Červen 2010

Komentář do sbírky :-) ?

29. června 2010 v 10:30 | renuška |  Jak to vidím ...
Uživatelé blogu vědí, že se jim v programu zobrazují čerstvé komentáře, které mnohdy nemusí patřit k aktuálním článkům. Minulý týden se mi nasbíraná škála hodnocení rozrostla o další, které se vztahovalo k článku z 30. října 2008 pod názvem Helouvín. Konkrétně se jedná o pozici č. 8, pod kterou se podepsal Will a kde říká:

8 Will Will | E-mail | Středa v 18:36 | Reagovat
Reni jsi blba a hnusna :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-! .měla bys jít ke kočkám aby ti zlepšili účes!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!blbko :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!

Souvislost s obsahem tématu nulová, ovšem pohled na mou osobu zcela jasný. Mám ráda lidi s vlastním názorem, proto bych ráda Willovi (žena? muž?) vzkázala:

Wille, děkuji za tvou návštěvu - bylo mi ctí. O své inteligenci a kráse ale nepochybuji, takže se omlouvám, že nebudu následovat tvé rady a nezajdu ke kočkám do salonu. Obávám se, že by mi závistí vyškrábaly oči z důlků a vytrhaly vlasy i s kořínky.
S přáním hezkého dne
renuška


Princeznička na bále poztrácela korále

28. června 2010 v 11:23 | renuška |  Jak to vidím ...
Jako by si někdo nade mnou řekl, že má marnivost už překračuje všechny rozumné meze a rozhodl se, že mé tretky začnu samovolně ztrácet. 
Minulé pondělí mi poštou dorazily krásné ručně dělané korálkové naušničky, kterým téměř hned po nasazení popadaly kamsi do neznáma volné uzávěry. Pod tíhou těžkých skleněných válečků se drátky vyvlékaly z ušních dírek a já ozdoby nacházela zavěšené ve vlasech, v dekoltu či na zemi. Bohužel levý lalůček ne vždy včas zaregistroval, že je lehčí než jeho bráška a já si po třech hodinách užívání nové bižuterie všimla, že jsem bez naušnice. Už jsem ji nenašla.
V sobotu večer jsem si při prohlížení čerstvě nalakovaných nehtů zase uvědomila absenci mého zamilovaného prstenu. Zpanikařila jsem. Tady už se nejednalo o stokorunovou ztrátu, ale o slušných osmset káčé. Prohledala jsem prádlo, kbelík s vodou, kterou jsem stírala podlahu, dřez se špinavým nádobím, nízkou travičku na zahradě ... přičemž jsem si vůbec neuvědomovala, kdy se mi mohl kroužek zakutálet do dálav a hlubin všehoprostoru. Nikde nic.
Smířena se situací do uší jsem navěsila svoje Ag+zirkonové lucerničky, na palec levé ruky (jinde prstýnky nenosím) nasadila Swarovskiho náhradníka a vydala se vstříc novým dnům. Kde by mě napadlo, že se ještě se svým milovaným kamínkovcem setkám? A přece! Při přípravě dopolední kávy Jarouš - Anděl můj nejandělovatější - odklápěl umyté a oschlé hrnečky z utěrky a z pod mého modráska se sedmikráskami se na zem vykutálel zapomenutý poklad. Sotva cinkl o zem, zbystřila jsem a viděla ho, cestovatele, jak míří mezi kontejnery. Vyskočila jsem a zajásala na celou dílnu, Járu jsem popadla kolem krku s díky, které neochotně a s brbláním (FYZICKÝ KONTAKT ZAKÁZÁN!!! - HROZÍ OSYPKY!!!) přijal a šla se s nalezencem přivítat.

Ode dneška mi palec budou zdobit prsteny dva - původní je poněkud volnější, proto ho bude utěsňovat náhradník. Alespoň jim, klukům stříbrným, nebude smutno :-). A uši? Mám zálusk na peříčkové závěsy ... :-D.

Krásný den!


Kouřová clona

24. června 2010 v 12:28 | renuška |  Jak to vidím ...
Rosa se z trávy vysušila
do vlasů po lopatky,
jež stáhly se jako opona,
 zakryly nebe nad lízátky.

Jen měsíc si na to posvítil
stříbrnou long-life baterkou,
do noč(s)ních dírek potichu
zavoněl dech bílou Marlborkou.

Pro všechny ženy, které potřebují vyznat lásku

23. června 2010 v 7:50 | renuška |  Jak to slyším ...

Text téhle úžasné mazlivé písničky jsem si musela vytisknout a nosím si ho v kabelce. Je to přenádherné vyznání lásky, pozornosti, zájmu muže vůči ženě, kterou má rád. Poslouchejte ho, nebojte se ukrást si těch několik málo minut a vnímejte slovíčko po slovíčku, které dopadá přesně tam, kam má. Do srdce ... Vím, je to "jen" song, jen jedna z mnoha melodií, které za svůj život zachytíme, ale kolika z nich věnujeme větší pozornost? Ženy ke svému štěstí mmj. potřebují občas slyšet, že jsou krásné, nádherné, úžasné; že muži, jehož milují, nejsou lhostejné. Že on dokáže upřímně říct, v čem jsou pro něj tou originální, jedinečnou a voňavou sladkostí, kterou si vybral v regálu v cukrárně. Že pro něho není problém říct:

"Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí, tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci ..."



