Květen 2010

INXS

31. května 2010 v 20:06 | renuška |  Jak to slyším ...
Tak trochu not mezi tu spoustu písmenek. Váhala jsem mezi Madonnou a klipem "Erotica" a pak kapelou Inxs se songem "Disappear". Vítěze čtete v titulku a slyšíte v příloze. Písnička, na kterou bych možná zapomněla nebýt nedávného zaznamenání z rádia, kde ji hráli. Vzpomněla jsem si na osmou třídu základní školy, kdy jsme při hodinách matematiky s jedním moc prima spolužákem místo počtů společně broukali tuhle melodii. Budiž nám tento přečin tolerován, neboť jsme oba studium zvládali na výbornou :-).
Teď si tak uvědomuji, že iniciály zpěváka i mého souseda v lavici jsou stejné - MH - přičemž oba byli Micha(e)lové :-).


Odraz srazu

30. května 2010 v 19:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Kratší pauza v mém psaní věští většinou vždy nějaké vzruchy v mém soukromém životě. I tentokrát se jednalo o relativně hodně pestrý víkend počínaje pátečními oslavami v kruhu přátel z práce, jež vůbec nedopadly podle mých představ. Ne vždy přemíra alkoholu způsobí nadlehčení stavu mysli - občas zapracuje opačně a pak člověk aby se ustýskal a unaříkal ... přičemž kopanců možná nadělá víc než obvykle ...
Sobotní večer už probíhal mnohem lépe - jednak po náročné kocovině už tolik nechutná (alespoň mně) a druhak - nechat si ujít sraz spolužáků ze střední po patnácti letech (prosím, ignorujte to číslo a nijak se jím nezabývejte, protože v podstatě jako důkaz našeho stárnutí vůbec nefunguje a jen hloupě překáží) by byla nesmírná škoda. Organizačně poměrně jednoduchá záležitost skončila dobrovolně na mých bedrech, kdy tentokrát šlo jen o určení místa a termínu spichu. Předem naplánovaná uvolněnost a neformálnost akce však způsobily, že kvůli nezájmu cca poloviny zúčastněných pořádně o nikom nic nevím. Skupinky se vytvořily už v počátcích a v podobném  složení se různě prolínaly samy sebou společně s rundami panáků a piv. Mrzí mě, že jsem si nestihla s mnohými povykládat, ale jsem nesmírně ráda za ty, které jsem celých patnáct let neviděla a jež tentokrát dorazili.
S naivními představami, že se charaktery některých méně oblíbených jedinců během let změnily k lepšímu, jsem se rozloučila během prvních pár chvil a pokud to bylo jen trochu možné, vyhýbala jsem se komunikaci s nimi už jen pro svůj vlastní klid. Maximálně jsem byla ochotna nechat dialog vyprchat na hladinu jakési neutrální zóny a všechny hloupé narážky vracet zpátky s úsměvem "polibsiprdel". Nezklamali mě ti, které jsem měla vždy ráda a i teď jsem s nimi v klidu a bez napětí proklábosila pár vzácných minut i hodin.
Jen si stále říkám: "Proč se někteří lidé schovávají za nepochopitelně tvrďáckou masku, když v jádru jsou to roztřesené chudinky, které sbírají své poslední síly, aby mohly žít?" Takových osob je mi asi líto nejvíce ze všech - na první pohled k sobě strhávají veškerou pozornost svým hlasitým projevem a suverénním postojem, ale v očích je prázdno a vyhaslo. Není lepší přiznat, že se nemám možná tak, jak jsem kdysi doufala, ale pořád se mám o co opřít a mám pro co žít? Asi ne, protože konkrétně některé "tvrďačky" měly jakousi potřebu být vůči ostatním vč. mně jízlivé a štiplavé. Budiž - snad jim to pomohlo, ale já jim svou energii, kterou bych ještě kdysi kvůli tomu proplakala, nedám. Tu si šetřím pro sebe a pro štěstí, ne pro ztroskotance.

