Trapas

3. května 2010 v 16:44 | renuška |  Jak to vidím ...
Takové krátké slovíčko a když na něj dojde, tak je leckomu ouvej. Navíc - a tím jsem si jista - se nenajde nikdo, komu by se na vlastní kůži něco podobného nestalo, tudíž rozebírat jeho obsah by bylo zcela bezpředmětné. Samozřejmě, ideálním vyvrcholením trapasu je úsměvný konec, kdy se prožitá historka může stát jedním z koření  proudící zábavy. Horší, daleko katastrofálnější bývá finále nechtěné, které by viníka mohlo pořádně srazit na kolena (příklady uvádět nebudu, jistě si každý vybavíte nějaký svůj soukromý film, ve kterém jste měli jednu z hlavních rolí - ať už těch kladných či záporných).
V podstatě mě k tomuto vyprávění přiměl čerstvý zážitek, který sice rozebírat nechci, ale je pravda, že díky několika málo špatně pochopeným souvislostem jsem dnes byla tak trošku za trapku. Naštěstí se jednalo o zcela pohodovou záležitost, hlavy nepadaly, oči se otevřely, tváře zčervenaly ... klasický průběh :-D. O co vás ale neochudím, je následující, dvanáct let starý, příběh:

Byl únor, rok 1998, v Naganu právě probíhalo jedno z posledních  důležitých hokejových utkání - ČR vs. Kanada - které nás v případě výhry mělo posunout do hry o historicky první  zlatou olympijskou medaili. V té době jsem byla hodně velkou fanynkou českého hokeje - přiznejme si, že tenkrát podlehlo nadšení z úspěchu "našich"  poměrně velké procento obyvatel naší republiky a hlavně bylo ještě proč jásat. Zápas dvou z hlavních favoritů byl stanoven na velmi časné ráno všedního dne (matně si vybavuji, že se snad jednalo o úterý) a protáhl se, bohužel, přesčas - pamětníci vědí, že bylo nutné rozhodnout o vítězi finálovými nájezdy.
Díky přímému přenosu v rádiu jsem mohla napjatý souboj "sledovat" i v zaměstnání, což neuniklo pozornosti jednoho mého kolegy, který si mě neustále dobíral a zlobil mě svými průpovídkami, končícími slovy, že "to stejně prohrajem´". Se svými výroky opouštěl společnou kancelář a dokonce mu nebylo líno mě v těch nejnapínavějších momentech ještě rušit voláním ze služebního mobilního telefonu. Tehdy jsem měla k dispozici pouze aparát pevné linky, takže nebylo možné předem vědět, kdo vytočil mé číslo. Když jsem zvedala sluchátko poprvé a v něm se ozval známý hlas, hubovala jsem a rozhovor ihned ukončila. Za malý okamžik se telefon rozdrnčel znovu a já v ráži už bez snahy představit se nevybíravě a velmi vulgárně poslala kolegu do pr... a ještě ho upozornila, aby mě laskavě nesr... .
Do třetice všeho dobrého i zlého (naši mezitím vyhráli postup o zlatou medaili) - crrr, crrr - s ledovým klidem se přihlásím volajícímu a během komunikace postupně zkouším zastavit mou padající čelist, přičemž se ještě marně snažím vrátit k bledým tvářím. Pochopitelně - ten druhý telefonát se slovním obsahem hodným dlaždiče a ne mladé něžné administrativní pracovnice byl omyl. Můj. Neb jsem svá peprná slůvka naplivala na jednoho z velice důležitých obchodních partnerů. Omluvy nebraly konce a co horšího - dotyčný mi oznámil, že se chystá přijet na jednání během následujícíh pěti dní! Nezapomněl zmínit, že se se mnou rád setká a já byla ráda, že sedím na křesle, které se mi stalo pro tu chvíli a vlastně i pro dny následující ulitou, která bohužel nešla nijak zavřít.
V den "DÉ" jsem si na sobě obzvlášť dala záležet, vlásky, outfit, princezna renuška je připravena na popravu. Naštěstí delikátnost celé situace proběhla v celku hladce, zralému pánovi se pravděpodobně mladičké jednadvacetileté národní fanynky zželelo a v podstatě od podání ruky po uvaření kávy (ne, opravdu jsem mu ji do klína nevylila!) k ničemu zvláštnímu už nedošlo. Naštěstí!
Nevěřím sice na propadnutí do pekla hanbou, ale kdyby mnou nevinně osočený muž nebyl gentleman, mohla jsem z nesmírně trapného zážitku vyjít daleko hůř. 
Zazvonil zvonec, pohádky je konec!

Žádné rozumné rady ( až na jednu kratičkou - "S úsměvem jde všechno líp!) na závěr nečekejte, jen jsem chtěla podotknout, že nebýt výše prozrazeného hokejového trapasu, neměla bych dnes o čem psát :-D.  

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 3. května 2010 v 18:00 | Reagovat

Hihi, moooc pěkné! :-D Připomíná mi to historku, kdy teta Helča poslala po telefonu do háje našeho ředitele. Volal k nám do kanclu a mermomocí chtěl ve středu schůzku. Tak mu velmi drsně vysvětlila, aby přišel v úřední hodiny a neprudil, neb nevisíme na hřebíčku.
Pak se mě ptala: "Znáš nějakého Grena?"
Byla v práci tři dny a ředitele neznala... :-D  :-x

2 Jana Jana | Web | 3. května 2010 v 18:12 | Reagovat

Trapárny se dějou,a je moc fajn,že to ten pán vzal s humorem.No a já se při čtení pěkně pobavila :D Hezký večer,Renuško :-)

3 Radka Radka | Web | 4. května 2010 v 9:32 | Reagovat

:-D :-D Jejda, tak to je velice vtipné:-D Já jsem takových trapasů zažila nepočítaně, a většinou taky díky mé výbušné povaze:-D :-D Ale ten tvůj je megavtipný:-)

4 Vendea Vendea | Web | 4. května 2010 v 20:11 | Reagovat

Trapasy jsou na programu každého dne :-) to už je život, ale hlavní je se jim zasmát a nedělat si z nich hlavu - protože s úsměvem jde všechno opravdu líp(až na malé vyjímky, o tom však až jindy) ;-)

5 Werri Werri | Web | 5. května 2010 v 9:03 | Reagovat

Máš pravdu, kdo by trapas neznal na vlastní kůži :-). Neumím si představit to napětí, které tě muselo provázet těch pět dní. Ale trapasy prostě k životu patří. :-)

6 mi-lada mi-lada | Web | 5. května 2010 v 10:52 | Reagovat

Jeden můj kolega poslat ředitelce omylem email: "Teď si dám jednu kouřovou, pak se mrknu na net co neového ve sportu a pak sváču, hezky mi to uteče...." :-D

7 whitebeard whitebeard | E-mail | Web | 5. května 2010 v 11:10 | Reagovat

:-D trapas?..můj život:-D:-D

8 Lenka Lenka | Web | 5. května 2010 v 13:39 | Reagovat

Renuško, tak na tohle bych také asi ani po letech nezapomněla! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama