Říjen 2010

Popel

29. října 2010 v 12:07 | renuška |  Přišla Múza
Rouhám se
a místo vděku za to, že dýchám,
za žádné noci a žádná rána se modlím,
do dní nepospíchám
pro jejich náhlé prázdné hodiny,
kterých jindy byly hromady,
a přece se našel sen, aby je vyplnil
svou náručí laskavé nálady
na místo těch, co štípou do očí
snad kouřem z prachu,
jež zvedá se k oblakům, kde jsme létali,
než srazil nás dolů
nápor strachu.

Andílku

29. října 2010 v 8:50 | renuška |  Jak to vidím ...
Takhle mi říkal. A já si teprve s ním tak připadala. Nikdy dřív jsem nevěřila, že bych mohla být krotká a něžná - mnohem více mnou prostupovala dravost a temperament. Zjihla jsem a začala vnímat blízkost úplně jinak. Počítali jsme hvězdy, dýchali bylinkovou vůni heřmánku, procházeli pěšinou kolem rybníka, viděli letět kometu, smáli se bláznivým smyšlenkám a já se propadala stále výš a výš. Myslela jsem, že on se propadá se mnou. Vše působilo tak harmonicky, každé slovo - řečené i napsané - zdálo se být tak pravdivým a srdečným, že nebyl prostor pochybovat. Jen náhodné ataky náladovosti způsobovaly pesimisticky směřované dialogy, které vyšuměly zpátky do extáze. Duševní i fyzické. Tak proč?
Každý krok, každá myšlenka, každá naděje byla předem nasměrovaná k rozvíjejícímu se vztahu, který mě začal nesmírně naplňovat, těšit, bavit, hřát, konejšit. Byla jsem šťastná. A jsem si jistá, že i on byl šťastný. Od srdce se smál, hladil, líbal, nebo  jen tiše pozoroval moje oči a žasl nad jejich krásou. Stačilo se dívat, jen dívat. Tak proč?
Prý ráno bývá moudřejší večera - a já už týden čekám, kdy se umoudří. Kdy si začnu malovat řasy a ony se během dne slzami nesmyjí. Čekám na odpovědi, na návrat, na pochopení lásky, na vděčnost za život, čekám na něj. Kdyby se z těch protivných slaných kuliček, co mi věčně padají po tváři, staly perly jako v jedné pohádce, už dávno bych měla náhrdelník. A ne jeden. Bylo by jich na stovky, na tisíce. Já se tak ráda směju, tak proč teď pláču. Tak proč?



Nezlobte se, prosím ...

26. října 2010 v 11:28 | renuška |  Jak to vidím ...
Moji milí,
není to tím, že bych neměla o čem psát. Není to nedostatkem času (ačkoliv teď po přestěhování doháním spánkový deficit a také zatím nemám připojení k internetu). Není to ani tím, že bych měla v úmyslu přestat blogovat.
Vypořádávám se s tím nejbolestivějším atakem, který lidské srdce může dostat. Zkouším ho zahojit silou vůle, snahou pozitivně myslet; vidět v trápení, které zažívám, momenty, které mě mají v dobrém obohacovat. Vím, že nemohu změnit osobnost člověka, ale také vím, že bude-li chtít, může se mnou sdílet mé štěstí a mou radost. Otevření se lásce je pro každého natolik silný zážitek, slibující další ještě silnější a krásnější, tak proč se tomu vyhýbat? Proč se vracet k minulosti, příliš detailně řešit budoucnost a zapomínat při tom na současnost, na přítomnost? Cítíme-li se přece momentálně nádherně, tak ta nálada z nás přímo prýští a ukazuje, že vše jde snáz. Hranice a omezení se stávají méně hůře překročitelnými, starosti se jeví menšími a úsměv z tváře nelze ničím smazat.

Teprve opravdovým odpuštěním otevíráme své hluboké nitro novým upřímným citům.


Exoti?

21. října 2010 v 11:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Neprahnu po tom, abych vybočovala z davu, ačkoliv jsem někdy ráda středem pozornosti. To ale souvisí s momentální atmosférou, situací, stavem, souzněním těla a duše atd. A přece se v současnosti vymykám normálu, přičemž mi tento fakt náramně vyhovuje.
Už jen samotná skutečnost, že mám přítele, který je o čtrnáct let starší, budí přinejmenším pochybné pozdvižení obočí nad ... čím? Nad bláznovstvím? Že se mladá žena "věnuje" muži v nejlepších letech? A že on jí nebude stačit? Že ona potřebuje rozlet a on klid? A co když je to i naopak? Že ona potřebuje kus jeho klidu a on zase kus její energie? Že v podstatě v každém vztahu by se měly obě strany doplňovat tak, aby našly společnou "zlatou střední", která bude vyhovovat jim oběma? Harmonie. Soulad. Sladění. Nádherná slova, jejichž naplnění je ještě krásnější a hlavně, pokud funguje, není nad to. Už jen proto, že není vůbec jednoduché skloubit dohromady dva odlišné způsoby dosavadního života, projevu osobnosti, představ. A pak, když oboustraná snaha zapracuje tak, jak má, stávají se z nerovnítka mezi čísly 33 a 47 dvě šťastné rovnoběžky, tedy =.
Daleko větší údiv než nad věkovým rozdílem vyvoláváme mezi svým okolím něčím, co jen málokdo v dnešní moderní uspěchané době chápe a já bych - zcela na rovinu - klepala kloubkem ukazováku na své čelo také, kdyby se někdo choval podobně. Přestože ještě před sto lety se jednalo o běžnou situaci, právě postupem času její hodnota klesala až k dnešnímu zvyku, který "porušuje" pravděpodobně minimum smrtelníků. Je až k smíchu poslouchat někdy docela štiplavé a peprné narážky na onu záležitost a trpělivě odpovídat, že na tom zatím nehodláme nic měnit. Impuls vyšel z mé strany v úplných začátcích, kdy vlastně ještě vůbec žádný vztah nebyl v dohledu, ale já už tehdy na nabídku tykání odpověděla záporně s tím, že si zkrátka budeme vykat a hotovo. Pán mou odpověď přijal, souhlasil s ní a až na chvilkové výpadky si vykáme stále. Má to své kouzlo, svou specifickou chuť, své "aroma", svůj styl, který se snoubí s úctou, jež tím nabývá na své síle. A honí-li se vám hlavou otázky, jak je tomu při intimních chvilkách, pak vám mohu říct, že i přes počáteční povolení hranic a občasné "TY" jsme se plynule i v těchto oblastech vrátili k našemu "VY".

A tak to je. :-)


Kam jste mi zmizel?

19. října 2010 v 12:17 | renuška |  Přišla Múza
Laciné triky černé tužky,
co směje se v bílém make-upu,
barevný šátek zakrývá oči,
když marně hledám poslepu,
kam jste mi zmizel.

V odrazu sklíček vlastních brýlí
slzy se vrací do svých kanálků,
na povrch tlačí se aplaus placený
tomu, kdo vyluští hádanku:
Kam jste mi zmizel?

Bez šipek, návodů, manuálů,
jen z paměti dá zpátky se vrátit.
Senzorem drobečky probírám,
kde jsem vás mohla ztratit.
Kam jste mi zmizel?

Královna Koloběžka

12. října 2010 v 15:06 | renuška |  Jak to vidím ...
Holka chytrá nebo taky Horákyně. Možná s malým "H". Přesně nevím, ale to na podstatě nic nemění - a sice, že to měla dobře v hlavě srovnané. Ze záludných otázek elegantně vybruslila a svou samozřejmou inteligencí vyrazila dech samotnému králi, jež po ní zatoužil. Resp. po její návštěvě.

Znáš tu pohádku?

Prý učesaná/neučesaná, oblečená/neoblečená, obutá/neobutá, přijet/nepřijet s darem/nedarem.

Já vím, že máš pejska Dara, ale toho v té pohádce nemysleli, ty popleto!

A ona zaujatá jeho neobvyklými požadavky půlku dlouhých vlasů zacuchala do šmodrchanců a půlku zapletla do dlouhého hladkého copu. Do živůtku skromných šatů naskládala svoje vnady, po kolena odhalené nohy i celé paže přikryla jen řídkou sítí od otce rybáře. Pravou bosou nohu střídala s levou, obutou do dřeváku, nastartovala koloběžku a s holubem v kleci vydala se vstříc pánovi ze zámku. Krásná díky své přirozenosti očarovala ho natolik, že po ní zatoužil všemi svými smysly.

I Tebe víc baví přirozená krása než vyumělkované tvary modelek - naštěstí.

Vryla se mu nejen pod kůži, ale i pod královskou korunu. Byl rád, když mohla sedávat vedle něho a být účastna jeho soudům a chytrým rozhodnutím. Bez slova námitek - prosím! A přece - ač srdcem byla celá jeho - s některými jeho vyřčeními nesouhlasila a nebojácně oponovala svou holčičí inteligencí, kvůli které si ji tolik zamiloval. Rozhořčen její drzostí ...

... proč i v pohádkách je ženám určeno býti tichými puťkami s lepým výrazem, bez možnosti vlastního vyjádření? ...

... poručil, ať vezme si ze zámku to, co je jí nejmilejší, a vrátí se ve vší tichosti zpět do rybárny. Kdyby tuto nabídku učinil nějaké bezduché zlatokopce, zůstal by mu při všem jeho štěstí jen trůn, na němž by - opilý po sladkém silnému vínu ...

(s colou, prosím!)

... únavou usnul. Ale Koloběžka měla všechny svá kolečka dávno pohromadě a s pomoci služebnictva nechala to "své nejmilejší" zabalit do koberce a převést domů. Jaké bylo překvapení, když se mladý vládce probudil nejen s bolehlavem, ale také s rozostřeným zrakem, který nepoznával okolní blízké prostředí! Aby také ano - do rybářovy chalupy nikdy dříve nevstoupil. Teprve tehdy mu jeho makovičkou paličatou problesklo, kdo - s kým - kde - jak - proč. A zlobit se nemohl. Ona udělala jen to, co jí řekl - sebrala si to nejdražší, co v novém domově měla. Znovu žasl nad její upřímnou chytrostí, znovu se do ní zamiloval.

Pozdní společná snídaně chutnala skvěle. Sladké slabé kafe se čtyřmi cukry, horká polévka s domácími nudlemi a vůně pečené kachny k obědu. Takhle nějak bych si to přála. Jen do koberců Tě balit nechci, neb nemám služebných, kteří by Tě odnesli od Tebe ke mně. Budeš muset přijít sám. Po svých do mé otevřené náruče. Šmodrchance už mám skoro rozčesané.

Muži jsou z Marsu ...

11. října 2010 v 14:45 | renuška |  Jak to vidím ...
... a z žen aby se staly astronomky.

Planeta sem, planeta tam, jedna malá, druhá velká, jedna s měsícem, další s prstencem kolem dokola. Žádná se nikoho neptá, jak má vypadat, jaká má být, co má umět - zkrátka si jede podle své osy, nakládá si s gravitací a atmosférou po svém; maximálně provokuje na několik desítek světelných let vzdálené čočky hvězdohledů a motá jim hlavy. Celé sluneční soustavě ale šéfuje velké a božské Slunce, kolem kterého se ostatní kuličky koulí ve svých drahách, nepředhánějí se, nestrkají, nekříží si cestu, žádné naschvály - jen samozřejmá koordinace a kličkování mezi hvězdami bez újmy na zdraví. Nebo na erupci?

