraly opravdu dobře.
Obsah filmu se přesně trefil do mého současného života (Liz Gilbert je čerstvě rozvedená, rozchází se s přítelem a rozhodne se tzv. najít sama sebe tím, že opouští vše známé a odjíždí směr Itálie - Indie - Bali). Tou blízkostí a dialogy, které k mé duši mířily zcela jistě a přímo, jsem byla zkrátka unešena. Poznámky o niterní vyrovnanosti, která přijde, jakmile se oprostíme od návratů do minulosti a začneme se spoléhat sami na sebe, naučíme se mít rádi sami sebe ... a především pak - odpustíme sami sobě za chyby, které jsme udělali. Přestaneme se vinit, přestaneme vinit ty druhé, pustíme ze sebe pryč to, co nás stále a znovu stahuje zpátky, abychom si v sobě vytvořili pomyslné prázdno, které bude do posledního místa zaplněno něčím novým a daleko krásnějším, tedy takovým, jaké to sami budeme chtít.

V dnešní době se k o jakési léčbě vlastního myšlení, chápání sama sebe, o zdravé sebelásce hovoří poměrně hodně a já říkám, že je to moc dobře. V podstatě celý ten film byl o tom, že ONA sice podvědomě věděla, co doopravdy chce, ale v reálu fungovala spíš tak, jak to chtěli ostatní a na sebe zapomínala. To ji samozřejmě nemohlo dostat jinam než na dno, ačkoliv byla finančně zajištěná a zamilovaná. Jí to ale nestačilo. Naštěstí si včas uvědomila, že nikdy není pozdě začít na sobě pracovat. Ač se jednalo pouze o dvě hodiny zpracovaného scénáře, sic podle skutečného příběhu, bylo tam dost pravdy na to, aby si ji divák mohl připustit. A uvědomit si, zda sám žije v oné symbióze, v rovnováze a je opravdu spokojený. Paradoxem je, že když se Liz v závěru v této fázi nachází, prožívá zároveň silnou lásku, ale protože se tolik bojí toho, že opět někomu propadne a ztratí se, chce vztah ukončit. Pochopitelně jí - díky příteli šamanovi - dochází, že tím, že lásku vpustí do své vyrovnanosti, tak o ni nepřijde, naopak, doplní ji. Vše ale musí dělat tak, jak to cítí. Happy Endy nejsou zbytečné, naopak!

Zde již malá ukázka z filmu, který vřele doporučuji nejen ženám, ale i pánům klukům. Stojí opravdu za to!


"A když si na něj vzpomeneš, vyšli mu vzpomínku a zapomeň."


Hanýskovy lásky

10. prosince 2010 v 11:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Mladší Honzík nikdy neměl problémy s děvčaty. S holčičími kamarádkami. Naopak jejich společnost vítal a tím spíš byl u nich velmi oblíben. Svou první lásku si našel ještě ve školce - kvůli Elišce byl ochoten tři dny za sebou chodit do MŠ v hodobožovém oblečení, protože s ní byl domluvený na svatbě ( ... "a ona ani jednou nepřišla v šatech!" ... - maminka s dětmi jejich nadšení evidentně nesdílela a dceři ukvapený sňatek zakázala). Pamětníci si možná ve vzpomínkách vybaví krátké příběhy, které jsem na prokračování vkládala na blog v časovém sledu tak, jak se situace zrovna vyvíjela.
Od té doby uplynulo několik měsíců a cesty dvou zamilovaných dětí se rozešly do dvou opačných směrů, respektive do škol. Z předškoláčků se stali prvňáci se všemi zodpovědnostmi a povinnostmi, které se k první třídě vztahují, a na jejich starou lásku nezbyl prostor. Jen občas Honzík zapátrá v minulosti a "pomazlí" se s Eliškou, kterou měl opravdu hodně rád. Snad jen jednou ji  hodně pozlobil, a to v celé své dětské nevinnosti, když objevil další z kamarádek truchlit v rohu. Tehdy prý k ní přišel a začal se s ní pusinkovat, aby ji utěšil, přičemž ho právě jeho Eli nachytala a zle se na něj rozhněvala. A Jeníček? Nechápal, proč tolik povyku. Tehdy přišla má chvíle, abych mladému lamači ženských srdcí vysvětlila, co je a není vhodné. Otázkou zůstává, bude-li si to pamatovat.
První třída byla ze začátku pro Honzu problematická hlavně v tom, že potřeboval hodně rychle vyřešit prázdnotu po své milé. Nových děvčat se kolem něho hemžilo spousta, dokonce někdy v říjnu slavnostně oznamoval, že už se konečně zamiloval! Na otázku, jak se jeho slečna jmenuje, ale jen pokrčil ramínky a prohlásil, že  ... "má hrozně debilní méno, mami, a já si ho furt nepamatuju" ... Po ní následovala Barunka, která mého syna poměrně rychle omrzela. Zvláštní, že jeho spolusedící v lavici, jistá slečna Lucinka, která se výborně učí, měla jako jedna z prvních dětí možnost začít psát perem, má blonďaté vlásky a Honza si pamatuje nejen její křestní jméno, ale i příjmení, ho neokouzlila. ... "a dokonce dostala teď dvojku z matematiky, mami, a já jedničku! Víš, jak jsem ti říkal???" ...
Nyní se ale zdá, že má Jeníček ve svých citech jasno. V pondělí mi důvěrně prozradil, že někoho miluje. Nemůže mi ale říct, kdo to je, jedině, že bych hádala. A tak jsem tedy střílela od boku jména holčiček, které by mohly na pár dní či týdnů být v očích mého mladšího syna bohyněmi, ke kterými bude vzhlížet, na něž bude myslet a se kterými se bude tajně pusinkovat, aby je nikdo neviděl. Vyluštění tajuplné záhady přišlo poměrně rychle a bylo vidět, že Honza je z mého poznání mile nervózní, přesto ale však rád, že se má s kým o svou novinku podělit. Dokonce byl ochoten mi říct, že ... "už jsme se, mami, i líbali, ale za dveřma, abyste nás nenačapali. Když jsme už jeli domů, víš?" ... a ... "jo, řek jsem jí, že ji miluju" ... A já? Nebudu Hanýskovi kazit radost a nadšení z nově nalezené lásky jen proto, že rodinní příslušníci by v těchto případech měli být pro nás tabu. Tímto zároveň prosím rodiče mé potenciální snachy, ovšem skutečné neteře Danielky, aby mě nepráskli a nenarušili tím nejen důvěrný vztah mezi matkou a synem, ale i mezi bratrancem a sestřenicí.  ;-)


