26. října 2010 v 11:28 | renuška
|
Moji milí,
není to tím, že bych neměla o čem psát. Není to nedostatkem času (ačkoliv teď po přestěhování doháním spánkový deficit a také zatím nemám připojení k internetu). Není to ani tím, že bych měla v úmyslu přestat blogovat.
Vypořádávám se s tím nejbolestivějším atakem, který lidské srdce může dostat. Zkouším ho zahojit silou vůle, snahou pozitivně myslet; vidět v trápení, které zažívám, momenty, které mě mají v dobrém obohacovat. Vím, že nemohu změnit osobnost člověka, ale také vím, že bude-li chtít, může se mnou sdílet mé štěstí a mou radost. Otevření se lásce je pro každého natolik silný zážitek, slibující další ještě silnější a krásnější, tak proč se tomu vyhýbat? Proč se vracet k minulosti, příliš detailně řešit budoucnost a zapomínat při tom na současnost, na přítomnost? Cítíme-li se přece momentálně nádherně, tak ta nálada z nás přímo prýští a ukazuje, že vše jde snáz. Hranice a omezení se stávají méně hůře překročitelnými, starosti se jeví menšími a úsměv z tváře nelze ničím smazat.
Teprve opravdovým odpuštěním otevíráme své hluboké nitro novým upřímným citům.
tak to chápu ;)