close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Modré z nebe

8. srpna 2010 v 9:52 | renuška |  Jak to vidím ...
Kdo by ho kdy nechtěl snášet a předkládat s výrazem odevzdanosti vůči někomu, koho má nadmíru rád? Tedy - lze mít nadmíru rád? Nad míru? Nad jakousi hranici? Existuje mez, která oznamuje, že vše, co je před ní, je dostačující, a to, co je za ní, je jako bonus navíc? Jsou snad k dostání váhy, měřítka nebo dávkovače, které nám snadno oznámí, kdy se neviditelný pohár citu přeplnil a přetéká jako nezastavitelný hrneček z pohádky, kde kaše zalila celou vesnici i okolní louky a lesy? Hrnečku dost! Byl to stres, kdo ucháči nedovolil pokračovat dál v produkci sladké dobroty, která v malém množství chutná snad každému člověku bez ohledu na věk. A možná že právě nervové napětí má být indikátorem hlásícím stopstav, přečerpání jednotky nebo potřebu dobití.
Zpátky k nebi a jeho modři. Dá se docela jistě očekávat, že nám takové poklady budou - obrazně řečeno - podávány tehdy, jsme-li srdcelibí někomu druhému. Tento by se pro nás rozkrájel a být to v jeho silách, modré z oblaků nám opravdu bude dávkovat, jak jen to bude možné. Aby nám udělal radost, aby nám dokázal, že mu na nás záleží, že ho těší naše štěstí. Milé a odevzdané chování a způsob vyznání citů, který bez dalších vedlejších úmyslů očekává jediné - že se sám toho modrého z nebe dočká. A to z druhé strany. Tedy od nás. Otázkou zůstává: umíme takový prezent přijmout? Umíme ho opětovat? Chceme ho opětovat?
V upřímných a opravdu silných vztazích je celkem na bíledni nepochybovat o nenávratnosti a tudíž automaticky počítat s protrhanými mračny, skrze ně vykukují prázdné díry, které by potřebovaly kvůli naší nenasytnosti zaplátovat. Žel my tyto nedostatky nevidíme; my jen víme, že jsme si nutně vypůjčili na dobu neurčitou kus modra, abychom jím alespoň z části dali najevo naši lásku. Když pro něj kráčíme s hlavou v oblacích, rozlévá se v nás pocit nadšení, které plyne z budoucího štěstí druhé osoby. Jednoduše řečeno: "Přinesl(a) jsem Ti modré z nebe, abys byl šťastný! Abych Ti dokázal(a), jak moc Tě miluji!" Ale ... máme z té cesty nahoru vůbec sami radost? Jak je nám samotným? Chceme my sami takovou formu, kterou předkládáme z lásky k druhému v naději, že on ji ocení, také mít? Neděláme to náhodou špatně? Neměli bychom z té široké škály nabídek vybírat takové, které si opravdově užijeme i my? Je to, jako bychom sami sebe okrádali svým bezohledným jednáním, kdy - pozor! - ohled bereme na ostatní, ale na sebe ne?
Jednoduchý příklad: víte, že váš drahý partner(ka) touží po dovolené u moře a protože mu chcete udělat obrovitánskou radost, překvapit ho a předem se těšit na jeho šokovaný výraz z tak silné novinky, zaplatíte si společných čtrnáct dní na Maledivách. Ale vy - ou! - v duchu kráčíte po horských cestičkách v Tatrách, lačníte po čerstvém vzduchu Šumavy a rovných cyklistických trasách na Pálavě. Takové společné volno pak chutná jen jednomu z vás. Jistě by se našla jiná varianta, která by zasytila obě duše a v závěru by modré z nebe mělo daleko intenzivnější barvu, než obyčejnou bleděmodrou.

