I přes všechnu lásku, kterou jsem naplněná, si jí nejsem jistá. Respektive, nejsem si jistá ... čím vlastně? Zda si ji druhá strana zaslouží? Tady vím, že ano, že ji nutně potřebuje, aby znovu mohla začít milovat. Nikdo mi nevymluví fakt, že lásku si totiž zaslouží každý, každičký člověk, a dostane-li se mu tohoto vzácného daru, měl by jej s vděčností přijmout a pokud to jeho srdce dovolí, pak i opětovat. Snad spíš než té (ne)jistoty se bojím zneužití tak křehkého citu.
Četla jsem citát, kde se říká, že i když jde o lásku největší, vždy jeden miluje více než druhý. Jak může člověk porovnávat sílu lásky své s intenzitou lásky dalších lidí? Každý ji vnímáme jinak, každý ji cítíme jinak, každý ji prožíváme a uctíváme jinak. Jeden by pro ni vraždil, druhému stačí si ji v tichosti uvědomovat kdesi v samotě a věřit v ni. Jeden ji vykřikuje do celého světa, jak je jí plný, zatímco druhý před ní pokorně skloní svou duši a vychutnává si ji v soukromí. Asi jsem příliš velkým extrovertem a pocity, které mnou prochází, ventiluji bez okolků ze sebe ven, neboť jsem taková. A stejně tak mě musí přijmout i okolí - s vědomím, že vše, co prožívám, prožívám naplno. Tedy i lásku.
Nehledám v sobě chyby, ale přesto se snažím sama sobě porozumnět, proč opakuji stále stejný nepsaný scénář, který má až na část obsazení téměř totožný obsah. Obávám se, že hlavním zabijákem se stává má snad až nezdravá radost z nalezeného štěstí, nadšení, euforie z lásky, ze zamilování, ze sblížení, pocity prožívané na dvěstě procent a neskrývané před nikým. Ani před druhou stranou, kterou časem začnou lekat a tlačit do kouta, strašit, svazovat ... Z lehkosti se stává těžké závaží, které jsem zatížila svou neukočírovatelnou touhou po těch nejkrásnějších citech, které jsou dva lidé vůči sobě schopni si věnovat.
Miluji. Miluji celým svým srdcem, celou svou duší a přece pláču. Je mi smutno z nepochopitelného ticha, které se kolem nás rozprostřelo bez předešlého upozornění a kterému já velice špatně rozumím a tedy i odolávám. Chci ten klid narušit jedním, dvěma slovy, ale zatím do něj pouštím jen své myšlenky a vzpomínky na nedávné bezstarostné období. Utápím se v rozebírání něčeho, co možná nemá ani smysl, možná je to jen malichernost, která ve své podstatě neznamená vůbec nic. A třeba taky všechno. Nesnáším nevědět ...
Zvláštní; je-li člověku bezva, obklopuje se svěží energickou hudbou, šťastnými lidmi (nebo se mu daří je okamžitě šťastnými udělat) a nic ho netrápí. Je-li člověku ouvej, srdcebolné hity se z YouTube stahují mnohem snáze a nechuť k jídlu je stejně úměrná vnitřní prázdnotě. Když do toho připočtu ještě skutečnost, že v téhle nikterak milé náladě jsem dočítala poprvé v životě báječnou knihu "Malý princ", není se čemu divit, že nejásám nad rozkvetlými slunečnicemi v polích a daleko spíš se těším na jasnou noční oblohu, až na ní objevím hvězdu s květinou se čtyřmi trny. A s dovolením pana Saint-Exupéryho se budu šťastně usmívat, až se i hvězdy začnou šťastně smát.
Ani nevíš, jak moc rozumím slovům, která jsem právě dočetla - neustále zjišťuji, že naše povahy a přístupy k lásce jsou v lecčems podobné.....
V těchto chvílích neexistují žádné rady ani doporučení - myslím na Tebe, držím Ti palečky a přeji, aby brzy bylo období příjemné, romantické, něžné, krásně a hlavně bez slziček - těmi si čas od času projdeme všechny, abychom si potom o to více vychutnaly a užily období, kdy plakat nemusíme