Na erekci. Postavit - stát! a Mars svůj vesmír láká na výlet do kosmu v nablýskané raketě. Co na tom, že Venuše je druhou z páru, která má nárok na to rozhodnout se, zda oblékne skafandr a více či méně slušivou stříbrnou helmu, která ji ochrání od životu nebezpečných odérů, na které na své planetě není zvyklá? Rudá skořápka Marsu začíná červenat ještě víc a těžko říct, zda je to tlakem nebo ... tlakem. Tedy spíš přetlakem.
Ale jo. Ve finále je Venuše celkem ráda, možná i nadšená z výletu za hranice snů, udýchaně se loučí s posledními krátery blednoucího kamaráda ze sousedství a vrací se zpátky na nekonečnou trať, jež jí byla přiřčena. A najednou je jí smutno. Její kulatý kamarád, který ještě před chvílí odměřoval míry Černé díry a zkoušel do podběráku nabrat mléko z Mléčné dráhy, čímž Venuši dostával do kolen (Mají planety kolena? Nemají spíš koUlena?), zmizel v nedohlednu a ona mu nemůže ani zamávat. Našpulit venušší rety a poslat vesmírné políbení. Odchytit si tak satelit a poslat na něm z třpytivek (však jich na nebi ještě i tak dost zbyde) poskládanou textovku.
Slíbil, že až mu Země nebude dělat křena, staví se na kafe. Ať prý počká. Ať se prý těší. A bude se těšit on? Vzpomene si vůbec na ni? Vždyť ona není nikterak krásná - však i ta zelenomodrá bambule o dráhu vedle je hezčí. Barevnější. Kulatější. Živější.

Má milá V.E.N.U.S., Ty jsi krásná! Stejně jako já. Jako každá - kulatá, hranatá, dlouhá i krátká. Neboj se o sebe. Jsi výjimečná stejně jako ten pupkatý a červený Mars. Však bys viděla, kdyby se Ti začal dvořit mrňavý Merkur nebo obr Jupiter, co by to s Tvým milým udělalo! Věř si. Buď si sama sebou jistá; zpátky nemůžeš, ale před sebou máš ještě pořádných pár koleček, na kterých Tě čeká mnoho nového. Mars a jeho nálady budou proměnlivé jako počasí na Zemi, o kterém vůbec nic nevíš, ale jako přirovnání poslouží dobře. Ale jestli Tě má alespoň trochu rád, jestli mu na Tobě alespoň trochu záleží, vpadne Ti do cesty ještě několikrát. Nekdy na den, jindy na měsíc; možná, že zkusí umluvit Slunce, aby mohl rotovat hned vedle Tebe.

Nemůže spát; musí být stále bdělá, aby nevybočila ze své tratě. Se šéfem musí být zadobře. Kdyby Mars někdy potřeboval ...

V říjnu

7. října 2010 v 19:43 | renuška |  Snímánky
Konečně! Konečně jsem vypadla ven, do přírody, s nadějí, že hlavu plnou starostí nechám zavřenou doma za dveřmi a vrátím se "čerstvá". Celou cestu jsem ale i přes všechna svá předsevzetí řešila přípojky energií, malíře, koberce, čas, peníze ... Bylo pod mrakem a snaha zachytit kus barevné podzimní přírody byla marná stejně jako mé pokusy naučit se hrát na kytaru. Jen tak okrajově.
Zato dnešek byl na sluneční paprsky štědrý ažaž. Z vyjížďky za nákupem nábytku jsem si sice přivezla prázdnou peněženku, ale také snímánky nedalekého rybníčku, o kterém jsem dosud neměla ani tušení. A radost byla na světě.

říjen
Možná, že Jeníček s Mařenkou by nad posedem zajásali a třeba i objevili vytoužené světélko. Možná, že by je zavedlo až k renušce. Možná, že bych jim i ten perník dala. Pro tentokrát ale posed zůstal prázdný - než na něj zasedne jiný zvědavý pozorovatel ...

ř
říjen
Roztodivné druhy hub byly k vidění podél kraje lesa a já si tak říkala, zda dojdou svému naplnění stejně jako hříbky, křemeňáky nebo kozáci. Zda-li pak i po takových kráskách touží nějaký hladový krk?

říjen
Další pohádková, tentokrát o Mrazíkovi, ze scény, kterak Nastěnka šla k rybníčku pro vodu, aby zalévala suchý pařez. To lávka společně s břízami byly indiciemi, které mi navodily onu známou atmosféru a já si v duchu zpívala: "Proč kukáš, proč kukáš žežuliíčkoooo? ..."

