Duben 2010

Někdo se dívá!

29. dubna 2010 v 21:01 | renuška |  Snímánky
Slíbila jsem fotoreportáž ze sobotní návštěvy jakési sochařské galerie, tak tady ji máte. Zkuste si představit ohromnou několikametrovou souvislou skalní stěnu, která tvoří dvě třetiny ohraničení velkého pozemku uprostřed lesa. Při pohledu na pískovcovou masu se vaše oči procházejí od země až k nebi po obrovském přírodním plátně, ze kterého naopak vás pozorují cizí neživé obličeje - pozůstatky šikovnosti učňů blízké sochařské školy. Některé jsou vám okamžitě sympatické, jiné téměř ignorujete pro jejich neviditelnost, další vás uhranou dokonalým provedením ...
Neměla jsem tušení, že se pár kilometrů od mého bydliště nachází tak rozsáhlá sbírka vytesaných klenotů, ke kterým se dá přitom velice snadno dostat pěšky, na kolečkových bruslích, na kole i na invalidním vozíku. Báječná zastávka kouzelným krajem, který mám tolik ráda. Už teď jsem si jista, že se do nově objevených míst určitě ještě někdy vrátím. Za relaxací, za čerstvým vzduchem, za pokocháním. Do té doby si budu muset vystačit se vzpomínkami a několika málo snímánky, které právě dostávají slovo:
Hořice
Hořice
HořiceHořice
Hořice
Hořice
Hořice
Hořice
Hořice
Hořice
Hořice
Hořice

Včera bylo Jaroslava

28. dubna 2010 v 11:18 | renuška |  Ze života J.A.R.
V rubrice J.A.R. to teď moc nepřibývá a fakt, že včera měl svátek Jaroslav, na tom nic nezmění. Od té doby, co jsem svého Anděla pustila na svobodu a přestala ho v sobě dusit, jakoby se vytratilo kouzlo obzvláště hezkých chvilek a vtipných momentů, kterými jsem vás kdysi bavila. Mnohé vidím všedněji, obyčejněji, o nadpozemské lehkosti se dá sotva mluvit stejně jako o veselých příhodách z natáčení. Jarouš je znovu jen  Jaroušem, který svou povahu neměnil, jen já jsem si ji přetvářela k obrazu svému tak, jak mi to vyhovovalo. Idealizováním a přehlížením nedostatků se z kolegy stala nadpřirozená bytost, která si mou lásku ne vždy zasloužila.
Nevím, jestli mě Jára víc baví jako "patron nebeský" nebo jako prostý smrtelník. Jako Anděl mě určitě vícekrát zklamal, jeho kiksy a rány jsem vnímala podstatně hůře než když "boduje" v civilu. Intenzivnější lásku a zároveň intenzivnější bolest vystřídalo pokrčení rameny a mávnutí ruky nad problémem. A ač ho mám pořád moc ráda, asi pro mě bude složitější nacházet v našich společných zážitcích něco, čím bych svůj blog okořenila. Pro tu navrátivší se všednost ...

A co s tebou, sníčku? Jsi na cestě za Andělem. Pozdravuj tam nahoře a promiň mi mou sobeckost, kterou jsem si tě chtěla uzurpovat jen a jen pro sebe. Čekala jsem na zázraky a ty jsi mi jich tolik dal. Namlsala jsem se a chtěla víc, ale protože ty jsi to se mnou vždycky myslel dobře, udělal jsi to, co jsi musel. Bál ses o mou figuru a rozhodl ses, že dobrůtek  bylo dost. Ručička váhy  dávno překročila doporučenou hranici, už v půlce ledna hlásila stop-stav a ani jeden z nás jsme ji neposlechli. Zkoušeli jsme různé fígle jak obalamutit vážící systém, čas určený pro naše společné snění ještě nebyl u konce ... Píp - píp - píp - to není smska, to je vrátnice. Závora se zvedá a ty uháněj do světa ... a občas si na mě vzpomeň. S láskou r.

Lá-lá-lááááá-lá-lá-lááááá

27. dubna 2010 v 19:48 | renuška |  Jak to vidím ...
Panečku, nadpis jako hrom. Klidně tam mohlo být něco jiného, ale mně se citoslovce tolik líbí, že jsem si je dnes vypůjčila do titulku. Teda ... jsou to citoslovce, ne?
Kdybyste si do vyhledávače přímo na mém reenade.blog dali slovo "hudba", tak se vám ukáže asi strašná fůra odkazů, protože tohle pětipísmenkové spojení má tak široký obsah, že i kdyby nakrásně chtělo, tak se víc nenafoukne a každý si pod ním stejně představí jen změť melodie a textu, která je mu milá. Jedni radši rock, druzí klasiku, třetí hip a hop - králíky z klobouku, a čtvrtí - co já vím? Především proto o muzice často píšu, protože ona je mým relaxem, mým dobíječem baterek, mým únikovým tunelem před vnějším světem. Nacházím v ní báječného společníka ve chvílích krásných i smutných. A to nejen na poslech ...
... víte, já totiž šíleně, ale fakticky ohromně ráda zpívám. Nepotřebuji mikrofon ani hlavu od sprchy, nepotřebuji obecenstvo ani porotu odborníků. Stačí mi jen zdravé hlasivky a ta správná nota, impuls, nakopnutí (třeba z rádia) a jedu. Kvílení a podobné skřeky si dovolím vypouštět do prostoru jen doma, nejlépe beze svědků (ač choť i synové znají mé "úchylky" a já se doteď divím, že košík s léky neobsahuje i špunty do uší). V rámci možností a slušného vychování se snažím okolí moc nedráždit a zpívat tedy předpisově nebo se originálu co nejvíce přiblížit, aby jejich sluchovody nebyly předčasně odkázány na odchod do invalidky.
Už si ani nevybavuji, kdy naposledy jsem u ohně při kytaře vyla na měsíc, jeden čas bylo podobných akcí přehršel a jejich vzácnost stala se pro mě nutným zlem a přestala mě bavit. Teď mi chybí. Musím si vystačit s doprovodem linoucím se z chrčících reprobeden ve snaze udržet volume na hranici "akorát" a nechtít být větší zpěvačkou než jsou majitelé hlasů, kterým z pravidla patří sošky Slavíků, Andělů, Grammy a jiných ocenění. Pravda, někdy i prachsprostý amatér žasne nad (ne)umem a soudností profíka, ale to je věc druhá.
Když si mám vybrat, listuji spíše tuzemskými písničkami, paměť na texty mám na rozdíl od filmových hlášek - dovolím si říct - perfektní a navíc vím, o čem pěji. A ačkoliv cizí hudební produkce je podstatně zajímavější, barvitější a pochopitelně má mnoho co nabídnout, jistá v kranflecích si nejsem. Spíš sem tam pípnu slovíčko, které jsem pochytila a odhadla, ale na úplný projev si netroufám ani v nejmenším. Což ovšem neznamená, že mě to nebaví. Většinu zahraničních hitovek "pronánám" nebo "prolálám", maximálně se uspokojím "hmmáním", což mi v podstatě stačí a má-li s tím náhodný posluchač problém, jeho věc. Mé duševní rozpoložení dostalo potřebnou dávku léku, což bylo původně zamýšleným záměrem a basta. Fidli.

