30. září 2010 v 11:33 | renuška
|
S každým koncem přichází nový začátek a já už nemusím schovávat za slovíčka svůj život, který za posledních pár týdnů zažil několik kotrmelců, kterými jsem se dokutálela až k dnešku.
Slovo ROZVOD jsem jako první nevyslovila já, ale byla jsem tím, kdo ho navrhl. Po rozumné dohodě, po upřímném přiznání nefungujícího vztahu, který dávno neměl takovou podobu, jakou jsem očekávala. Jakou jsem si vždycky přála. Prázdno, bezcitno a chladno, relativně přátelská atmosféra, nikoliv však vroucí a vděčná láska a radost ze společných chvil. Nic nenormálního, ale přece dost důležitého k tomu, aby manželství mělo ten správný "šmak".
Napětí vystřídala úleva, neschopnost se rozumně domluvit byla nahrazena chvílemi klidných rozhovorů, během kterých bylo nutné rozdělit majetek a především vyřešit děti, kvůli kterým jsme lepili několik let dohromady něco, co by bez nich už dávno neexistovalo. Ne vždy se podařilo našim emocím, aby zůstaly v klidu, občasné výbuchy a výčitky padly z obou stran, ale naštěstí ne tak rapidně, aby zbořily vše, na čem jsme se do té doby dohodli. Chvilkové výpadky ubližovaly, ale čas je nechal zapadnout do hlubokého podvědomí a jejich intenzitu tím pádem hodně omezil.
Úplně nejhorší bylo sdělit tuto informaci dětem. Tady nepláčete nad tím, že rozbíjíte rodinu; tady slzíte společně s nimi, protože se cítí zrazeni a vy jim nemůžete pomoci - musíte si trvat na svém, protože ve své podstatě víte, že děláte to nejlepší nejen pro sebe, ale i pro ně. Ačkoliv malí kluci mají jinou představu, shrnutou do věty: "Vždyť vy se ale vůbec nehádáte!", na jejíž základě nevinně usuzují, že vše je OK. Přesto pochopili. Přijali. Stejně jako příbuzní, kteří podobné finále už dávno očekávali.
Netvrdím, že vše zvládám mávnutím ruky. Občas mě přepadne lítost nad nevydařeným partnerstvím, obava, strach ze zodpovědnosti, která bude na mých bedrech v daleko širším měřítku než dosud. Nelpím na majetku, ale uvědomuji si, že opustím svůj vysněný dům, svou milovanou vlčačku Taru, svou upravenou zahradu, svůj pohled do přírody a krátkou cestu do lesa. Opustím patnáct let, jež jsem prožila s jedním mužem, který ale poslední dobou nepatřil jen mně samotné stejně jako já nepatřila jemu. To vše nechám na svém místě a posunu se na jiné. Jen o pár kilometrů dál, do o několik metrů čtverečních menšího bytu, ve kterém se pokusím vytvořit nový domov pro mě, Honzíčka a Ondráška. Ve skromnějších podmínkách, ale se stejně velkou láskou chci vybudovat teplé a konejšivé "doma", kde nám třem společně bude dobře. A kde se ten čtvrtý (NTNSPT) do počtu bude, byť jen při občasných návštěvách, cítit stejně fajn jako my.
Těším se na nový start, na nový život, na nový začátek. Nepláču nad uplynulými roky - posilnily mě, ukázaly mé schopnosti i nedostatky, daly mi dost zkušeností a ukázaly mnoho cest, kterými se dát. Pomohly mi najít lidské chyby, které lze opakovat, ale také se k nim už nevracet. Dospěla jsem. A proto vím, že je mnohem lepší k mé současné situaci přistupovat s elánem a dobrými vidinami než s utrápeným výrazem a staženou prdelí.
Reni - máš můj obdiv - bývá těžké přiznat si pravdu, ale když to jinak nejde - nemůžeme dál setrvávat v něčem, co nás spíše ubližuje než by nás naplňovalo a jak už jsi napsala u mě - BOJ - to je správný směr - sebrat síly a začít znovu - moc Ti držím palečky