11. října 2010 v 14:45 | renuška
|
... a z žen aby se staly astronomky.
Planeta sem, planeta tam, jedna malá, druhá velká, jedna s měsícem, další s prstencem kolem dokola. Žádná se nikoho neptá, jak má vypadat, jaká má být, co má umět - zkrátka si jede podle své osy, nakládá si s gravitací a atmosférou po svém; maximálně provokuje na několik desítek světelných let vzdálené čočky hvězdohledů a motá jim hlavy. Celé sluneční soustavě ale šéfuje velké a božské Slunce, kolem kterého se ostatní kuličky koulí ve svých drahách, nepředhánějí se, nestrkají, nekříží si cestu, žádné naschvály - jen samozřejmá koordinace a kličkování mezi hvězdami bez újmy na zdraví. Nebo na erupci?
Na erekci. Postavit - stát! a Mars svůj vesmír láká na výlet do kosmu v nablýskané raketě. Co na tom, že Venuše je druhou z páru, která má nárok na to rozhodnout se, zda oblékne skafandr a více či méně slušivou stříbrnou helmu, která ji ochrání od životu nebezpečných odérů, na které na své planetě není zvyklá? Rudá skořápka Marsu začíná červenat ještě víc a těžko říct, zda je to tlakem nebo ... tlakem. Tedy spíš přetlakem.
Ale jo. Ve finále je Venuše celkem ráda, možná i nadšená z výletu za hranice snů, udýchaně se loučí s posledními krátery blednoucího kamaráda ze sousedství a vrací se zpátky na nekonečnou trať, jež jí byla přiřčena. A najednou je jí smutno. Její kulatý kamarád, který ještě před chvílí odměřoval míry Černé díry a zkoušel do podběráku nabrat mléko z Mléčné dráhy, čímž Venuši dostával do kolen (Mají planety kolena? Nemají spíš koUlena?), zmizel v nedohlednu a ona mu nemůže ani zamávat. Našpulit venušší rety a poslat vesmírné políbení. Odchytit si tak satelit a poslat na něm z třpytivek (však jich na nebi ještě i tak dost zbyde) poskládanou textovku.
Slíbil, že až mu Země nebude dělat křena, staví se na kafe. Ať prý počká. Ať se prý těší. A bude se těšit on? Vzpomene si vůbec na ni? Vždyť ona není nikterak krásná - však i ta zelenomodrá bambule o dráhu vedle je hezčí. Barevnější. Kulatější. Živější.
Má milá V.E.N.U.S., Ty jsi krásná! Stejně jako já. Jako každá - kulatá, hranatá, dlouhá i krátká. Neboj se o sebe. Jsi výjimečná stejně jako ten pupkatý a červený Mars. Však bys viděla, kdyby se Ti začal dvořit mrňavý Merkur nebo obr Jupiter, co by to s Tvým milým udělalo! Věř si. Buď si sama sebou jistá; zpátky nemůžeš, ale před sebou máš ještě pořádných pár koleček, na kterých Tě čeká mnoho nového. Mars a jeho nálady budou proměnlivé jako počasí na Zemi, o kterém vůbec nic nevíš, ale jako přirovnání poslouží dobře. Ale jestli Tě má alespoň trochu rád, jestli mu na Tobě alespoň trochu záleží, vpadne Ti do cesty ještě několikrát. Nekdy na den, jindy na měsíc; možná, že zkusí umluvit Slunce, aby mohl rotovat hned vedle Tebe.
Nemůže spát; musí být stále bdělá, aby nevybočila ze své tratě. Se šéfem musí být zadobře. Kdyby Mars někdy potřeboval ...
Ve staré češtině byl Mars zván Smrtonošem a Venuše Krásopaní.
A Saturn byl Hladolet.