Věnováno mému Honzíkovi, Danielce a jejím rodičům - sestřičce Janičce a švagrovi Pepíkovi.

Ptačí svět

8. prosince 2010 v 14:07 | renuška |  Přišla Múza
Podrž si mě v hrsti
na místo vrabců,
co lepší jsou než na střeše holubi
a čápy nech čápům,
i vrány nosí štěstí.

Hrdličky hlasem
mě ku lásce pozvi
za nočního houkání sovích křídel,
pro straku v očích
jsou jiskry mé štrasem.

Ze zlaté sítě
vypusť ven ledňáčky
za modrým z nebe - ať letí!
Po tobě papouškuji:
"Miluji Tě."

Z rohu do rohu

7. prosince 2010 v 8:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Pelíšek
Tak toto je moje nová postel (stejně jako 90% ostatního nábytku, který jsem si musela pořídit do nového bytu, jež jsme před měsícem a půl začali s mými synátory obývat.)   Má vysněná, kovová, princeznovská, do které jsem se měla pohodlně vejít já i ON. Vzpomínám si, že když jsem si ji vybírala, podle obrázku hned usoudil, že je to stejná hrůza, na které spával kdysi na vojně. Než ji uviděl v reálu. Tehdy musel vzít svá slova zpět.
Proč o ní píšu? Přimnělo mě k tomu dnešní probuzení, protože jakmile jsem procitla, až jsem se zastyděla. A nebylo to proprvé! Prostorné dvoulůžko určené pro více nocležníků bohužel obývám sama, ačkoliv ještě do nedávna jsme s pánem vedli spor, neboť má oblíbená půlka byla shodou okolností i jeho místečkem, na kterém rád spával. Rozválený polštář má tedy stále své stejné místo stejně jako používaná peřina, přičemž její sestřička spává ustlaná na své levé straně. Zvláštní je, že i před odchodem od chotě jsem lehávala v manželské posteli sama a nikdy se mi nestávalo to, co se mi děje nyní. Snad podvědomě se mé tělo přemisťuje během nočního odpočinku do prostoru, který patří imaginárnímu spoluspáči a já mu jej tedy rezervuji. Při plné bdělosti.
Ovšem zdá se, že nově nalezená volnost se projevuje nejen v mém probuzeném životě, ale i po čas určený pro pravidelné ničím nerušené oddychování a relaxaci všech smyslů. A já cestuji, aniž bych o tom věděla. Ráno pak nacházím svou hlavu v pravém horním rohu a nohy v přímé poloze trčí ven z protějšího levého koutu postele. Sobecky si užívám celou tu ohromnou plochu a přitom se pomaličku stahuji zase zpátky "ke mně", abych si nezvykala. Jasně si totiž uvědomuji, že časem se prázdná polovina vedle mě zaplní a bylo by velice nezdvořilé, abych svůj protějšek okrádala o jeho 50% lůžka. Jistou formou odnaučování je i výpomoc mých díťátek - Ondry a Honzy, kteří mi sem tam dělají doprovod a poctivě si brání hranice, za které ve své samotě tak automaticky utíkám. A já jim jsem vděčná. Nejen za tyto maličké služby, ale hlavně za jejich společnost, která mi dělá nesmírnou radost. Usínat sama je totiž kolikrát opravdu moc smutné. A ještě smutnější je se sama probouzet. Právě proto si v sobě i v pelíšku musím udělat místo, aby mi ho někdo zaplnil a tu opuštěnost vymítil svou přítomností.
Tak dobrou noc a sladké sny!

Výhledově

3. prosince 2010 v 8:05 | renuška |  Jak to vidím ...
... budeme všichni šťastni ... ", zpívá se v jedné staré písničce od kapely Mňága a Žďorp. Proč ne? Ačkoliv bych radši, kdyby se pojem výhledově svým obsahem nevzdaloval, nýbrž aby si pospíšil, neboť se mi pocit štěstí zatím dostavuje jen v mlhavých závojích, které mi během dne protékají před očima.
Když se mě teď někdo zeptá, jak se mám, odpovídám, že dobře. Můj nejkrásnější pan T. by řekl, že se má ... "tak, normálně." Což je v podstatě tisíckrát lepší než se mít zle, špatně, stonavě, mrzutě, trápivě, nevolně, smutně a tak dále. Na klasické školní stupnici jsme tedy na trojce, což značí zlatou střední, nikoliv však tu lepší známku. Takže bych ráda, aby se můj život kapánek ve výuce polepšil a do pololetí svůj průměrný stav upravil do polohy chvalitebně, kterou jsem již ochotna tolerovat více než jak je tomu momentálně. Pokud se překvapím a na konci ledna budu levitovat ve stavu "výborně", bude to úplně nejlepší, ale jsem skromná a spokojím se tedy i s onou dvojkou.
Výkyvy způsobující stoupající pocit radosti ze života mají mnoho tváří a podob. Počínaje dětmi, přáteli, rodinou a konče maličkostmi, které jako majáky svítí v kalendáři a dovolují mi se na ně těšit. Ať už je to spoluúčast na tradiční vánoční dílně pro děti, kde tuto sobotu budeme s malými i velkými tvořit neokoukané a originální adventní dekorace a dárečky, nebo vyhlídka na vánoce, které letos budou chutnat jinak. S dětmi je oslavím už o den dříve, aby na Štědrý den byly s tatínkem a já si užívala společnosti mé největší kamarádky "tričkové" Katky, jejího manžela a synka. Upečeme si vepřové koleno a s mastnými prsty a ústy budeme koukat na pohádky, brebentit, popíjet vínko a ... prostě si užívat.
Nemám ráda oslavy konce roku, ale vzhledem k posledním událostem a stavu "single" jsem využila možnosti vyrazit se známými na zábavu. Spoléhám na bohatý program (karaoke, živá hudba, soutěže a hry) a teoreticky i na nové neznámé tváře, které by mi mohly zpestřit onu akci a zároveň nechávám své pomyslné dveře stále otevřené tomu, kdo do nich bude chtít vstoupit (nebo se vrátit - ale to je běh na dlouhou trať). Pravdou je, že sedět doma na zadku v čase nedobrovolné samoty nikomu nijak zvlášť neprospívá, takže už teď jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně.
Dokonce mám už záchytný bod i v únoru dvatisícejedenáct - mám koupenou vstupenku na koncert své oblíbené kapely -  Kryštoff-on tour, které pojedou po kinech Cinestar a mimo hraní bude tvořit kulisu i projekce na plátně. Jsem zvědavá na neobvyklé podání show, ale o kvalitě nepochybuji, ta bude jistě opět skvělá. Ještě nikdy mě Richard a spol. nezklamali a není pochyb, že i teď dostojí svému úžasnému přednesu. Waw.

A takhle to mám. Blikátek slibujících dobrou náladu už svítí víc než před měsícem, některá se překřikují, aby na sebe strhly svou pozornost. Zkouším mezi nimi najít to, které patří lásce, ale vždycky se ztratím (nebo se ono ztratí mně?). Tento rok to na mě zkoušely dvě, já si jich všimla a pokaždé jsem si jejich ostré a teplé světlo užívala naplno. To první bylo nutné přes všechny třpytky a jasněnky, které kolem sebe rozptylovalo, zhasnout, protože nebylo možné mu dopřát dost energie, a to druhé? Zatím stále problikne, jeho síla a intenzita byly napojeny na sílu a intenzitu vztahu, který ho vyživoval a není tedy možné ho zničeho nic utlumit. Nevím, jak to s ním dopadne, ale s dovolením si ho v sobě vezmu i do nového roku, protože šanci na uzdravení má každý. Výhledově ...