Září 2010

Let´s go!

30. září 2010 v 11:33 | renuška |  Jak to vidím ...
S každým koncem přichází nový začátek a já už nemusím schovávat za slovíčka svůj život, který  za posledních pár týdnů zažil několik kotrmelců, kterými jsem se dokutálela až k dnešku.

Slovo ROZVOD jsem jako první nevyslovila já, ale byla jsem tím, kdo ho navrhl. Po rozumné dohodě, po upřímném přiznání nefungujícího vztahu, který dávno neměl takovou podobu, jakou jsem očekávala. Jakou jsem si vždycky přála. Prázdno, bezcitno a chladno, relativně přátelská atmosféra, nikoliv však vroucí a vděčná láska a radost ze společných chvil. Nic nenormálního, ale přece dost důležitého k tomu, aby manželství mělo ten správný "šmak".
Napětí vystřídala úleva, neschopnost se rozumně domluvit byla nahrazena chvílemi klidných rozhovorů, během kterých bylo nutné rozdělit majetek a především vyřešit děti, kvůli kterým jsme lepili několik let dohromady něco, co by bez nich už dávno neexistovalo. Ne vždy se podařilo našim emocím, aby zůstaly v klidu, občasné výbuchy a výčitky padly z obou stran, ale naštěstí ne tak rapidně, aby zbořily vše, na čem jsme se do té doby dohodli. Chvilkové výpadky ubližovaly, ale čas je nechal zapadnout do hlubokého podvědomí a jejich intenzitu tím pádem hodně omezil.
Úplně nejhorší bylo sdělit tuto informaci dětem. Tady nepláčete nad tím, že rozbíjíte rodinu; tady slzíte společně s nimi, protože se cítí zrazeni a vy jim nemůžete pomoci - musíte si trvat na svém, protože ve své podstatě víte, že děláte to nejlepší nejen pro sebe, ale i pro ně. Ačkoliv malí kluci mají jinou představu, shrnutou do věty: "Vždyť vy se ale vůbec nehádáte!", na jejíž základě nevinně usuzují, že vše je OK. Přesto pochopili. Přijali. Stejně jako příbuzní, kteří podobné finále už dávno očekávali.
Netvrdím, že vše zvládám mávnutím ruky. Občas mě přepadne lítost nad nevydařeným partnerstvím, obava, strach ze zodpovědnosti, která bude na mých bedrech v daleko širším měřítku než dosud. Nelpím na majetku, ale uvědomuji si, že opustím svůj vysněný dům, svou milovanou vlčačku Taru, svou upravenou zahradu, svůj pohled do přírody a krátkou cestu do lesa. Opustím patnáct let, jež jsem prožila s jedním mužem, který ale poslední dobou nepatřil jen mně samotné stejně jako já nepatřila jemu. To vše nechám na svém místě a posunu se na jiné. Jen o pár kilometrů dál, do o několik metrů čtverečních menšího bytu, ve kterém se pokusím vytvořit nový domov pro mě, Honzíčka a Ondráška. Ve skromnějších podmínkách, ale se stejně velkou láskou chci vybudovat teplé a konejšivé "doma", kde nám třem společně bude dobře. A kde se ten čtvrtý (NTNSPT) do počtu bude, byť jen při občasných návštěvách, cítit stejně fajn jako my.

Těším se na nový start, na nový život, na nový začátek. Nepláču nad uplynulými roky - posilnily mě, ukázaly mé schopnosti i nedostatky, daly mi dost zkušeností a ukázaly mnoho cest, kterými se dát. Pomohly mi najít lidské chyby, které lze opakovat, ale také se k nim už nevracet. Dospěla jsem. A proto vím, že je mnohem lepší k mé současné situaci přistupovat s elánem a dobrými vidinami než s utrápeným výrazem a staženou prdelí.