V úvodu jsem psala, že sobotní večer byl fajn. On opravdu byl. Protože z 31 lidí se nás sešlo 20, ostatní se dostavit nemohli ze zdravotních, rodinných nebo podobných důvodů. Neznamená to nic menšího než to, že ještě všichni jsme. Že žijeme. Že máme společnou minulost a díky jednotlivým útržkům v paměti jsme schopni dát nad stolem s pivem a naloženým sýrem dohromady pořádný kus našeho školního života. Objevili jsme mnoho zážitků, exkursí, výletů, průserů, hlášek, vzpomínek. A o to jde na školních srazech především.


Plátěná osada
Pro druháky kdysi povinný týdenní sportovní pobyt na "Plátěnné osadě" kdesi u Malé Skály, tuším. Jako historická vzpomínka se traduje především zpětný návrat k toaletám - tedy dlouhý přístřešek společný pro obě pohlaví, v něm dlouhé prkno se sedmi dírami a jedny dveře na klíč. První dva dny jsme si vystáli frontu a vcházeli dovnitř po jednom. Později už jsme na ostych rezignovali a omezili se pouze na "Kluci zvlášť / holky zvlášť".

chmel
Třeťák, pracovní týden na chmelnici kdesi u Loun. Místní pivo bylo fantastické a nezapomenutelné stejně jako zapichování výhonků do země pomocí "jebáku". Bohužel nepovinnost účasti znamenala pro některé spolužáky ochuzení o mnoho zajímavých zážitků, které se postupem času vykouřily z hlav většiny z nás ...

poslední zvonění
Poslední zvonění - naprostý úlet a obdiv ze strany diváků, zúčastněných i kantorů samotných.
Parodie, legrace, provoněná škola a rtěnky na všech tvářích, prapodivné modely a úsměv na rtech. Vypracované nácviky a bravurně zvládnutý páteční den před svaťákem připomínajícím nám, že jsme ve škole nebyli pro srandu, ale abychom odmaturovali. A rozprchli se do všech stran ...

IV. A už odzvonilo ...


Krejčovská panna

27. května 2010 v 9:17 | renuška |  Přišla Múza
Krejčovská panna
Pustím si tě k sobě
na špendlík hlavičkový kulky
a dovolím ti poznat
mou půlku půlky z půlky.
Než začneme každý zvlášť
metrem odstřihávat
dny, kdy místo entlování
chceme se spíš rozpárávat.

Pak posledním vpichem
do vaty nervového jehelníčku
ustřihneš uzel a ohneš
mě násilím k zemi pro harfičku.





Au. Pícháš.


Medurenušenka

25. května 2010 v 18:50 | renuška |  Přišla Múza
Slízni mě sladkým jazykem
ze lžíce po medu
a prozraď, jak chutnám,
(se studem v pohledu

oči klopím k tobě dokořán).
Pod z bavlny trikem
mě zvědavě zkoumáš.
Splet´sis mě s medovníkem.

(Nedrob!)

Sníš mě celou najednou?
Vychutnávej sousta
a neupejpej se.
Je mě tu ještě spousta!

Chvilkobraní

24. května 2010 v 21:21 | renuška |  Přišla Múza
To´s tenkrát ke mně přistoupil
a s neznámou něhou odstranil
ho z koutku mých úst se slovy:
"Máš tam vlas!"

Teď po pár měsích prameny
podsouvají mi ozvěny,
když do pusy schválně je dávám.
Přijdeš zas?

Zametl´s stopy na lopatku,
ze srdce vysypal hromady zmatků
a z popelnice sfoukl prach.
Neseš nadílku.

A z kdysi minut trvajících hodinu,
kdy vžil ses mi docela do mých snů,
láska a krásno se scvrklo
na chvilku.

Už rostou :-)

23. května 2010 v 22:44 | renuška |  Snímánky
Během sobotního odpoledne, které bylo věnováno absolvování tématického programu pro děti pod názvem "Putování za dinosaury", jsem při cestě promáčeným lesem objevila tři velké úlovky. Uznejte sami, že nechat takové obry sedět samotné mezi vysokými stromy by byl hřích. Proto jsem neváhala a celou trojici si uzurpovala pro sebe.
Zde jsou mé poklady :-):
Elis
Eliškovka očkatá

Tenhle neobvyklý druh živočicha se vyskytuje stejně jako jeho bratranci ve velmi blízkém okolí, ve vzácných okamžicích o něj dokonce občas klopýtám. Na rozdíl od vyspělejších jedinců své rasy mu není zatím nikterak výrazně rozumět, zato je dokonalým prototypem rozmazleného stvoření, jež si své právo umí bravurně vyplakat. Jako společník na cesty ale po dohodě stvrzené plácnutím do dlaní funguje perfektně a "bez ceknutí".

Hany
Rošťákovník Hanýskový

Z encyklopedie jsem se dozvěděla, že Rošťákovík je poměrně často vyskytující se druh fauny, proto jsem zpočátku nepovažovala za nutné ho uzmout do svého vlastnictví. Jeho dráždivý úsměv mě ale přesvědčil o opaku a nakonec jsem za změnu svého rozhodnutí byla ráda. Kdo jiný by mi totiž mohl logicky vysvětlit, že do školky stačí záplatované a všední tepláky, že není nutné si brát ty SEXY!!! (tzn. slušné! :-D).

Ondy
Ondřejník zádumčivý

Poslední nalezenec, tzv. do počtu, se netvářil nijak nadšeně, když jsem ho objevila. Naopak bylo velice namáhavé vzbudit u něho zájem a radost, kterou by zahnal chmury a nerudné myšlenky. Náladovost podobných jedinců bývá naštěstí krátkodobou záležitostí, což se projevilo po několika málo společně strávených minutách. Jakmile dáte totiž těmto tvorům k dispozici prostor k přemýšlení, úvahám a racionálnímu uvažování, máte vyhráno vy i oni.


Když mech prší

22. května 2010 v 16:47 | renuška |  Snímánky
Mechové chuchvalce nečekají na rosničky ani na zprávy o počasí; mechové chuchvalce prší v květnu. Své křehké kapky spouštějí na tenkých červenozelených provázcích opatrně dolů jednu po druhé a hlídají je, aby se do sebe nezapletly. Rozmotávat mechové kapky je totiž tuze složité a jakmile by se jen nepatrně narušila jediná zelená nitečka, nic už by nebylo jako dřív. Zvláštností mechových perel je, že nedopadnou a zůstanou viset ve vzduchu, kde si s nimi pohrává laskavý jarní vánek. Zkouší je lechtat, ale přísný mech má v přírodě tak velký respekt, že se větřík raději se svými lumpárnami drží při zemi. Našpulí své plné rty a jen mezi koutky vypouští obláčky čerstvého vzduchu, aby pohladil tančící kapky a popřál jim krásný den.
mech
mech

Kladu si otázku, ...

20. května 2010 v 12:00 | renuška |  Jak to vidím ...
... vlastně dvě. A nevím si s nimi rady, proto prosím o vaše názory, které mi možná pomohou se vyznat v motanici, kterou v sobě poslední dobou občas zkouším rozšmodrchat.

CO BOLÍ VÍC?
Nenaplněná touha nebo nedobrovolné odříkání?

CO TĚŠÍ VÍC?
Splněné sny nebo uvědomělé překročení vlastních hranic?