Jsem rozhněvaná

21. června 2010 v 15:01 | renuška |  Jak to vidím ...
Co je to teď za dobu? Úmyslně se vyhýbám zprávám i televizi jako takové, abych nebyla zahlcována vesměs negativními informacemi. Stokrát radši zasednu k počítači a naservíruji si čtecí menu podle mé nálady, nebo zalehnu do pelechu s knížkou. Stejně se ale občas nevyhnu do očí bijícím titulkům, kde už prvních pár úvodních slov naznačuje zrůdnosti, zlo, agresi. Počínaje nesmyslnými válkami o různě velké bohatství, které bohatstvím třeba vůbec není, konče ubližováním, týráním a zabíjením lidí i zvířat. Od malých likvidátorů a spratků vede úzká cestička k diktátorům a "nadlidem", kteří nutí ostatní přizpůsobit vše svým představám i za cenu krveprolití.
Proč o tom píšu? Protože mě to štve. Fakt moc. Před sebou mám nadpis internetového článku "KAMARÁDA MLÁTILI TYČÍ, PAK HO UBODALI NOŽEM". Obsah jsem nerozklikla. Té brutality je už v pouhých sedmi slovech tolik, že nepotřebuji do sebe senzacechtivě nasávat další hrůzy. Titulek č. 2: "MUŽE S PODŘÍZNUTÝM HRDLEM ZACHRAŇOVALI V METRU STRÁŽNÍCI". Bum! Další krvák.
Minulý týden jsem jela z práce domů a mimoděk jsem si všimla, že u jednoho domku sedí hoch o rok starší než můj Ondrášek a míří na mé auto plastovou pistolí s neskutečně odporně klidným výrazem ve tváři, snad až uspokojivým a radostným z pocitu násilí a pomyslného ublížení. Chlapce znám již ze školky a vím, že je to sígr, jak má být, ale přesto mě ten chlad v jeho očích zarazil.
Před několika dny jsem byla poprvé informována třídní učitelkou Ondry, který se stal obětí jakési "nevinné hry" spolužáků - ti mu, sedícímu na zábradlí, strhávali ze zad batoh a po "vydařeném ataku"  si s  taškou začali házet a kopat do ní. Ondra se sám ubránit nedokázal, z ostatních přihlížejících kamarádů se ho nikdo nezastal, zasáhli až o rok starší děti, kterým se podařilo hloupé hrátky zastavit. Ondra měl v batohu svačinu na celý den, pití a dva drahé pudinky, na které se těšil a které onu zábavu samozřejmě nevydržely a praskly, jejich obsah se vylil na zbytek relativně nepoškozených věcí a bylo vymalováno. Naštěstí se Ondrášek nebál říct pravdu. Přesto ale tento zážitek oplakal, kluky ze třídy považoval za kamarády a jak mi přiznala i kantorka, jejich chování ji překvapilo. Co je to ale platné, když rodičům těch viníků přišla celá situace směšná? Když neznají úplnou pravdu - pochopitelně - a mezi řádky vám dají najevo, že váš syn je ufňukánek?

V tomto směru mě současnost mrzí. Bolí mě zbytečné mrzačení cizích lidí, smrt civilistů, modřiny, popáleniny, rasistické útoky ... Proč se tohle děje? Je mi z toho všeho smutno ...

Bouřkoboj

20. června 2010 v 17:57 | renuška |  Přišla Múza
Zapršel jsi mě kapkami slov,
co lásku si nabraly do hrstí,
z hvězd určených milencům pro výlov
přivedl jsi mě na scestí.

Nechal´s mě prát se se sebou,
za vášeň směnit andělskou tvář,
ve které stávám se nádhernou
jen pro toho, kdo je pohádkář.

Do rytmu tlučící hromobití
za trému vydané tlačí svůj stroj,
vyhrává ten, kdo šance se chytí,
v mé duši probíhá bouřkoboj.


Mobilní renuška

19. června 2010 v 13:17 | renuška |  Snímánky
Můj mobil je sice celkem moderní, ale rozhodně ne nejčerstvější prototyp žebříčku Top Ten. Proto jsem snímánky, které jsem s ním pořídila, poněkud upravila, aby se na to dalo dívat i ve větším rozlišení. Teď už jen potřebuji zjistit, do které škatulky opravdu patřím; zda jsem

... něžná jako anděl ...
Andílkovská


... hříšná jako cesta k pokušení ...
Vyzývavá

... ženská jako ... ženská ...
Ženská
... nebo taky pěkně nafoukaná, že si vůbec dovoluji sem tyhle fotky vkládat :-D.