Boj o teplo

29. září 2010 v 10:13 | renuška |  Jak to vidím ...
Moje starosti na vaše hlavy, dalo by se říct. Ale jsem teď poněkud rozhořčená, protože ... vlastně je to opakující se záležitost, která přichází na řadu pravidelně v období  podzimu (a častokrát i na jaře), kdy venku začíná být sychravo a domy jsou již vychladlé a potřebují zahřívat. Jako já.
V práci mám maličkatou kancelář v přízemí, ve které profukuje okno a k tomu sousedí s velkými dílnami, ve kterých jsou během dne běžně otevřená velká vrata, kterými dovnitř proudí studený vzduch. Kolegům, jež jsou na nohou a věnují se servisním pracem na strojích, nevlídná zima tolik nevadí - pochopitelně. Já však při svém sedavém zaměstnání při sedmnácti stupních Celsia věnuji více pozornosti studeným dlaním a horkému hrnku, než práci samotné. V patře pak jsou kanceláře, ve kterých pracuje kolegyně se šéfem. Tyto jsou vytápěné zvlášť - mají svůj kotel; mohou tedy nezávisle na "spodku" zatopit, kdy chtějí, resp. kdy je jim zima. Já tuto výhodu s nimi sdílet nemohu - musím trpělivě čekat, až se mí drazí páni kluci usnesou, že už je "čas". Argumentují tím, že na dílnách je pak nesnesitelné vedro, proto se se zapnutím kotle vyčkává až téměř do bodu mrazu. Říkám si ale: "Od čeho jsou na radiátorech otočné regulátory, kterými lze dle potřeby ovládat teplotu vzduchu?"
Dnes můj pohár trpělivosti přetekl (stejně jako mnohokrát předtím) a důrazně jsem požádala o zatopení. Odpovědí mi byl výsměch a chytrá rada ohledně teplého oblečení (pro informaci: mám podzimní mokasíny, rifle, halenku /pravda - s hlubokým výstřihem/ a sako). Později po konzultaci s panem šéfem a jeho pohrdavým komentářem, že se mám KUPODIVU!!! více strojit, bylo rozhodnuto o nákupu elektrického vytápěče. Z jeho úst zněla kritika obzvláště úsměvně, protože je to právě on, kdo nejčastěji stůně s nastydnutím s přihlédnutím k faktu, že na rozdíl ode mě si může zatopit kdykoliv. Asi jiný úhel pohledu či rozdílná měřítka stejné situace ...


Omlouvám se za nazlobený článek, ale je mi vážně zima a kdybych náhodou začala marodit se zánětem močového měchýře či s jinou nemocí, jež má na svědomí prochladnutí, nedivte se. Jsem totiž jen obyčejná kancelářská myš, jejíž normální požadavky zůstávají viset kdesi ve vzduchu. ( ... než dostanu teplomet ...)


... o hodinu později ...

Topítko mám, teplo mám. Teď už jen přežít jízlivé poznámky a dotazy typu: "Už je Ti teplo, děvče?" a všechno bude oukej. ;-)

Pauza na kávu

23. září 2010 v 9:39 | renuška |  Jak to vidím ...
kafíčko
Vůně kávy je omamná. Svůdná, exoticky lákavá. Pronikavá, hořká, černá. Vůně kávy je voňavá.

Když jsem po škole nastupovala do zaměstnání, mí tehdejší kolegové mi slibovali, že podlehnu lákadlu právě v podobě kávy a začnu ji pít společně s nimi. Nakonec jsem s nimi pravidelně táhla za jeden provaz jen ve čtvrtek, kdy do místního obchodu dováželi čerstvé zákusky.  Tehdy jsem (bez kávy) dopřávala svým chuťovým buňkám a zásobárnám kalorií famózní větrník. Čemu jsem se ale naučila, bylo, že pokaždé při přípravě kávičky pro ostatní jsem si olízla polštářek ukazováčku, "smočila" ho v nádobě s čerstvě rozemletými temně hnědými zrníčky, abych ho pak zpětně znovu olízla a pochutnala si na nespařeném "lógru". Ostatním se při této mé nezvyklé činnosti dělalo poněkud nevolno, ale jak se říká: "Proti gustu žádný dišputát". Tento zlozvyk mi vydržel až do současnosti. Kdykoliv se nachomýtnu tam, kde to kávou zavoní, už strkám prst do pusy a mlsně vyhlížím zdroj známé návykové vůně.
S návratem do práce po mateřské jsem ale začala postupně slábnout a občas si dopřála rozpustné granulky (tzv. sypanku), hojně zjemněné sušenou nebo tekutou smetanou a jedním malým cukříkem - za hořka nelze požít. Z "občas" se stalo během čtyř let "denně" s podmínkou požití do 12.00 hodin, neb později bych nezamhouřila v noci oka. Ačkoliv několikrát jsem svou zásadu porušila a i v nočních hodinách mlaskala nad favoritem - Alžírskou kávou ... a usnula jsem dobře. Každopádně stále se snažím přežít den jen s jedním postupně vychládajícím hrnečkem béžového nápoje.
Proč o kafi vlastně píšu? Protože když si to slovo samotné uvědomím, vyvolává to ve mě pohodu, zavonění vzduchu kolem sebe, měkké křeslo, společnost milých lidí, relax. Vychutnání chvíle absolutního klidu, pohlazení. Miluji fráze typu: "Stav se na kafe!" Jako bych magnetem přitahovala tu typickou atmosféru, která se stejně jako např.  posezení nad sklenkou dobrého vína nedá ničím nahradit. Je jedinečná. A já se na ni už předem těším. Ať už jako ten, kdo vaří, nebo kdo ji dostane hotovou před sebe na stolek. Hmmm, ta voní .....

PS: Smím si naslinit prst?

aNoNymNí

21. září 2010 v 11:57 | renuška |  Přišla Múza
Do dlaní suché slzy
nasbírám
a rozházím po poli
řídkých řádků
z kostrbatých písmenek,
jež klid mají nastolit
a vrátit řád
do pořádku.

Na kolena nesrazím
svoji duši
pro sprosté kopance,
jež dávají tušit,
že za pravdu schované
na bílém černé
nemusí vždycky být
k reálu věrné.

A přece bolí štípance
propiskou,
uboze sáhnout
pro skoupá tři písmena N.
Nad modrou panenkou
řasou mávnout,
anonym poslat
zpátky kurýrem.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci

20. září 2010 v 10:41 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak to prostě bylo, je a bude. Mnohým bylo naděleno do vínku uhlídat si nad sebou kontrolu i v případech, které jsou emotivně náročné a vyčerpávající. Je ale také spousta těch, kteří toto nedokáží a jednají zkratkovitě a bez domýšlení následků. I já spíš spadám do té druhé kategorie a chovám se někdy neuváženě, ale to hlavně v případech, které vyžadují okamžitou reakci. Pokud bych byla v tísni a měla řešit nějaký problém s výhodou časové dispozice k rozmyšlení, jsem si jistá, že dle pořekadla "Ráno moudřejší večera." bych v závěru dopadla relativně dobře. Třebaže se ztrátami, ale nepřišla bych o úctu.
Myslím si o sobě, že jsem poměrně empatický člověk, který se v rámci svých možností snaží vcítit do druhého, pochopit ho, vyslechnout a následně mu třeba i pomoci. Nerada soudím chování lidí, aniž bych neznala A i B a tedy čekám, jak se věci vyvinou. Už mnohokrát jsem se v odhadu osoby spletla (zvláště v dobách dospívání a jakési umělé zralosti, kdy jsem si myslela, že jsem snědla všechnu moudrost světa :-) ) a hodně mě mrzelo, jakou paseku jsem svým "postřehem" způsobila. Proto je pro mě i jednodušší zachovávat k cizím jedincům úctu spíš než je kritizovat a lomit hůl nad jejich rozhodnutím.
O to víc mě šokují ti, kteří ve svém vlastním srabu neumí nic jiného než plivat špínu po těch, které ze své neschopnosti neprávem viní. Měli by si uvědomit, že v první řadě jsou to právě oni, kdo si ničí život a kdo chybuje. Pakliže nejsou soudní, litují se a nepřiznají si svá klopýtnutí, z už tak malého sebevědomí se smrsknou do roztřeseného pidičlovíčka, který doufá, že povyroste pouze tím, že začne ubližovat (sám je přesvědčen, že dělá tu nejlepší věc na světě, přičemž se v podstatě poníží už nejen sám před sebou, ale ještě před okolím, které si ho do té doby relativně vážilo.). Jistě, omluvou jim může být jejich zoufalost, což je stav duše, který je hodně těžké ze sebe vytěsnit. Osočit úhlavního nepřítele a sprostě ho napadnout je pro zoufalce ideálním krokem k vlastnímu uzdravení. Omyl! Až vyprchá počáteční pevné rozhodnutí a přesvědčení o "správnosti" celé akce, splín zoufalosti se rozroste ještě víc a pohltí i žalostné zbytky dobrosrdenství, jež v sobě bolavý člověk měl.