říjen

Tajemství Černé perly - Jack Sparrow by nad nimi nejspíš ohrnul svůj pirátský nos, mně se ale tyhle temné bobulky zalíbily na první pohled. Všelijakých velikostí, jedné chuti - pro člověčenstvo zakázané (tuším, neboť už ve školce nám kladly učitelky na mysl, abychom do úst nevkládaly neznámé plody z lesních keřů či stromků).

říjen
Odrazovka - tisíckrát nádhernější než zrcadlo Sněhurčiny macechy, jež se ho denně zvědavě tázala, je-li právě ona tou nejkrásnější na světě. Já v něm konečně našla barevný strakatý podzim a radost ze slunečného odpoledne. A spokojenost.

Budíček

5. října 2010 v 15:24 | renuška |  Přišla Múza
Nařiď svůj přesný erotikon
na půldevátou ráno
a nedovol, aby oklamáno
bylo měkko mé a tvůj obršpion.

Jen tiše nech tikat hlasité steny
ze rtů do éteru,
čas do rukou beru,
opřu se pro tebe u bílé stěny.

Než probudí nás ostré zazvonění,
co životem voní,
jak o závod honí
se v posteli. My prudce dýcháme. Ukojeni.

Kdo má židli, ten bydlí

4. října 2010 v 12:34 | renuška |  Jak to vidím ...
Omezený rozpočet, rozměry stran A + B + C, předběžná představa uspořádání a barevného sladění stěn, podlah, nábytku a ještě další faktory, které mají za úkol vytvořit finální podobu našeho nového bytu - ústupky jsou přijímány jen v souladu s logickým zhodnocením. Zásadu, kterou nehodlám porušit, je slib, který jsem dala svým synům, a sice že osobně nebudou zataženi do stěhování a svůj  dočasný azyl vč. pokojíčku uvidí až po dokončení všech prací. Jediné jsem s nimi konzultovala, a to barvy, kde jsme se dohodli na kompozici bílá/červená/modrá v námořnickém stylu. Povinnost, kterou nesou na svých bedrech, jim ale nezávidím, neb mají za úkol rozdělit své hračky a knihy, hry a všemožné "nutnosti" tak, aby část zůstala u tatínka a část našla své nové působiště u maminky. A právě tento úkol bude asi tím nejtěžším z celého přemísťování z bodu jedna do bodu dvě.
Ostatní jeví se poměrně snadné, neboť nábytek je ve větší míře v zatím složeném stavu již na místě a rezervace s objednávkami by měly být vykryty v co nejkratší době, tzn. do příštího týdne. Zedníci povolaní k drobným opravám i malíři profesionálové přislíbili dokončit své závazky do poměrně šibeničního termínu, tedy tohoto pátku. Netlačím, ale také nebráním jejich akčnosti a spoléhám na dobré slovo zadavatele rekonstrukce, neboť mým přáním je do čtrnácti dní dostát oficiální změně trvalého bydliště a prdět tedy do peřin v úplně nové posteli. (mmj. je úžasná :-D).
O stavu původním i zmodernizovaném dočtete se v některém z příštích článků, který doplní i fotodokumentace. Jako ochutnávku dnes vkládám čerstvě zakoupenou jídelní sestavu, která se už stejně jako já třese, až u ní usedneme a pozřeme první (a já doufám, že i slavnostní) pokrm z mé dílny.
sestava

Život je hledání

1. října 2010 v 12:28 | renuška |  Jak to vidím ...

Lenka mě natolik okouzlila svým zpracováním příběhu, že jsem se pokusila o podobné ztvárnění prostřednictvím jednoduchého navigátoru od Google. Ač jsem se obávala (s ohledem na svůj technický antitalent), bylo to snadné a krůček po krůčku mě program dovedl až do samotného konce. Nejtěžší ze všeho se nakonec ukázalo zvolit etapy příběhu a vybrat je tak, aby na sebe navazovaly. Čerpala jsem - jak také jinak - z mého současného života; z toho, co mě čeká a na co se těším. A závěr? To je jedno z mých největších přání ;-).