8. března 2010 v 11:25 | renuška
|
Už dlouho jsem nepsala o
snech, ale to neznamená, že bych snít přestala. Snila jsem a sním stále, dokola, pokaždé ovlivněna chodem skutečných událostí, které se mi nechtíc do mých představ promítají a mění je. Naivní naděje, krásné pocity, rozkoš a slunečné počasí, tím vším byl můj poslední, hodně intenzivní sen naplněn až po okraj a já si ho přála vychutnávat plnými doušky. Kdo by se bránil přijímat takové líbezné milosti? Snad každému je příjemnější ocitat se v hezkém prostředí místo bloudění v černočerné tmě, odkud není vidět na krok, natož pak na cestu, jak se z omámení dostat ven.
Můj báječný sen mě přicházel navštěvovat v jakoukoliv denní či noční hodinu, těšil mě a v podstatě splňoval to, co jsem od něj očekávala. Já mu jeho štědrost oplácela svou radostí a vlídným přijetím a i přes chvíle, kdy se mi času na něj nedostávalo, tajně jsem k němu utíkala alespoň na kratičkou dobu, okamžik, mikrospánkový moment.
Poslední dobou jsem se ale párkrát přistihla, že i přes veškerou snahu se mi nedaří správně snít. Mé myšlenky jakousi skulinkou dokázaly všechno krásné zasypat popelem, zamlžit štiplavým dýmem a nedostupnost něhy se ztrácela ještě víc, než v dobách lehkosti. Možná, že viníkem nočních můr nejsem jen já, ale i onen sen, který se proti mé vůli začal bránit a chtěl se mi přestat zdát. Rozhodl se (a já vždycky věřila, že sny, nehmotné, schované v našich duších, nemohou rozhodovat samy o sobě, komu a jak se budou zdát - OMYL!) třeba sám, že se mi zoškliví. Neumí mluvit, neumí číst, ale umí nenápadně naznačovat a já jsem z toho všeho vytušila, že už ho asi nebavím. Že nerad zůstává dlouhodobě na jednom místě a že raději cestuje v éteru a sám si určí, "na koho to slovo padne".
Je mi to líto. Když jsem se poprvé vážně rozhodovala - ovlivnění jím samotným bylo velmi silné - jak dál, bylo mi těžko, ale tu svobodu jsem mu v podstatě navrhla a dala, protože jsem možná podvědomě tušila, že žádný sen není nekonečný a že ono "V nejlepším se má přestat!" má něco do sebe. Naše vazby byly ale příliš úzce propletené a vrátili jsme se k sobě, on do mého srdce a já do jeho cesty. S nastavenými pravidly a hranicemi se zdálo být vše jasnější, klidnější, ale ty útěky do krásna byly přesto pokaždé nádherné.
Nejsem však otrokář a velmi dobře cítím, že má radost a láska ke snu je podstatně větší než jeho nadšení, se kterým se mi zdá. Už nepřichází s úsměvem a jakousi neviditelnou jiskrou, už tolik nehřeje. Spíš si jen tak sedne hned za pomyslnými dveřmi, aby mohl co nejkratší cestou opustit mé myšlenky a pobyde jen krátce. Dříve vstoupil do mě a energicky se šťastným výrazem (sny bývají často šťastné) došel až k srdci, kde se mu líbilo nejvíc. Teď už k němu netrefí a já se svou hrdostí odmítám tu kratičkou trasu značkovat šipkami.
Je mi to líto. Opakuji se a vím, že bych to mohla napsat tisíckrát za sebou, ačkoliv by to nic nezměnilo. Slušností by bylo poděkovat za jeho návštěvy a zkusit si najít něco, co by tu prázdnotu po něm zaplnilo, ale teď nemám sil. Teď musím potichu trpět a sténat, utápět se v žalu, protože jsem přišla o jedno z největších soukromých bohatství.
Je mi to líto ...
Renuško,ač jsem už starší,tak ti přes to moc dobře rozumím.Co dodat?Se sny to tak prostě bývá.Dnes se na své sny už dívám s úsměvem.Hezký den