31. července 2010 v 21:01 | renuška
|
Mám slabost pro staré chalupy. Poslední dobou. Tu mou
zamilovanou jsem vám už kdysi představovala, přičemž stále častěji o ní uvažuji jako o SVÉ. Mou zatím není, ale všeho do času (resp. po shlédnutí skutečného stavu, ve kterém se domeček nachází). Nic na tom nemění to, že mě stále láká v ní žít a nechat se obklopit staronovým kabátem obydlí, které samo o sobě svou obyčejností získává na zajímavosti.
V pátek jsem náhodou v jednom malém podkrkonošském městečku narazila na další podobnou stavbu, která pravděpodobně utrpěla bolístku v podobě požáru, neb horní patro bylo "vyčouzené" a kolem komína vyčnívala z lepenky narychlo poopravená střecha. Prý v ní kdysi bydlíval jakýsi pan Ptáček a rozhodně to nebyl nikterak milý a přívětivý muž. Více o její historii nevím, ale stejně jako ta předcházející mě uchvátila. Možná, že okouzlí i vás :-).
(vymlácená skla dovolila mé drzosti nakouknout dovnitř za rámy, abych si mohla vyfotit původní okenní kliky - jsou přenádherné)
Stojí si v kopečku a shlíží svými smutně prázdnými okny ven, na malé náměstíčko. Když jsme ji opouštěli, mířila k ní mouratá kočka a šla rovnou k zapetlicovaným dveřím. Nevím, zda se za ně dostala, ale misku s krmením by tam asi sotva našla. Bylo mi jich líto - obou. Domečku, jak je prázdný, i Micky bez pána. Možná, že právě pro svou samotu chodívá do chaloupky na návštěvu, aby jim oběma nebylo tak smutno ...
Pro chaloupky mám také slabost, zvlášť když mají příběh...