Jízdenku, prosím!
3. září 2010 v 12:24 | renuška | Jak to vidím ...Komentáře
Reni, tuhle historku už jsi tu sice vyprávěla, ale mě stejně zase pobavila...
Já jsem byla také kriminálnice. Ve druhé nebo třetí třídě jsem si přivlastnila SVÍTIVĚ žluté pero. A to z hrnéčku, kam se ve třídě odkládaly nalezené (tudíž NIČÍ) psací potřeby. Jenže ono bylo spolužaččino a už už si ho tam chtěla vyzvednout... dodnes se za to cítím trapně, a to si ani nevzpomínám, jak mi asi bylo, když se přišlo na to, že jsem ho vzala já...
[4]: tak to bychom se měli dát dohromady..já šlohl péro sice až v páté třídě, ale byl jsem dopadnut
..a od té doby si dávám pozor![]()
![]()
Reni krásná životní vzpomínka. Recividista sice nejsem, ale za to hééérečka ukrutná
. nechtělo se mi do školy, tak jsem pořád "zvracela" a moc se mi líbilo, jak mě doma obstarávají a jedla jsem jen piškoty, které miluji do dneška. No jednou jsem zapomněla spláchnout a tatínek to zaregistroval. no to byl mazec
. No každý máme něco, že. Krásnou sobotěnku Tobě i Laluš.
Jé, to je krásný
Já zase ve druhý třídě "ukradla" rozbitou lahvičku z klubovny. Kamarádka si totiž tehdy do třídy přinesla zázračnou pidilahvičku (snad přívěsek ke klíčům), která byla speciální v tom, že do umělohmotného dudlíku sice byla dírka, ale přesto z lahvičky nic nevyteklo (byla v ní tekutina a v té plavaly všelijaké barevné kroužky a tak podobně). Jenže spolužačka byla dítkem z lepší rodiny, což nebyl můj případ, a tak jsem jí vždycky hrozně záviděla, když si něco takového přinesla. No a co čert nechtěl, já v té klubovně pak našla podobnou lahvičku, akorát, že už neměla dudlík a tím spíš ani obsah. Byl to jen kousek skla pomalovaného barevnými kolečky. Žádné z dětí si jí ani nevšímalo, ale já ji stejně v nestřežené chvíli čapla a odnesla si jí. Jenže mě pak strašně žralo svědomí, a tak jsem ji po asi půl hodině vrátila zpátky do skříňky, kde byla původně zapadlá mezi ostatními hračkami ![]()
[9]: hmm, ale proti našim politikům jsme jen troškaři
..
Já jsem nevrátila knuhu Bela a Sebastián. Tak moc se mi líbila, že jsem předstírala, že jsem ji ztratila. Tuhle jsem na ni narazila a ten pocit viny ve mně pořád je. ![]()
Renuško,vždyť ono je to moc roztomilý. A vzpomínat na to dneska můžeš bez hanby. Spíš s úsměvem a pobavením, jako teď já . No já se vlastně neusmívám, já se směju