Mateří do ouška

18. června 2010 v 8:29 | renuška |  Jak to vidím ...
S klukama
Bláznivá matka a dva slušňáčci. Jeden se tváří jako andílek, ale přitom je to rarach, a ten druhý zadumaně hledí do dálky a vůbec nic nepředstírá. Je takový. Oba pocházejí ze stejných zdrojů, ale najít u nich shodný rys, ať už fyzický či povahový, je stejně zbytečné jako se pídit po Štěchovickém pokladu. Oba dva jsou individuality s velkým I, charakterizovat jejich náturu je snadné. Stejně tak snadné, přirozené a nádherné je je milovat. Občas se přistihnu, že je odbývám, nevěnuji se jim zdaleka tolik, jak bych asi měla, ovšem vysvětluji si to tím, že každý z nás potřebuje chvíli soukromí, kterou si většinou vybírá na úkor druhých.

Jeníček (uprostřed) si ve středu vytrhl druhý zub a jako na potvoru "zoubková víla" zase přes noc zapomněla dát pod polštář odměnu. Prý asi čeká, až v pokojíčku nikdo nebude a teprve potom tam nechá dáreček výměnou za mléčný zoubek. Honzík vyburcoval jindy největší rodinné ranní ptáče Ondru, aby se šel rychle umýt a oba tak vytvořili ideální příležitost pro návštěvu neviditelné víly a její pozdravy. Hanýsek se nemýlil - netrpělivý, s kartáčkem v ústech, pod polštářem objevil dvě čokoládové korunky a jednu desetikačku do kasičky. Se starším bráchou se rozdělil o sladkost, s maminkou a  tatínkem o nadšení a radost. A renušce spadl kámen ze srdce, že v té kratičké chvilce stihla zaimprovizovat a najít v zásobách adekvátní prezent.

Ondrášek (vpravo) má za sebou nenáviděné tradiční školní sportovní hry a je tomu rád. Mnohem více rád než učivu, které probírali ve čtvrtek při prvouce a ještě z něho dostali domácí úkol. Prý je to sprosté, povídal, když jsem se ho ptala, zda má na doma nějaké školní povinnosti. Říkám si, že o sprostých věcech kantoři s třeťáky sotva hovoří; hovna, prdele atd.  v podobných ústavech teoreticky nemají co dělat a nic jiného mě nenapadlo. Když jsem pak viděla zadání úkolu, bylo mi jasné, co že je tak stráááášně sprosté, až se o tom Ondrovi nechtělo mluvit. Lidské pohlavní orgány, spermie a vajíčka, oplodňování, embrya. Naprosto normální, přirozená a především nejnutnější součást lidského života, bez které bychom tu nebyli. Podotýkám, že nahotu doma neskrýváme, naopak ... Klukům není cizí ženské prso ani dospělý penis, znají fyziologii člověka a neřeší. Cca před půl rokem jsem s Ondrou probírala některé choulostivější záležitosti a i když pochopil, jak je to s mým "bolavým zadečkem" jednou za měsíc, nakonec prohlásil, že celé mé školení bylo vlastně NUDNÉ! Nezájem. Proti tomu Honzík, který byl včerejšímu zpracování DÚ přítomen a nenápadně si hrál za křeslem, měl uši do kornoutů a poslouchal každé slůvko o cestičkách malých bílých potvůrek s ocásky k největší lidské buňce.


Ano, každý z nich je jiný, Honzík je pro každou špatnost, nestydí se, prezentuje své i cizí názory a nestará se o to, jestli je to špatně nebo ne. Je otevřený všemu a jsem si jistá, že svou dravostí získá v životě mnohem víc než uzavřený Ondra. Ačkoliv ... ani on není tichošlápek a umí se pořádně rozjet. Jen mu to déle trvá. Proto, když ho slyším se opravdově, šťastně smát, mám moc velkou radost. Žasnu nad jeho fantazií, precizností a důkladným propracováním všeho, do čeho se pustí. Připravuji pro vás článek o jeho světě, který si vytváří díky mapám a kartám a já jen denně žasnu nad tím, kde se to v něm bere. Honzíček mu zdatně asistuje a průběžně kontroluje stav zásob sladkostí a hlídá kočku Mínu, aby mu neusnula v posteli. Odběhne si zabubnovat, napít se, poprosit o pohádku a Ondrášek zatím stříhá, maluje, lepí, tvoří ...

Mateřídouška
Neumím si představit, že bych bez nich dokázala žít. Oni jsou mým naplněním, mou součástí, mou láskou. Mám je ráda, miluji je a oni to vědí. Oni jsou má mateřídouška. Krásná, voňavá, něžná, léčivá bylinka.


Vivat Letohrádek!