Má knihovna se za poslední dobu rozrostla o tři díla, která se zabývají silným vlivem našich vlastních myšlenek v kombinaci s pocity, jež v nás vyvolávají, na naši budoucnost. Vše, o čem přemýšlíme, co v sobě řešíme a jak k čemu v duchu přistupujeme, je víceméně cesta, kterou se k nám později dostanou výsledy, jejichž podobu jsme si nevědomky již předem vytvořili. Okolnosti související s daným tématem se postupně slučují do jednoho celku a říkají nám: "Takhle jsi to chtěl(a), takhle jsi tomu věřil(a) a takhle sis nás svými myšlenkami přitáhl(a)."
Nově objevený  Zákon přitažlivosti, ke kterému se ve svých úvahách často vracím, mi opravdu už mnohokrát pomohl zpětně pochopit, proč a jak se věci dějí a jaký vliv na ně mám já sama, aniž bych se o to kdoví jak namáhavě zapřičinila. Pouze jsem si představovala způsob, formu, výsledný tvar a jedinou investicí byla má upřímná víra. Jakmile jsem zjistila, že je to "ono!", okamžitě se mé dojmy poddaly tomuto poznání a nechaly mě žít v jejich společnosti.
Někdy trvá den, jindy měsíc, než naše myšlenky zviditelní a připomenou se nám, ale téměř vždy se jich dočkáme. Pokud v ně opravdu věříme.
Jsem stále ve stádiu učení, udivují mě nové spojitosti, proto si možná neumím na výše uvedené otázky odpovědět. Neumím je najít. A třeba jen dělám chybu ve svém přístupu - kdybych místo slov "neumím je najít" použila "najdu je", pak právě v tomto momentě měním svou budoucnost, protože už vím, že se mi ukáží. Zrušením negace jim automaticky otevírám dveře do svého života, aby mohly přijít ...



Rozněžnělá

19. května 2010 v 14:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Už jen to měkkoučké slovo dodává celé atmosféře nebo duševnímu rozpoložení člověka tak jemný nádech ... Je fajn cítit se rozněžněle, zasněně, sladce. Úsměv se přirozeně vlní ve tváři, myšlenky si poletují všude kolem a vše jde tak nějak samo. Lehce. Jednoduše. Nepatrné pohlazení konečky prstů po lících, vískání vlasů, vteřinový tenký kontakt ... miluji tenhle stav, téměř sahající k euforii, která se oblékla do růžových volánků a krajkově bílých stuh.
Přes všechnu mou lásku k humoru, k dobré náladě, přes občasné temperamentí úlety pociťuji nutnost stát se jednou za čas až nezdravě rozněžnělou. Položit hlavu do klína, vdechovat vůni čerstvé přírody, sledovat svůdné pohyby plamínků z vonných svíček, poslouchat samotu nebo tichounce znějící příjemné melodie, nechat se objímat, vést, hladit, líbat ... rozmazlovat. V momentě absolutní romantiky umírám blahem a toužím po maximálně možné trvanlivosti těchto kouzelných okamžiků, které bohužel už svým začátkem upozorňují na příští konec. Ten si ale nepřipouštím - na vrcholu není prostor na uvažování o útlumu.
"Ještě chvíli, ještě pár minutek ... ", žadoním a prosím rozněžnělost o strpení. Chci si ji užít dosyta, natáhnout do sebe každičký její kousíček a dovolit jí nade mnou vyhrát. Nemá to těžké - dobrovolně se jí oddávám a její přesilu vítám s otevřenou náručí.  Když mě opouští, snaží se být opatrná, co nejlaskavěji slibuje, že se vrátí, radí mi trpělivost. Její vůně ale postupně vyprchá a já ... znovu jsem obyčejná, veselá, živá, energická, smutná, hádavá, všelijaká ... jen ne rozněžnělá.

Mám kolem sebe spoustu faktorů, které jsou schopny mi tyto krásné pocity dát. Každý vliv má ale jiné zabarvení, jinou příchuť, jiné aroma a proto je nelze ztotožňovat a porovnávat. Pro jejich rozdílnost, odlišnou blízkost k mé duši, pro mou touhu po nich. U žádného z nich ale nevnímám tak silný nedostatek rozněžnělosti, jako u lásky. U té nejvřelejší, nejintenzivnější, nejsilnější a nejkrásnější lásky. Už jen pouhá vzpomínka způsobí okamžité stažení hrdla spojené s lítostí a zalitím očí, typickým příznakem romantického snílka, který ve svém nitru opravdově prahne po jediném luxusu. Milovat celým svým srdcem a zůstat napořád rozněžnělý.

