6. září 2010 v 11:45 | renuška
|
Srpnová noční nebe měla být podle prognóz počmárána létajícími perseidy, kterých meteorologové a astronomové slibovali dost pro každého. Stačilo své zraky upnout k tmavé noční obloze a čekat. I já jsem čekala. Viděla jsem měsíc, jak postupně s novými dny měnil svou velikost. Viděla jsem Velký vůz, který se nedá přehlédnout a je tedy dovoleno nejen znalcům, ale i laikům poznat jedno ze známých souhvězdí. Stala jsem se společně s naší krásnou zeměkoulí součástí Mléčné dráhy, jejíž rozsáhlé popráškování je stejně zřetelné jako nejjasnější hvězda Severka. Dokonce jsem - po odborném upozornění - viděla i planetu Jupiter. Ale po perseidech jako by se slehla zem. Nebo mračna - ta spíš. Jasné nebe nebo zamračeno, nebylo mi dopřáno. Si přát. Přát si přání.
Až do pátku. Vesmír se smiloval a v půl jedenácté večer seslal ze své nekonečné hloubky k zemi zářivý meteor. Padal líně, pomalu, rozsvítil celé blízké okolí i nebe samotné svou fosforově nazelenalou barvou, která se odrážela od malého rybníka, u kterého jsem se v tu chvíli nacházela. Umocnil už tak romantickou atmosféru svou jedinečností, sílou a neopakovatelným zážitkem. Podezřívala jsem plochou zábavnou pyrotechniku, jež mohla mít ten zázrak na svědomí, ale logickým vysvětlením mi bylo sděleno, že absolutní ticho je důkazem jediného. A to faktu, že si vesmír potřeboval "ulevit" a umožnit tak smrtelníkům vizuální i duševní potěšení.
Plán mu vyšel do posledního puntíku. Žasla jsem nad tím okamžikem ještě dlouho poté, co "hvězda" zhasla a kolem nás se opět rozhostila domácí a všední klidná tma. Vrátila se možná tam, kde před vpádem vetřelce vévodila svému území, ale do sebe jsem ji nepustila. V sobě jsem si nechala zrát záři hořícího meteoru a zároveň s tím jsem si uvědomila, že jsem přes celý svůj údiv neudělala jednu důležitou věc: nic jsem si nepřála. Byla jsem natolik okouzlená, že jsem zkrátka na všechny své sny zapomněla. Nebo jsem je zrovna prožívala a nebyl důvod po něčem víc toužit? Nebyla to samotná skutečnost, moment, který se stal zhmotněním mých přání ve stejném okamžiku, kdy jas protrhával černo?
Hvězda věděla, že jsem si přála ji vidět padat. A také věděla, že jsem u toho nechtěla být sama. Padala pro nás. ... Padala pro nás.
Přání jsou v mysli lidí pořád ...