Je nepříjemné být sprostě obviňován za něco, k čemuž došlo za jiných okolností, než se na první pohled zdá. Mnohem nepříjemnější je ale přijít o úctu. Je-li třeba litovat oběť, pak je nutné ji hledat ne podle ukazatelů a šipek vedoucích k cíli, ale podle zdroje.

LEN...

17. září 2010 v 9:44 | renuška |  Ze života J.A.R.
... KA

Běžné ženské jméno, řekla bych, že hodně oblíbené už řadu let. Stejně jako mnohá další, která můžeme najít v kalendáři a která podobně jako "Lenka" mohou měnit svůj oficiální tvar na mnoho různých oslovení.
V případě Anděla Jarouše je tomu však jinak. Jméno "Lenka" přísluší kterékoliv ženě či dívce, která je zkrátka pitomá. Blbá. Hloupá. Tupá. Prostě pipina. Vlastně je to přezdívka, kterou používají všichni Jaroušovi pivní kamarádi a jakmile se takto o nějaké slečně vyjádří, má dáma vymalováno. Alespoň co se týče vztahu vůči pánům klukům.
Na většinu služebních cest jezdí Jára vybavený GPS navigací. Pravda je taková, že ji Jarouš má jen jako jakousi pomůcku, berličku, kdyby náhodou, protože ON! NIKDY! NEBLOUDÍ!. Fakt, že J. nepotřebuje při jízdě spolujezdce, natož aby se s ním rozhováral, značí, že jeho vítanou samotu a ticho ve voze narušuje pouze rádio, vysílačka a ... džípíeska. Právě ona často bývá osočována za svou hloupost a neznalost trasy, kdy ve výsledku Jarda jen zařve: "Ty Lenko blbá!" a je s ní hotový raz dva. Kdybych tomu nebyla přítomna, nevěřila bych, ale je to tak.
A protože tedy dobře vím, jaká historie se k "Lence" váže, jsem ráda, že mi J. říká třeba "bejbyno", "holko blonďatá", poslední dobou podle nicku "reena-de", kdy tuto varitantu střídá s "reena-nejde" nebo "reena-šla" či "reena-nešla". Minulý pátek jsem ale Járu asi hodně pozlobila, protože z "reeny-de" se stala "holka hloupá", od které už byl jen krůček k "Lence". Naštěstí se Jarouch zaseknul na první slabice "Len" a včas zabrzdil. Upřímně; pokud by mě označil jako "Lenku", hodně by mě to zamrzelo. Nějak se na ni totiž necítím ;-).

PS: poslední dobou má Jarouš starosti, protože coby muž samotář pomalu řeší, co se svou budoucností. Mimo toho, že staví domeček, začíná uvažovat i o nějaké vážnější známosti. Jediné, z čeho má strach,  není povaha, vzhled, sociální zajištění, potenciální mateřské pudy ani vzájemné rodinné sympatie. Anděl se totiž obává toho, aby se jeho slečna nejmenovala LENKA.

Tématické večery

15. září 2010 v 17:44 | renuška |  Jak to vidím ...
S dávkou vzdělání mají pramálo společného, ale na rozdíl od poučných výkladů s úmyslem obohatit naše znalosti jsou nesmírně štědré pro naše duševní rozpoložení a v podstatě i pro nabourání vtírajícího se stereotypu, který klepe na vrátka už v počátcích každého vztahu. Nikdy jsem jich nezažila tolik (vlastně jsem o večerech samotných ani takhle neuvažovala), jako během posledních tří měsíců. Většina z nich vznikla spontánně, improvizace dostala prostor díky momentální atmosféře a výsledky byly překvapivě krásné a nezapomenutelné.
Vyzkouším si vaši fantazii a prozradím několik názvů tématických večerů, jejichž obsah (nejen) ve mně zůstává stále v podobě živých vzpomínek. Jak by mohly vypadat podle vašich představ?:
  • VEČER ŠÁTKOVÝ
  • VEČER HEŘMÁNKOVÝ
  • VEČER TATARSKÝ
  • VEČER LÁZEŇSKÝ
  • VEČER FOTOGRAFIÍ
  • VEČER HUDEBNÍ
  • VEČER SMYSLNÉHO PRÁDLA
  • VEČER RODINNÝ
  • VEČER PANA XY
  • VEČER POZNÁVACÍ
  • VEČER HVĚZDNÝ
  • VEČER RYBNÍKOVÝ
Je jich docela hodně, že? A všechny byly krásné. Občas se stalo, že se jeden prolínal s druhým; mnoho jich bylo bez názvu, protože neměly charakteristické zaměření, ale na kouzlu neztratily. Jen se hůř pamatují.
Osobně miluji Večery poznávací, které začínají chutnou večeří v nějaké fajn restauraci a pokračují procházkou městem, ve kterém se zrovna nacházíme. Náměstí jsou přikrytá pozdní tmou, proti které zdatně zbrojí pouliční lampy a zabudovaná světla v dlažbě, ozařující přilehlá podloubí, jež v  nočních hodinách voní tichem a klidem. Uličky vybízí k jejich návštěvě a dovolují nám podívat se do míst, kam během všedního dne sotva vstoupíme. A když už, sotva si uděláme čas na pomalé prohlížení starých zachovalých domů, rozbitých okenic nebo opraveného kostela. Přes denní spěch ignorujeme dřevěné lavičky, které dychtivě čekají, až je zahřeje lidské teplo. Morové sloupy i kašny konečně mají příležitost předvést se v celé své kráse a ač nemění svůj postoj, nakrucují se před námi a těší se naší pozornosti. Smyšlenou historií neexistujících osob okořeňujeme povídání o místě, na kterém se nacházíme a přivádíme na svět smyšlené příběhy smyšlených lidí, které těší jen nás dva.
Díky podzimnímu nevlídnému počasí brzy odzvoní Večerům rybníkovým, které přes léto byly fantastické - pod korunami stromů lemujících vodní plochu jsme kráčeli po úzkých cestách a poslouchali žabí orchestry, srnčí námluvy, šplouchání ryb, které se radovaly z každého výskoku nad hladinu. Nenasytným komárům jsme nedobrovolně nabízeli životadárnou tekutinu a zcela zbytečně před nimi spěchali do náruče, která nás možná neochránila před jejich sosáky, ale zahřála nás a konejšila. Laskala. Stejně jako pohled na labutí pár s rodinou, zvědavý, zda dostanou od těch velkých dvounohých zvířat na břehu něco dobrého do zobáčku. Omámeni tou jedinečnou atmosférou jsme leželi pod širákem a hleděli tváří v tvář vesmíru, který byl v ten moment stejně šťastný jako my.

Víte, tyhle večery jsou opravdu něčím úžasným. Pro někoho je to sice možná jen pár obyčejných hodin, které bere jako součást svého života, dne, jež uplyne a nahradí ho další, ale já je vnímám s vděčností a radostí za to, že se staly. Že jsou. Že budou. Že je mohu žít. Vlastně - že je můžeme žít. Dovolují zapomenout na starosti, vypnout, nechvátat, umožňují volně dýchat a netrápit se. Říkají: "Vychutnej si nás do posledního sousta." Doufám, že nikdy nebudu přesycená. A vám radím:

Dejte si také!
Porce dle libosti, chuť podle vašeho gusta!
Tématické večery na vaše přání.
A užijte si je, jsou bezkonkurenční!

Pouťová atrakce ... aneb řetězák

14. září 2010 v 10:31 | renuška |  Jak to vidím ...
Dostala jsem dvě pozvání. Od Janičky a Mil. Sice mám časový skluz, ale proto snad neporušuji pravidla řetězáku, takže ...

Mám uvést deset věcí, které mám ráda a následně vyzvat dalších deset blogařů, aby ve štafetě pokračovali. Obávám se, že ta první desítka stačit nebude, zatímco v té druhé zbyde pár kolonek volných. Vzpomínám si, že jsem kdysi psala na podobné téma článek, takže je zcela možné, že se budu opakovat. Snad mi prominete.

Mám ráda:

  1. Něžné líbání, slaboučké doteky rtů, které zůstávají němými, ale přesto vyslovují vyznání lásky, jež mazlí a hřeje stejně jako ruce milovaného člověka.
  2. Dlouhé snídaně na čerstvém vzduchu, kdy nás nic nenutí zvednout se od stolu. Čas společně s námi usrkává horké kafe a vysušuje zbytky ranní rosy.
  3. Ruku v ruce. Důvěrný důkaz lásky, který svým tichým gestem křičí do světa, že "oni" k sobě patří.
  4. Vískání ve vlasech, které uspává a konejší, dává pocit bezpečí a dovoluje sdílet křehké doteky.
  5. Vášnivé milování. Chvíle bez hranic, kdy je dovoleno vše. Kdy místo stolů se postele prohýbají pod různorodými nabídkami vybízejícími k ochutnání a poznání nových zážitků. Kdy jindy něžná a romantická láska získá podobu divočiny a nezkrotné dravosti.
  6. Rozházené hračky po podlaze, po gauči, svetry pověšené za roh židle, nesrovnané boty v předsíni - důkazy toho, že v bytě nežiji sama (ač uklízení nepořádku bytostně nesnáším).
  7. Plnou sektorku špinavého nádobí po dobrém obědě, kterým jsem pohostila své nejmilejší (ač mytí nádobí bytostně nesnáším).
  8. Plný koš špinavého prádla, který se denně doplňuje dalšími a dalšími použitými ponožkami, slipy, triky ... a následně plný koš prádla vypraného, které čeká, až ho vyžehlím a uložím do míst, kde bude znovu čekat na ušpinění (ač praní a žehlení bytostně nesnáším).
  9. Domácí úkoly, přípravy do školy, chystání svačin, placení obědů, objednávání knih z Fragmentu a Albatrosu, nákup pastelek, per a sešitů ... protože mám dva zdravé chytré kluky, kteří mohou denně chodit do školy a normálně žít (ač psaní úkolů na poslední chvíli stejně tak jako mazání krajíců chleba těsně před odchodem do práce bytostně nesnáším).
  10. Bod číslo deset - nechám si ho v rezervě, která je bezedná a vejde se do ní tudíž další milion věcí, které mám ráda. Je jich ještě mnoho moc.
Abych splnila všechny podmínky řetězáku, musím ještě formou komentářů tento postoupit dalším deseti lidem. Oslovuji tedy tyto a předem jim velice děkuji.

tlustjoch - ten to asi nedá ;-?