A co by to bylo za hudební vyprávěnku, kdybych nepřihodila něco poslouchavého. Z rubriky "Jak to slyším ... " k vám teď připlouvá další z řádky mých nejoblíbenějších. Tuším, že už jsem ji kdysi zmiňovala, ale tenkrát na ni nedošlo. Odváděla ze mě emoce už několikrát a je to osvědčený všelék proti napětí a stresu, který ze sebe kolikrát neumím správně dostat ven. Je ... jak to říct ... prostě fenomenální.

Daniel Landa - VLTAVA



PS: Záměrně vkládám domácky vyrobený klip z Youtube, kde jako podklad je použitá verze Vltavy z "Vltava Tour" z r. 2003. Důvodem je především hutnost nástrojů a celkové vyznění písničky, která proti originálu má daleko větší grády.

Zatuchle

26. dubna 2010 v 20:24 | renuška |  Přišla Múza
K smíchu
s jízlivými komentáři
a k pláči zrovna tak
mi je,

když
v šuplíku ve tvém sekretáři
zvadlo nám snění.
Nežije.

Na pohled
první dojem zkouší
a mate smysly bez
významu,

police
ve Tvé komoře duší
namísto lásky jsou plné
krámů.


Když marod léčí

25. dubna 2010 v 21:46 | renuška |  Snímánky
Místo kurýrování pod peřinou a vyhánění chřipky z těla ven jsem společně s rodinou a kamarádkou s dětmi vyrazila v sobotu na organizovanou sedmikilometrovou túru blízkým okolím. (O průběhu akce vás budu informovat někdy jindy včetně hodně zajímavých obrázků.) Cestou jsme míjeli spoustu krás a nádher, ale mé srdce si získal "Zkamenělý princ" - tedy takto jsem hos.o.c.h.a. označila. Ve snaze zabodovat u něj a hlavně ho oživit (ne, manžel nežárlil, on je na mé pohádkování zvyklý) usedla jsem mu na klíně - ani nenaříkal nad tíhou, kterou musel náhle nést,
gentleman! - a bez cavyků a vyptávání líbla jsem ho na tvář. Nehnul brvou, neucukl, nenašpulil rty, jen tiše seděl, jako by se nechumelilo. Jako by ho žádná láskychtivá "lejdy" nemuckala. Jeho výraz zůstal nezměněn stejně jako jeho budoucnost. Neožil. Neobjal mě ani nezačal jásat nad znovupřítomným nádechem. A ačkoliv jeho chladné pískovcové tělo hovořilo za vše, já doufám, že trochu mého tepla se k jeho kamennému srdci přece jen dostalo ...

Jiskření

23. dubna 2010 v 20:41 | renuška |  Jak to vidím ...
Stačí pohled. Stačí minout se bez nejnepatrnějšího fyzického kontaktu a dívat se přitom navzájem do očí. Stačí vědět. Stačí dovolit si cítit tu neviditelnou magnetickou sílu, která vás jednak svými opačnými póly k sobě neuvěřitelně přitahuje, ale zároveň jako by vaše těla v sobě měla i opačné konce a tudíž vás drží od sebe daleko tak akorát, abyste i přes vzdálenost několika málo centimetrů na sebe nemohli dosáhnout.
Podezřívám rozum ("R"), který do lidí, jež se k sobě touží dostat, instaluje ty protivné odpuzující se mínusy, které nemají na svědomí nic menšího, než jakousi imaginární stěnu, za kterou nelze jít. Je to protivný parazit, který k jiskření nepatří, nemá jediný důvod ho šidit, ubírat mu na kráse a bránit naprostému sblížení.
Podezřívám srdce ("S"), které do lidí, jež se k sobě touží dostat, instaluje ty úžasné přitahující se plusy, které nemají na svědomí nic menšího, než jakési imaginární vakuum, do kterého mohou vstoupit jen oni dva. Je to báječný vetřelec, který si jiskření užívá, dopřává mu na intenzitě a pomáhá k naprostému sblížení.
Věčný souboj dvou člověčích orgánů, nekonečná válka myšlenek proti citům. Vypudit jedno znamená nechat se naplno ovlivnit tím druhým, nedostatek dorovnává přebytek do sta procent. Příchuť jiskření získává konečnou podobu právě díky poměrům "R" vs. "S". Vše ostatní nechť je v rukou osudu. Buď zůstane neokořeněn nebo se rozsvítí stovkami miniaturních světélek; záleží na nich. Záleží na nás.