16. června 2010 v 16:35 | renuška |  Ze života J.A.R.
Z alespoň minimální snahy zachovat kousíček své anonymity neprozradím, odkud jsem; pouze zmíním, že část obce, ve které bydlím, obsahuje slovo "hrad". Mám-li bez rozmyšlení prstem ukázat na člověka, který nejčastěji komolí a všelijak po různu šmodrchá onen název s úmyslem mě pozlobit, je jasné, kterým směrem ukazováček namíří. Přímo proti Andělovi, přímo proti Jaroušovi. Když se začneme handrkovat, čí vesnice je ta bohatší, předem házím bílý (posmrkaný nebo alespoň jen papírový) kapesník do arény a přiznávám prohru. V podstatě až na autobusovou zastávku, rezavý kontejner, třešňový sad a zastaralé sídlo tábora zde není téměř nic k vidění. Až na renušku :-D.
Nevím, čím jsem si ono pošťuchování zasloužila, ale díky racionálnímu uvažování usuzuji, že patří do oblasti mající titul "Co se škádlívá, to se rádo mívá." Já se vždy na oko tvářím dotčeně a vlastenecky bráním svou vísku, jež on nazývá "Letohrádkem" a on se těší ze své nadřazenosti a pomyslného vítězství. Teď mu ovšem hrozí pořádný pád na tvrdou zem. Objevila jsem, že za rok 2009 získala stavebnice Gecco - LETOHRÁDEK - ocenění jako nejlepší hračka roku!!!! Panečku, to je triumf! To je bomba! A nejen cenová! Už se těším, už se úplně třesu, až Jaroušovi tuhle novinku sdělím. Cha ... chachacha ... teď se teprve uvidí, kdo že se směje nejvíc!

Gecco Letohrádek
Ocenění - Hračka roku 2009
PS: Díky osvícení pojmenovat rubriku obsahující vyprávěnky o renušce a Jaroušovi jako J.A.R. mě teď navštěvuje podivuhodně mnoho neznámých uživatelů naivně doufajících, že při zadání zkratky J.A.R. do vyhledávače objeví www stránky s fotbalovou tématikou. Jak překvapení musí být, když se dostanou na "oči renušky" :-D :-D :-D. Tímto se fotbalovým fandům jen tak letmo omlouvám ...  

Hovory o štěstí

15. června 2010 v 20:22 | renuška |  Jak to vidím ...
Mám spoustu nápadů ohledně nových článků, ale než se mi sejdou materiály, využiji volného místa a v krátkosti (neslibuji stoprocentně, znám své omáčky kolem dokola :-D) povyprávím o dnešním dialogu o vlastním štěstí. Vedla jsem ho s člověkem, na kterém mi - čím lépe ho poznávám - stále víc a víc  záleží.
V některých okamžicích se mi zdá, že na své štěstí rezignoval, že se ho dobrovolně vzdal a obětoval se. Jeho ideou je činit šťastnými ty druhé, což ve své podstatě je velice šlechetné, nebýt dodatku, že on sám už na štěstí nemá nárok. Když jsem tenhle názor uslyšela poprvé, zarazila jsem se a dopřála si chvíli na vstřebání téhle neskutečné hlouposti. V zápětí jsem se hodně důrazně snažila dotyčnému vysvětlit, že dělá největší chybu svého života, protože zříkat se svého štěstí je ten největší hřích, podobný tomu jako se vzdát naděje. Představa, že se vykoupím tím, že budu odmítat radosti pro dobro druhých, může naplňovat jen upřímného samaritána nebo dokonalý klon Matky Terezy.
Pochopitelně, že máme-li srdce na pravém místě, je automatické, že nám činí potěšení dělat radost druhým, dělat je šťastnými. Naplňuje nás to velice příjemnými pocity, že naše práce, jednání, život má smysl. S napětím sledujeme výraz někoho, koho chceme s našimi dobrými úmysly mile překvapit, a jsme nadšeni, když se nám to podaří. Já tu ale hovořím o jiném druhu štěstí; snad by se dalo označit jako "sobecké". Jednoduše řečeno:

"Budu-li šťastná já, budou šťastní i ostatní kolem mě."

Neznamená to nic menšího než naučit se v první řadě poznat, zda to, co dělám, naplňuje mě samotnou. Zda už jen při pouhém pomyšlení na danou věc se mi po těle rozlije ten krásný hřejivý pocit, jež automaticky vytvoří na mé tváři úsměv. Kdy se mi rozsvítí oči a já budu jasně vědět, že je to ono. Že takhle to má přirozeně být, že takhle jsem to já. Když v tomto rozpoložení zůstanete a budete si ho uvědomovat, zkuste si všimnout, co to dělá s lidmi ve vaší blízkosti. Oni i přes možný momentální stav naštvanosti za vámi mohou přijít a nakazí se vaší prima náladou. Oni za vámi nejdou proto, aby vás okradli o vaše štěstí, oni za vámi přicházejí s nadějí, že se s nimi sami podělíte. Není nic krásnějšího ...

Doufám, že se mi podaří nesmyslné přesvědčení onoho jedince změnit; že pochopí, kde je pravda a že se jí nebude bránit. Jsem si jista, že už teď si kousíčky vlastního štěstí pomaličku z odříkaného uždibuje zpátky a jsem za to ráda. Moc ráda.

