10. dubna 2010 v 21:07 | renuška
|
Chtěla jsem psát o jiných věcech, ale vzhledem k předchozímu článku bych ráda tohle mé "vykdákání" směrovala do stejné oblasti, tedy k dámskému hrudníku.
Jednak vám ještě jednou moc děkuju za Vaši ohromnou toleranci, kterou jste projevili návštěvou a především pak shlédnutím mé intimní fotografie a druhak ... mám ráda legraci a jsem pro každou srandu, takže i tohle byla svým způsobem z velké části taková malá exhibicionistická show, kterou bylo nutné brát s nadhledem. Vy jste mě pochopili, snad neodsoudili a dokázali se společně se mnou povznést nad vážnost a jakousi hranici odměřenosti. I za to Vám patří můj dík.
K prsíčkům samotným. Nejraději mám kuřecí, krůtí nijak zvlášť nevyhledávám. A ty moje poklady? S těmi jsem začala mít potíže někdy ve čtvrté třídě, kdy jsme se společně s ostatními spolužáky ve třídě místo tělocviku z kraje školního roku vážili a přeměřovali. Pančitelka nám povolila mít na sobě tílka a kalhotky (chlapci trenýrky); renuška už tehdy nijak zvlášť ráda košilky nenosila a chodila tedy "nahoře bez", což se ukázalo být kamenem úrazu, neb k váze přes celou třídu kráčela s rukama překříženýma v místech, kde se pomalu začínaly objevovat zárodky budoucích šestek. K smíchu všech ostatních, k hanbě jí samotné.
V osmé třídě už jsem za ně byla ráda, a to o to víc, že jsem byla druhá nejvyvinutější slečna ve třídě a pokud se zadařilo a spolužačka, jež byla pro svou brzkou ženskost obdivována pány kluky, stonala, stála jsem na piedestalu zájmu já. Tehdy mi docházelo - nejen díky pubertě - co bude v budoucnosti mou předností (pochopitelně včetně bystrého kuřecího mozečku) a co bude středem zájmu pohledů, jež k mé osobě budou upírat heterosexuální pánové.
Mé proporce nabíraly na objemu v podstatě neustále a na rozdíl od chodidel, jejichž růst se zastavuje kolem patnáctého roku, já jsem si jednou za čas byla nucena přiznat, že má podprsenka už mi nestačí. Bez ohledu na kolísání váhy si prsa stále dělají, co se jim zachce a já sahám stále hlouběji do peněženky, protože na luxusní materiál je potřeba jen a pouze luxusní obal :-D. Ba ne, vůbec to není tak jednoduché, naopak, čím víc, tím hůř se shání.
Ale přesto mě nezklamaly. Svou nejdůležitější funkci, své životní poslání splnily na dvěstě procent. Ondru i Honzíka krmily poctivých osm měsíců a nebýt matky satorie, která odmítla užívat antikoncepční tablety - tehdy jediné dostupné, které bylo možné během kojení brát a po kterých se nehorázně přibíralo, měla bych kluky přiložené i přes rok. A právě tehdy se mi má ňadra zdála nejkrásnější - nalitá mlékem a pevná, relativně samodržící, což se nikdy předtím ani potom neopakovalo. Gravitace je někdy děsná svině a v mém případě si se mnou zahrává už od prvopočátků; ze svých nároků nesleví a trvá si na svém: "Všechno k zemi!"
Možná vás napadne otázka, zda jsem neuvažovala o plastice. Ano, tato myšlenka se mi již několikrát vybavila, ale ... úměrnost mého těla je vyvážená a tímto zásahem bych o ni přišla. Prsa jsou víceméně mou dominantou, jsou součástí mě samotné a dokud budu zdravá, nechám vše při starém. A při spadlém :-D.
Tímto bych uzavřela hovory "Há" o kozenkách a od příště už se opět budu věnovat nějakým duchaplnějším tématům. Například ........ kačenkám :-D :-D :-D. Lovu zdar!
Po potoce chodilááá, na kačeny vo-láá-lááá, kač kač kááč, kačenááá...
Náhodou, to je roztomilé povídání, bavila jsem se celou dobu
Moje holky jsou naštěstí samodržící, a doufám že tak zůstanou. A abych prokázala svou aroganci, řeknu narovinu, že kojit budu jen dobu nejnutnější, a pak, když to bude nutné, si holky přifouknu. Nebo ne přifouknu, spíš zpevním. Protože je mám ráda a chci se o ně hezky starat
A tak jim taky mooooc ráda kupuju pěkné prádýlko
Jinak než v krajkách je nenosím, jak jsi řekla, luxusní materiál leda v luxusním obalu