Vílí paráda

22. dubna 2010 v 19:48 | renuška |  Snímánky
Po zimě bývají křehké a drobné víly ještě křehčí a drobnější, jejich přirozeně světlá kůže nedostatkem sluníčka změní se během chladných měsíců na téměř průsvitnou. Jasné oči ztratí původní barvu a líčka zůstanou nevýrazná stejně jako jejich opatrné našlapování, kterým zkoušejí čerstvou jarní travičku. Dokud píchají zaschlé stvoly do vílých jemných chodidel, je to znamení, že ještě nepřišel vílí čas. Jakmile ale začne vítězit ostře zelené zbarvení typické pro probouzející se louky, protrhané kvítky, něžné krásky vydávají se do přírody pro nové ošacení, neb marnivé jsou stejně jako jejich lidské souputnice.
kyti
Z těch nejtenčích snítek, na jejichž koncích jsou jako perličky navěšeny bílé zvonečky, utkají dlouhé šaty a závoje, do kterých zahalí svá útlá těla a jen při opravdu vášnivém půlnočním tanečku bude možné spatřit odhalenou světle narůžovělou vílí kůži.
kyti
Z poupat a kvítků třešní navlečou na pavučinkové nitky korálky a náramky, své dlouhé prsty ozdobí kroužky smotanými z těch nejčerstvějších lístků ovocných stromů a na uši navěsí cinkrlátka z tyčinek a pestíků, které budou v noci odrážet třpyt vábného měsíce.
kyti
Fialky pokorně poprosí o trochu pastelové modrofialové barvy, aby se jejich světlé oči po zimním odpočinku znovu oživily sytostí a dominovaly typickému vílímu obličeji.
kyti
Sedmikrásky se budou navzájem předhánět, aby si víly vybraly právě tu či onu do sbírky, ze které si poté uvijí pohádkové střevíčky, jež nezatíží slabé tancechtivé nožky ani v nejmenším.
kyti
Na závěr se patří vlasy ozdobit pampeliškovým věnečkem, ke kterému budou se ve svitu nočních hvězd snášet meduchtivé včelky a svým šelestem tak vytvoří kolem hlavy parádivé divoženky téměř snovou bzučící svatozář.

A teď, když všechny úpravy jsou dokonány, nezbývá než čekat na první teplý podvečer, kdy sovy společně s cvrčky, světluškami a měsícem připraví taneční parket a přivítají ta nejúžasnější stvoření, jejichž tanečnímu umění se žádný smrtelník nevyrovná. Hudbo, hrej!


Ženy v pokušení

21. dubna 2010 v 21:34 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsou to právě dvě hodiny, co jsem vyšla z kina, na tvářích zaschlé slzy a v duši zvláštní teplo a nečekaný pocit vděčnosti za to, co mám. Zároveň plna touhy po tom, co si přeji, ve skrytu duše uchovávajíc naději, že se má přání vyplní. Se snahou zapamatovat si co nejvíce pravdy, krátkých stručných vět, které se mi v mysli objeví v momentě, kdy si nebudu vědět rady.
Byl to krásný film. Přes humorné dialogy po absolutní ticho dávající prostor k přemýšlení nad tím, co je a není správné, co je a není etické, co se hodí a co je neslušné. Je snad vhodnější schovávat se za masku než nechat naplno projevit své sexuální choutky, když je ženě přes šedesát? Je rozumné v době citového vyprahnutí řešit věkový rozdíl mezi partnery, když evidentně vím, že ON je ten pravý? Alespoň dočasně? Je trestuhodné být nevěrným a teprve po vykonání zavrženíhodného aktu si uvědomit, co je pravá láska? Odpověď nechť každý hledá sám v sobě. Mým doporučením je pouze maličkost: shlédněte film, možná vám pomůže v mnoha otázkách objevit skrytou pravdu, kterou si jen sami neumíte přiznat.

Žena a já. Já jsem žena. Myslím. Umím obstojně žehlit, prát a uklízet, jsem - troufám si tvrdit, dobrá kuchařka, milá, přítulná, vhodná jako pečovatelka k dětem, občas vznětlivá, ale hodíte-li jí kus kosti, nejlépe čokoládové, dá pokoj. ("Do boudy a hlídat, renuš!")  Mám prsa (vč. mezírek:-D), dlouhé vlasy, věšák plný náramků a naušnic, šatnu s ramínky, na kterých visí sukně, halenky a jiné "kryty", boty na podpatku i bez, dámské kolo, šminky a menstruaci. Mám syny, vlastní. Mám nároky - na hmotné i nehmotné statky, na muže, na lásku. Na sex.

Pokušení a já. Nesnáším pokušení. Pokouší se o mě infarkt, když vidím prázdnou lednici a přemýšlím, co z toho prázdna uvařím. Když si zkouším jediné dostupné riflové šaty a jsou mi malé. Když sekám zahradu a dojde mi benzín, přičemž není ani v kanystru. Když mi spadne řetěz z kola a já se domů vracím pravidelně s pravou rukou špinavou od šmíru. Miluji pokušení. Když si bez okolků povolím mňaminku. Když se nechám pokoušet nějakým hodně vychytaným kouskem oblečení, který následně obohatí můj šatník. Když se o mě pokouší lichotkami opačné pohlaví. Je-li sameček zvláště snaživý, navíc má krevní skupina ve všech směrech, mé nároky ztrácejí na intenzitě. Až na sex. :-D

Tehdy mi bylo jedenáct ...

20. dubna 2010 v 22:24 | renuška |  Snímánky
... a já po několika nezdařených pokusech o předlohu a dvou rozjížděcích linorytech vytvořila dílo, které bylo - to si totiž nesmím nechat pro sebe :-) - otištěno ve, v té době velice oblíbeném, časopise "Květy". Matně si vzpomínám, že téměř na úplném konci byla jedna stránka věnována dětem a jejich výtvorům. I renuška se dočkala - viz. obrázek na konci článku. Podotýkám, že se jedná o ORIGINÁL!!!, jež má v současnosti nevyčíslitelnou hodnotu.
Díky akční a nesmírně podnikavé paní družinářce, která se svým ovečkám věnovala naplno i přes svůj vyšší věk, se podařilo mnoha školákům reprezentovat naši základní školu nejen v rámci regionu, ale celostátně, ba celosvětově. Některá dílka totiž mířila i směr SSSR, kde sklízela jeden úspěch za druhým. Tak se mně i mým spolužákům na pracovních stolcích hromadily děkovné listy, čestná uznání, diplomy, upomínkové předměty a další užitečné odměny. Především to ale byla hrdost, že naše snaha namalovat co nejkrásnější výkres byla kladně ohodnocena a zároveň se tento fakt stal pro nás všechny hnacím motorem stále se zlepšovat, protože zvláště dětská duše si potrpí na koláče, jež mají přicházet po práci.
V šuplíku mi leží ještě výstřižky z "Mateřídoušky" a "Sluníčka", "Květy" jsem okupovala celkem dvakrát, přičemž podruhé se jednalo o téma Zimní sporty a redakce, zásobena slušnou dávkou dětských obrázků z našeho ústavu, otiskla tenkrát z většiny právě naše práce. Jsem zkrátka mediálně známá. Už od malička :-D.
Čápi

