11. dubna 2010 v 10:59 | renuška
|
... a klidně by to mohlo spadat do více rubrik ...
Tebe jsem ve svém snu už snad ani nečekala, tak jak je možné, že ses mi tam po více jak půl roce zase objevil? Že se tvé mihnutí mým spánkovým filmem nestáhlo jen na dobu nezbytně nutnou, ale že jsi tam se mnou zůstal až do konce? Že jsi byl se mnou na místě, které je mé nejoblíbenější a nejmilejší? Čekala bych tam zdaleka někoho jiného, tebe ne. Už jen proto, že tě znám a vím, že bys o to ve skutečnosti vůbec nestál.
Pořád se mi vybavuje ten překrásný pocit, který se mnou rozléval, když jsme jen tak leželi spolu na válendě, já schoulená do klubíčka, ty jsi ležel blízko proti mě a dovolil jsi mi hladit tě po tváři. Vracel jsi mi svým úsměvem a laskavým pohledem vše, co jsem ti kdysi v bdělém světě bez odezvy nabízela a doufala, že budeš rád. O to víc nechápu, kde ses tak náhle vzal, odkud jsi přiletěl, kdo tě změnil k obrazu mému, jež jsem si v sobě onehdy vytvářela a věřila mu víc než realitě. Ač vše byl jen pouhý sen, i teď, když zavřu oči, tak si přesně vybavím moment, kdy jsme se navzájem dotýkali svými dlaněmi, porovnávali jejich velikost a prsty nechali zapadnout do jamek, které jsme jim záměrně vytvářeli.
Když jsem se ráno vzbudila, mé neviditelné divadlo mě kupodivu neopustilo a zůstalo ve mně schované a připravené mě překvapit pokaždé, když má mysl dostala prostor k odpočinku. Opravdu nechápu, jakou cestičkou ses proklestil tak hluboko do mého podvědomí, když jsem ti - vyrovnaná se vší pravdou, smířená s tvým pohledem na svět - dávno v sobě dala svobodu. Šokoval jsi mě, to přiznávám. Bylo mi báječně a ... zamilovaně? Kdoví?
To místo, kde jsme spolu byli, je natolik vzácné, že by byl hřích vodit si tam někoho, kdo by si tu cennost a hodnotu nebyl ochoten a schopen uvědomit. Obávám se, že ty bys i přes veškerou svou snahu tohle nedokázal, na to tě znám příliš dobře. Tvou návštěvu, ač seberozkošnější, ti odpouštím jen proto, že ses mi zdál. Naboural ses mi do mého nejhlubšího nitra, které jsi nevědomky zranil víc než kdokoliv jiný a zatím jsi stále nedospěl do té míry, abys tu bolest pochopil. Místo tebe tam měl být se mnou někdo jiný. Nezlobím se, ale už mi to nedělej. Prosím.
Sny jsou báječná věc; ať už ty, které si vytváříme v plném vědomí, nebo ty hajánkové. Já zatím pořád nemám v sobě tolik sil, abych je vnímala uvolněně a s nadhledem. Naopak se s nimi dobrovolně sžívám a zlobím se na nevinné lidi, kteří fungují jinak, než já jsem si vysnila. Představy mi někdy dokáží zamlžit oči a rozum, častokrát i srdce a k mé vlastní škodě pak zklamání protrpím jen proto, že neumím žít realitou. Asi bych také měla vyrůst ... a konečně se probudit.
Neprobouzej se a rozhodně zůstaň ještě chvíli snít. Některé sny můžou být až nezdravé, ale když bez snění byl by život nudný... strašlivě nudný.
Copak i tahle nezvaná návštěva nepotěšila?