Opět jedna ne zcela typická, ale o to větší z ní mám radost ...
Rozpustilé kroky do ložnic
hodinových hotelů
stopují šipkovanou po kobercích
a krabičky dětských pastelů
v náčrtníku rýsují,
co bude dál.
Než cinkne výtah, páté patro,
než kvakne clika,
rozum svléknou do přízemí,
pustí do světa potrhlíka,
co v sobě vězní,
aby už neutíkal.
Brokátovým závěsem žabky
světla zakryjí tmou,
jen několika málo statečným
paprskům na chvíli poskytnou
vskutku nevídanou.
Podívanou.
Až teprve kapky mokré vody
slijí se z kůže do odpadu,
udýchané rty volají do ticha,
ptají se po nápadu,
co zavřel se do sprchy.
Pohrdá vanou.
Máš užasný střevo, básnický.