close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když letí hvězda

6. září 2010 v 11:45 | renuška |  Jak to vidím ...
Srpnová noční nebe měla být podle prognóz počmárána létajícími perseidy, kterých meteorologové a astronomové slibovali dost pro každého. Stačilo své zraky upnout k tmavé noční obloze a čekat. I já jsem čekala. Viděla jsem měsíc, jak postupně s novými dny měnil svou velikost. Viděla jsem Velký vůz, který se nedá přehlédnout a je tedy dovoleno nejen znalcům, ale i laikům poznat jedno ze známých souhvězdí. Stala jsem se společně s naší krásnou zeměkoulí součástí Mléčné dráhy, jejíž rozsáhlé popráškování je stejně zřetelné jako nejjasnější hvězda Severka. Dokonce jsem - po odborném upozornění - viděla i planetu Jupiter. Ale po perseidech jako by se slehla zem. Nebo mračna - ta spíš. Jasné nebe nebo zamračeno, nebylo mi dopřáno. Si přát. Přát si přání.
Až do pátku. Vesmír se smiloval a v půl jedenácté večer seslal ze své nekonečné hloubky k zemi zářivý meteor. Padal líně, pomalu, rozsvítil celé blízké okolí i nebe samotné svou fosforově nazelenalou barvou, která se odrážela od malého rybníka, u kterého jsem se v tu chvíli nacházela. Umocnil už tak romantickou atmosféru svou jedinečností, sílou a neopakovatelným zážitkem. Podezřívala jsem plochou zábavnou pyrotechniku, jež mohla mít ten zázrak na svědomí, ale logickým vysvětlením mi bylo sděleno, že absolutní ticho je důkazem jediného. A to faktu, že si vesmír potřeboval "ulevit" a umožnit tak smrtelníkům vizuální i duševní potěšení.
Plán mu vyšel do posledního puntíku. Žasla jsem nad tím okamžikem ještě dlouho poté, co "hvězda" zhasla a kolem nás se opět rozhostila domácí a všední klidná tma. Vrátila se možná tam, kde před vpádem vetřelce vévodila svému území, ale do sebe jsem ji nepustila. V sobě jsem si nechala zrát záři hořícího meteoru a zároveň s tím jsem si uvědomila, že jsem přes celý svůj údiv neudělala  jednu důležitou věc: nic jsem si nepřála. Byla jsem natolik okouzlená, že jsem zkrátka na všechny své sny zapomněla. Nebo jsem je zrovna prožívala a nebyl důvod po něčem víc toužit? Nebyla to samotná skutečnost, moment, který se stal zhmotněním mých přání ve stejném okamžiku, kdy jas protrhával černo?

Hvězda věděla, že jsem si přála ji vidět padat. A také věděla, že jsem u toho nechtěla být sama. Padala pro nás. ... Padala pro nás.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. září 2010 v 18:15 | Reagovat

Přání jsou v mysli lidí pořád ...

2 Jana Jana | Web | 6. září 2010 v 19:33 | Reagovat

Renuško, napsala jsi to moc hezky. A hvězda padala pro vás. Co víc si přát? Až ti ten zážitek závidím.:-) Teď mě napadlo, jak jsem si před mnoha lety přála ještě za mlada jednoho pána. Byla jsem nešťastně zamilovaná a šla večer domů. když v tom na nebi zazářilo krásné světlo a neslo se k zemi. A já si přála. Pak jsem pochopila, že to nebyla hvězda, ale vystřelené světlo, kterým o sobě dávali vědět vojáci, kde jsou. No nebylo mi toho pána přáno a já byla smutná. A vyčítala jsem to Pánu Bohu, že mě nemá rád, když mi nepomůže. Dnes vím, jak mě tenkrát musel Bůh milovat, když mi nevyhověl. To bych byla dopadla :-D Hezký večer :-)

3 Mi-lada Mi-lada | Web | 7. září 2010 v 8:47 | Reagovat

I já mám ve svých přáních jasno, napsala jsem o tom loni:
http://mi-lada.blogysek.cz/vazne/pada-hvezda :-)

4 pavel pavel | Web | 7. září 2010 v 11:41 | Reagovat

taky ti závidím...
na ty hvězdy jsem letos taky čekal a nic :-D důvod byl tentokrát prostý, zapomněl jsem se na ně... myslím že měly padat v jednu po půlnoci...
přání má velkou sílu... jen nesmí chtít, tím se pak všechno pokazí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama