Červenec 2010

Chaloupkování

31. července 2010 v 21:01 | renuška |  Snímánky
Mám slabost pro staré chalupy. Poslední dobou. Tu mou zamilovanou jsem vám už kdysi představovala, přičemž stále častěji o ní uvažuji jako o SVÉ. Mou zatím není, ale všeho do času (resp. po shlédnutí skutečného stavu, ve kterém se domeček nachází). Nic na tom nemění to, že mě stále láká v ní žít a nechat se obklopit staronovým kabátem obydlí, které samo o sobě svou obyčejností získává na zajímavosti.
V pátek jsem náhodou v jednom malém podkrkonošském městečku narazila na další podobnou stavbu, která pravděpodobně utrpěla bolístku v podobě požáru, neb horní patro bylo "vyčouzené" a kolem komína vyčnívala z lepenky narychlo poopravená střecha. Prý v ní kdysi bydlíval jakýsi pan Ptáček a rozhodně to nebyl nikterak milý a přívětivý muž. Více o její historii nevím, ale stejně jako ta předcházející mě uchvátila. Možná, že okouzlí i vás :-).

chaloupka
chaloupka
(vymlácená skla dovolila mé drzosti nakouknout dovnitř za rámy, abych si mohla vyfotit původní okenní kliky - jsou přenádherné)
chaloupka
chaloupka
Stojí si v kopečku a shlíží svými smutně prázdnými okny ven, na malé náměstíčko. Když jsme ji opouštěli, mířila k ní mouratá kočka a šla rovnou k zapetlicovaným dveřím. Nevím, zda se za ně dostala, ale misku s krmením by tam asi sotva našla. Bylo mi jich líto - obou. Domečku, jak je prázdný, i Micky bez pána. Možná, že právě pro svou samotu chodívá do chaloupky na návštěvu, aby jim oběma nebylo tak smutno ...

Je to poprvé, ...

30. července 2010 v 10:41 | renuška |  Jak to vidím ...
... já nesnídám sám.

Všechno je jednou poprvé. Leckdy i naposled. Některé premiéry vlastního života si člověk užívá, zatímco jiným by se nejraději vyhnul velkou oklikou. Čím větší srab, tím větší za(vy)táčky. Čím větší nadšenec, tím přímější cesty. Některá naše "poprvé" po nás vyžadují okamžité jednání, improvizaci a bystrou mysl, která mnohokrát podléhá emocím, které se v nás v tu chvíli promítají. Jiná naše "poprvé" nám dávají dost prostoru, abychom o nich mohli uvažovat, připravit se na ně a předběžně si vytvořit jakýsi postup, kterým se k nim dopracujeme a necháme je vstoupit do našeho života.
Dominantní a hodně důležitá "poprvé" jsou v nás zakotvena častokrát na celý život, proto si stále pamatuji, jaké bylo první opravdové líbání - překvapilo mě svou intenzitou, intimitou a především pak mokrem :-D. Když jsem se pak vracela domů z místa, kde k pusinkování došlo, odmítala jsem jíst, ani mýt jsem se nešla a to vše jen proto, abych si na sobě doteky rtů milovaného přítele uchovala co nejdéle v neporušeném stavu.  Stejně tak si vybavuji svůj první pokus o lyžování, kdy mi ve třinácti na svahu maminka radila, ať mírně sjedu kopec do strany, tam se "čapím krokem" otočím a jedu na druhou stranu - jako bych prošívala horkou jehlou obě hranice svahu. Než mě to přestalo bavit, já od půlky jela přímou parou vpřed a v cíli na ledovatce brzdila tehdy ještě mladičkou pevnou prdelkou.
Když jsem poprvé otěhotněla, bylo to tak radosné a fascinující, nadšené. Stejně jako celých následujících devět měsíců, během kterých jsem se kolikrát potýkala s otázkami, zda se nebojím porodu apod. Nebála jsem se, protože jsem nevěděla, co mě čeká. Šla jsem rodit poprvé. Podruhé už jsem se bála hodně. Tehdy totiž ono "poprvé" bylo hodně náročné, vyčerpávající a rizikové, obavy nahánějící a proto jsem měla před očima strašáky v podobě komplikací, které se mohly teoreticky objevit i v "pokračování". Respekt z tak pro ženu fyzicky náročného procesu ve mně zůstal dosud a až přijde chvíle, kdy budu své mateřské "poprvé" opakovat potřetí, znovu se budu bát.
Hodně zásadní "poprvé" se mi stalo před třemi lety, kdy jsem porušila svou nejázasadnější zásadu a byla nevěrná. Tehdy jsem těch "poprvé" zažila tolik najednou, že jsem pořádně nevěděla, které z nich je to nejdůležitější, přičemž to byl nakonec asi samotný fakt, že se "to" děje. Pak jsem se poprvé rozešla s milencem, abych si po nějaké době mohla najít nového a stejně jako s tím prvním jsem zkoušela objevit tu pravou lásku. Jeden by možná řekl, že v tomto případě člověk snadno sklouzne k myšlence porovnávat zážitky a dojmy, ale přiznejme si, že pokud v "kauze" nefigurují stále ty samé strany, jen těžko lze říci, které "poprvé" bylo lepší. Každé má své kouzlo, které se nedá zapomenout, zakousne se do vás a záleží jen na vás samotných, zda si ho v sobě budete udržovat i tehdy, kdy pomatení smyslů zmizí a vy vystřízlivíte.
Teď mě v určitém směru čeká v pořadí druhé "poprvé", které právě k porovnání vybízí. Já se ale nechci nechat svést z cesty a kazit si současnost vzpomínkami, které i přes veškerou svou tehdejší krásu dávno ztratily na intenzitě a zůstal je matný obraz toho, co bylo. Kdo byl. Teď je teď a já jsem šťastná za to, že mohu přítomnost prožívat ve společnosti toho, kdo je mi tolik blízký. Právě jemu chci odevzdat své já, svůj vnitřní svět, vyplnit námi malý prostor kolem nás, vychutnat si intimitu a soukromí, kde budou vznikat pouze naše nová "poprvé", kterým stejně jako těm minulým i budoucím nikdy nic nebude konkurovat. Budou svá, originální, neopisovatelná, nová, nepoznaná, vytoužená.

Co říci na závěr? Není větší pravdy než té, že každý je sám svého štěstí strůjcem a ve většině případů je také tím, kdo ovlivňuje svůj budoucí život. Proto je asi nejlepší uvažovat o všech svých dalších "poprvé" v dobrém, neporovnávat je pokud možno s jejich "bratříčky" z minulosti,  nezatracovat je dříve, než se stanou a věřit, že přinesou to nejlepší, co mohou. Přeji vám tedy jediné:


AŤ VÁS VAŠE "POPRVÉ" NIKDY NEZKLAME!



Slastně vrnět

28. července 2010 v 11:30 | renuška |  Přišla Múza
Zkus na chvíli zavřít všední život do sklepa a pod zavřenými víčky, s rukama založenýma za hlavou, úplně nahý, položený na zádech na měkké dece mačkající vyrůstající trávu, snít. Dýchat čerstvý letní vzuch ochucený nedávným deštěm, který svou vlhkostí dává najevo svou svěžest. Poslouchat tiché zvuky z nedalekého lesa, ve kterém noční život začíná západem oranžového rozpáleného slunce, jež se rozhodlo nechat "tvůj" kus světa odpočívat. Čichat vůni sklizeného sena svázaného v balících volně poházených na rozlehlém poli hned vedle louky, na které sis našel dočasné útočiště. Jen vnímej.
Neprohne se jako lůžko a neprozradí, že se vedle tebe pokládám a opatrně tě pozoruji, jak relaxuješ. Deka je můj přítel, který mě chrání od přímého kontaktu s malými zvědavými návštěvníky, kterým narušuji jejich teritorium už jen svou přítomností a faktem, že si jim lehám na jejich domov. A ty nepatrně, ale přeci dost viditelně pozvedneš pravý koutek úst v náznaku, že víš ... že jsi rád. Přes zavřené oči mě pozoruješ a zkoušíš si vzpomenout, jak vypadám, abys mi pak při plném vědomí řekl, že jsem krásná. Jsi také krásný. Svým výrazem ve tváři necháváš pronikat ven všechny pocity, vjemy a duševní rozpoložení, která tebou momentálně proplouvají tak samozřejmě jako labutě na odlehlém rybníčku.
Nestydíš se za nostalgii, nebráníš se romantice a při té vší nádheře si jasně stíháš všímat klikatých a zamotaných cestiček, kterými se mé ostré nehty vydávají na dlouhou pouť po tvé hrudní poušti. Co na tom, že naráží do kudrnatých chloupků a na kratičkou chvilku mění jejich směr růstu? Co na tom, že za sebou nechávají narůžovělé stopy značící někdy méně šetrné našlapování, snad až laskavé škrábance, které se zanedlouho ztratí, aby se mohly objevit jinde? Pro to báječné mrazení stojí zato si vychutnávat vzrušující doteky s nevysloveným slibem zavazujícím k vášnivějším radovánkám a hrátkám.
Stoupající měsíc neúprosně tlačí čas vpřed a přes všechen mír a čistotu, kterou v sobě nese, Tobě i mně ukrajuje z posledních drobečků, co nám zbývají do doby, než budeme muset skončit a ... přestaneme slastně vrnět ... Jen do příštího snění.


Cestou na poštu

27. července 2010 v 11:31 | renuška |  Jak to vidím ...
Přiznávám se dobrovolně a bez mučení, že letošní přání jezdit co nejvíce do práce na kole nepatrně bere za své díky krátkému spánku, lenosti a výmluvám na špatné počasí. Pokud to ale jde, snažím se na sebe být přísná a šlápnu do pedálů. Plánuji fotoreportáž z lesa, kterým projíždím, protože jsem objevila poklad, který mě dojal a zároveň nadchl a inspiroval; jen nesmím zapomenout doma foťák ... :-)
O čem jsem ale dnes chtěla psát ... o pouhopouhé cestě na poštu, která je velmi krátká a v podstatě i velmi obyčená, nudná a stereotypní. Pokud si nebudeme všímat maličkostí, které nám ji ozvláštní. Například dnes mě už ve startu moc potěšilo sedlo od kola, které díky teplu a sluníčku velice příjemně nahřívalo partie, které na ně při jízdě pokládám. Cestou zpět mě upoutala jedna místní obyvatelka, jež se s dětmi - starším synem jdoucím o několik kroků vpřed (snad kvůli ostychu? či pocitu dospělosti?) a s dcerkou za ruku vedenou - vydala pravděpodobně na stejný úřad, který jsem před malým okamžikem opustila. Paní není nikterak stará, jen ... říkám si, proč ještě v dnešní době některé ženy kolem třicetipěti let svým bujným vnadám nedopřejí pevnější sevření v košíčcích  příslušné velikosti a místo toho je nechají zvolna pohupovat kdesi v místech, kde by druzí očekávali když už ne útlý, tak alespoň nějaký pas? Tento dojem podtržený ještě hodně obepnutým oděvem, vlásky na pěšinku a rázná chůze dodávající celému tělu vlnící efekt značil, že paní neřeší. Nesla se rovně, hrdě, sebevědomě a jsem si jistá, že se cítila krásně. Když jsem ji míjela a pozdravila, srdečně a vřele se na mě usmála, přičemž odhalila velké a křivé zuby, které mě možná upoutaly stejně jako zbytek její vizáže, ale přece jsem z ní cítila lidskost a jakousi milou člověčinu.
O pár metrů dál hlídací babička čistila záhonek (nejsem nijaká hospodyňka, zahrádku nemám jednak kvůli pohodlnosti a pak kvůli ušetřenému času, ale i tak musím uznat, že v tomhle případě je snad lepší mít před domem u silnice zasetou trávu a jednou za čas ji posekat, než se pyšnit sice pestrobarevně rozkvetlými rostlinami, které se ale ke své smůle ztrácejí v pýru a jiném plevelu). Aniž by možná tušila, na dvorečku, pár kroků od ní, se snažil její vnouček na červeném zvířátkovém nočníku "tvořit" a právě se zvedal, aby zkontroloval, zda se dílo zadařilo. A babi pořád kopala a trhala nežádoucí trávu. Škoda, že nevím, jak celý proces skončil a doufám, že prcek zvládl vyprazdňovací akci zdárně a bez následků aneb "hovno patří do záchodu a ne na ruce, zadek, tváře, zem a okolní volně ležící předměty".

Jsem si jistá, že při jízdě autem bych si podobných hloupostí a všechních chvilek v životě lidí vůbec nevšimla, ale díky relaxační jízdě na kole jdou podobné "nízkorozpočtové filmy" sledovat samy. Zkusíte jít někdy do kina se mnou?

Až se hvězdy začnou smát

25. července 2010 v 20:05 | renuška |  Jak to vidím ...
I přes všechnu lásku, kterou jsem naplněná, si jí nejsem jistá. Respektive, nejsem si jistá ... čím vlastně? Zda si ji druhá strana zaslouží? Tady vím, že ano, že ji nutně potřebuje, aby znovu mohla začít milovat. Nikdo mi nevymluví fakt, že lásku si totiž zaslouží každý, každičký člověk, a dostane-li se mu tohoto vzácného daru, měl by jej s vděčností přijmout a pokud to jeho srdce dovolí, pak i opětovat. Snad spíš než té (ne)jistoty se bojím zneužití tak křehkého citu.
Četla jsem citát, kde se říká, že i když jde o lásku největší, vždy jeden miluje více než druhý. Jak může člověk porovnávat sílu lásky své s intenzitou lásky dalších lidí? Každý ji vnímáme jinak, každý ji cítíme jinak, každý ji prožíváme a uctíváme jinak. Jeden by pro ni vraždil, druhému stačí si ji v tichosti uvědomovat kdesi v samotě a věřit v ni. Jeden ji vykřikuje do celého světa, jak je jí plný, zatímco druhý před ní pokorně skloní svou duši a vychutnává si ji v soukromí. Asi jsem příliš velkým extrovertem a pocity, které mnou prochází, ventiluji bez okolků ze sebe ven, neboť jsem taková. A stejně tak mě musí přijmout i okolí - s vědomím, že vše, co prožívám, prožívám naplno. Tedy i lásku.
Nehledám v sobě chyby, ale přesto se snažím sama sobě porozumnět, proč opakuji stále stejný nepsaný scénář, který má až na část obsazení téměř totožný obsah. Obávám se, že hlavním zabijákem se stává má snad až nezdravá radost z nalezeného štěstí, nadšení, euforie z lásky, ze zamilování, ze sblížení, pocity prožívané na dvěstě procent a neskrývané před nikým. Ani před druhou stranou, kterou časem začnou lekat a tlačit do kouta, strašit, svazovat ... Z lehkosti se stává těžké závaží, které jsem zatížila svou neukočírovatelnou touhou po těch nejkrásnějších citech, které jsou dva lidé vůči sobě schopni si věnovat.
Miluji. Miluji celým svým srdcem, celou svou duší a přece pláču. Je mi smutno z nepochopitelného ticha, které se kolem nás rozprostřelo bez předešlého upozornění a kterému já velice špatně rozumím a tedy i odolávám. Chci ten klid narušit jedním, dvěma slovy, ale zatím do něj pouštím jen své myšlenky a vzpomínky na nedávné bezstarostné období. Utápím se v rozebírání něčeho, co možná nemá ani smysl, možná je to jen malichernost, která ve své podstatě neznamená vůbec nic. A třeba taky všechno. Nesnáším nevědět ...

Zvláštní; je-li člověku bezva, obklopuje se svěží energickou hudbou, šťastnými lidmi (nebo se mu daří je okamžitě šťastnými udělat) a nic ho netrápí. Je-li člověku ouvej, srdcebolné hity se z YouTube stahují mnohem snáze a nechuť k jídlu je stejně úměrná vnitřní prázdnotě. Když do toho připočtu ještě skutečnost, že v téhle nikterak milé náladě jsem dočítala poprvé v životě báječnou knihu "Malý princ", není se čemu divit, že nejásám nad rozkvetlými slunečnicemi v polích a daleko spíš se těším na jasnou noční oblohu, až na ní objevím hvězdu s květinou se čtyřmi trny. A s dovolením pana Saint-Exupéryho se budu šťastně usmívat, až se i hvězdy začnou šťastně smát.

Omlouvám se

22. července 2010 v 21:31 | renuška |  Jak to vidím ...
Omlouvám se vám všem, které zanedbávám a prosím o toleranci mé absence, protože ...
v práci
  • zažívám mimořádně emotivně náročné období, kdy se z vlastní vůle i nedobrovolně vystavuji stresu spojenému se srdečními záležitostmi nepřímo ovlivňujícími budoucnost mou i mých nejbližších
  • bráním se vnitřnímu tlaku upřímně nenávidět jednoho člověka, proto mu raději přeji jen to nejlepší
  • jsem bez dětí a začínám po nich tesknit, přičemž vím, že mě za pár chvil po návratu zase pozlobí, ale ... však víte :-)
  • venku je krásně a já veškerý čas trávím, pokud možno, mimo dům, mimo domov, mimo realitu
  • v zaměstnání probíhá nejnáročnější období žní, kdy každý den přináší ohromnou zásobu zádrhelů, problémů a nesnází, které je třeba okamžitě řešit, protože obilí nepočká
  • miluji
Nevím, zda příchodem deštivých dnů budu mít více prostoru, ale pro tuto chvíli vězte, že jsem nezanevřela, nezapomněla, jen prostě nestíhám. Mám vás ráda. Vaše renuška

Pilotka v duchnách

21. července 2010 v 11:59 | renuška |  Přišla Múza





Až budu chtít někdy létat,
pověsím křídla na hřebík,
do srdce přistavím vrtulník
a do GPS navigace naťukám:

"Vstříc lásce, vzhůru ke hvězdám!"

Až budu chtít někdy létat,
rozpářu duchnu péřovou,
objednám oblohu červnovou,
jen SMS zbývá naťukat:

"Nechceš si se mnou zalétat?"


Sbaleno na cesty

20. července 2010 v 12:08 | renuška |  Jak to vidím ...
Podrobný seznam, jakási soupiska obsahu zavazadel mých ratolestí, byl startovním odpichem k seskupení oblečení, výtvarných pomůcek, obutí a jiných propriet potřebných k týdennímu pobytu na dětském táboře. Ano, kluci v neděli opustili své domácí hřiště a vydali se vstříc dobrodružství - do slova i do písmene - slibovaném již v samotném názvu tábora - "Za tajemstvím hradu Strádova". Podle propozic i následného osobního setkání s provozovatelem se zdá tato akce být tím pravým ořechovým, už jen pro výborně propracovaný program pro děti s prvky pátrání, hledání, dobývání, objevování pokladů, tajných stezek, logických úvah i poznávání skutečné historie. Samozřejmě závěrečné hodnocení získá na objektivitě až návratem Ondry a Honzy a jejich vzpomínek, ale předběžně si troufám tvrdit, že jsme vybrali dobře.

Nevím, nakolik jste vy - ostatní rodiče - důslední a pečliví, kolik dní dopředu kupičkujete do stohů trička, tepláky, ručníky a zdravotní potvrzení. Já, zcela netypicky, nechala veškeré přípravy na poslední chvíli, tudíž jsem nechtě musela s dětmi k lékaři - náhradníkovi, neboť naše pediatrička má zlomenou ruku a neordinuje. Navíc jsem až v den odjezdu zjistila, že nám chybí čtvrtky, že Ondrovi od loňska nehorázně vyrostla noha a nevejde se do svých starých holínek (v obou případech mě zachránila přítelkyně nejen na telefon - "tričková" paní Katka, které jsem za její ochotu a pomoc náramně vděčná). Dále pak během jedné jediné noci stihlo naše nové kotě Riki počůrat připravenou pláštěnku, tudíž poplach nabral tímto poznáním na intenzitě, aby pak Honzík s ledovým klidem došel do pokoje do svého baťůžku pro náhradní.
Po loňské zkušenosti jsem už dětem nenapsala bodový seznam věcí, které si s sebou berou, neboť mi bylo starším Ondráškem sděleno, že když onehdy viděl mé písmo, přičemž byl od nás odloučen pouhé dva dny, začalo se mu stýskat a MÁLEM i brečel. Nerada bych ho citovému strádání znovu podrobovala, takže budu spoléhat na jejich "stoprocentní pozornost", kterou mi při balení zavazadel věnovali. Výhodou jim je fakt, že tentokráte odjeli jen na sedm dní, čemuž odpovídá i množství čistého prádla. Tak snad ...

Nepopírám, je docela fajn užívat si naprostého ticha v bytě, nemuset řešit jídlo, péči a v podstatě myslet jen na svůj čas a svůj život, ale přece se na ty své rarachy těším - na jejich nadšení, vyprávění, dojmy, zážitky, trofeje, kritiky, hodnocení, nové kamarády ... Mám je moc ráda, ale to vy už víte :-).

Zde pro zájemce odkaz na webové stránky CK pořádající tématicky zaměřené tábory: www.ckmacek.cz




Pan Bylinkář

16. července 2010 v 8:35 | renuška |  Přišla Múza
Heřmánkové pole
Aniž bych kvítek utrhl
a do konve vařit vodu dal,
přece vás dokážu vyléčit.

Pozvu vás do své zahrádky
(s deštěm jsem předem domlouval,
že mohl by lásku pokropit).

Poprosím pole heřmánku,
aby mi pro nás půjčilo
svou typickou bylinnou vůni,

abych vás do ní položil,
díval se do vašich nádherných očí
a ... topil se ve vaší tůni.

Uzdravím vaše tesknění
po něze i nezkrotné vášni,
se smysly budem´ si pohrávat ...

... než odvar můj začne působit
na oční víčka, co říkají,
že přišel čas jít konečně spát.

Dva máčáci

14. července 2010 v 12:49 | renuška |  Snímánky
Pondělí a úterý byly startem mé týdenní dovolené a zároveň premiérou, kdy se renuška stala v rámci svých možností akční matkou. S půjčeným stanem, potapěčskými brýlemi a krémy s UV-filtrem vydali jsme se já a moji synáčci dobrých dvacet km od domova vstříc dobrodružství. Cíl byl jasný - nově vybudované koupaliště a kemp, kde je i přes poměrně velkou návštěvnost stále docela klid, prostory nabízejí jak místa k odpočinku, jídlu a relaxaci, tak dětská hříště a především špičkově udržované bazény, kde se může vydovádět úplně každý. Tobogán v ceně je už jen třešinkou na dortu, kterou jsme všichni během oněch dvou dní sezobli několikrát. Jedinou výtkou, se kterou nezmůže nikdo nic, by mohlo být nechutné parno a síla sluníčka, které se bohužel během  pobytu od devíti do šesti po dva dny za sebou podepsalo na našich tvářích, zádech, stehnech - co jsme mu ukázali, to sežehlo (svině kulatá!).

Lodín
Pondělní podvečer jsme strávili v přilehlém kiosku a společně si, celí spaření, připili ledovou tříští a malým pivem. Jeden by čekal, že po dlouhém úmorném dni budou kluci zralí na spánek, ale možnost vyřádit se na houpačkách, prolézačkách nebo velkém hřišti jim odpočinek nedovolila.
Lodín
Lodín
Za mírný poplatek bylo možné využít atrakce pod názvem AQUAZORBING - kluci po tomhle neznámém dobrodružství toužili od začátku a já jim jej nakonec dopřála a stálo to za to! Byli nadšení. Zvláštní, že vzhledem k jejich temperamentu bych čekala, že Ondra bude v kouli spíš klidně posedávat, zatímco Honzík se nezastaví, přičemž to nakonec bylo naopak. Ondrášek válel sudy, dělal kotrmelce a marně se snažil zůstat na nohou a pohánět chůzí vpřed ohromný zorb, kdežto Jeníček požitkářsky rozvalený na hladké fólii vychutnával možnost nadnášení a příjemného nicnedělání.
Lodín
Ondrášek je máčák už od malička a ve vodě by mohl být od rána do večera - taky že byl. S potapěčskými brýlemi a šnorchlem pozoroval dění pod hladinou; chvílemi bylo vidět dopad do bazénu ve stylu "jogín", "rychlá šipka" nebo prachobyčejný "kufr". Spokojený úsměv podpořil dopping ve formě točené zmrzky, lahůdek z rychlého občerstvení nebo ledového pitíčka a také společnost tet s dětmi, které nám naši dovolenou svou přítomností zpříjemňovaly.
Lodín
Honzík odkázaný na nafukovací kruh byl největším překvapením, protože dokázal odbourat strach z hloubky a s potapěčskými brýlemi zvládal i pár temp "naostro". Vyvrcholením pak byl fakt, že se odvázal natolik, že už ke konci pobytu sjížděl tobogán sám, bez maminky. Udělal mi upřímnou radost. (Na rovinu - Hanýsek je trochu poseroutka /po mamince/ a tak pro něj jízda širokým modrým žlabem byla snesitelná jen za předpokladu, že zaříznu pouze jednu polovinu kalhotek - rozuměj: bez zaříznutí to jede mizerně, téměř vůbec!!!, a ještě  budu rukama nohama brzdit, abychom zmírnili náš pád do vody co nejvíc. Ale to je NUDA!!! Takže jsem stávkovala, jezdila s téměř holou prdelí a zpomalovala až v úplném konci :-D.)

...........

Pro zájemce ještě přidávám odkaz na www stránky místa, kde jsme si tak krásně užili a případným kolemjdoucím vřele doporučuji.

Dvakrát za tři

11. července 2010 v 18:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Nájemný zabiják králíků, pan Miloš, mi kdysi na otázku "Co nemám ráda?" odpověděl, že skleničku s třiatřicítkou. Měla to být narážka na můj věk, který se kvapem blížil a žaloval zvídavému okolí, kolik že křížků mám zapsáno na své životní účtence. Podotýkám, že Milda se sice netrefil, ale ubránit se přicházejícím "Kristovým létům" jsem se i přes špatně zodpovězený dotaz nedokázala. A ani nechtěla. Pokorně jsem přijala ony dvě očekávané troječky s otevřenou náručí stejně tak jako milé gratulanty s milým vinšováním všeho nejlepšího.
Nevím, proč se přikládá tomuto konkrétnímu věku takový důraz, neboť se domnívám, že Ježíš Kristus vypadal proti mně daleko stář a ztotožňovat se tedy s ním nebo porovnávat svou vizáž je nesmysl. Vyšla bych jako vítěz :-D. O duchovnu a schopnosti léčit duši všech bolavých pomlčím - zcela skromně posečkám raději na hodnocení lidí, kteří mě znají a jsou schopni říct, zda je umím potěšit, říct něco milého nebo udělat radost nějakou hloupostí. Tím nechci zesměšňovat jakousi biblickou historii ... Jen se pořád nemohu nějak dopočítat :-D.
Jako každého smrtelníka, tak i mě nesmírně povznese konstatování cizí osoby, jež mi tipuje o nějaký ten pátek méně (zpravidla je těch pátků více jak sto, ba i dvěstě) a následně žasne, když prozradím pravdu. Osobně mám k těmhle číslovkám vztah neutrální, kdy sice teoreticky vypovídají o mnohém, ale v praxi je to přesně tak, jak se říká: Každý je starý tak, jak se cítí. A já se teď cítím náramně mladě. Přenáramně. Může za to má minulost a mé sny, mé touhy, které mě dovedly až k dnešním dnům a které mě dnes a denně překvapují nepoznanými či dávno zapomenutými pocity a zážitky. Navíc, když si uvědomím, že stejný stav lze zažít v kterémkoliv věku, říkám si: Co na tom, že mi na letošek vyšla třiatřicítka? Čísla nejsou důležitá, mnohem důležitější je stav mysli a především srdce.

Proto mým vřelým přáním je, abyste vy všichni nepodřizovali své jednání a činy číslům, která máte uvedená v rodném listě a která pravdivě vypovídají o datu vašeho narození. Užívejte si radosti z maličkostí, lásku, štěstí, každé nové ráno, každý vlahý večer, každé nadechnutí čerstvého vzduchu, každé pohlazení, každičký úsměv ... vychutnávejte si maximum všeho krásného, co vám život nabízí - o to vás totiž nikdy nikdo neokrade a vy díky těmto povzbuzovačům zůstanete navždy mladí. Forever young.

Hrátky s pytlíkem

8. července 2010 v 13:22 | renuška |  Ze života J.A.R.
Jára dnes ke mně vítězoslavně přistoupil po předchozím dohadování, zda najde potřebná ložiska na opravu vřeten, s igelitovým sáčkem v ruce obsahujícím požadované díly. S hrdostí jemu vlastní a taky trochu s rošťáckým úsměvem, že vyzrál nade mnou i počítačovým systémem, pohrával si s pytlíčkem na dlani a pohazoval jím do výšky. Ochotně mi nabízel, zda si chci také zaházet, na což jsem odvětila, že o tento pytlíček nemám zájem, neb je špinavý a šustí. Jarouš čipera neváhal otočit svůj trup o nějaký ten stupeň vlevo a sahal po sáčku novém, čistém. I jím jsem pohrdla, neb i takový šustí, navíc je zbytečně velký a já mám raději takové menší, měkkčí a teplejší. Poté vyzvala jsem Jardu, ať přistoupí blíž, že mu ukážu, s jakým pytlíčkem bych si ráda hrála. Avšak Jarouch prozřetelně zůstával na svém místě s argumentem, že stojí dostatečně blízko a že bych ho beztak poprskala (zrovínka jsem se totiž krmila houskou). Mou odpovědí prokládanou smíchem hodným puberťáka bylo toto konstatování:
"Ale nepoprskala! To já bych si nejdřív pohrála s tvým pytlíčkem a pak bys poprskal ty mně :-D :-D :-D."

Uplakaná něha

7. července 2010 v 6:00 | renuška |  Snímánky
Je jich tu víc, než nás - nerozvitých poupátek, schovaných pod tenkými zelenými pláštěkami, které brání nebeským slzám, aby jim pokropily okvětní růžové lístky něhy. Pokorně hledí k mrakům a vědí, že zatím zůstanou na rozdíl od nás suché.
uplakaná něha
Jen několik málo nedočkavých zvědavců vystrkuje nosánky ven, aby okusilo čerstvost vzduchu, osvěženého průhlednými perlami snášejícími se z oblaků přímo k zemi.
"Jak chutnají? Jak jsou velké? Jak dlouho žijí?", ptají se poupata nás, znalejších ... a také mokřejších.
uplakaná něha
uplakaná něha
"Chutnají sladce, když před nimi nás ubíjelo neúprosné sucho a horko," odpovídáme trpělivě a přitom samy nadšeně nastavujeme své kalichy, abychom je naplnily tou vytouženou vláhou schovanou v křehkých nepravidelných polokoulích, usazených na našem těle.
uplakaná něha
"K zemi se snese mnoho dešťových kapek, ale přece je těžké všechny je pochytat - některé lístky zůstávají pokryté jen nepatrným množstvím korálků, zatímco druhé pod jejich tíhou sotva drží svůj pravidelný tvar," nabádá nepřímo ke správnému rozvržení sil jeden z nejstarších kvítků. Pestík s tyčinkami jen tiše přikyvují v souladu s lehkým letním vánkem, který se vznáší všude kolem a opatrně vysušuje přírodu kolem sebe.
uplakaná něha
uplakaná něha
... a zatím se dvě největší parádnice ověšené náhrdelníkem z dešťokuliček tlačí dopředu, aby upoutaly pozornost a staly se objektem hodným ke zvěčnění a vizážistickým úpravám ...

Než něha úplně odkvete.

Říkají mi RIKI

6. července 2010 v 13:51 | renuška |  Snímánky
Narodila jsem se před dvěma měsíci v domácnosti Hospodyňky
(pozn.: v oddělení "kočičárny" lze prostudovat celý můj rodokmen - mňau) a netušila jsem, že z kraje července budu muset abolvovat více jak dvousetkilometrovou vzdálenost, abych našla svůj nový domov. Přiznávám, těch šoků bylo více - náročná cesta, neznámé prostředí, cizí hlasy, nepřátelské syčení kočky nových páníčků, nekonečné shánění se po těch starých, naříkání a stýskání po mámě i sourozencích. Občas z úst nových majitelů slýchám, jak svým malým dětem vysvětlují, že si časem zvyknu. Ráda bych.

A to už jsem já - malá černá RIKI:
Riki
Riki
Riki
Tahle je dokumentační a moc důležitá - jsou na ní jak noví páníčci Ondra s Honzíkem, tak má původní - hospodyňčina Anička. Teď si tak říkám, že jsem se vlastně stala reálným pojítkem v dosud pouze virtuální známosti. Připadám si móóóc důležitá, protože nebýt mě, renuščina a hablinina rodinka by se možná nikdy osobně nesetkaly.

Tak mňau a packu! R a r :-)

Ty moje bariéry!

5. července 2010 v 5:53 | renuška |  Jak to vidím ...
V současnosti žiju ve velice podivném vnitřním světě, ve kterém občas ztrácím přehled o tom, co vlastně chci, ačkoliv jindy si to jasně uvědomuji. Přesvědčena o rozumných rázných řešeních navrhuji s čistou hlavou další kroky, které tím, že jsou vyřčeny nahlas, nabírají na intenzitě a stávají se mnohem skutečnějšími, než když jsou jen uzavřeny v mé mysli. Hrdinsky a statečně se stavím k závažným problémům, o kterých jsem měla prostor si pouvažovat, abych za několik hodin stáhla svá křídla zpátky k sobě a srabácky přiznala, že nejen svou budoucnost nechám v rukou osudu. Že zdaleka nemám tolik sil, abych zvládla následky nejen mých rozhodnutí. A to všechno jen pro můj strach z dalšího života, pro nejistotu ...
Vím, že můj život ovlivňují Andělé, Sníčci, Úžasňáci. Muži. Bez nich jsem tvrdou bojovnicí za svá práva asi opravdu jen v duchu, protože když se na své další dny podívám z výšky a vidím vedle sebe pořád tu prázdnou polovinu dvoulůžka, nechce se mi smiřovat s tím, že to tak zůstane navěky. Naopak hledám tu ztracenou jistotu, ten zrádný slib "Budu s tebou žít a budu tě milovat, budu ti oporou, tak se neboj - stojím při tobě!" Jako bych bez toho nedokázala sama dostát svým slovům. Hra na "Buď a nebo" se mi v mé momentální situaci příčí, protože následky jsou příliš bolestné, ať to dopadne, jak to dopadne.
Anděl lehkovážně stále létá ve vzduchu, ač mu starostí přibylo, a to nemálo. Tím spíš mé vnitřní rozpory nevnímá a přechází mávnutím křídel. Sníček nemává ničím a zůstává sám sebou, nadýchaným čistým polštářem s čistou hlavou a velice racionálním pohledem ... na mě. Myslím. Úžasňák žije přítomností a upřímně doznal, že není tím pádem schopen mi nějaké jistoty ohledně budoucnosti poskytnout. Zatím.

A tak si, chvílemi přesvědčena o vlastním ohromném štěstí, žiji ze dne na den a čekám, kdy se konečně naučím rozhodovat bezbariérově - v mém případě bez jakéhosi vnitřního ujištění, že vše, co udělám, musí být v souladu s jistou budoucností jistého vztahu s jistým mužem. Jako bych to sama neuměla ...


V souladu s přírodou

1. července 2010 v 15:09 | renuška |  Přišla Múza
Z droboučkých lístků jetele
nám postavíš celou louku,
na místo pohádek pro děti
zašeptáš z dlaní do klobouku,
že přeješ si rozsypat po mracích
odrazy slaného potu,
na záda prstem maluješ (srdce).
 Mezerou ke mně se protul!

Než ztratí se minuty v minulosti,
jen stlačená tráva prozradí,
že se tu země zastavila.
Do toho žáby si kvákají v pozadí,
a komáři - zrádci píchaví
sají krev z horké kůže,
(naivně nejspíš doufají,
že mohou nahradit muže).

Z droboučkých lístků jetele
utkáš nám deku voňavou,
před havětí luční nás ochráníš,
budem´si navzájem potravou
a z mraků se na nás posypou
odrazy potních kapiček.
 Přírodu k ránu pak necháme spát.
(PS: Zapni si u kalhot knoflíček!)