PS: Je zcela možné, že se opakuji, že už jsem podobné myšlenky veřejně prezentovala, možná i vícekrát. Měla jsem ale nutkání se z toho znovu vypsat, protože těch, kteří žijí pro druhé a na sebe zapomínají, je pořád hodně. Vaše renuška

Víkend v bodech vč. Múzy

13. června 2010 v 21:10 | renuška |  Jak to vidím ...
  • Víkend byl absolutně vyčerpávající - v dobrém slova smyslu.
  • Pátek - grilovačka (luxus v podobě naložené vepřové panenky chutnal všem - děkuji renušce za kulinářský kumšt!) na zahradě za přítomnosti mé drahé tričkové paní Kateřiny a jejího tříletého synátora, jež se ráchal v našem, rok starém, propíchnutém bazénu. Renuš poprvé letos okusila chuť chladné napuštěné vody, ovšem vydržela jen po dobu nezbytně nutnou - otužilosti ZDAR!
  • Sobota - oběd v blízké pivnici, kde černé kvasnicové pivo chutnalo víc než smažený sýr. Syté žaludky jsme si postupně sklepali na do puntíku připravené "Cestě za pohádkou", kteréžto bych se ráda věnovala v některém z dalších článků, neboť zatím nemám fotodokumentaci. Dvě hodinky chůze terénem méně i více náročným, kdy na nás zabafalo dobrých dvacet pohádkových bytostí - inu, bylo to povedené odpoledne.
  • Sobota večír - waw, waw, waw. "....... slova jsou jen kapky deště a ty voláš, ať prším ještě! ....... ". Jo, Kryštof. Holky a kluci, byla jsem na akustik koncertu - už třetím v pořadí, tentokráte ale v naprosto odlišných prostorách. Jednalo se o unikátní vystoupení v nedalekém kostele (mmj. největší duchovní stavba východních Čech), kde už samotná skutečnost, že kolem diváků budou viset svatí, kterým k poslechu zapěje Richard a spol., slibovala nevídanou atmosféru. A taky, že jo. Bylo to nevyslovitelně nádherné. Více v některé z budoucích povídaček vč. foteček z dílny přítomného profíka.
  • Neděle - tradice v podobě návštěvy Laluška s tatuškem. Klasické odpoledne, klasická vřava dětí, klasické padnutí za vlast po návratu domů. Tatuš s Lalušem (rozuměj moji rodiče) nám prozradili, že se jejich daňkům narodilo malé díťátko, ale zatím byl na zahradu zákaz vstupu. Tak jsme se pokochali alespoň novými spolubydlícími - tatík si pořídil dvě maličké kuny (jedna půjde brzy k novým majitelům). Lalušek připravil výborný smetanovojahodový nepečenáč a prostě to bylo príma.
  • Neděle večír - žehlím si, žehlím a tu náhle, Múza ťuká na mozkovnu. Tak jí říkám, ať ráčí vstoupit, za společnost se zlobit nebudu. Zde předkládám náš výsledek vzájemné spolupráce pod názvem

"Tkaničky"

Prvoplánová poezie
nasype se lehce do ouška
jak do všech svých bot
stonožka,
než zamotají se jí tkaničky.
To pak všechny verše míří
 bez mašliček rovnou
do pi*ky.

Máš mě přečtenou

11. června 2010 v 11:33 | renuška |  Přišla Múza
Nebyl jsi zvědavý na finále
a četl vzorně - od začátku,
včetně předmluvy a věnování
hltal jsi mě po mém hladku.

List za listem pospíchal
přes nástrahy tvrdé záložky,
když prsty během otáčení
čistil sis o jazyk z rohožky.

S každou další kapitolou
poznával jsi mě pořád víc,
odstavce, co tě zaujaly,
označil výrazný rudý fix.

Že prý se k těm větám duše
častokrát budeš vracet.
Jak to chceš ale udělat,
když obsah jsi začal ztrácet?

Zůstaly Ti jen tvrdé desky
a zašedlé osahané rohy
kdysi bílých stránek.
Takových knih znám stohy.

Vím, že se nám bude stýskat,
že mě budeš chtít znovu číst.
Právem mě řadíš do červené knihovny,
neříkám totiž: "Otoč list!"

