Srpen 2010

Rok(y) lásky

30. srpna 2010 v 14:37 | renuška |  Přišla Múza
Dostala jsem úkol, o který jsem si sama řekla. Požádala jsem jednoho úžasného člověka, aby mi předložil slova či téma na zveršování. Přes očekávanou snadnost jsem však byla zaskočena poměrně nesnadným zadáním, které znělo: "Láska a její čtyři roční období - od propuknutí přes vyzrálost až po její konec vč. kombinace citů a fyzické "smrti"." Zvolila jsem si jako hlavního nositele člověka a lásku jako jeho přítele "na život a na smrt". Existuje i varianta lásky konkrétní od zamilování po její vyprchání v jednom vztahu, mně však přijde cesta jakéhosi lidského pochopení mnohem sympatičtější. Právě proto vypadá výsledek mé práce takto:

JARO

Přišla jsem s tebou ze sebe samotné,
bez ptaní se ti pletla do života
už od prvního nadechnutí.

A ty? Přijal jsi mě  tak samozřejmě
jako´s mě posílal dál - občas i hodně rozmařile
zneužil jsi mě k smyslům pominutí.

LÉTO

Než jsi vyrostl a přestal sis se mnou zahrávat,
vážněji začal jsi mě brát.
Má cena stoupala s počtem srdcí zlomených.

Od touhy po tělech, co tvé sny brázdily,
přešel jsi k jednomu jedinému (tvému),
největšímu ze všech ohromných.

PODZIM

Fyzická síla ztrácí se v objetích,
vyznání neberou konce jak procházky,
jež voní pokornou vděčností.

A ty? Už víš, že i bez vášnivých nocí
se dávno dá žít šťastně s vědomím,
že vás svou péčí kdykoliv pohostím.

ZIMA

Přestaň se třást a naříkat nad koncem.
Byla jsem tvým nejvěrnějším přítelem,
tak neplač a jásej nad tím poznáním.

Dýchej pro mě do posledních našich sil,
nevzdávej se mě a poděl se, dokud máš s kým.
A klidně pořád říkej: "Moc rád to s láskou přeháním."

Zhasněte světla, rozsviťte lásku

29. srpna 2010 v 18:52 | renuška |  Snímánky
Přestože byl den a lampy tudíž nemusely zářit do tmavé noci, rozsvícenou lásku jsem nenašla. Pátrala jsem po ní, zvědavě nakukovala pod ozdobná světla a toužila po jejím pohlazení, ale našla jsem jen vyhaslé svíčky a prázdné kryty, které s city nemají nic společného. Pokud samy nejsou tichými společníky milencům, procházejícím se pod nimi bez vědomí, že jsou sledováni zářivým okem němých pozorovatelů zavěšených na stěnách domů.
Lampa
Jen tahle jediná si stála na vysoké noze - snad aby měla širší okruh rozhledu. Takový světelný paparazzi, kterému neujde sebemenší pohyb v jeho blízkosti.
(foceno před zámkem v Jindřichově Hradci)
Lampa
Tahle visela nad jednou z mnoha zámeckých laviček na nádvoří a stejně jako její věrné sestry s elegancí a trpělivostí sobě vlastní čekala, až se slunce odporoučí na další kus své cesty a dovolí svým moderním náhradníkům na pár hodin zastat svou důležitou funkci.
(zámek Jindřichův Hradec)
Lampa
Tato lady opatrná, schovaná pod malovaným deštníkem, byla jistě svědkem nejednoho zamilovaného páru - já pod ní kráčela sama, ale v srdci jsem si s sebou svého milého také nesla ...
(nádvoří zámku Červená Lhota)
Lampa
Jeden by řekl: "Obyčejná lampa", ale neměl by pravdu. Jak někdo může mluvit o všednosti, když tahle kráska společně se svou totožnou přítelkyní zdobí bránu jednoho z nejkrásnějších zámků v Čechách? S respektem shlíží na návštěvníky a lucernou se jim honí osudy všech lidí, kteří dosud prošli honosným vstupem vstříc bohaté historii.
(vstupní brána zámku Telč)
lamp
Nejzdobnější paže natažená do prostoru, nesoucí jednoduchý a téměř strohý kryt, poutá pozornost každého, kdo nečeká na vyzvání průvodce, ale sám zkouší nacházet prvky dávných dob v místech, na které není prvoplánově upozorňován.
(nádvoří zámku Telč)

Říká se, že pod lampou je největší tma. A já bláhová tam chtěla najít lásku! Tehdy se mi rozsvítilo - svou lásku si nesu ve svém srdci a k tomu, abych ji objevila, nepotřebuji žádnou z luceren, lustrů, lampiček ani baterek. Stačí mi cítit. Vnímat. MILOVAT.

Kolik si dovolíš?

28. srpna 2010 v 10:54 | renuška |  Přišla Múza
Nastřádáno do zásoby samoty
na několik let dopředu,
aby sis po kouscích uždiboval
a nechal ji odrážet ve svém pohledu

na tvůj svět. Na život. Na lásku.

Nedostatek zásob štěstí
na pár vteřin, minut, hodin, dní
hovoří za vše, za svěšené koutky rtů,
za prázdné očí jiskření

při myšlence na lásku. Na život. Na tvůj svět.

Máš tolik, kolik si dovolíš.
Jednoho málo, druhého přehnaně,
a na úkor štěstí se do sebe zavíráš
a působíš na mě ..... Strhaně?

Ve tvém světě. V životě. V lásce.

Nejsem kdoví jak dobrý matematik,
ale přece bych samotu stáhla níž.
A místo ní štěstí ti podala.
Když mi to ovšem dovolíš.

Pro lásku. Pro život. Pro tvůj svět.

Zvědavý dotazník

22. srpna 2010 v 10:03 | renuška |  Jak to vidím ...
Inspirována nikoliv nezletilou křehkou blondýnkou z Moravy, která se svým videoblogem stala veřejně známou, nýbrž některými svými blogovými kolegy rozhodla jsem se tázati se vás - mých návštěvníků. Tedy, pravda, některé znám a tudíž i vím, odkud ke mně našli cestu, resp. odkud ke mně chodívají, ale většina mých hostů je schovaná za různorodými kombinacemi čísel, písmen, pomlček, čárek a teček. Jedni se vracejí ze záložek v liště, druzí vyťukají pár známých poznávacích značek do vyhledávače, který jim ukáže, kde bydlím. Ostatní jsou dílem náhody, zvědavosti, zájmu bez nutnosti vyjadřovat se k mým plkům a jiným nesmyslům, kterých tu teď - pravda - nijak moc nepřibývá.
A v příštím týdnu ani nebude, neboť odjíždím na zaslouženou dovolenou až do jižních Čech. Společně s rodinkou "tričkové" Katky strávíme krásných šest dní v malebné obci Čistá Pěna cca 5 km od Jindřichova Hradce a já už se moc těším na relax a pobyt ve společnosti mých nejmilejších. Jen s jedním nedostatkem se budu muset vyrovnat, ale to už si poradím, neboť jsem žena šikovná a kreativní, že ano :-).
Teď zpátky k tématu, které už obsahově vypovídá, čímže bych byla ráda protentokrát potěšena já. Samozřejmě v součinnosti s vaší ochotou bych o vás - mých návštěvnících (známých i neznámých) - ráda zvěděla něco málo o vás samotných. Vy o mně víte mnohé z řádků, fotek, veršů ... Ale abyste neměli pocit nefér hry, na mnou položené otázky vám klidně na oplátku odpovím ;-).
1. Kdo jsi?
2. Odkud přicházíš?
3. Jak jsi na mě kápl(a)?
4. Kritiky - výhrady - nápady vítány ;-).

Mé odpovědi by vypadaly asi takto:
1. Jsem taková malá třiatřicetiletá renuška, maminka dvou úžasných synů, co potřebuje své trampoty, ale i radosti a štěstí sdílet prostřednictvím slov.
2. Přicházím zpravidla z východních Čech, z jedné maličké vesničky, z jednoho velkého domečku, ve kterém je malý modrý pokojíček, v něm krásný skleněný stůl s křeslem, na kterém právě sedím. Mé působiště se brzy změní, ale chodit nepřestanu.
3. Jsi přece můj - cestu k Tobě si vždycky najdu.
4. No comment.

Vaše představa odpovědí může být úplně jiná a právě pro tu různorodost a částečně prozrazenou anonymitu už se těším na vaše komentáře. Mějte báječný týden plný sluníčkových dní, hodně štěstí a spokojených chvil s těmi, které milujete. Takové jsou k nezaplacení. A na závěr přání:

Každý den je jako cukrárna - plný všelijakých dobrůtek, dortíků, zákusků, čokolád a jiných mlsů. Najděte si k nim cestu a vyberte si takový, na kterém si opravdu pochutnáte. A hlavně - zapomeňte na diety!!!



Dvě svíčky

19. srpna 2010 v 9:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Před dvěma roky sem devatenáctého srpna přibyl první článek, loni jsem na oslavu prvních narozenin blogu vložila amatérské video. Letos? Nejsem schopna originálně uvažovat, natož tvořit. Mohu se stydět za to, že sebe i vás zanedbávám pro svůj osobní život, který teď čím dál víc nabírá na obrátkách a převléká svůj dosavadní kabátek naruby. Zatím jsem rozepnula jen pár knoflíků a vyvětrala kapsy, ale počítám, že až dojde na svlékání rukávů, bude to daleko náročnější než je tomu nyní. Nemám tušení, jak bude vypadat podšívka, ale podvědomě tuším, že díky obnošené vrchní vrstvě, poškozené vnějšími vlivy, bude o poznání hezčí. Na neurčité období se stanu švadlenou, abych si svrchník přešila k obrazu svému a dovolila tak udělat prostor dosud schovávanému rubu, který se s lícem docela rád vymění. Dám ho do čistírny, aby nepáchl zatuchlinou, a až bude voňavý, nedočkavě si jej obléknu a půjdu v něm mezi lidi. Jistě si všimnou, jak jsem krásná. Jak mi to sluší. Jak se zase bezprostředně usmívám a nehledám smích jen v prvoplánových momentech. Jak si budu užívat své milované a bezstarostné "jen tak".
Kolem krku si volně přehodím nápadný šál, na nohy natáhnu bláznivě barevné punčochy, chodidla obuji do dráždivých lodiček a ponesu se jako znovunarozená a čerstvá renuška. Bez ohledu na to, zda venku bude foukat listopadový chladný vítr nebo hřát rozpálené červnové slunce. Bojím se té změny, ale zároveň se na ni těším. Na nový start. Na starý konec, který utne trápení - nejen mé. Jen se neostýchat sáhnout do skříně pro to správné ramínko ...

PS: Závěrem se omlouvám vám všem, které nestíhám obíhat. Časem možná sami budete moci na mých stránkách číst, jaké zvraty nyní prožívám. Zatím si tyto informace nechávám pro sebe, protože jsou emočně hodně náročné, rozličné a ... soukromé. Neslibuji, ale ráda bych své resty co nejdříve dohnala. Mám vás všechny moc ráda. Vaše renuška :-*

Úsměv

17. srpna 2010 v 21:13 | renuška |  Přišla Múza
Smíšků zástup útočí
na hladkou kůži kolem rtů,
aby rýhy vrásek z půlměsíců
naruby stočené do tvaru líců
vyskládal poctivě v naději,
že stanou se nesmrtelnými,
nesmývatelnými,
nezničitelnými.

Na věky věků uzavře
do závorek ústa všeliká,
aby koutky se k nebi zvedaly,
s řasami brázdu si podaly
na stvrzení nepsané dohody,
že stanou se nesmrtelnými,
nesmývatelnými,
nezničitelnými.

Se svolením dobré mysli
bitevní pole opustí,
jen ohlédnout za sebe ještě se musí
k jistotě, že stálo za to, co zkusil.
A  ve stopách po úsměvěch stojí,
že staly se nesmrtelnými,
nesmývatelnými,
nezničitelnými.




Bratři v triku

14. srpna 2010 v 20:34 | renuška |  Snímánky
Prosím pěkně neplésti si s těmito bratry:
bratři v triku
Jednak níže uvedených bratrů je pouze po dvou kusech a druhak ti nahoře patří do filmového klubu, kdežto ti pod nimi patří do mé náruče :-D.
bratři v triku
bratři v triku
bratři v triku
bratři v triku
Už je mám doma zase pohromadě. Už se zase hádají, kočkují, špičkují, perou, handrkují, přou. A taky si spolu hrají, dovádějí, radují se, smějí, blázní ... Ale hlavně - MAJÍ SE RÁDI! Moji dva kluci v triku :-).

Nadpozemský

11. srpna 2010 v 10:51 | renuška |  Přišla Múza
Přišla jsem o Tebe.

Idealizování skončilo
a platonickému pohledu
otevřít oponu stačilo,
aby mi prozradilo,
ať teď se teprv rozhlédnu.

A oči mám dokořán.
A náruč mám dokořán.
A realitě duši nastavím.

Poznávám lehce, prozatím,

že o krásu nadpozemskou
jsem se neokradla.
Oživil se pouhý odraz
mých snů rovnou od zrcadla.

A přinesl tolik žolíků,
že karbaníkům by ruce padaly
pod tíhou vyhraných banků.

Olíznu prst a na druhou stránku
své slabosti pro Tvou nepoznanou
napíšu láskou z čerstva natrhanou:

"Nejsi už imaginární cosi,
nejsi šmouha plytkých slov.
A sluší ti to mnohem víc."

Už našla jsem Tě, víc nechci nic.

Provedeme to laparoskopicky, maminko.

10. srpna 2010 v 10:27 | renuška |  Jak to vidím ...
Z čtyřdenní "obyčejné" bolesti břicha, které věnujeme jen běžnou pozornost s odůvodněním konzumace nevhodného jídla, se vyklubal chronický zánět slepého střeva, který na pohotovosti v Turnově lékařka okamžitě zamítla a nenaordinovala ani žádnou léčbu. V sobotu už křeče v oblasti pupíku byly tak intenzivní, že nebylo možné nechat to "vyprchat" a cesty zcela jasně a přímo směřovaly k pomoci pediatričky do - tentokráte už místní - nemocnice. Důkladná prohlídka, ne však milý a vstřícný přístup k dětskému pacientovi, což jsem při vědomí, že můj syn trpí, brala jako velice neosobní a chladné jednání. Bez tolerance k víkendové službě - sama vím, jak takové povinnosti chutnají, a přesto mi nedělá problémy zachovat milou tvář vůči mým případným zákazníkům (pacientům).

ONDRÁŠEK   MARODÍ.

Po kontrole moči (tu v Turnově také neprovedli, stejně jako odběr krve!) jsme byli odeslání na chirurgickou ambulanci se slovy, že nám tady upřesní, zda budou pokračovat v léčbě dietou nebo přistoupí rovnou k operaci. Tam po krátkém čekání znovu proběhla důkladná kontrola bolestivého bříška, výše zmiňované prohlédnutí krevního obrazu, jež prozradil - pediatričkou předpokládaný - chronický zánět apendixu. Mladá a nepatrně vyjukaná paní doktorka byla s verdiktem hotova okamžitě - nástup o den později ráno, příprava a pondělní laparoskopický zákrok a basta fidli! Šok pro mě i pro Ondru, rozdýchávání, návrat domů s instrukcemi, co a jak dělat při dalším z nepříjemných ataků zdroje bolesti.

Nyní je úterý, dopoledne a je to přibližně 24 hodin od doby, kdy Ondrovi na operačním sále bylo čertovo střevo odstraněno. Na bříšku, celém oranžovém od desinfekce, má dvě ranky, v předloktí pod obvazem památku na zavedenou kanylu (?). Taky má vztek, protože má hlad. Pořád. A jíst nemůže. Dnes mu smím udělat radost pouze jogurtovým nápojem; zítra už dostane kašovitou stravu a postupně se začne vracet k dobrůtkám, které budeme muset připravovat tak, aby ho z kraje tolik nezatěžovaly. Volný čas tráví čtením časopisů, které ho naštěstí zabaví a on nemusí tolik smutnit. K dispozici má telefon, který hojně využívá při komunikaci s maminkou :-). Je to statečný kluk. Odhaduji, že koncem týdne si ho odvezeme domů, kde se bude opatrně dávat do pořádku.

Čekají nás ještě dva týdny prázdnin, kdy na posledních pár srpnových dní odjíždíme na dovolenou do jižních Čech. Ondrášek bude bez bolestí, bez rizika, že by se mu to mohlo v mnohem horší síle vrátit, kdybychom důvěřovali "odborné péči" z Turnovské nemocnice. Nechci ani pomyslet, jak by to mohlo dopadnout, kdybych Ondrovy křeče břicha, kdy se svíjel na gauči a nevěděl, jak si má sednout či lehnout, aby si ulevil, nechala bez povšimnutí. Kdybych je přešla stejně jako běžný kašel nebo nepatrně zvýšenou teplotu, kterou odbydu podáním Panadolu nebo Nurofenu.

Říká se, že je lepší lékaře nepotřebovat, což je nepochybně pravda. Když už ale jejich péče musíme využít, pak prosím o selekci způsobem, kdy ti  mizerní by měli být za své "znalosti" odkázání do jistých míst, kde nenapáchají tolik škody a na jejich místě ať fungují pouze tací, kteří své práci opravdu rozumí a mají ji rádi.

Modré z nebe

8. srpna 2010 v 9:52 | renuška |  Jak to vidím ...
Kdo by ho kdy nechtěl snášet a předkládat s výrazem odevzdanosti vůči někomu, koho má nadmíru rád? Tedy - lze mít nadmíru rád? Nad míru? Nad jakousi hranici? Existuje mez, která oznamuje, že vše, co je před ní, je dostačující, a to, co je za ní, je jako bonus navíc? Jsou snad k dostání váhy, měřítka nebo dávkovače, které nám snadno oznámí, kdy se neviditelný pohár citu přeplnil a přetéká jako nezastavitelný hrneček z pohádky, kde kaše zalila celou vesnici i okolní louky a lesy? Hrnečku dost! Byl to stres, kdo ucháči nedovolil pokračovat dál v produkci sladké dobroty, která v malém množství chutná snad každému člověku bez ohledu na věk. A možná že právě nervové napětí má být indikátorem hlásícím stopstav, přečerpání jednotky nebo potřebu dobití.
Zpátky k nebi a jeho modři. Dá se docela jistě očekávat, že nám takové poklady budou - obrazně řečeno - podávány tehdy, jsme-li srdcelibí někomu druhému. Tento by se pro nás rozkrájel a být to v jeho silách, modré z oblaků nám opravdu bude dávkovat, jak jen to bude možné. Aby nám udělal radost, aby nám dokázal, že mu na nás záleží, že ho těší naše štěstí. Milé a odevzdané chování a způsob vyznání citů, který bez dalších vedlejších úmyslů očekává jediné - že se sám toho modrého z nebe dočká. A to z druhé strany. Tedy od nás. Otázkou zůstává: umíme takový prezent přijmout? Umíme ho opětovat? Chceme ho opětovat?
V upřímných a opravdu silných vztazích je celkem na bíledni nepochybovat o nenávratnosti a tudíž automaticky počítat s protrhanými mračny, skrze ně vykukují prázdné díry, které by potřebovaly kvůli naší nenasytnosti zaplátovat. Žel my tyto nedostatky nevidíme; my jen víme, že jsme si nutně vypůjčili na dobu neurčitou kus modra, abychom jím alespoň z části dali najevo naši lásku. Když pro něj kráčíme s hlavou v oblacích, rozlévá se v nás pocit nadšení, které plyne z budoucího štěstí druhé osoby. Jednoduše řečeno: "Přinesl(a) jsem Ti modré z nebe, abys byl šťastný! Abych Ti dokázal(a), jak moc Tě miluji!" Ale ... máme z té cesty nahoru vůbec sami radost? Jak je nám samotným? Chceme my sami takovou formu, kterou předkládáme z lásky k druhému v naději, že on ji ocení, také mít? Neděláme to náhodou špatně? Neměli bychom z té široké škály nabídek vybírat takové, které si opravdově užijeme i my? Je to, jako bychom sami sebe okrádali svým bezohledným jednáním, kdy - pozor! - ohled bereme na ostatní, ale na sebe ne?
Jednoduchý příklad: víte, že váš drahý partner(ka) touží po dovolené u moře a protože mu chcete udělat obrovitánskou radost, překvapit ho a předem se těšit na jeho šokovaný výraz z tak silné novinky, zaplatíte si společných čtrnáct dní na Maledivách. Ale vy - ou! - v duchu kráčíte po horských cestičkách v Tatrách, lačníte po čerstvém vzduchu Šumavy a rovných cyklistických trasách na Pálavě. Takové společné volno pak chutná jen jednomu z vás. Jistě by se našla jiná varianta, která by zasytila obě duše a v závěru by modré z nebe mělo daleko intenzivnější barvu, než obyčejnou bleděmodrou.

Nechci tím říct nic jiného než to, že pokud se rozhodnete po imaginárních schůdcích vystoupat nahoru a kus té nadýchané peřiny nacpat pod triko, abyste jí mohli přikrýt svou lásku, vybírejte si takové duchny, pod které se vejdete oba. Reklamace se nepřijímají a v případě špatně zvoleného rozměru hrozí, že samou touhou po snášení MZN sami zmrznete.

Pozdní lehká večeře

7. srpna 2010 v 12:04 | renuška |  Přišla Múza
Napít se z poháru klíčních kostí
a po slanu chutnat kolem rtů,
Tvé tělo mě vítá a bohatě hostí,
polibky zavoní po medu,
abych ho po kapkách srkala
a lačně Tě s(t)á(h)la k výškám,
kde v extázi bych Ti říkala:
"Jazykem sáhni - Ty víš, kam!"