Ve čtyřdenní kostce

19. dubna 2010 v 20:07 | renuška |  Jak to vidím ...
Ještě nedávno bych se o všechny své nové zážitky podělila s člověkem, o kterém jsem si myslela, že si zaslouží mě znát lépe než kdokoliv jiný. Vlastně, on si to možná zaslouží stále, ale je teď ode mně příliš daleko, tudíž jsem plná dojmů a zatím se mi nepodařilo je ze sebe s nadšením vychrlit tak, jak tomu běžně bývalo dřív. Co z toho vyplývá? Že se vysypu na blogu :-).
Tak například v pátek konečně došlo na plané sliby a společně s "kinovou" Míšou jsme si na sebe našly čas a vyrazily na opravdovou dámskou jízdu plnou pobíhání po buticích, návštěvou kina - "Mamas and Papas" (navzdory negativním recenzím v nás film zanechal hodně hluboký dojem a především nás utvrdil jen v tom, co víme - děti jsou zázrak) a zakončenou úžasnou zmrzlinou.
Sobotní odpoledne jsem s "tričkovou" Katkou strávila na slavnostním "Otevírání jara" pořádaném blízkým autosalonem vč. módní přehlídky, kde mmj. prezentovala svou novou - a podotýkám, že naprosto unikátní a fantastickou - kolekci (už mám objednané šatičky na léto - waw!). Večer jsme spolu měly domluvenou večeři v místní nově otevřené staročeské restauraci, kde jsem při vchodu do podzemních sklepů užasla a s pusou dokořán procházela ohromné prostory nesmírně vkusně a stylově zařízené. Prostě bomba. Skvěle prožitý večer. Opravdu.
I neděle se vydařila, počasí vyšlo vstříc mým plánům a tradiční návštěva babičky byla spojena s prima výletem na kolách. Klukům jsem předem slíbila, že zpátky se svezou autem, ale nakonec zvládli i cestu domů a kupodivu náš první náročnější výjezd hodnotili veskrze kladně (předtím jsem je už párkrát vytáhla na kratší projížďky, abychom si všichni po zimě protáhli ztuhlé svalstvo a hodlám tak činit denně, pokud to jen trochu půjde).
Mnoho mi ale dal i čtvrteční podvečer, který se protáhl až do téměř jedné hodiny ranní, kdy jsem proti své vůli musela uznat, že pokud mám na půl šestou vstávat do práce, bude nezbytné velice příjemnou společnost opustit. Obsah debaty nebudu rozebírat, ale pochlubím se s jednou  zajímavou nabídkou, které může v podstatě využít každý smrtelník. Jen je nutné ji nezpochybňovat, věřit jí a být si jisti, že to, co si přejeme, je naše syrová upřímnost k nám samotným. Ano, tak nějak to bylo: ujisti se o tom, co doopravdy chceš, přesně si vytyč, jak by "to" mělo vypadat a teprve tehdy, až budeš přesvědčená, že je to "to" pravé, dostaneš to. Najde si tě to. No není to nádhera?

Na začátku roku jsem si podvědomě slíbila, že letošní rok si prostě užiju. Že se budu rozmazlovat, hýčkat a že si dopřeju mnoho velice příjemných duševních lahůdek. Tak barevný rok, jako jsou první čtyři desítkové měsíce, jsem neměla už hodně dlouho. Divadlo, lázně, holčičiny, kino, kolo, diskotéky ... Jen láska, láska si se mnou zatím pohrává a já už si s ní nevím rady - chvíli mě laská, chvíli drápe, chvíli se se mnou směje, chvíli se mi vysmívá. Já ale bez ní neumím žít, ona zase potřebuje někoho, kdo jí bude cítit, takže nám nezbyde nic jiného, než najít společnou řeč ... Už, aby to bylo!

PS: Některým návštěvníkům nejspíš neuniklo, že předchozí článek, který měli dnes možnost číst, zmizel . Už se neobjeví. Nechci ho tady. Tak se nezlobte, že vaše komentáře zůstanou schované v mém archívu. 

Až ... (podmínky)

18. dubna 2010 v 19:42 | renuška |  Přišla Múza
Až okradu nebe o modré
a dotknu se s tebou
vesmírů,
až zahraješ, aniž bys noty znal,
romanci na starém
klavíru,
až narcisem z cizí zahrady
políbíš moje
tajemství,
teprve tehdy ti uvěřím
a dám ti své citové
panenství.