Plusy Plusu

10. června 2010 v 12:02 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes jsem byla nucena dobrých patnáct minut čekat u nákupního střediska "Plus" (nyní prý Penny?) na odvoz. Při té příležitosti jsem rychle zaběhla dovnitř a koupila si alespoň malou svačinku do práce a mňaminku pro kolegy. Během rychlé akce pod názvem "Najdi džus!" jsem míjela droboučkou stařenku, která marně na nejvyšším regále se šťávami hledala tu s předponou "dia". Na této věci by  nebylo nic zas tak nenormálního, kdyby vedle ní nestála o min. hlavu vyšší zaměstnankyně obchodu a hlasitě starou dámu nepeskovala za to, že svým šátráním na špičkách poshazovala tři plastové lahve a nenamáhala se je vrátit na své místo. Sama bych tam sotva dosáhla se svými božskými 160-ti cm, natož pak ona babička ještě o pár čísel menší. Bránila se, že tam neviděla a nevěděla, že se shodou okolností jedná právě o to zboží, které shání. Prodavačka jen hrubě odsekla, že: "To je vona, ta šťáva!", bábinka si ji uložila do košíku a pomaličku odšourala dál.
Chápu, že pracovat za pár korun od rána do večera mezi horami potravin, lidí a odpadu není nic záviděníhodného, ale uznejte sami, že být v osm ráno už takhle nastartovaná a šít zle do lidí ... kazit ostatním den ... buzerovat téměř zbytečně ... Pravda, ona zákaznice mohla požádat o pomoc, ale ruku na srdce, kolik lidí by bylo ochotno bez řečí věnovat ZDARMA kus svého času nějaké babce? Paní je pravděpodobně soběstačná a nepovažovala toto za nutné.
S podivně prázdnými pocity jsem opouštěla samootvírací dveře shopu a jala se čekat na kolegu, který mě měl odvézt. Mezitím zaparkoval metr ode mě malý červený vůz řízený fešným padesátníkem a už zdálky z auta duněl Daniel Landa a jeho Vltava. Ach, to bylo pohlazení na duši, to mě cizí pan řidič potěšil! Nehledě na to, že písničku jsem si vychutnala téměř od jejího začátku a nevinně si podupávala - opřena o zábradlí - nohou a pobrukovala si známou melodii. Jako bonus pak nechal vyhrávat ještě jednu Landovku a já byla nadšená, že mi čekání tak příjemně ubíhá.
Třešínkou na dortu a v pořadí druhým plusem Plusu byl naprosto neznámý, odhaduji tak šedesátiletý, tuctový pan Pepa, který si mě nejspíš všiml jak při příchodu do obchodu, tak i při jeho opouštění. Když přerovnával věci z košíku do tašky, začal na mě bezprostředně mluvit. Nejdříve jen prohodil, že tam ještě čekám, že nejedou, pak mezi funěním vykládal, že toho nakoupil moc a neví, jestli to všechno narovná do jedné igelitky. V závěru už jen stihl prohodit: "Ták, Pepo, přidej na plynu, dopravní prostředek nečeká!" a chvátal rychle na autobus, protože jak mi prozradil, musel by hodinu čekat na další spoj a to by znamenalo, cituji: "... jak se říká, byl bych tady "Na stojáka!" ... " A hurónským smíchem zakončil svůj krátký monolog. Bavič!
Lidi mě baví. Mám ráda, když je mohu v klidu pozorovat, jejich chování, reakce, výrazy, emoce, které se jim zračí ve tvářích. Je zvláštní, že mnoho z nich se mračí nebo tváří vážně. Mám radost, že se ženy naučily používat sebevědomí. (Mnoho mužů v odrbaných montérkách, v tričkách zasunutých do kraťasů od Vietnamců a s nepřirozeně vysoko vytaženými ponožkami v plastových sandálích "Made in China"  se otáčelo za cca padesátiletou velice šmrncovní dámou, nádherně opálenou, s moderním účesem, kratičkou sukní a vyzývavým topem. A ona? Byla si jistá svou atraktivní vizáží a vsadila bych se, že ani o jednoho z pánských diváků okem nezavadila, neb oni neměli na rozdíl od ní čím zaujmout.)

Tři vydařené plusy, jeden hodně velký mínus. Nevím, jestli je skóre vyrovnané, každopádně ... měla jsem o čem napsat. Takže jsou to vlastně plusy čtyři. Čtyři plus jedna rovná se pět. Za pět není dobrý výsledek. Z toho mi vychází jediné, lepší jeden plus a nula mínusů než drátem do oka! :-D



Cák! Šplích! Tssss! Tssss!

8. června 2010 v 12:56 | renuška |  Jak to vidím ...
A přišlo léto. Slunce praží do oken, do očí i do záhonů, pokosená tráva si dopřává dietní odvodňovací kůru a sýrovité pokožky nabývají výraznějších barevných tónů od decentně narůžovělé přes rudoračí až po kočkoládově hnědou (ach, jak já bych si přála být jednou stejně barevná jako 75% hořká Lindt"ka"). Na silnicích se začínají rojit cyklisté, pěší a další zvířena, přírodní i umělá koupaliska střelhbitě rekonstruují jak prostory vodní, tak místa určená k občerstvení, a zásobují se dostatkem nanuků a piva. Zemědělské plochy začínají nabývat na objemu díky vzrůstajícím plodinám, jež v případě dobrého počasí a slušné výkupní ceny zajistí pěstitelům alespoň částečnou finanční náplast na ztráty minulé i budoucí. Ještě jsem na něco zapomněla? ...
... Ano, zapomněla! Na titěrná tílečka, miniaturní sukénky, svalnatá odhalená lýtka a propracované bicepsy, zveřejnění nových tetovaček na, přes zimu ukrytých, speciálních místech. Na svěží vůně potlačující přirozený odér člověčenstva mísící se s vůní sena, rozkvetlých zahrádek a okrasných stromů. Ovšem tady bych se - s dovolením - pozastavila, neb ne každý tvor na sebe sem tam cákne nějaký ten "pičifuk" a raději, přivyklý jakési pohodlnosti a lenosti, vdechuje svůj a leckdy i cizí specifický smrádek vylučovaný potními žlázami. Protože je už za dlouhá léta zvyklý na podivnou "vůni", jež je všude, kde se nachází on, neřeší. Dalo by se o něm prohlásit, že se stal pravidelným uživatelem drogy s názvem "Podpažní kentus", jež na rozdíl od koksu neleptá možná nosní dutiny osoby samotné, ale úspěšně kosí všechny v její blízkosti.
Budu asi sprostá ... budu určitě sprostá ... ale ... řekněte mi, do prdele!, proč si, kur*a, zpravidla páni kluci nemohou ráno před odchodem do společnosti (na sociálním postavení nezáleží) cáknout do nejinkriminovanějších míst trochu voňavky, případně využít antiperspirantu nebo jiné kosmetické vymožensti napomáhající izolovat potní aroma, maximálně propustit jen jeho absolutní minimum.
Nechci být nespravedlivá, protože tak, jako se o sebe starají někteří muži, najdou se ženy, kterým na podobných věcech také nezáleží. S těmi se ale vzhledem k mé práci tolik nesetkám - daleko častěji za mnou zavítají technici nebo řadoví zaměstnanci zemědělských podniků. A opět podotýkám, že na postavení nezáleží. Stroj může řídit vyfešákovaný a voňavý pán, firmu může řídit neudržovaný smraďoch. A bohužel také vím, že i když se mužům vhodné propriety strčí až téměř pod nos, nikdy nemáme záruku, že je budou používat. Viz. mí kolegáčci z dílny - pravidelně jim k svátku i narozeninám naděluji kosmetické přípravky, zejména pak různé spreje a toaletní vody se slovy, ať to koukají používat! No ... nevím, nechci jim křivdit, ale někteří tyto prezenty pravděpodobně pojmou jako dárek putující a pošlou ho dál do světa, takže výsledný efekt mé myšlenky je nulový. Ale jak říkám - nejsou všichni takoví. Žel ono minimum vonících přebíjí část domácího osazenstva i velký podíl hostů, kteří si jako trofej s sebou nosí mokré fleky v podpaží doplněné nelibým fujtajblem dráždícím čichové buňky nedobrovolných pasivních "nasávačů".