Vývoj

4. srpna 2010 v 15:08 | renuška |  Přišla Múza
Není nikterak úchvatná, vede mě k ní pouze nějaká hodně matná obecná představa o tom, že muži stále více zapomínají na šlechetnost, která jim byla dána do vínku. Zapomínají, že i oni mohou být něžní, romantičtí a sniví. O to větší mám radost, že jednoho "nezkaženého" pána znám. A mám :-). Toho se tyhle verše naštěstí netýkají. Moc doufám, že takových je mnohem víc ...

Princům už dávno odzvonilo,
když po meči sklouzli do bláta
a bílý kůň zůstal stát opodál.

S nimi se do hlíny zahrabalo
galantní chování i růží poupata,
co ženě své nejeden natrhal.

Z touhy po hledání mužnosti
ztratili podstatu úcty k dámě,
jež rádi by na rukou nosili.

A z romantiky slova zvrhlosti
sypou, když nabízí rámě,
aby pak za rohem semeno zasili.

Teď sází se stromy, staví domy,
plodí se synové pro otce,
a samčí  geny mutují dál.

Oni se radují, pláčou ony,
svou myšlenkou vzývají prince,
aby se z bláta zpátky vyhrabal.

Na fér-off :

3. srpna 2010 v 15:10 | renuška |  Jak to vidím ...
Lidičky moje, předem vás lituji, pokud dokážete celý tenhle článek přečíst. Jsem totiž hodně hodně rozzlobená, snad až nasraná, přičemž tenhle stav přechází plynule do fáze absolutního zklamání. Místo romantických zamilovaných textů, které bych psala daleko radši, protože k nim - NAŠTĚSTÍ - mám důvod, si tady nechám vyplakat srdíčko, zkusím si zahojit pošramocenou důvěru a zamyslím se nad tím, co vede člověka, který ke mě má mnoho let velmi, velmi blízko, k tomu, aby jednoduše nedodržel slovo.
Častokrát mi bylo vytčeno, že jsem příliš naivní a poddávám se víře ve šťastné konce. Říkám si: "Proč ne?" Co je špatného na tom dívat se na svět optimisticky, zvláště v případech, které se optimistické nezdají, ale i v té trošce dobrého východiska, které nabízejí, nacházet cíl? Ne vždy má člověk na růžích ustláno, musí se prokousávat všemožnými úskalími, která ho v zásadě mají posílit a naučit jakési sebekázni, ale i sebeúctě. A v neposlední řadě také upřímnému férovému jednání, které já osobně u lidí kolem sebe oceňuji nejvíce. Není nad to mít mezi sebou uklizeno, čisto, byť častokrát bouchnou saze nebo vyteče kotel s vodou - i pohromy patří do člověčího života.
Jak možná tušíte díky zmínkám z předchozích článků, procházím ne nijak příjemným životním obdobím a stále v sobě řeším spoustu důležitých otázek, ke kterým je bezesporu nutné znát názory všech stran; hlavně  se pak umět dohodnout. S touto "nepsanou smlouvou" lze pak počítat, následně s ní disponovat tak, abychom neublížili. Pokud tedy budeme dodržovat pravidla, na kterých jsme se jednoznačně shodli.
"Nedělej nic, co by Ti samotné vadilo." OK. Někdy je to složité, ale budiž. Fair play je fair play a já rozhodně nechci být podrazáckým hráčem, co si pohazuje s našimi životy bez úcty a s úšklebkem hloupého klauna z cirkusu (pravda, šašci bývají kolikrát chytřejší než sami králové ...). A přes svou naivitu a pocit, že se na naše slova mohu spolehnout, mám teď díky zklamání ve tváři trpký výraz s příchuti zlosti na člověka, který se mi nedokázal postavit čelem a neřekl mi na rovinu, jak se věci mají.
Je to strach, co lidem brání jednat na férovku? Nebo je to podrazácký charakter? Či snad pocit, že vlastně o nic nejde? Náhoda? Nevím. Ale čím jsem si jistá, je bolest tam uvnitř, kde ta moje víra dostala zase pěkně na prdel. Teď mi nezbývá nic jiného, než se vyplakat, posílit svou slabost a dát prostor hrdosti, že na rozdíl od druhé strany jsem stále férovým hráčem. Jen nevím, jestli je mi tahle pozice k dobru. Jak je totiž známo, měkkouši to na světě mají daleko těžší než těžké kalibry.

Tak asi tak.