27. července 2010 v 11:31 | renuška
|
Přiznávám se dobrovolně a bez mučení, že letošní přání jezdit co nejvíce do práce na kole nepatrně bere za své díky krátkému spánku, lenosti a výmluvám na špatné počasí. Pokud to ale jde, snažím se na sebe být přísná a šlápnu do pedálů. Plánuji fotoreportáž z lesa, kterým projíždím, protože jsem objevila poklad, který mě dojal a zároveň nadchl a inspiroval; jen nesmím zapomenout doma foťák ... :-)
O čem jsem ale dnes chtěla psát ... o pouhopouhé cestě na poštu, která je velmi krátká a v podstatě i velmi obyčená, nudná a stereotypní. Pokud si nebudeme všímat maličkostí, které nám ji ozvláštní. Například dnes mě už ve startu moc potěšilo sedlo od kola, které díky teplu a sluníčku velice příjemně nahřívalo partie, které na ně při jízdě pokládám. Cestou zpět mě upoutala jedna místní obyvatelka, jež se s dětmi - starším synem jdoucím o několik kroků vpřed (snad kvůli ostychu? či pocitu dospělosti?) a s dcerkou za ruku vedenou - vydala pravděpodobně na stejný úřad, který jsem před malým okamžikem opustila. Paní není nikterak stará, jen ... říkám si, proč ještě v dnešní době některé ženy kolem třicetipěti let svým bujným vnadám nedopřejí pevnější sevření v košíčcích příslušné velikosti a místo toho je nechají zvolna pohupovat kdesi v místech, kde by druzí očekávali když už ne útlý, tak alespoň nějaký pas? Tento dojem podtržený ještě hodně obepnutým oděvem, vlásky na pěšinku a rázná chůze dodávající celému tělu vlnící efekt značil, že paní neřeší. Nesla se rovně, hrdě, sebevědomě a jsem si jistá, že se cítila krásně. Když jsem ji míjela a pozdravila, srdečně a vřele se na mě usmála, přičemž odhalila velké a křivé zuby, které mě možná upoutaly stejně jako zbytek její vizáže, ale přece jsem z ní cítila lidskost a jakousi milou člověčinu.
O pár metrů dál hlídací babička čistila záhonek (nejsem nijaká hospodyňka, zahrádku nemám jednak kvůli pohodlnosti a pak kvůli ušetřenému času, ale i tak musím uznat, že v tomhle případě je snad lepší mít před domem u silnice zasetou trávu a jednou za čas ji posekat, než se pyšnit sice pestrobarevně rozkvetlými rostlinami, které se ale ke své smůle ztrácejí v pýru a jiném plevelu). Aniž by možná tušila, na dvorečku, pár kroků od ní, se snažil její vnouček na červeném zvířátkovém nočníku "tvořit" a právě se zvedal, aby zkontroloval, zda se dílo zadařilo. A babi pořád kopala a trhala nežádoucí trávu. Škoda, že nevím, jak celý proces skončil a doufám, že prcek zvládl vyprazdňovací akci zdárně a bez následků aneb "hovno patří do záchodu a ne na ruce, zadek, tváře, zem a okolní volně ležící předměty".
Jsem si jistá, že při jízdě autem bych si podobných hloupostí a všechních chvilek v životě lidí vůbec nevšimla, ale díky relaxační jízdě na kole jdou podobné "nízkorozpočtové filmy" sledovat samy. Zkusíte jít někdy do kina se mnou?
je úžasné, kolik se toho dá vidět, když se člověk kouká.....svět kolem nás nabízí tolik příběhů, nečekaných zážitků, momentek a všeho dalšího - je krásné čas od času nechat auto stát a vydat se na kole nebo pěšky a pozorovat svět kolem sebe :))) ráda půjdu do kina s Renuškou