Zdeněk - "tyvole" - Pohlreich

15. dubna 2010 v 11:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Když začínaly v televizi kdysi upoutávky na pořad "Ano, šéfe!", nijak zvlášť jsem je neregistrovala, protože obecně k TV usedám jen zřídka a snažím se vypěstovat si v sobě jakýsi zdravý odstup od všech seriálů apod., na kterých bych mohla časem být závislá. Proto jsem až na výjimky, kterým se nedalo odolat, znala tvář pana Pohlreicha opravdu jen z krátkých šotů. První dojem bývá mnohokrát označován za správný, neboť intuice většinou člověka sama od sebe podvědomě navádí a radí. V tomto případě mi stačily ohyzdné grimasy do kamery a nevybíravý slovník, abych měla jasno - šéfa si odpustím.
Ovšem, mé oblíbené "Nikdy neříkej nikdy!" dostalo příležitost před pár dny, kdy jsem na internetu ze zvědavosti využila možnosti pustit si archivní záznam jednoho z dílů výše jmenovaného titulu. Pohodlné shlédnutí bez rušivosti reklamních vsuvek bylo až to poslední, co jsem vnímala. Pan Pohlreich mě dostal. Ačkoliv nesnáším macha a frajery, kteří v první řadě s klidem dokáží nemilosrdně setřít a slabšího jedince totálně rozsekat a ještě si při tom stihnou hrát na mistry světa, jemu to toleruji. Patří to k jeho vystupování, k jeho osobnosti, pořadu jeho drsné hlášky dají šmrnc, ráz, a hlavně ... on umí neuvěřitelně nakopnout. Energie, kterou hýří a rozdává ji lidem kolem sebe ne hrstmi, ale náručemi, je natolik nakažlivá, že snad i ten nejlínější kuchař začne mezi sporákem a lednicí létat jako Harry na Nimbusu, když honil Zlatonku.
Naprosto mě fascinují jeho upíří zuby, které jakoby prozrazovaly, že se jedná o člověka krvelačného, ale to je jediné, co ho s nadpřirozenem spojuje. Jeho pošklebky nad většinou objednaných specialit, které ochutnává při první návštěvě v restauraci, kterou má postavit na nohy, jsou stejně oprávněné jako přímé kritiky týkající se mizerného managementu. Baví mě jeho vkus - kombinace jednoduchosti, praktičnosti, účelnosti vycházející z obyčejného dojmu smrtelníka - vždy se jí lépe tam, kde nás místo obsahu talíře nerozptylují rozličné reklamní nabídky, křiklavé poutače na stěnách či v oknech, v nejhorším případě kýčovité rádoby doplňky. Stylizace prostoru musí hrát s jídelním lístkem do posledního puntíku tak, aby v každém návštěvníkovi vyvolaly ten nejlepší dojem, který si po zkonzumování krmě a zaplacení účtu jen potvrdí.
Viděla jsem pár posledních dílů, kde v kuchyních pracovali výhradně pánové, ženy se objevovaly buď v rolích majitelek restaurací nebo servírek; volové létali vzduchem bez ohledu na to, s jakým pohlavím ZP komunikoval. Snad právě to, že nemluví nikterat vybraně, ale přesto dost srozumitelně a jasně, donutí personál neperspektivních hostinců, aby se zamyslel nejen nad svým pracovištěm, ale hlavně nad sebou samotným, má-li vůbec chuť učit se a zdokonalovat, aby nejen Zdeňkovi chutnalo. Díky pár vychytávkám v kuchyni od samotného šéfa a vlastní snaze, poctivosti, důslednosti a píli se z obyčejných tuctových kuchtíků stávají slušní odborníci. Troufám si tvrdit, že je čtyři kruté a přísné dny třeba naučí víc než tříleté studium na učilišti včetně dvouleté nástavby.

Občas se zkouším vžít do role kuchařinky nebo paní provozní, jejíž činnost  je cílem ostrých slovních šípů pana Pohlreicha. Unesla bych kritiku? Znám se a vím, že i přes sebelidštější a sebeopatrnější názor, který záporně hodnotí mou činnost, okamžitě vzplanu a urážím se, případně hrdě bráním to, o čem jsem přesvědčená, že je správné. On by mi asi hodně rychle srazil hřebínek a možná, možná bych si nakonec nechala nadat i do krav - a to jen proto, aby se mi díky němu v práci dařilo lépe než dosud. Zdeňka Pohlreicha zkrátka uznávám a považuji za kapacitu ve svém oboru, za člověka, který velice dobře ví, co - proč - jak dělá. Proto se nedivím, že v závěru i ti největší frajeři s pokorou řeknou: "Ano, šéfe!"



Cukrářova

13. dubna 2010 v 22:01 | renuška |  Přišla Múza
Za jednu sladkou
vydláždil bych chodník
kostkou z hořké čokolády,

za dvě sladké
na keře bych navěsil
sklenky hotové marmelády,

za tři sladké
postavil bych sněhuláka
z našlehaných bílků,

za čtyři sladké
medovník bych poskládal
jako puzzle z dílků,

za pět sladkých
šlehačkou bych ozdobil
dvorečky na dvou kopcích,

za šest sladkých
sněd´bych tě celou.
Mysli si, co chceš, o lakomcích,

za sedm sladkých
v pudinku lovil bych
la/áskonkové oválky,

za osm sladkých
z lásky bych navlékal
karamelové korálky,

za devět sladkých
z kandované kůry
oloupal bych ti pomeranč,

za deset sladkých
dal bych ti jedenáct;
neděkuj - rádo se stalo, není zač.

Účtováno o duši

12. dubna 2010 v 21:04 | renuška |  Jak to vidím ...
Studovala jsem sice zemědělskou školu, ale zaměřenou na ekonomiku a účetnictví. Právě druhý jmenovaný předmět mě moc bavil, zvláště pak proto, že každý výsledek musel končit rovnítkem mezi stranami "Má dáti" a "Dal". Jakýkoliv rozdíl mezi náklady a výnosy byl evidován na konkrétním účtu oznamujícím podle znamínka buď zisk nebo ztrátu, přičemž součty aktiv a pasiv na rozvaze měly v závěrečné uzávěrce totožnou sumu. V pár slovech shrnutá podstata účtařiny, která tímto způsobem funguje v hospodaření od nepaměti až do současnosti. Co bych dala za to, kdyby se stejně přistupovalo i k lidské duši a k nakládání s city?
Je to až směšně jednoduché, když se nad tím člověk zamyslí. Není přece nic snazšího odpovídat na lásku láskou, oplatit pousmáním úsměv přijatý, pohladit a vědět, že se nám ten milý dotek ruky vzápětí vrátí a my budeme vnímat stejné pocity jako protějšek. Ideální představa, kdy jsme si jisti tím, že za naši vzpomínku na blízkou osobu se i my ocitáme v jeho (její) mysli. Výdaje citů rovnaly by se příjmům, srdcová investice do lásky by pro obě strany byla stejně velká, účty zisků a ztrát by měly volné kolonky a pro nevyužití by časem zmizely z účetní osnovy. Nač takové zbytečné položky, když do nich není co zapisovat?
Jak naivní představa absolventky ekonomky! Co je mi platné, že jsem si shodou okolností toto téma vylosovala při maturitě a obhájila ho na suverénní jedničku? Teorii jsem vždy dokázala zvládat lépe než praxi, kde se to různými zádrhely a nečekanými komplikacemi jen hemžilo. Jenže na rozdíl od hmotného investičního majetku, zvířat a zboží jsou láska a emoce s ní spojené těžko změřitelné, nelze je vážit ani počítat na hektary, litry či kila. Artikl hodný nové měrné jednotky, jež dosud nebyla pojmenována, je hodně luxusním vývozním zbožím a jen ti nejopatrnější s ním dokáží nakládat nejlépe. Příručky ani návody neexistují, rady slouží jen k orientaci a předběžnému rozpočtu, který nezaručí vůbec nic.
Když jsme se ve škole s látkou trápili, kantor nám na konkrétním příkladu předvedl, jak celý ten proces souvztažnosti funguje. Tak např.:

  • Lojza řekl Fanynce, že jí dá tři pusy. Fanynka se styděla a řekla, že dá Lojzovi za tři pusy jen jednu. Kdo na tom byl bit? Lojza! Ve výdejích se mu objevilo číslo 3, v příjmech č. 1, tudíž rozdíl 2 pusy znamená nemilou ztrátu, kterou si Lojza dle svého uvážení vybere časem na Fanynce nebo na jiné slečně, která se nebude tak zdráhat.
  • Kdyby Fanka nedělala s líbačkou ciráty, tak mohli mít oba po třech hubáncích a byl by svatý klid.
  • Kdyby Fanka byla holka rázná, lípne Lojzovi pus rovnou pět, přičemž Lojza by se nedal zahanbit a navzájem by si je vraceli až ... do rána ... třeba. Pak už by počty byly náročnější, neb hlavičky stran "Má dáti" a "Dal" rozrostly by se o doteky, orgasmy, poslané smsky a vypité lahve vína, později páry bot, útraty v hospodách a kosmetické přípravky.
  • Příliš humoru, ale v reálu běžný stav.
Daleko, daleko víc se trápím tím, že naše duše, náš soukromý účet není neomezený, má své dno, ke kterému se ti rozdavačnější a nadějeplnější blíží rychleji než ti lehkovážnější (či rezervovanější, rozumější?). Dávají, těší, doufají, milují, cítí, myslí, čekají, píší, líbají, pláčí ... pro lásku. Schůdek po schůdku sestupují níž a níž, aniž by je nadnášela lehkost a radost z darovaného, ale i z přijatého. Čím jsou hlouběji, tím víc jim to samotným ubližuje, tím víc se zaobírají neustálým zmenšováním duševních zásob a obávají se krachu. Exekuce. Žluté pásky, která jim zabrání vystoupat zase zpátky nahoru a pokusit se postupně nastřádat do vlastních spíží alespoň část věnovaných citů. A to vše jen proto, že čistota jejich přání a srdce na dlani nebyly opětovány, nemířily k férovým protějškům, kteří jsou na rozdíl od trpícího a prázdného člověka plni energie nejen své, ale i té, kterou přijali a sprostě odmítli vrátit.
To mi vadí asi nejvíc. Zkrátka; když miluji a dávám tomu, který ... kterému nestojím ani za to, aby mi pomohl přestat se vyčerpávat a na rovinu říct, jak se věci mají. I kdybych měla v závěru vztahu (jakéhokoliv - partnerského i přátelského) skončit se ztrátou, není přece nikde dáno, že se její cifra musí vyšplhat na nevyslovitelnou částku. Když už je předem jasné, že místo dvou duší pracuje naplno jen jedna, pak není většího vysvobození, než účtovat na rovinu. Mínusy se totiž strašně špatně mažou.


Zdálo se mi, zdálo ...

11. dubna 2010 v 10:59 | renuška |  Přišla Múza
... a klidně by to mohlo spadat do více rubrik ...
Tebe jsem ve svém snu už snad ani nečekala, tak jak je možné, že ses mi tam po více jak půl roce zase objevil? Že se tvé mihnutí mým spánkovým filmem nestáhlo jen na dobu nezbytně nutnou, ale že jsi tam se mnou zůstal až do konce? Že jsi byl se mnou na místě, které je mé nejoblíbenější a nejmilejší? Čekala bych tam zdaleka někoho jiného, tebe ne. Už jen proto, že tě znám a vím, že bys o to ve skutečnosti vůbec nestál.
Pořád se mi vybavuje ten překrásný pocit, který se mnou rozléval, když jsme jen tak leželi spolu na válendě, já schoulená do klubíčka, ty jsi ležel blízko proti mě a dovolil jsi mi hladit tě po tváři. Vracel jsi mi svým úsměvem a laskavým pohledem vše, co jsem ti kdysi v bdělém světě bez odezvy nabízela a doufala, že budeš rád. O to víc nechápu, kde ses tak náhle vzal, odkud jsi přiletěl, kdo tě změnil k obrazu mému, jež jsem si v sobě onehdy vytvářela a věřila mu víc než realitě. Ač vše byl jen pouhý sen, i teď, když zavřu oči, tak si přesně vybavím moment, kdy jsme se navzájem dotýkali svými dlaněmi, porovnávali jejich velikost a prsty nechali zapadnout do jamek, které jsme jim záměrně vytvářeli.
Když jsem se ráno vzbudila, mé neviditelné divadlo mě kupodivu neopustilo a zůstalo ve mně schované a připravené mě překvapit pokaždé, když má mysl dostala prostor k odpočinku. Opravdu nechápu, jakou cestičkou ses proklestil tak hluboko do mého podvědomí, když jsem ti - vyrovnaná se vší pravdou, smířená s tvým pohledem na svět - dávno v sobě dala svobodu. Šokoval jsi mě, to přiznávám. Bylo mi báječně a ... zamilovaně? Kdoví?
To místo, kde jsme spolu byli, je natolik vzácné, že by byl hřích vodit si tam někoho, kdo by si tu cennost a hodnotu nebyl ochoten a schopen uvědomit. Obávám se, že ty bys i přes veškerou svou snahu tohle nedokázal, na to tě znám příliš dobře. Tvou návštěvu, ač seberozkošnější, ti odpouštím jen proto, že ses mi zdál. Naboural ses mi do mého nejhlubšího nitra, které jsi nevědomky zranil víc než kdokoliv jiný a zatím jsi stále nedospěl do té míry, abys tu bolest pochopil. Místo tebe tam měl být se mnou někdo jiný. Nezlobím se, ale už mi to nedělej. Prosím.

