10. března 2010 v 17:39 | renuška
|
"Co sis nadrobil, to si sníš!"
"Máš, co sis nadrobil!"
Když čerstvě uklidím, bývám na sebemenší nově nalezené smítko, na titěrný drobeček z odpolední svačiny náramně alergická, háklivá a s pomyslnou lupou u oka hledám viníka, který se rozhodl mou práci takto znesvětit. V případě nalezení se rázem objevuje oheň na střeše a následně lze v přímém přenosu sledovat "Mnoho povyku pro nic". Většinou ale skutečnost je taková, že nikdo za nic nemůže, chuchvalce i drobty se objevují samy od sebe a já po jednom dni rezignuji a upadám do stavu absolutní ignorace a podoby tvora vyzývajícího mouchy ke konzumaci.
Daleko vítanější a krásnější bývají drobečky emotivní, kterých se někdy za celý den nastřádá pěkná kupička, jindy je lze zase seskupit na jedno místo a přitom je spočítat, jak jich je málo. Ideální je si takové "smetí" dopřávat postupně, ale to bychom těmto dávkám museli šéfovat, což je nemožné, neboť ve většině případů nám malé radosti dělají druzí a svým dílem přispívají k naší dobré náladě. Čím více příjemných chvilek, úsměvných příhod a šťastných shledání, tím větší hromádka drobečků. A naopak.
Byly doby, kdy jsem se pohybovala mezi drobečkovými kopcemi, horami, nikde žádná nížina. A najednou jako bych se probudila v jiném místě, na rovině, kde klopýtnu maximálně o mizernou krtečinu, na které má zásluhu hlavně rodina a pár skvělých a opravdových přátel. Sem tam se mi podaří zahlédnout a smést na kupičku ještě pár drobků od Jarouše - i on je jeden z mých velkých životabudičů. Ale jinak žádný zázrak. Bohužel jsem si své cestování v drobečcích nevybrala sama, jak se objevily, tak zase mizely ... samy od sebe.
Možná, že jsem jen příliš náročná a přehlížím smetí, které kolem mě leží pohozené a je tak maličké, že mě ani nenapadne ho v těch místech hledat. Možná, že jsem ty horské túry přeháněla a zvykla si na určitou dávku náročného výšlapu, který mě - pravda - uspokojoval, ale zároveň příliš přesycoval a rozmazloval. Možná, že se výhledově zase nějakého výletu mezi hromady drobečků dočkám, za což bych byla nesmírně vděčná. Nevím si ale rady, jak to zařídit. Nečinně čekat se mi nechce.
A protože vím, jak hezky se v hrbolatých krajích žije, zkouším dělat nepořádek ostatním, aby jim najednou nebylo tak prázdno jako teď často bývá mně.
"Vzkaz pro drobila"
Až budeš ukusovat z chleba se salámem
nebo třeba ze žloutkového věnečku,
nech pár soust, pár malých smítek
odpadnout od úst někde v mé blízkosti.
Zašeptej pár sladkých slůvek,
zamrkej nenápadnou morseovkou
a z drobečků vystav pyramidu.
A já Ti za to zaneřádím celý život.
Ať jsi kdo jsi.
S láskou R.
ten vzkaz na závěr asi hovoří za vše
Třeba jednou někdo nechá cestičku z drobečků a my se po ní vydáme a na konci bude to, co si každý z nás přeje z celého srdce - to bych nám všem přála já 