Zůstávám však optimistkou, spoléhám na "lepší zítřky" a zdravou metrosexualitu (podotýkám, že střízlivosti není nikdy dost!!!) a s touto nadějí se upínám k víře, že časem mi lidé už nebudou smrdět jinak než duševně (tady nejspíš nepomůže vůbec nic). Teď už jdu zase rozdýchávat:-D. Krásné léto! 

Krátký vzkaz od paní Nevěry

6. června 2010 v 20:56 | renuška |  Přišla Múza
Do dlaně na povel mávnutím údu
sbalím si svých švestek pár.
Se slibem, že zpátky brzy budu,
půjdu teď bydlet o dům dál.

Na zápraží ležet Ti nechám
smutný brejle růžový,
na nos nasaď hráze slzám,
s každým to bude takový.

Tři mušketýři

6. června 2010 v 20:41 | renuška |  Snímánky
Míjela jsem je cestou z lesa. Nenápadně po mně pokukovali, ale v podstatě - ač vybaveni nezvykle vysokým počtem ostrých bodců - byli neškodní. Pro jistotu jsem je ještě přepočítala, protože pokud mě pamět nešálí, měli by být ve skutečnosti čtyři za jednoho a jeden za čtyři. No, on ten jeden byl asi víc holkař a tak se zdržel u nějaké nakasané zelené suknice ... možná proto. Nechtěla jsem se hloupě ptát, proto jsem požádala jen o svolení, zda si je mohu zvěčnit pomocí malé černé krabičky, ze které vyjíždí podivný stříbrný váleček se sklíčkem. Oni povýšeně frkli do kníru, že mi nic nebrání jejich lepost zachytit, zaujali pózu a smyslně na mě zamrkali. Chlapi jedni - všichni jsou stejní - všem lichotí dámská pozornost :-D.
Tři mušketýři


Písně budovatelské na tři sloky

4. června 2010 v 19:41 | renuška |  Přišla Múza
S veškerou snahou, ale
obávám se,
že buduji na špatných místech,
dloubu ve špatném
mase
a čekám na steaky,
však místo nich
po guláši
z talíře se mi trochu
práší.

Už asi blázním,
v břichu mi
kručí,
kéž bys mě vzal zase
hluboko k sobě
do náručí
a ze střídky z čerstvého
bochníku
chleba
uplácal kostičku na hraní
třeba.

Jedno chci, ale
druhým klín
vytloukám,
Člověče, nezlob se! pro dva
už docela dlouho
prohrávám.
V domečku čekám
na kus čerstvé
flákoty,
která by chutnala jako ty.
Jako ty.


Pro něhu letěl bych světa kraj ...

3. června 2010 v 18:51 | renuška |  Snímánky
... jako by říkal Otakárek fenyklový, kterého jsem dnes objevila u tchýně ve skalce. V prvních momentech jsem si myslela, že se jedná o nejapný žert, jakousi vydařenou atrapu skutečného motýla, ale když jsem při podrobnějším okukování neobjevila žádný drát zapíchnutý v zemi, vzala jsem nohy na ramena a chvátala pro aparát foto, abych tu krásu přírody zachytila objektivem.
Fascinovaně jsem pozorovala již nepatrně znervoznělého fešáka, jak se nemotorně snaží udržet na tenkých stoncích zeleně a postupně odmítá pózovat. Přesto jsem se s technikou přibližovala stále blíž a blíž, až téměř na dotek.

