4. dubna 2010 v 21:32 | renuška
|
Už podruhé jsem letos využila možnosti nechat své myšlenky plynout po hladině rybníku Bubňáku, který se nachází v místech, ke kterým mě pojí mnohem více než vzpomínky z dětství. Čím dál víc se na onen prostor upínám a vážím si toho, že se tam mám stále proč vracet.
Když jsem tam byla
v lednu, všude ležel sníh a sluníčko ještě stále nemělo tu správnou sílu, aby nad bílou pokrývkou zvítězilo. Na účinky terapie měla ale tenkrát má vycházka stejně pozitivní vliv jako dnes. Veškeré úvahy, představy, sny, propojení s realitou, se skutečností, potřeba spoustu věcí pochopit nebo touha mnohé hodit za hlavu ... to vše se míchalo s čerstvostí silného jarního vzduchu a já se usmívala do světa kolem sebe s vděčností, že mám kam jít sama, ale v sobě si mohu přivést kohokoliv.
Z půlhodinové vodoléčby jsem si mimo jakési duševní očisty odnesla i několik málo obrázků, kterým stále chybí intenzivnější barevnost; převládá spíše taková pozimní zašpiněnost, než se vše probudí do ostrých tónů a jasných sytých odstínů. I tak mám ale ze svých dnešních úlovků radost.
Při pochůzce jsem objevila starodávné dřevěné brýle s popraskanými skly ...
... i zvláštní úkaz na kmeni, který mě poněkud vyvedl z formy. Vždycky jsem myslela, že se stromy rozmnožují semínky, ale tenhle exhibicionista na mě zcela suverénně špulil pohlavní orgán a vůbec se při tom nestyděl.
Po schodoch, po schodoch poznávám ... břehy... něhy ...
I barvičky se nakonec konaly - sice jen opatrně a zřídka, ale - mám-li být důsledná - "Malé ryby taky ryby."
U nás bylo celé odpoledne krásně, včera jsem pálila klestí na zahradě, ale dnes jsem se musela šprtat