31. března 2010 v 18:45 | renuška
|
Až na výjimky se snažím svým synům ke každým narozeninám upéct dort - netroufla jsem si snad jen třikrát - tipuji. Letos jsem vzhledem k náporu zkusila být na sebe méně náročná i za cenu, že oslavenec - Ondrášek - nebude jásat nad patvary připomínajícími dinosaura, jak si původně přál. Vzhled cukrářského výtvoru jsem si v hlavě vyjasnila hned a se snahou dovést představu k realitě jsem den předem připravila pouze ozdůbky z čokoládové polevy s tím, že lépe je předkládat dort čerstvý, nikoliv odstátý.
První - světlý - piškotový korpus jsem pekla dlouho předlouho, protože jsem si ze zcela praktických důvodů dala nad i pod formu s tekutou hmotou ještě plechy se slanými čtverečky z listového těsta, které se mi z části připálily a z části nedopekly. Přibližně v tu dobu jsem začala nabírat na obrátkách, co se užívání peprných slov týče. Vzduchem létaly prostitutky, výkaly, pozadí, mentálně postižení lidé a vše dohromady snášelo se zpátky na zem zasahující uši mé i manželovy (a bohužel i uši dětské, auvajs, auvajs). Nakonec jsem vztekle nepovedené plechy z trouby odstranila a piškot nějakým zázrakem dozrál do své požadované podoby a tuhosti.
V tuto kritickou dobu se zbytek rodiny rozhodl opustit byt a jít ven připravovat potřebné propriety k slávě a já v relativně lepším rozpoložení začala chystat druhý korpus - kočkoládový. I ten nebyl ke mně shovívavý a ačkoliv byl v troubě sám, rozhodl se stávkovat způsobem, že mi vypoukl a v nejvyšším místě se odmítal upéct, přičemž kraje už odstupovaly od formy. Zničila jsem dvě testovací špejle, než jsem konečně při konrole vytáhla suché dřívko a hnědý paskvil dala chladit. Hrb jsem seřízla do pomyslné roviny, oba piškoty vodorovně rozřízla tak, abych měla v závěru k dispozici čtyři placky k prostřídání - tmavá/světlá.

Na řadě byl krém - máslo nabylo pokojové teploty, pudink z litru mléka vychladl, nutela zůstala nesežraná a já se mohla pustit do premiéry výroby doporučeného slepovadla i zdobidla zároveň. Před posledním přidáním pudinkového základu jsem si libovala, jak je máslový krém báječně tuhý a jak s ním dort odekoruji. Kdybych byla bývala do mísy přidala už jen nugetu, možná by vše dopadlo tak, jak jsem si původně představovala. Na svou intuici jsem ale nedala a s hrůzou jsem sledovala, jak se tvárný krém mění ve zdrclé cosi, co sice chutnalo báječně, ale chtít po tom, aby to neteklo ...
Rezignovala jsem a doufala v divy možné i nemožné, aby mé další improvizační kroky byly v závěru alespoň trošku úspěšné. Řídkým krémem jsem slepila jednotlivé vrstvy piškotu, celý povrch oplácala a uhladila, propíchala z vrchu třemi dalšími špejlemi, aby se mi polotovar po kluzkém nátěru nerozjel a dala ho chladit do lednice. Zbývala mi necelá hodina, než přijdou první hosté. Až na tchýni, ta chtěla můj produkt vidět jako první a odmítala odejít i přes upozornění, že zdaleka nemám hotovo. Asistovala a radila mi během zdobení připravenými čokoládovými vějířky a já děkovala pánubohu, že se mi podařilo zachovat chladnou mysl i klidnou ruku a vše jsem si dělala po svém. Ještě posypat tmavým drobením - kdyby mi tak necukala talířem, místa dopadu čokoládové rýže by byla přesnější. Na závěr svíčka s devítkou a s hotovým dortem šup zpátky do lednice a do chladu (ztuhni, prosím, prosím, prosím, ztuhni, než příjdou ...)
A jak to dopadlo? Ondrášek byl nadšený, protože prý lepší dort ode mě ještě nejedl. Mrzelo ho, že nemohl sfouknout svíčku, ale protože jsme hodovali venku a vichr byl kolikrát rychlejší než naše ruce, nejspíš by předběhl i jeho dětský "fuk". Tchýně a tchán si jako jediní přidali ještě jednu porci cukroví a já jsem se veřejně omluvila manželovi za své dopolední chování. Když bylo po všem, s chutí jsem okusila výsledek své nepříliš úspěšné práce a povím vám jediné: nebyl marný :-D. Potěšena touto příznivou skutečností rozhodla jsem se, že příště ... příště jdu do dinosaura!
Hrby si mohla zachovat.
Dort ve tvaru velblouda je teď in.