Jak básníci přicházejí o sny ...

8. března 2010 v 11:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Už dlouho jsem nepsala o snech, ale to neznamená, že bych snít přestala. Snila jsem a sním stále, dokola, pokaždé ovlivněna chodem skutečných událostí, které se mi nechtíc do mých představ promítají a mění je. Naivní naděje, krásné pocity, rozkoš a slunečné počasí, tím vším byl můj poslední, hodně intenzivní sen naplněn až po okraj a já si ho přála vychutnávat plnými doušky. Kdo by se bránil přijímat takové líbezné milosti? Snad každému je příjemnější ocitat se v hezkém prostředí místo bloudění v černočerné tmě, odkud není vidět na krok, natož pak na cestu, jak se z omámení dostat ven.
Můj báječný sen mě přicházel navštěvovat v jakoukoliv denní či noční hodinu, těšil mě a v podstatě splňoval to, co jsem od něj očekávala. Já mu jeho štědrost oplácela svou radostí a vlídným přijetím a i přes chvíle, kdy se mi času na něj nedostávalo, tajně jsem k němu utíkala alespoň na kratičkou dobu, okamžik, mikrospánkový moment.
Poslední dobou jsem se ale párkrát přistihla, že i přes veškerou snahu se mi nedaří správně snít. Mé myšlenky jakousi skulinkou dokázaly všechno krásné zasypat popelem, zamlžit štiplavým dýmem a nedostupnost něhy se ztrácela ještě víc, než v dobách lehkosti. Možná, že viníkem nočních můr nejsem jen já, ale i onen sen, který se proti mé vůli začal bránit a chtěl se mi přestat zdát. Rozhodl se (a já vždycky věřila, že sny, nehmotné, schované v našich duších, nemohou rozhodovat samy o sobě, komu a jak se budou zdát - OMYL!) třeba sám, že se mi zoškliví. Neumí mluvit, neumí číst, ale umí nenápadně naznačovat a já jsem z toho všeho vytušila, že už ho asi nebavím. Že nerad zůstává dlouhodobě na jednom místě a že raději cestuje v éteru a sám si určí, "na koho to slovo padne".
Je mi to líto. Když jsem se poprvé vážně rozhodovala - ovlivnění jím samotným bylo velmi silné - jak dál, bylo mi těžko, ale tu svobodu jsem mu v podstatě navrhla a dala, protože jsem možná podvědomě tušila, že žádný sen není nekonečný a že ono "V nejlepším se má přestat!" má něco do sebe. Naše vazby byly ale příliš úzce propletené a vrátili jsme se k sobě, on do mého srdce a já do jeho cesty. S nastavenými pravidly a hranicemi se zdálo být vše jasnější, klidnější, ale ty útěky do krásna byly přesto pokaždé nádherné.
Nejsem však otrokář a velmi dobře cítím, že má radost a láska ke snu je podstatně větší než jeho nadšení, se kterým se mi zdá. Už nepřichází s úsměvem a jakousi neviditelnou jiskrou, už tolik nehřeje. Spíš si jen tak sedne hned za pomyslnými dveřmi, aby mohl co nejkratší cestou opustit mé myšlenky a pobyde jen krátce. Dříve vstoupil do mě a energicky se šťastným výrazem (sny bývají často šťastné) došel až k srdci, kde se mu líbilo nejvíc. Teď už k němu netrefí a já se svou hrdostí odmítám tu kratičkou trasu značkovat šipkami.
Je mi to líto. Opakuji se a vím, že bych to mohla napsat tisíckrát za sebou, ačkoliv by to nic nezměnilo. Slušností by bylo poděkovat za jeho návštěvy a zkusit si najít něco, co by tu prázdnotu po něm zaplnilo, ale teď nemám sil. Teď musím potichu trpět a sténat, utápět se v žalu, protože jsem přišla o jedno z největších soukromých bohatství.

Je mi to líto ...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 8. března 2010 v 11:56 | Reagovat

Renuško,ač jsem už starší,tak ti přes to moc dobře rozumím.Co dodat?Se sny to tak prostě bývá.Dnes se na své sny už dívám s úsměvem.Hezký den  :-)

2 Radka Radka | Web | 8. března 2010 v 13:04 | Reagovat

Poslední dobou si zakazuju snít. Alespoň takové ty denní sny, protože noční neovlivním. Nechci snít, protože sny se neplní. Sny vzbuzují naděje, a když naděje uhasíná, tak to bolí... Jsem už asi zahořklá:(

3 poetiza poetiza | Web | 8. března 2010 v 13:05 | Reagovat

Básníci prý o sny nepřicházejí!

4 renuška renuška | 8. března 2010 v 13:43 | Reagovat

[3]: Pak přestanu básnit ...
[2]: Radu, o zahořklosti nemluv, já bych to spíš nazvala bolavým zklamáním ... Sny se plní, dokonce někdy překrásně, jen kdyby tam nebylo tolik "ALE".

5 vera01→ tvé SB♥♥♥ vera01→ tvé SB♥♥♥ | Web | 8. března 2010 v 14:40 | Reagovat

já si nezakazuju snít, protože mívám docela pěkné sny. občas se mi zdá něco kdy se probudím a tečou mi slzy ale takové sny se snažím zaplašit a naivně si namlouvám, že se plní jen ty hezké:)

6 mojda mojda | Web | 8. března 2010 v 15:54 | Reagovat

Možná je vše docela jinak ,protože pořád cítíš tu krásu do které jsi se ponořila.Sny jsou tím nekrásnějším prožitkem co nám nikdo nemůže vzít.Ve svých snech budeš vždy štastná a proto se ti promítnou do života :-)

7 Radka Radka | Web | 8. března 2010 v 21:09 | Reagovat

[4]: Moje sny mi přinesly jen zklamání. A každé další upnutí se k maličkosti bolelo víc a víc. A už se odmítám dál týrat... Už na to prostě nemám a vzdávám se. Tak. Zákaz snění. For the rest of my life.:-)

8 dobrotka007 dobrotka007 | Web | 9. března 2010 v 12:05 | Reagovat

Milujem snenie... tak strasne krasne sa da uciet od reality, na miesto, kde som stastna...

9 Peťka;) Peťka;) | Web | 9. března 2010 v 18:36 | Reagovat

vidím v tom hodně velký díl z tvé reality, ale pořádně nejsem schopná ho stoprocentně správě zařadit do událostí, o kterých od tebe vím...takže z toho na mě teď dýchá jen pocit beznaděje, strachu, lítosti, smutku a kdoví čeho ještě dalšího... vím, že tohle moc nepomáhá, ale - bude líp...a... je mi to líto...

10 Lenka Lenka | Web | 13. března 2010 v 20:10 | Reagovat

Sny jsou krásné, ale když se příliš prolínají s realitou, tak je o to víc prožíváme... a o to víc je nám to asi i líto... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama