Listopad 2010

Za maskou

29. listopadu 2010 v 11:28 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak nevím, mám-li psát vážně nebo s humorem. Obojí styl totiž lze použít při povídání o maskách, kostýmech, jiných tvářích. Pravda je ta, že úvah nad rámec pohodového čtení nenutícího člověka k zásadnímu rozebírání sebe samého bylo poslední dobou víc než dost, proto uchyluji se k té rádoby vtipnější verzi.

Poslední listopadový čtvrtek byl v kalendáři již měsíc dopředu označen dnem tradičně rezervovaným pro firemní rozlučku se starým rokem. Je příjemné sejít se s kolegy nad stoly  bohatě prostřenými, pročítat jídelní lístek plný lahodných pokrmů a přitom si legálně dopřát tu sklenku vína, tu pohár piva či něco ostřejšího na spálení bacilů. Hovory z mnoha směrů ukazují, že se dá komunikovat nejen o rozbitých zemědělských strojích, ale i o soukromějších záležitostech a je jen na každém z nás, nakolik se - samozřejmě pod vlivem alkoholu jde vše postupně s přibývajícím časem snadněji - druhým otevře. Vítané jsou i chvilky mlčení, kdy jen pozoruji zábavu kolem sebe a nově nabyté informace přidávám ke svým myšlenkám a tvořím si své vlastní obrazy.
Ač chceme nebo ne, průběhy podobných akcí získávají rok od roku stále stejnější podobu a až příliš rychle se ubírají stereotypní cestou, čemuž jsem se pro letošek rozhodla nepatrně zabránit. Ze šatních zásob mé nejdražší přítelkyně, "tričkové" Katky, jsem si zapůjčila historicky vzácné kusy oděvů: šněrovací důchodky, tesilové kárované pumpky, hnědé bavlněné punčocháče (ano, ty s těmi svislými čárami, co jsme nosívali ještě před patnácti lety), "pohodlnou" červenou halenku s bílými puntíky a s ohromným bílým límcem ozdobeným červeným lemem, která se poněkud rozevírala v místech mého hrudníčku. Navrch jsem oblékla třicetčtyři let starý umělinový svetřík, jímž se nedávno chlubila má babička s tím, že si jej pořizovala na svatbu své dcery - mé maminky. Tehdy jsem po něm sáhla se slovy ženy sběratelky: "Ten se bude hodit - beru!" Kolem krku uvázala jsem nezbytně nutný fialový šátek a šlo se do finále. Tedy do detailů. Hooodně stará kabelka s inventářem zažloutlých novin z roku "raz-dva", paruka pamatující staré dobré Československo, brýle nemalých rozměrů a nasazovací zuby na míru změnily mou vizáž k nepoznání.
Nepsaný scénář jsem podrobila jen zběžné představě a spoléhala na kolektiv šokovaných lidí a na improvizaci. Coby žadatelka o novou práci jsem vyšla vstříc dosud nic netušícím kolegům a s nekonečným cukáním koutků včetně přidržování falešných zubů, jež se stále tlačily ven, předvedla jsem divadélko. V závěru jsem si vysloužila aplaus a se slibem z vedení, že prý se brzy ozvou, opustila jsem společnost, abych se znovu stala krásnou. Tréma se mnou pracovala opravdu spolehlivě, ale i přes tuto maličkost jsem ráda, že jsem do taškařice alá "HBO - Na stojáka" šla. Rozvířila jsem alespoň pro pár chvil stojaté vody běžné zábavy a užila si "jiné tváře", která mému temperamentu čas od času nastaví zrcadlo a dovolí vystoupit.

A zde již poněkud mizerný mobilní snímánek dokazující, že jsem byla ... k sežrání ;-).
r.
PS: Vedení firmy se zatím neozvalo.

Co se vleče - neuteče

24. listopadu 2010 v 13:24 | renuška |  Jak to vidím ...
Mám výborného kamaráda, kterého mám už řadu měsíců ráda víc než "běžné přátele". Pravda je taková, že nevěřím na opravdové čisté kamarádství mezi mužem a ženou a minulost je mi svědkem, že oboustranné sympatie si často vybírají svou daň, která ze začátku chutná jako sladká mléčná karamelka, ale časem po ní zbyde jen prázdný papírek. Paradoxně díky onomu našemu "sblížení" se prohloubil náš vztah a i s odstupem určité doby vím, že za ním přes přežitou zapomenutou bolest ze ztráty mohu kdykoliv přijít a svěřit se mu. Nedělám to často, respektuji jeho soukromí a už dávno jsem probuzená. A přece si uvědomuji slabost, kterou jsem k němu cítila a na jeho přítomnost reaguji s větším potěšením než u jiných osob. Ráda ho vidím, ráda s ním mluvím a ráda ho poslouchám. Moc ráda jsem ho četla, protože uměl krásně psát a mezi řádky vysvětlit bláznivé třiatřicetileté holce, jak se věci mají.
Ačkoliv už je to dávno, co jsme spolu intenzivněji řešili naše životy, jeho slova neztrácejí na aktuálnosti a když jsem dnes zabrousila do složky "MRD" ve své přijaté poště, zjistila jsem, že každičká věta, kterou mi napsal a na kterou já jsem mu poctivě odepisovala, má svůj silný význam i teď, třebaže si ji vztahuji k jiné osobě. Vše do sebe zapadá a já žasnu nad jeho postřehy, kterými mě dokázal bravurně přečíst, své myšlenky převedl černem na bílé a dal mi do nich nahlédnout, abych se sama poznala.
Jeho životní nadhled, kupa zkušeností navíc a pokora, laskavost, inteligentní humor - to mě na něm imponovalo nejvíc. On byl odrazovým můstkem k tomu, abych si ujasnila, koho chci mít vedle sebe. Od něj jsem skočila tzv. o dům dál do podobného generačního prostředí, protože jsem věděla, že tohle potřebuji pro svůj růst. Zralost partnera. Ale při tom přesunu jsem ke své smůle zapomněla na všechny upřímné rady od onoho přítele a rozjela se na plný plyn, bez pomalého rozhrkání, bez občasného zakuckání motoru, bez snížení rychlosti. Ručička tachometru se tlačila na nejvyšší stupeň, který jí byl umožněn a mně to stále nestačilo. Depa jsem míjela bez ohlížení, ignorovala jsem krajinu kolem sebe a nádrž doplňovala během zběsilých cest tam a zpátky. Žádný čas na odpočinek, žádný čas na relax.
Můj "MRD" mi onehdy citoval kousíček z jedné pohádky: "CO SE VLEČE - NEUTEČE." Možná jsem tenkrát chápala jeho slova jinak, připisovala jsem je jeho obavám a strachu (které teď s mírným úsměvem naznačujícím pochopení už vnímám úplně jinak, resp. tak, jak byly myšleny). Taky mi říkal, ať zvolním, ať vše nechám uzrát, ať nejsem stále "on-line". A já? Kývala jsem hlavou na souhlas a přitom se chovala úplně obráceně, protože jsem měla pocit, že mi všechno utíká a já o to přicházím. Jak jsem se mýlila! Právě svým chvátáním jsem ztratila to, po čem jsem tolik toužila. Tehdy i teď.
Kdyby to jen trochu šlo, lehla bych si "MRDovi" do klína a poprosila ho, aby mě poslouchal. Abych mu mohla všechno ze sebe vysypat, protože on moc dobře ví, kterým směrem se ubírá můj život a jaké překážky přeskakuji, abych si pak v cíli hladila odřená kolena nebo stála na stupních vítězů. Zná mě. A právě proto vím, že by mi určitě zase řekl nebo napsal nějaká chytrá slovíčka, která přesně zapadnou tam, kde mám zatím místo odpovědí otazníky.

PS: ... připrav si klín ;-)

A Veces

23. listopadu 2010 v 11:18 | renuška |  Jak to slyším ...
Mohla bych ji poslouchat pořád dokola a taky to dělám. Předčí vše, vč. "Tepláků". Nerozumím jí, jen z překladače znám název "Někdy". Celou mě pohlcuje a vtahuje do procítěných tónů bravurně zazpívaných. Dělá se mnou to správné, co od hudby očekávám. Naplňuje mě a probouzí veškeré emoce, které k ní z mého hlediska patří.
Jsem romantička, a to nenapravitelná, a i přes silácké řeči a občasné suverénní chování jsem to pořád já, létající renuška. Právě proto se mi tak snadno při těchto tónech vznáší, protože si umím živě představit, jak krásné by bylo sdílet je s milovaným člověkem a v objetí se kolébat  do rytmu. Jen tiše dýchat. Nebo sedět se zkříženýma nohama proti sobě a dívat se do očí, hladit se vzájemně hřbetem dlaně po tváři a vnímat tu naléhavou jemnost a něhu, která z melodií prýští nezadržitelnou silou. Či snad v absolutní intimitě dvou milenců použít její kulisu pro milování bez příchuti dravosti a živočišnosti, daleko podobnější mazlení a naplnění skutečné lásky.

Je jako ta nejlahodnější čokoláda, která vás obalí do sametové chutě a vy stále cítíte její vůni. Jste-li stejní labužníci jako já, jistě si Vojtu Dyka a jeho španělskou A Veces užijete.


Rekonvalescence

18. listopadu 2010 v 8:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Dost bylo truchlení, přestože mu ještě není konec. Ale je konec sebedestruktivní a konec ozdravující a vítaný, tedy dva různé směry, a mně se tím prvním už jít nechce. Hlava i srdce si skutečně potřebují odpočinout a proto dochází v mém životě (a vlastně  v životě každého člověka) zcela záměrně ke všem změnám, včetně těch nepříjemných. Pro posílení a moje vlastní dobro.
Měla jsem období, kdy jsem se zmítala v euforii z nově nalezeného štěstí, kterému jsem byla ochotna podřídit vše včetně mé osobnosti a zcela nenásilně jsem sama sobě dovolila měnit podobu mé podstaty. Byla jsem jako modelína a můj milý nejkrásnější mě tvaroval podle svých představ. Kdyby zůstalo jen u jeho fantazie, zdaleka by taková přeměna nebyla tak rapidní, ale protože jsem i já přidala ruku k dílu, stalo se, že místo renušky "jsemtakovájakájsem" tu byla renuška "udělámprotebecokolivnasvětě". Zapomněli jsme na zlatou střední cestu a šli do krajností a extrémů, které se v té době jevily normálními, ale zpětně je vidím jako v křeči, pod tlakem, ač protkané láskou a milováním.
Ztratili jsme volnost a svobodu ve všem, abychom si teď uvědomili, že je potřeba si od sebe odpočinout, nabrat síly, uvědomit si, co opravdu od života chceme a hlavně naučit se mít rádi sama sebe. Létali jsme, abychom se do sebe zamotali křídly a nepřirozeně se k sobě svázali, aniž bychom si uvědomili, že pád na zem bez pomoci perutí hodně bolí. Oboustranný tlak na druhou osobu nás držel v sevření a naťukával nám, že něco není v pořádku. Nebylo kam chvátat a my běželi maraton na čas, který zdaleka předhonil světový rekord. Ale raďte zamilovaným!

Zkrátka - vše je tak, jak má být. Zažila jsem jednu z nejkrásnějších etap mého života, jejíž konec je možná jen přestávkou. Poznala jsem kus své tváře, kterou jsem objevila až s ním - sama bych ji v sobě nikdy nehledala. Nalezla jsem duši, která uměla z ničeho vykouzlit celý svět, o kterém jsem vždy snila. Mohla jsem se schoulit do náruče a být. Jen obyčejně být. Naučila jsem se vidět svou krásu díky jeho očím. Na špatné věci nebudu vzpomínat. Jsou tam samozřejmě také, ale proč si v sobě nést bolestnou minulost? Raději uvolním v mé paměti prostor všemu krásnému, kterého bylo opravdu mnoho a já mu z celého srdce děkuji za to, že jsem ji s ním mohla sdílet. A za to ho i miluji.


PS: Na komentáře svých návštěvníků zpravidla neodpovídám - to byla jedna z mých zásad, které jsem si sama dala při založení blogu. Pravda, kolikrát je debata pod článkem zajímavější než článek samotný, ale ... i tak. Nyní ale zareaguji, sic nemám důvod se obhajovat, ale pro pořádek je to asi nezbytné. Tedy, tato slova patří paní Hance:
"Milá Hanko, možná máte právdu, ale možná také ne. Bydlo by mě pálilo, kdybych v něm měla vše, co jsem si přála. Nehovořím o hmotném majetku, ale o duševnu. Pokud dlouhodobě žijete v citově vyprahlém, snad až ignorujícím vztahu, kde bojujete neustále o pozornost, o lásku, o zájem, kterého se vám nedostává, jak dlouho to můžete vydržet? Vidím kolem sebe velikou spoustu lidí, kteří rezignovali a já už měla nakročeno rozšířit jejich řady.  Tehdy jsem si řekla DOST a udělala jsem to nejrozumnější, co jsem mohla. Nelituji vůbec, VŮBEC ničeho. Naopak, jsem na sebe pyšná, že jsem se dokázala vezpřít a postavit se na vlastní nohy. Pro dobro moje, mých dětí i mého manžela atd. A věřte mi, že jsem v sobě vedla velký a dlouhotrvající spor, který vyvrcholil až letos.
Přesto vám děkuji za váš názor, vaše slova. Je dobře, že se nebojíte napsat i negativní reakci. Přeji vám jen to nejlepší a krásný brzy příchozí advent.


A takhle nějak vypadá má současná léčebná metoda :-D :
( ... já je prostě žeru ...)


Na jazyku

10. listopadu 2010 v 10:29 | renuška |  Přišla Múza
(Je mi líto, že vás v této době nemohu těšit veselými historkami, zamilovanými verši nebo lehkými úvahami, ale bolestín mě zasáhl opravdu hodně. Zkouším se vymanit z jeho spárů útěky k nadějím, které v zápětí bývají zmařeny dalšími argumenty, proč se děje to, co se děje. Slova typu "Bude líp!" jsou sice milým konejšením, žel nadcházející advent, vzpomínky na štědrost minulosti a odmítání pochopit některá rozhodnutí jim nedovolí proniknout tam, kam jsou směrovaná.)


(věnováno panu T. - jako mnohé další)

Do masitých lusků
jsi čerstvou třešeň schoval
a těšil se její sladkostí,
abys po bohatém ovocném kompotu
oznámil mi s lítostí,
že sic s plným břichem uléháš,
však o spokojené sytosti
se sotva dá hovořit.

Neb chuťové pohárky
přeplněny byly kdysi dávno
omamnou sílou mládí,
a i když tě švédské stoly
svou typickou štědrostí svádí,
ve scvrkém žaludku špatně se
návaly stáří chladí,
smutno je těžké pokořit.

Z masitých lusků
jsi čerstvou třešeň vrátil
do prázdné pecky beznaděje,
příborem králů jsi setřel
slzičky k dalším do závěje.
Prý třešeň si zaslouží jiný jedlík,
zoufale tvrdíš. Tvůj argument neuspěje.
Odcházíš do sebe neumřít.

Vocaď pocaď

9. listopadu 2010 v 8:57 | renuška |  Jak to vidím ...
I ten Smolíček věděl, že dva prsty Jeskyňky jsou víc než dost. Že sliby jsou chyby a že dobrák pokaždé spolkne návnadu i s navijákem. A přece otevřel i podruhé a nebýt dobrých konců v pohádkách, jelen se zlatými parohy by ho sotva šel zachraňovat za hory a za doly.
Jsem jako ten pacholíček nenapravitelný, zvědavý a plný touhy poznat něco nového, jež mu už předem slibuje spokojenost a ukojení jeho snů. Lišíme se jen tím, že on udělal škvírku mezi dveřmi a zárubněmi ze zvědavosti a já se rozhaluji duší z lásky. Oba nenapravitelně znovu opakujeme své chyby, i když víme, že dostaneme řádně nařezáno - Smolík na zadek, já na srdce. Co se hojí lépe? Co bolí víc? Co je upřímnější?

Říkám si - pokolikáté už??? - zda-li je vhodné (i přes sebesilnější ujištění, že děláme to jediné správné; že jsme takoví a ve své podstatě se chováme přirozeně, nepřehráváme sami sebe a ukazujeme se tak, jak se opravdu cítíme) rozpřáhnout své paže do šířky a říct: "Tady mě máš, mě celou, celé mé nitro, mé srdce, můj život. Nemám nic jiného než sebe samotnou, kterou ti dávám s vědomím, že mě budeš milovat tak jako já miluji tebe." Rozepneme si pomyslný zip od hlavy až k patě a vyskočíme ze skafandru, který oblékáme pro ostatní, abychom skryli svou intimitu, jež si šetříme pro toho vyvoleného. Vysněného. Drahého. Milovaného. Jen on má ta privilegia poznat nás úplně, každé zákoutí, zaprášené rohy i nablýskané střípky minulosti, nafukovací balonky, které plníme svými vlastními sny. Zbořené domečky z karet i honosné stavby z písku, rozvířené naděje i nesplněná přání, rozmary i hrdosti, průšvihy i nadšení z maličkostí. Slzy z radosti i z bolesti. Lásku. Cit. Jsem přesvědčena, že jen opravdová upřímná otevřenost umožní skutečně poznat a milovat. A přece pochybuji o tomto konání, neboť zneužít se dá vše.
Každý sám v sobě si asi nastaví rozmezí, o které je ochoten se podělit a se zbytkem nakládá jen podle svého uvážení. Stále zůstává částečně cizí i těm, pro které by měl být naprosto čitelný. Možná, že právě takový člověk je tím, který se směje naposled, a tedy nejvíc. Uchránil svou identitu před poškozením, před opotřebováním, před utrpením. Mohl ale takový člověk věnovat a vnímat skutečnou lásku, když sobecky (a třebaže racionálně uvažující) nechal kus sebe samotného nepoznamým?

Mnoho otázek, mnoho odpovědí různého charakteru. Onehdy jsem svému nejdražšímu řekla, že když miluji, pak celou svou duší, celým svým tělem, celým svým srdcem. Jinak to neumím a i přes veškerá snažení udržovat odstup postupně taji a odkrývám sebe samotnou pro to, jaká jsem ve své přirozenosti a obyčejnosti. Nechávám za sebou svlečený skafandr a věřím, že ten, jemuž se odhalím, je hoden mého rozhodnutí. Zaslepená explozí typickou pro zamilované, šťastná vycházím vstříc tomu, co sama dávám.

Měla bych se naučit za sebou nechávat cestičku z drobečků chleba jako Paleček, abych při bolestivém zásahu do srdce našla cestu ke svému shozenému obalu co nejrychleji. Protože na pohádky se nehraje.

A přece budu snít

4. listopadu 2010 v 12:52 | renuška |  Přišla Múza
... o motýlích křídlech,
co v žaludku hnízdí.
Držet se při zdi?
Proč bych měla?

Proč paže ve své šíři
přes prsa smutně křížit
a bránit se chvění,
jež v náhlé oněmění
změní se, když
mi děláš ... vždyť víš.

... o sopečných erupcích,
co srdcem háží.
Dovolit z rozumu strážím?
Proč bych měla?

Proč očím ve své hloubce
bránit vidět, jak spocen
Ty ve své samotě
cestuješ po mé nahotě,
usmíváš se, když
mi děláš ... vždyť víš.

... o prachobyčejné lásce,
co mou duši tvoří.
Naději zbořit?

Proč bych měla?