Konec utajování :-)

17. května 2010 v 20:38 | renuška |  Jak to vidím ...
Slíbila jsem, že nejdéle v pondělí prozradím, proč mě chvílemi pobolívá pravé rameno a vůbec ruka jako taková, proč mě bolí pravá kyčel, proč mám otlučenou pravou holení kost a proč mimo zalehlého ušního bubínku je mé levé koleno od pilin.
Časem - budu-li mít trpělivost a chuť pokračovat - si zvyknu na všechno a hlavně, ty počáteční "závady" už pak nebudu možná ani vnímat nebo se zkrátka vypaří. Zvyknu si. Až na ten dřevěný prach. Už teď se mi podařilo díky správnému posazení odbourat ozývání pravé kyčle, protože váhu, kterou jsem původně přenášela do sedavých míst, správně směruji do nohy, která musí být pevně na svém místě připravena k činu. V podstatě se tím i částečně vyřešilo neustálé otloukání holeně, která dostávala co proto, i když k tomu vůbec nebyl důvod. Pevná noha je prostě jedním ze základů správně provedeného důrazu ...
Uši trpí pořád stejně, ale je pravda, že mnohem hůř jim je, když jsou před, než za. Jen ruka - ta mě zlobí pokaždé. Stačí trocha intenzivnější průpravy a už s ní třesu, aby si odpočala a připravila se na další trénink.
Jo - piliny. Až prozradím, kde se berou, asi mě vyhubujete, ale je to vlastně zcela logická odpověď. Když DŘEVĚNOU hůlkou bušíte do činelů, o jejich hranu se zákonitě při razantnějším úderu začne tyčka otlačovat a postupně od ní pak odlétají droboučké pilinky, téměř prachové a ty dopadají na stehno a koleno levé nohy, která tlumí ostřejší činelové rány. Tolik ke znečištění.

Teď už vám musí být jasné, čemu renuška nově věnuje svou energii. Ano, trénuji hru na bicí. Nehorázně mě to baví, protože je to prostě BOMBA! Mám se mnohé co učit a opravdu budu muset být na sebe přísná a nepolevit, abych něco málo solidně odbubnovala,  ale je to naprosto úžasná odbourávačka. Jakmile jsem se naučila slušně první rytmus a nemusela nijak výrazně přemýšlet nad každým uhozením, manžel vzal do ruky elektrickou kytaru a najednou tu byla živá kapela! Páni, já měla radost ...

Na závěr maličká, poněkud nekvalitní nahrávka renuščina bumtarata. Stydím se, stydím, i trochu trému mám. Snad se mnou budete i po shlédnutí kamarádit :-D.


PS: Prosím vás, nepouštějte si žádnou nahrávku mistrů bubeníků (bez ohledu na věk)  pro porovnání, mou drzost vkládat sem něco podobného byste poté nemuseli rozdýchat ... :-) Díky za pochopení :-D.

Pomatení smyslů

16. května 2010 v 21:37 | renuška |  Přišla Múza
Opět jedna ne zcela typická, ale o to větší z ní mám radost ...

Rozpustilé kroky do ložnic
hodinových hotelů
stopují šipkovanou po kobercích
a krabičky dětských pastelů
v náčrtníku rýsují,
co bude dál.
Než cinkne výtah, páté patro,
než kvakne clika,
rozum svléknou do přízemí,
pustí do světa potrhlíka,
co v sobě vězní,
aby už neutíkal.
Brokátovým závěsem žabky
světla zakryjí tmou,
jen několika málo statečným
paprskům na chvíli poskytnou
vskutku nevídanou.
Podívanou.
Až teprve kapky mokré vody
slijí se z kůže do odpadu,
udýchané rty volají do ticha,
ptají se po nápadu,
co zavřel se do sprchy.
Pohrdá vanou.

