10. června 2010 v 12:02 | renuška
|
Dnes jsem byla nucena dobrých patnáct minut čekat u nákupního střediska "Plus" (nyní prý Penny?) na odvoz. Při té příležitosti jsem rychle zaběhla dovnitř a koupila si alespoň malou svačinku do práce a mňaminku pro kolegy. Během rychlé akce pod názvem "Najdi džus!" jsem míjela droboučkou stařenku, která marně na nejvyšším regále se šťávami hledala tu s předponou "dia". Na této věci by nebylo nic zas tak nenormálního, kdyby vedle ní nestála o min. hlavu vyšší zaměstnankyně obchodu a hlasitě starou dámu nepeskovala za to, že svým šátráním na špičkách poshazovala tři plastové lahve a nenamáhala se je vrátit na své místo. Sama bych tam sotva dosáhla se svými božskými 160-ti cm, natož pak ona babička ještě o pár čísel menší. Bránila se, že tam neviděla a nevěděla, že se shodou okolností jedná právě o to zboží, které shání. Prodavačka jen hrubě odsekla, že: "To je vona, ta šťáva!", bábinka si ji uložila do košíku a pomaličku odšourala dál.
Chápu, že pracovat za pár korun od rána do večera mezi horami potravin, lidí a odpadu není nic záviděníhodného, ale uznejte sami, že být v osm ráno už takhle nastartovaná a šít zle do lidí ... kazit ostatním den ... buzerovat téměř zbytečně ... Pravda, ona zákaznice mohla požádat o pomoc, ale ruku na srdce, kolik lidí by bylo ochotno bez řečí věnovat ZDARMA kus svého času nějaké babce? Paní je pravděpodobně soběstačná a nepovažovala toto za nutné.
S podivně prázdnými pocity jsem opouštěla samootvírací dveře shopu a jala se čekat na kolegu, který mě měl odvézt. Mezitím zaparkoval metr ode mě malý červený vůz řízený fešným padesátníkem a už zdálky z auta duněl Daniel Landa a jeho Vltava. Ach, to bylo pohlazení na duši, to mě cizí pan řidič potěšil! Nehledě na to, že písničku jsem si vychutnala téměř od jejího začátku a nevinně si podupávala - opřena o zábradlí - nohou a pobrukovala si známou melodii. Jako bonus pak nechal vyhrávat ještě jednu Landovku a já byla nadšená, že mi čekání tak příjemně ubíhá.
Třešínkou na dortu a v pořadí druhým plusem Plusu byl naprosto neznámý, odhaduji tak šedesátiletý, tuctový pan Pepa, který si mě nejspíš všiml jak při příchodu do obchodu, tak i při jeho opouštění. Když přerovnával věci z košíku do tašky, začal na mě bezprostředně mluvit. Nejdříve jen prohodil, že tam ještě čekám, že nejedou, pak mezi funěním vykládal, že toho nakoupil moc a neví, jestli to všechno narovná do jedné igelitky. V závěru už jen stihl prohodit: "Ták, Pepo, přidej na plynu, dopravní prostředek nečeká!" a chvátal rychle na autobus, protože jak mi prozradil, musel by hodinu čekat na další spoj a to by znamenalo, cituji: "... jak se říká, byl bych tady "Na stojáka!" ... " A hurónským smíchem zakončil svůj krátký monolog. Bavič!
Lidi mě baví. Mám ráda, když je mohu v klidu pozorovat, jejich chování, reakce, výrazy, emoce, které se jim zračí ve tvářích. Je zvláštní, že mnoho z nich se mračí nebo tváří vážně. Mám radost, že se ženy naučily používat sebevědomí. (Mnoho mužů v odrbaných montérkách, v tričkách zasunutých do kraťasů od Vietnamců a s nepřirozeně vysoko vytaženými ponožkami v plastových sandálích "Made in China" se otáčelo za cca padesátiletou velice šmrncovní dámou, nádherně opálenou, s moderním účesem, kratičkou sukní a vyzývavým topem. A ona? Byla si jistá svou atraktivní vizáží a vsadila bych se, že ani o jednoho z pánských diváků okem nezavadila, neb oni neměli na rozdíl od ní čím zaujmout.)
Tři vydařené plusy, jeden hodně velký mínus. Nevím, jestli je skóre vyrovnané, každopádně ... měla jsem o čem napsat. Takže jsou to vlastně plusy čtyři. Čtyři plus jedna rovná se pět. Za pět není dobrý výsledek. Z toho mi vychází jediné, lepší jeden plus a nula mínusů než drátem do oka! :-D
Znám pár prodavaček, které bych s radostí prohodila výlohou...