Sny jsou báječná věc; ať už ty, které si vytváříme v plném vědomí, nebo ty hajánkové. Já zatím pořád nemám v sobě tolik sil, abych je vnímala uvolněně a s nadhledem. Naopak se s nimi dobrovolně sžívám a zlobím se na nevinné lidi, kteří fungují jinak, než já jsem si vysnila. Představy mi někdy dokáží zamlžit oči a rozum, častokrát i srdce a k mé vlastní škodě pak zklamání protrpím jen proto, že neumím žít realitou. Asi bych také měla vyrůst ... a konečně se probudit.

Prsní řízky

10. dubna 2010 v 21:07 | renuška |  Jak to vidím ...
Chtěla jsem psát o jiných věcech, ale vzhledem k předchozímu článku bych ráda tohle mé "vykdákání" směrovala do stejné oblasti, tedy k dámskému hrudníku.
Jednak vám ještě jednou moc děkuju za Vaši ohromnou toleranci, kterou jste projevili návštěvou a především pak shlédnutím mé intimní fotografie a druhak ... mám ráda legraci a jsem pro každou srandu, takže i tohle byla svým způsobem z velké části taková malá exhibicionistická show, kterou bylo nutné brát s nadhledem. Vy jste mě pochopili, snad neodsoudili a dokázali se společně se mnou povznést nad vážnost a jakousi hranici odměřenosti. I za to Vám patří můj dík.
K prsíčkům samotným. Nejraději mám kuřecí, krůtí nijak zvlášť nevyhledávám. A ty moje poklady? S těmi jsem začala mít potíže někdy ve čtvrté třídě, kdy jsme se společně s ostatními spolužáky ve třídě místo tělocviku z kraje školního roku vážili a přeměřovali. Pančitelka nám povolila mít na sobě tílka a kalhotky (chlapci trenýrky); renuška už tehdy nijak zvlášť ráda košilky nenosila a chodila tedy "nahoře bez", což se ukázalo být kamenem úrazu, neb k váze přes celou třídu kráčela s rukama překříženýma v místech, kde se pomalu začínaly objevovat zárodky budoucích šestek. K smíchu všech ostatních, k hanbě jí samotné.
V osmé třídě už jsem za ně byla ráda, a to o to víc, že jsem byla druhá nejvyvinutější slečna ve třídě a pokud se zadařilo a spolužačka, jež byla pro svou brzkou ženskost obdivována pány kluky, stonala, stála jsem na piedestalu zájmu já. Tehdy mi docházelo - nejen díky pubertě - co bude v budoucnosti mou předností (pochopitelně včetně bystrého kuřecího mozečku) a co bude středem zájmu pohledů, jež k mé osobě budou upírat heterosexuální pánové.
Mé proporce nabíraly na objemu v podstatě neustále a na rozdíl od chodidel, jejichž růst se zastavuje kolem patnáctého roku, já jsem si jednou za čas byla nucena přiznat, že má podprsenka už mi nestačí. Bez ohledu na kolísání váhy si prsa stále dělají, co se jim zachce a já sahám stále hlouběji do peněženky, protože na luxusní materiál je potřeba jen a pouze luxusní obal :-D. Ba ne, vůbec to není tak jednoduché, naopak, čím víc, tím hůř se shání.
Ale přesto mě nezklamaly. Svou nejdůležitější funkci, své životní poslání splnily na dvěstě procent. Ondru i Honzíka krmily poctivých osm měsíců a nebýt matky satorie, která odmítla užívat antikoncepční tablety - tehdy jediné dostupné, které bylo možné během kojení brát a po kterých se nehorázně přibíralo, měla bych kluky přiložené i přes rok. A právě tehdy se mi má ňadra zdála nejkrásnější - nalitá mlékem a pevná, relativně samodržící, což se nikdy předtím ani potom neopakovalo. Gravitace je někdy děsná svině a v mém případě si se mnou zahrává už od prvopočátků; ze svých nároků nesleví a trvá si na svém: "Všechno k zemi!"
Možná vás napadne otázka, zda jsem neuvažovala o plastice. Ano, tato myšlenka se mi již několikrát vybavila, ale ... úměrnost mého těla je vyvážená a tímto zásahem bych o ni přišla. Prsa jsou víceméně mou dominantou, jsou součástí mě samotné a dokud budu zdravá, nechám vše při starém. A při spadlém :-D.

Tímto bych uzavřela hovory "Há" o kozenkách a od příště už se opět budu věnovat nějakým duchaplnějším tématům. Například ........ kačenkám :-D :-D :-D. Lovu zdar!

renuščiny mezírky podruhé

8. dubna 2010 v 19:38 | renuška |  Snímánky
Speciálně pro Slávka jsem se rozhodla zajít za hranice dvaadvacáté hodiny a ukázat více, než je běžně k vidění. Není nic jednoduchého do malých dlaní naaranžovat poněkud přerostlé vnady tak, aby vznikl známý sexy žlábek. Toto je maximum, co jsem mohla se svými "dary" vytvořit (i tak se o nějakém erotičnu  dá sotva uvažovat).
hruď
PS: Všem, kteří přežili tento vizuální šok, gratuluji. Těm, kteří jsou zhnuseni, se upřímně omlouvám, vícekrát se takto veřejně producírovat nemíním. A najdou-li se mezi vámi tací, jež má lepost zasáhne hluboko do srdce, pak nezbyde než připomenout, že všeho moc škodí :-D.

Graff I Ty

7. dubna 2010 v 13:19 | renuška |  Přišla Múza
Asi hodně zvláštní, složitá a možná příliš překombinovaná, ale ... tak to prostě cítím.

Na holou zeď
z rozumem slepených
tvárnic emocí
den po dni podle kalendária
stříkáš sprejem
sloupce citů,
zfetovaný jak po dávce opia.

Pak zpětně
průběžnou kolísavost osy
a odchylky od průměru
svádíš
na obsah plechovky
se štítkem:
"Srdce,
co dostalo mě do průseru."

renuščiny mezírky

6. dubna 2010 v 12:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Zuby mám u sebe a prsa, bohužel, také, takže o těchto mezerách nemůže být ani řeč; mám na mysli značné mezírky filmové, resp. hláškové.
Už od mala jsem měla vůči drahé sestřičce jakýsi handicap, protože ona na rozdíl od mé maličkosti neměla problém pamatovat si slovo od slova rozlišné úseky z filmů i "elpé platní". Vzpomínám si, že při pravidelných návštěvách u prarodičů odříkávala odposlouchané rozhovory mezi Spejblem, Hurvínkem a Máničkou, které jsme si pouštěly doma na gramofonu. Já si musela vystačit s improvizací, která málokdy sklidila takové ovace jako Janinčin přednes. (To ovšem neznamená, že bych neměla pamatováka - s domácími úkoly typu: "... naučte se báseň na straně 296 ... / ... do zpěvníku přepište a natrénujte tu a tu písničku ...", jsem si dokázala poradit dobře.)
Jak šel čas, měnily se i technologie a desky byly nahrazeny kazetami, ze kterých na nás mluvili mnozí známí i neznámí hrdinové, přičemž ústy otvíral jen jeden imitátor - Zdeněk Izer. Tuším, že úspěšná série hlášek byla shrnuta pod název "Policejní akademie", ale jistá si tím nejsem. Matně si vybavuji, že díky neustálému opakování se mi pár kratičkých vět tehdy zažralo pod kůru mozkovou a mohla jsem tedy vtipkovat a vlastně i chápat ostatní, kteří je během dialogu použili.
Horší je to dnes - pohybuji se asi ve špatném prostředí, protože se na mě neznalost převážně české kinematografie, jejíž některé produkty se bez ohledu na dobu vzniku staly šlágrem a pořádnou náloží vtipných hlášek, projevuje čím dál tím víc. Sestra se švagrem jsou velkými příznivci filmové klasiky stejně jako má nejlepší přítelkyně Katka s manželem. Tam bych své mezírky ještě ustála. Když se na mě ovšem svalí ten nejtěžší kalibr, kterým jsou kolegové v práci, to už nezvládám. Jen zdrceně přiznávám, že prostě nevím a upozorňuji, aby mě příště předem informovali, budou-li se pohybovat v oblastech, které jsou pro mě tabu, případně aby konkrétně uvedli původ později vyřčených "opsaných" slov.
"Samotáře" jsem viděla jednou, "Na samotě u lesa" v hodně řídkých útržcích převážně z upoutávek, "Slavnosti sněženek" mám za sebou pár měsíců,  "Saturnina" vůbec. Okouzlit jsem schopná jen troškou :-)  ze "Slunce, sena ..." a "S tebou mě baví svět". Nechoďte na mě s "Pelíšky", které jsem - pravda - shlédla asi třikrát, ale rozhodně to ve mě nezanechalo víc než, že pan Kodet hlásal cosi typu: "Dávám bolševikovi rok, maximálně dva!" A ani tady si nejsem vůbec jistá, zda má citace není bezchybná. Jsem ještě schopná zpětně si uvědomit strohý obsah filmového díla i dojem, který na mně zanechal, ale jít do boje s nazpamět naučenými útržky ze scénářů ... Kdepak!
Bohužel se obávám, že tento svůj nedostatek, tuto renuščinu mezírku na rozdíl od rovnátek nebo kvalitní podprsenky sotva vyplním. Takže pokud náhodou nebudu adekvátně reagovat na některý z vašich vtipů, ostatním zcela známý a povědomý z pláten kin a televizních obrazovek, omluvte mě. I renuška má své nedostatky a tzv. NEZNALOST HLÁŠEK je jedním z nich.

Vodoléčba

4. dubna 2010 v 21:32 | renuška |  Snímánky
Už podruhé jsem letos využila možnosti nechat své myšlenky plynout po hladině rybníku Bubňáku, který se nachází v místech, ke kterým mě pojí mnohem více než vzpomínky z dětství. Čím dál víc se na onen prostor upínám a vážím si toho, že se tam mám stále proč vracet.
Když jsem tam byla v lednu, všude ležel sníh a sluníčko ještě stále nemělo tu správnou sílu, aby nad bílou pokrývkou zvítězilo. Na účinky terapie měla ale tenkrát má vycházka stejně pozitivní vliv jako dnes. Veškeré úvahy, představy, sny, propojení s realitou, se skutečností, potřeba spoustu věcí pochopit nebo touha mnohé hodit za hlavu ... to vše se míchalo s čerstvostí silného jarního vzduchu a já se usmívala do světa kolem sebe s vděčností, že mám kam jít sama, ale v sobě si mohu přivést kohokoliv.
Z půlhodinové vodoléčby jsem si mimo jakési duševní očisty odnesla i několik málo obrázků, kterým stále chybí intenzivnější barevnost; převládá spíše taková pozimní zašpiněnost, než se vše probudí do ostrých tónů a jasných sytých odstínů. I tak mám ale ze svých dnešních úlovků radost.
Bub
Bub
Bub
Bub
Při pochůzce jsem objevila starodávné dřevěné brýle s popraskanými skly ...
Bub
... i zvláštní úkaz na kmeni, který mě poněkud vyvedl z formy. Vždycky jsem myslela, že se stromy rozmnožují semínky, ale tenhle exhibicionista na mě zcela suverénně špulil pohlavní orgán a vůbec se při tom nestyděl.

Bub
Po schodoch, po schodoch poznávám ... břehy... něhy ...
Bub
I barvičky se nakonec konaly - sice jen opatrně a zřídka, ale - mám-li být důsledná - "Malé ryby taky ryby."