Mám zalehlé uši + nedělní aktualizace

15. května 2010 v 18:51 | renuška |  Jak to vidím ...
A není to jen tak, má to svůj důvod. A tím důvodem je ...
...
...
...
...
...
hádejte, co? Totiž; renuška se zbláznila! Na tom by nic zas tak světaborného nebylo, neboť kdo mě dobře zná, ví, že jsem-li normální, pak tehdy se jedná o zcela unikátní a nutně zapamatovatelný den. Já totiž - pokud to pochopitelně situace dovoluje - bývám zpravidla praštěná, uhozená, prdlá, raplá, mimoň, blázen, potrhlík a hlavně smíšek. Fakt mám ráda být za nenormální, je mi to přirozené a kdo se s tím neumí sžít, jeho problém. Jenže ... !
Jenže já dnes nijak neulítávám, chovám se klasicky běžně, veřejnost nepobuřuji a vůbec. Navíc z toho bych měla sotva zalehlé uši, ve kterých bych okolní zvuk slyšela jen mlhavě a daleko víc by mě rozčilovalo nekonečné pískání ozývající se odkudsi z dutiny ušní, zvláště pak té na levé půlce mozkovny. Kdepak. Za chování je to dnes jednička podtržená.
Jo, taky mě bolí pravá ruka, zvláště v rameni, a nepatrně unavenou mám ještě pravou nohu v kyčli a pak poněkud omlácenou holenní kost.  A přece mi tyto indispozice nevadí - jednak se vše v brzké době vrátí zpátky k normálu a druhak ... druhak tu podstupovanou "druhojakostnost" jsem si způsobila sama a dobrovolně!

Rekapitulace:
- duní a píská v uších
- bolí rameno pravé ruky
- bolí kyčel pravé nohy
- otlučená holenní kost P.N.
+ bonus: nepatrně vyschlý pramen slaného potu na zádech tečící podél páteře

Zdalipak tušíte, cože to renuš vyváděla? Vše se dozvíte zítra (max. v pondělí), kdy mé činění bude možná i částečně zveřejněno, ovšem zatím si nejsem jista, v jakém formátu. Každopádně teď vás nechám hádat a budu se těšit na vaše myšlenkové pochody. :-D.

Tak pište, pište ...

Nedělní pomůcka:

Mám za sebou pětiminutové sebeničení a jako help předhazuji maličkatou návnadu:

- levé koleno mám od droboučkých pilin
- lepším se!!!

:-D

Zvědavá

13. května 2010 v 13:06 | renuška |  Přišla Múza
Zavřený v náznaku flirtu
házíte po mně slovíčky
jak ten pes, co štěká a nekouše.

Ukážu se vám pod víčky?

Ukážu se vám ve snu?
V myšlenkách na cesty sbalených?
Ve fantazii pod rukou?
V matracích po lásce zválených?

Nebo jen všední registrace
v přetvářce za zájem schovaná?
Časem se třeba přiznáte.

Doufám, že nebudu zklamaná ...

Prý ji sem mám dát :-D

11. května 2010 v 20:14 | renuška |  Snímánky
Je čerstvá, ze sváteční květnové soboty, kdy během nebývale příjemné taškařice došlo i na hledání vlastní identity. Renuška se našla díky krásné kudrnaté paruce - renuška je půvabná nevinná víla, přinejmenším :-).
renuška

Jak jsem držela Jaroušovi

10. května 2010 v 20:00 | renuška |  Ze života J.A.R.
Po delší odmlce jsem dnes byla drahým Jaroušem vyzvána, abych mu podržela a věřte mi, není to nic jednoduchého. Aby byl pán spokojen, musela jsem se náležitě vyšperkovat (jak se říká úchylce, kdy muž požaduje po partnerce, aby měla ruce v rukavicích?).  Milovník čisté práce!? Proti tomu ale  Jára dělal příšerný rámus, bylo to slyšet až ven, takže mé sluchovody, jež byly u zdroje hluku nebezpečně blízko, dostaly pěkně na frak. Vlastně spíš na bubínek.
Musím se ale pochválit, všechny příkazy jsem plnila více než svědomitě a ještě jsem stihla během držení komunikovat. Jakmile jsem byla napomenuta, že to držím křivě, okamžitě jsem tento nedostatek napravila a Jarouch mohl do toho znovu bušit vší silou. Chvíli zleva, chvíli zprava - jak bylo potřeba - ocitalo se mé tělo tam, kde bylo žádáno a chtěno. Dokonce se mi dostalo i milosrdné pauzy se slovy, že později budeme pokračovat. Už teď se třesu nedočkavostí ... když si vzpomenu na napjaté svalstvo, soustředěný výraz, sebejisté ovládání nástroje, ty silné mužné dlaně a prsty, spokojený pohled ve finále ... ach ... ach ...

Zkrátka, vyměnit protiostří na pěti vřetenech sekačky pro golfová hřiště není žádná prdel! Pardón, legrace :-D.


Pan-prd-lička vs. Chmýří

9. května 2010 v 20:00 | renuška |  Snímánky
Pan-prd-lička vyzval Chmýří na souboj, aby jednou pro vždy bylo jasné, kdo z nich je lepší. Žel ani jeden z protivníků neumí skákat přes švihadlo, plavat prsa nebo stavět hrad z písku, takže jim nezbylo než se utkat pouze v jednom klání - kdo z nich je fotogeničtější. Aby rozhodování nebylo snadné, poskytli každý svou vzácnost rovnou čtyřikrát a záleží jen na porotě, kdo z nich nakonec v napínavém střetu zvítězí ...

Na jevišti:
Chmýří
Pan-prd-lička

Pohled k nebi:
Chmýří
Pan-prd-lička

Do detailu:
Chmýří
Pan-prd-lička

Volná disciplína:
Chmýří
Pan-prd-lička
Pro nezaujaté porotce je k dispozici anketa, díky které bude pravdě učiněno za dost ... :-)

Pepik

8. května 2010 v 17:00 | renuška |  Snímánky
  •  Pepik má dnes třicet.
  • Pepik je hustej chlap.
  • Kdybyste potkali Pepika, možná byste měli stažený půlky.
  • Pepik je kus mužskýho.
  • Pepik má velký svaly.
  • Pepik má taky velký břicho.
  • Pepik má senzační dcery.
  • Pepik je můj švagr.
  • Pepik je můj senzační švagr.
  • Pepik je borec nakonec!
  • A tohle všechno, co je dole, umí vlastníma rukama vytvořit a je velká škoda, že nad jeho šikovností žasnou jen vyvolení, kterým je povoleno jeho díla shlédnout.
Pepik

v drátěné košili
Všechna zbroj i zbraně jsou vlastním dílem Pepy; historie obecně ho nesmírně zajímá a mně je líto, že v galerii zatím nebude ke shlédnutí všechna jeho práce - chybí například precizně zpracované štíty. Slibuji ale, že i na ty časem dojde. A jdeme dál ...
kord
hrot
sekery
meče
meče
dýky
A další ...
zátiší
rozpracováno ...

A na závěr jedna vskutku bojová:
Huáááá!
PS: Přiznám se, že i já se mohu pyšnit výrobky z Pepíkovy dílny - minulý rok mi vykoval držák na náramky ve tvaru rozvětveného stromu (v současnosti je obtěžkán nejen několika destíkami náramků, ale též jsou na něm zavěšeny naušničky a kodálky :-D)  a před několika málo dny jsem od něj dostala úžasný meč. Tyhle dárečky vám ale ukážu zase až někdy jindy :-D.

Milý Pepiku, mám Tě moc a moc ráda! Vše nejlepší!


Rozbor Stanislava

7. května 2010 v 12:06 | renuška |  Jak to vidím ...
Ještě pár podobných příhod a Milda z práce bude mít opravdu svoji rubriku:-D.

Lalušek mi onehdy poslala zajímavý mail, ve kterém je ke každému křestnímu jménu v tuzemském kalendáři po jeho rozkliknutí k dispozici podrobný soupis obsahující různorodé informace ohledně vzniku, původu, majitelích ... (Pochopitelně jako první jsem otevřela "Renatu", za níž následovaly lásky mého života - děti i muži :-D. )
Pokud vás snad zajímá, kde je možné tyto údaje vyčíst, přikládám odkaz (snad bude fungovat):

Dnes, sedmého května, slaví svátek Stanislav - jméno, jehož nositelé se v mém blízkém okolí nevyskytují; tedy ne natolik, abych se jimi nějak víc zabývala. Proto mě zaujalo maximálně Miloškovo hlasité  zopakování tohoto jména po moderátorovi z rádia, který posluchačům onu skutečnost v dané chvíli připomínal. V souvislosti s obsahem prvního odstavce jsem se jala za přítomnosti pana Miloše rozebírat původ jména Stanislav a usoudila jsem, že jeho majitel slaví stání (podotýkám, že bez dostupných pomůcek v podobě "Živého kalendáře"!). Logické a jasné zhodnocení mě ale nijak zvlášť neuspokojilo a přivedlo na myšlenku, jak je tedy na tom opačné pohlaví - Stanislava? Opisovala jsem - i ona slaví stání. Protože je ale jaro  v plném proudu, příroda se probouzí, lýtka se zapalují a blondýny dostávají rozum!!!,  výsledkem celé rozpustilé úvahy je tato originální posvátná jazykolamová  filozofická myšlenka:

Stanislava slaví stání Stanislava.

Milým Stanislavům i Stanislavám přeji, aby vzájemně slavili stání nejjméně 365 dní v roce.



V žáru

6. května 2010 v 18:50 | renuška |  Snímánky
Druhá vzpomínka na minulý týden a uplynuvší čarodějnice ...
V žáru
Místo sladkého milování
zády ses ke mně postavil,
to vášeň nás měla spalovat
a ne roští, co kdosi zapálil ...

Jak jsem se stala horou

5. května 2010 v 12:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi; znáte to. Filozoficky řečeno neznamená tahle věta nic jiného, že když člověk není schopen (nebo nemůže) sám něco udělat, musí si druhá strana za ním dojít sama. Jednoduché, snadné, easy.
Obecně muži po ženách požadují zcela automaticky to, že dáma bude stále za všech okolností příjemná, krásná, přitažlivá, milá, okouzlující, sexy, prostě něco jako renuška - "úžasná a dokonalá" :-D. Žel nedochází jim, že v mnohých případech právě páni tvorstva jsou příčinou toho, jak "lejdy" jejich srdce vypadá a jak se chová. Nelze donekonečna být dobře naladěna, když mám vedle sebe bručouna, nelze se stále jen usmívat, když vám někdo úsměv nevrací nebo ho ve vás sám od sebe nevyvolá. Díky "Zákonu přitažlivosti" by se k sobě měli přitahovat lidé myšlenkami a navenek projevujícími se pocity (sáhodlouhé rozebírání kouzel si necháme na jindy, OK?), takže v podstatě je jen naše chyba, když vedle sebe budeme trpět osoby, které nám nějakým způsobem narušují štěstí a rozleptávají naše počáteční pohodové rozpoložení, neb my takové parazity k naší spokojenosti vskutku nepotřebujeme.
Teď ale zpátky k tématu. Máme za sebou první květen nebo-li den určený mmj. k políbení samičky samečkem pod rozkvetlou třešní (či jiným "osypaným" stromem druhu ovocného), čímž je zajištěn fakt, že slečna nebo paní neuschne. Převedeme-li tuto skutečnost do vztahu Mohameda k hoře, dá se hovořit o muži jako Mohamedovi a ženě jako hoře. Hory bývají prozíravé, proto Mohamedy zavčas informují o povinnostech, díky kterým docílí obě strany dobrého pocitu - hora se nerozsype suchem díky sladkým pusinkám a Mohamed bude díky své péči mít vedle sebe ideální krásku.
Na rovinu, bylo mi jasné, že postavit se do fronty a čekat by bylo nošením dříví do lesa, tudíž jsem se chopila iniciativně šance, ostrými nůžkami jsem amputovala jednu rozkvetlou třešňovou větvičku a coby statná hora jsem kráčela ke svému Mohamedovi se slovy, že bude-li chtít ... Chtěl. Políbil. Hezky. Žel z krásné nálady z prolití zbyla mi jen suchá opadaná větev, tak budu doufat, že nedopadnu stejně, resp. že se nezhroutím a nezůstane ze mě jen hromádka neštěstí. Vlastně písku.

TAK KRÁSNÝ MÁJ - LÁSKY ČAS VŠEM BEZ VÝJIMKY!