Nechci tím říct nic jiného než to, že pokud se rozhodnete po imaginárních schůdcích vystoupat nahoru a kus té nadýchané peřiny nacpat pod triko, abyste jí mohli přikrýt svou lásku, vybírejte si takové duchny, pod které se vejdete oba. Reklamace se nepřijímají a v případě špatně zvoleného rozměru hrozí, že samou touhou po snášení MZN sami zmrznete.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 8. srpna 2010 v 16:55 | Reagovat

Renuško...no jak to napsat. Já myslím, že věta"dávat modré z nebe" je přehnaná a může tížit možná ještě víc příjemce, než darovaného. Ono pokud dáváme nějak moc, znamená to možná, že i víc očekáváme, možná že už ani nevíme co by jsme chtěli. :-)Vždyť když máme někoho rády/i je to tak prosté...a není třeba přehánět a dávat to pomyslné "modré z nebe" :-) Prostě stačí mít jen ráda nebo rád, já fakt nevím jak to napsat. Ostatní je jaksi asi něco navíc, co svazuje a tíži....mohu se samozřejmě mýlit.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. srpna 2010 v 21:40 | Reagovat

Modré z nebe se nedá krájet ...

3 Hospodynka Hospodynka | Web | 9. srpna 2010 v 9:39 | Reagovat

Nedávám, podkud vím, že na oplátku nic nedostanu.

4 Vb Vb | Web | 9. srpna 2010 v 14:20 | Reagovat

Hm... modre z neba, a keby ho priniesol Martin na bielom koni... (alebo ciernom mercedese:-P )

5 Mi-lada Mi-lada | Web | 9. srpna 2010 v 14:52 | Reagovat

Sebeobětování nikomu neprospívá, sebeobětování není dar.Pokud dostanu pobyt u moře a budu vidět, že druhý touží po horách, je to pak modré z nebe? Ale pojedu-li s ním na hory a budu toužit po moři, bude on mít modré z nebe? Ale co s tím? ;-)

6 renuška renuška | Web | 9. srpna 2010 v 15:22 | Reagovat

Měla jsem na mysli hlavně to, že člověk kolikrát v dobré úvaze zapomíná sám na sebe a na to užívat si tu radost společně s obdarovaným. Tolik se omezí na toho druhého a jeho pocity, že se sám v napětí nedokáže uvolnit.

7 Jana Jana | Web | 9. srpna 2010 v 15:38 | Reagovat

[6]: Když se napojím na přání a pocity druhých a rozhodnu se, že jim vyhovím, abych jim udělala radost, tak pak mám radost i já, že mají radost oni. Pravda je, že když musím ustupovat často potřebám druhých, tak mám taky radost z jejich štěstí, ale sama se cítím tak nějak ochuzena. záleží asi na tom, kolik toho jsme schopny pro druhé obětovat. To já dělám ale většinou hlavně dětem. Od partnera si myslím, že by to mělo být fifty fifty :-)
Tedy mám obavy Renuško, aby jsi to dávání nepřehnala, protože kdo ví, co partner chce. Mnohdy hlavně trochu sdílení radosti a sexu, ale pak zas potřebují chlapi volnost. Jinak by se nám mohlo stát, že je samou láskou od sebe odradíme. Tak jsem to zas myslela já... :-)

8 Fredy Kruger Fredy Kruger | 9. srpna 2010 v 23:08 | Reagovat

" Já mívám  v noci vždy po spaní,
když někdy mé vlastní chrápání
zazní mi náhle u ucha " !

... tu zneklidněn starý je Pastucha !

" Dnes v noci ale vůbec nic !
Rychle ven !  kam jsem dal ten klíč "?
Žena spí, ničeho netuše
Pastucha v strašlivé předtuše
z venku do jizby zírá....
okno... temná  ta díra....
tu Pastucha hrůzou zcepení

" má bába sama !   já vedle ní
koukám, že vůbec neležím !
co dělat ?  snad zpátky poběžím "?
Nakonec probudiv  souseda
" ať z okna ho v posteli vyhledá"!

" Nejsi tam " !  dí Hron..." toť f prtely !.....
tvá žena  sama  jest v posteli " !

9 Peťka :) Peťka :) | Web | 10. srpna 2010 v 19:43 | Reagovat

vždycky je nejlepší hledat kompromis... ale když udělat nejde, musí si člověk položit jen jednu jedinou otázku, aby učinil správné rozhodnutí: "Vážně mi za to ten člověk stojí?" tahle otázka podle mě stačí, aby se ten druhý buď obětoval a byl šťastný z radosti partnera, nebo aby se držel níž, než v oblasti nebe

10 whitebeard whitebeard | E-mail | Web | 10. srpna 2010 v 20:50 | Reagovat

aliby, chyby... před svatbou ji sliboval modré z nebe a po svatbě z toho bylo modré pod okem:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama