7. července 2010 v 6:00 | renuška
|
Je jich tu víc, než nás - nerozvitých poupátek, schovaných pod tenkými zelenými pláštěkami, které brání nebeským slzám, aby jim pokropily okvětní růžové lístky něhy. Pokorně hledí k mrakům a vědí, že zatím zůstanou na rozdíl od nás suché.
Jen několik málo nedočkavých zvědavců vystrkuje nosánky ven, aby okusilo čerstvost vzduchu, osvěženého průhlednými perlami snášejícími se z oblaků přímo k zemi.
"Jak chutnají? Jak jsou velké? Jak dlouho žijí?", ptají se poupata nás, znalejších ... a také mokřejších.
"Chutnají sladce, když před nimi nás ubíjelo neúprosné sucho a horko," odpovídáme trpělivě a přitom samy nadšeně nastavujeme své kalichy, abychom je naplnily tou vytouženou vláhou schovanou v křehkých nepravidelných polokoulích, usazených na našem těle.
"K zemi se snese mnoho dešťových kapek, ale přece je těžké všechny je pochytat - některé lístky zůstávají pokryté jen nepatrným množstvím korálků, zatímco druhé pod jejich tíhou sotva drží svůj pravidelný tvar," nabádá nepřímo ke správnému rozvržení sil jeden z nejstarších kvítků. Pestík s tyčinkami jen tiše přikyvují v souladu s lehkým letním vánkem, který se vznáší všude kolem a opatrně vysušuje přírodu kolem sebe.
... a zatím se dvě největší parádnice ověšené náhrdelníkem z dešťokuliček tlačí dopředu, aby upoutaly pozornost a staly se objektem hodným ke zvěčnění a vizážistickým úpravám ...
Než něha úplně odkvete.
Pink a je tu spousta něhy.