Ochutnávač

10. září 2010 v 8:38 | renuška |  Přišla Múza
Prohlédni si mě
a v barvách duhy najít zkus tu mou.
Nasaj moji vůni
a přiznej nám, že´s nikdy neměl podobnou.
Nalej si mě
a poválej po jazyku jak první doušek vína.
Zavři při tom oči
a přemýšlej. Můj původ se ti připomíná.

Prohlédl jsem si tě
a barvy duhy? Na tvou krásu krátké jsou.
Nasál jsem tě
a věděl hned, že cizí ženy časy odnesou.
Nalil jsem si tě
a mé pohárky žasly nad chutí sladké čerstvé rosy.
Zavřel jsem oči
a poznal, že tam, kam patříš, v náručí chtěl bych tě nosit.

1.9.2010

8. září 2010 v 20:16 | renuška |  Snímánky
První zazvonění, které neodstartovalo začátek školy už jen Ondrovi, ale také Honzíkovi. Z malého vlasatého předškoláčka se přes noc vyklubal pořádný kluk habán, který zhodnotil všechny své spolužáky jako mrňouse, se kterými je ve třídě nuda. Tak uvidíme, jak mu tenhle názor dlouho vydrží ;-).
1. září
1. září
1. září
"Big Brother" mu pomáhá od začátku, ačkoliv mezi námi - Honzík je daleko větší suverén a pohodář, který se o Ondru coby berličku opírá jen kvůli své pohodlnosti.
1. září
1. září
Moc rychle vyrostli. Jeden i druhý. Čeká je nejen rok plný nových informací, znalostí, zájmů a možná i přátel. Budou muset čelit daleko horším situacím v osobním životě. Věřím v jejich houževnatost a snad i pochopení, se kterým všechny dny budoucí zvládnou stejně tak dobře jako první školní den.

Když letí hvězda

6. září 2010 v 11:45 | renuška |  Jak to vidím ...
Srpnová noční nebe měla být podle prognóz počmárána létajícími perseidy, kterých meteorologové a astronomové slibovali dost pro každého. Stačilo své zraky upnout k tmavé noční obloze a čekat. I já jsem čekala. Viděla jsem měsíc, jak postupně s novými dny měnil svou velikost. Viděla jsem Velký vůz, který se nedá přehlédnout a je tedy dovoleno nejen znalcům, ale i laikům poznat jedno ze známých souhvězdí. Stala jsem se společně s naší krásnou zeměkoulí součástí Mléčné dráhy, jejíž rozsáhlé popráškování je stejně zřetelné jako nejjasnější hvězda Severka. Dokonce jsem - po odborném upozornění - viděla i planetu Jupiter. Ale po perseidech jako by se slehla zem. Nebo mračna - ta spíš. Jasné nebe nebo zamračeno, nebylo mi dopřáno. Si přát. Přát si přání.
Až do pátku. Vesmír se smiloval a v půl jedenácté večer seslal ze své nekonečné hloubky k zemi zářivý meteor. Padal líně, pomalu, rozsvítil celé blízké okolí i nebe samotné svou fosforově nazelenalou barvou, která se odrážela od malého rybníka, u kterého jsem se v tu chvíli nacházela. Umocnil už tak romantickou atmosféru svou jedinečností, sílou a neopakovatelným zážitkem. Podezřívala jsem plochou zábavnou pyrotechniku, jež mohla mít ten zázrak na svědomí, ale logickým vysvětlením mi bylo sděleno, že absolutní ticho je důkazem jediného. A to faktu, že si vesmír potřeboval "ulevit" a umožnit tak smrtelníkům vizuální i duševní potěšení.
Plán mu vyšel do posledního puntíku. Žasla jsem nad tím okamžikem ještě dlouho poté, co "hvězda" zhasla a kolem nás se opět rozhostila domácí a všední klidná tma. Vrátila se možná tam, kde před vpádem vetřelce vévodila svému území, ale do sebe jsem ji nepustila. V sobě jsem si nechala zrát záři hořícího meteoru a zároveň s tím jsem si uvědomila, že jsem přes celý svůj údiv neudělala  jednu důležitou věc: nic jsem si nepřála. Byla jsem natolik okouzlená, že jsem zkrátka na všechny své sny zapomněla. Nebo jsem je zrovna prožívala a nebyl důvod po něčem víc toužit? Nebyla to samotná skutečnost, moment, který se stal zhmotněním mých přání ve stejném okamžiku, kdy jas protrhával černo?

Hvězda věděla, že jsem si přála ji vidět padat. A také věděla, že jsem u toho nechtěla být sama. Padala pro nás. ... Padala pro nás.

Jízdenku, prosím!

3. září 2010 v 12:24 | renuška |  Jak to vidím ...
Tahle historka má už dobrých osmadvacet let, možná i více. Tenkrát renuška chodila do nedaleké mateřské školky, kam ji vozívali rodiče nebo babička. Do stejného ústavu ale dojížděly i děti z okolních vesnic, a sice autobusem. Nevím, jak je to v současnosti, ale tehdy se vystavovaly tzv. týdenky nebo měsíčenky - pevné tvrdé kartičky sloužící jako doklady k prokázání předplaceného jízdného. Pro někoho běžná záležitost, ale pro mě něco nevídaného a hlavně nesmírně zajímavého a záviděníhodného. Už jen pro ten fakt, že já osobně jsem do té doby autobusem nikdy nejela a vlastně ani později jsem moc příležitostí neměla. Prostě a jednoduše byly pro mě tenkrát jízdenky něčím nedostupným a o to více žádoucím.
Jedinou omlouvou pro mou krátkodobou, leč "bohatou" kriminální minulost může být můj nízký věk (3 - 5 let, nevím přesně). Abych totiž ukojila svůj vzrůstající chtíč, využila jsem tenkrát prázdné chodby, kde si moji kamarádi mimo svrchníků věšeli i průhledné průkazky s kartičkami, a postupně všechny týdenky i měsíčenky posbírala a důkladně uklidila do své tajné skrýše (už si nepamatuji, zda to byly tenisky nebo kapsa u bundičky). Doma jsem rychle spěchala do pokojíčku a svůj vytoužený poklad schovala pod polštář tak, abych se s ním před usnutím mohla kochat a mazlit. Dodnes si pamatuji tu radost, když jsem si prohlížela různobarevné papírky s velkými čísly, písmeny a tabulkami a těšila se tím, že jsou jen mé.
Než přišel druhý den. Ve školce nastal poprask a malá renuška musela nakonec s pravdou ven. Zvláštní, že mi v paměti neutkvěl trest ze strany rodičů ani učitelek, vím jen, že jsem se musela omluvit a všem poškozeným samozřejmě svůj lup vrátit společně s úplatkem ve formě BonParek. Aneb rychle nabyl - rychle pozbyl. Že mi bylo do pláče, to asi bylo. Tolik jsem si přála mít ve svém vlastnictví něco tak vzácného a okolí mi tuto možnost nedopřálo. Co mi bylo po tom, že by kamarádi nemohli odjet domů nebo do školky?
Teď už je mi tahle příhoda k smíchu, ale umím si představit, jak jsem asi tenkrát nic netušícím malým slečnám i pánům včetně dospělého dozoru pořádně zavařila. Stydím se ještě teď, hanbářka ...

A co vy? Máte také z mládí nějakého kostlivce ve skříni?