Z neobvyklého setkání vznikla tato série snímánků:
motýl
motýl
motýl
motýl
motýl

Kuky se vrací

2. června 2010 v 21:20 | renuška |  Jak to vidím ...
Ode dneška (resp. zítřka) mi služební kasu bude odemykat Kuky. Koupila jsem si ho v akci v Cinestaru ještě s Colou a popcornem. Pití dostal manža, kukuřici synkové, renuš se spokojila s froté figurkou (na klíčence), jež si ve filmu pevně stála za svým, že rozhodně není růžová, ale červená. Tedy červený. Mazel. Mazel pana Hergota. Ale až po Ondrovi, jeho skutečném "páníčkovi".
Kuky se vrací
Svěrákovci jsou dobrá rodina s úžasným talentem a fantazií, inteligentním humorem i citlivou duší. Dokáží kouzla, ať už pracují každý zvlášť nebo společně dohromady. Báječný čerstvý filmový hit je toho důkazem - "Kuky se vrací" je ve všech směrech originálním příběhem plným napětí, dobrosrdečnosti, pytlíkových zlosynů i zvířecí řeči či vskutku jedinečných pojmenování. Zkuste si tipnout, jak se nazývá nejbližší zalidněná oblast u lesa, ve kterém se Kuky spolu s ostatními hrdiny výhradně z přírodních materiálů (ve slabé chvilce kapitán Hergot s vajglem ve fajfce panu Kukymu ukazuje své tělíčko pod kusem hadru a tehdy prozrazuje, že je to hračka pískací "made-in-china") pohybuje? Smradov. Prostě Smradov. Protože v lese to nikdy nesmrdí!

Poučena z kinosálu neodcházím ale jen já, nýbrž i děti - když neznalý a nevinný Kuky s téměř slepým panem Hergotem míjejí dvě pářící se vážky a ptají se jich na cestu, odpovědí jim je pouze nervozní třepání vážčiných křídel. Tehdy kapitán důležitě pronese, že pokud spolu vidíme dva jedince, nerušíme je. A pokud spolu dělají sex, tak si jich nevšímáme vůbec. Tato hláška by měla být povinně zapsána v učebnicích prvouky první třídy (nejpozději!!!)!

Závěr? Jděte na Kukyho! Lepšího růžovýho - sorry - červenýho mazla neznám!



Jak mi bylo "žensky"

1. června 2010 v 21:35 | renuška |  Jak to vidím ...
Je to už několik dní nazpátek, co se u nás v práci stavil jeden zákazník - mmj. moc milý pán. Pravdou je, že na mužské návštěvy z některých podniků se vyloženě těším, neboť jsou to jednak hezcí chlapi a druhak nezapomenou mým směrem poznamenat pár docela příjemných lichotek. Která žena by se bránila chvále a obdivu? Už jen proto, že nevím, co mě kdy čeká, snažím se chodit do zaměstnání upravená a dennodenně krásná, což nezapomínám svým drahým kolegům připomínat (pokud je vhodná konstalace hvězd; mají-li mizernou náladu, raději jim ani nelezu na oči, sic bych byla nejnádhernější princeznou v okolí ... traktorů). Jak je totiž známo, každá lepost zevšední a pochybuji, že by si mí drazí povšimli nějaké menší změny - např. nových očních stínů nebo cinkrlat v uších. Proto jdu za jistotou a o pochvalu si zkrátka řeknu.
Vrátím se ale zpátky k panu zákazníkovi. Je to moc milý postarší muž, na kterého je snadné se usmát hned při pozdravu. I teď se usmívám, protože vzpomínky na něj mě k této mimice zkrátka nutí. Stavuje se velice zřídka, vyřídí to nejnutnější a uhání zpátky za povinnostmi, což je mu k dobru. Onehdy se ale trochu zdržel, protože čekal na opravu čehosi a jeho kroky zamířily i k mé kanceláři. Plynule jsme rozvinuli debatu o životě a přirozeně jsme se dostali k našemu soukromí, k radostem i strastem a naprosto samozřejmě jsme probírali i diskrétnější záležitosti. A on se občas tak krásně podíval do mých očí a mimoděk prohodil, jak jsou krásné. Jémine, já se tetelila. Možná je to nějaká jeho balící taktika, což je při jeho vizáži celkem možné, to nevím, ale každopádně na ženu zapůsobit umí, resp. na mě  se mu to povedlo.
Ještě několikrát během řeči zabrousil do oblastí lichotek, během kterých můj stud opadával a já si jeho slovní péči náramně užívala. Nechala jsem se hýčkat sladkými komplimenty, jimiž vskutku nešetřil, oplácela jsem úsměvy nejširšími, jaké umím. Dvěma slovy báječný flirt, jež dokazuje, že v příjemné společnosti čas opravdu utíká nespravedlivě rychle.
Než onen muž opustil naši provozovnu, nezapomněl se ještě přijít rozloučit s tím, že se těší na shledanou příště. I já se těším, vážený pane, a doufám, že si zase tak hezky popovídáme. Bylo mi s vámi totiž velice ... ŽENSKY.