Dez-orientovaná

1. března 2010 v 20:32 | renuška |  Přišla Múza
Příběh čtvrtý
Věkem se blížím k důchodu, pracuji mezi mladými lidmi, mám postiženého manžela a jsem ... lesba. Klasická čtyřprocentní lesba, co si svou orientaci odmítala připustit docela dlouho a i přes jakési nepochopitelné zamilování do opačného pohlaví hledala stále tu pravou lásku. Teprve po smrti rodičů (snad jakýsi neviditelný mantinel bránící mi otevřít se realitě a mému přirozenému "já") jsem pochopila, že muži mé srdce ani duši nikdy nezaplní tak, jako ona. Ta.
Nečekám na zázraky už od svých osmnácti, kdy jsem při autohavárii díky mikrospánku řidiče autobusu přišla v šestém měsíci těhotenství o své nenarozené dítě. Sama jsem tenkrát měla co dělat, abych potvoře s kosou utekla a Ivan - manžel - se vykoupil tím, že obětoval svoje nohy. Od té doby je na invalidce, ale naštěstí je poměrně samostatný a díky bezbariérovému bytu, který jsem vyběhala po úřadech, jsou jeho jízdy vozíkem po bytě relativně snadnou záležitostí. Po nehodě jsem dostala od gynekologa zákaz otěhotnět nejméně po dobu půl roku, abych se dostala zpátky do formy, ale já ani Ivan už jsme se o žádné další miminko pokoušet nechtěli. Ty první roky péče o nemohoucího člověka byly natolik šílené, že bych to prostě nezvládla. Kromě těchto viditelných problémů jsem se prala i se svou orientací a veškerá energie ze mě utíkala pryč závratnou rychlostí.
Kdyby se mě kdokoliv zeptal, jak jsem těch dalších bezmála čtyřicet let žila, těžko by se mi odpovídalo. Volné dny včetně dovolených jsem trávila s Ivanem doma, později jsem se snažila zkontaktovat s rodinami podobných osudů, abychom oba poznali, že v tom nejsme sami. Tam jsme se také seznámili s Věrou a Alešem, kteří měli vozíčkáře syna, navíc autistu. Oni nám byli neuvěřitelnou oporou a dodnes jsme jim neskonale vděční za jejich laskavá slova pochopení a za empatii, s jakou i přes vlastní trápení sdíleli naše problémy. Bydlí od nás hodně daleko, přes půl republiky, takže naše kontakty jsou víceméně zúžené na telefonování a v dnešní moderní době využíváme i ICQ a maily. Ivan je hodně šikovný chlap, přes techniku obzvlášť, takže pro něj nebyl problém nainstalovat do počítače služby, díky kterým jsme s našimi přáteli ve styku. Ob rok se navíc scházíme, jednou vyrazíme my za nimi, podruhé oni k nám. Ale bez Tadeáše - toho nechávají na týden ve specializovaném pečovatelském domě. Mají ještě Magdu, mladší dceru, která už má každým dnem rodit. Však se těším, až se Věrka ozve.
Vlastně právě Věra je jediná, kdo ví, jak to se mnou je. Už několikrát mi říkala, ať prostě Ivanovi řeknu, jak se věci mají, že by pochopil, kdybych si někoho našla. Ale já to neumím, nedokážu to. Svého muže mám ráda tou nejupřímnější láskou, která ač nedosáhla nikdy té síly, jaké by ve správném vztahu měla, je opravdová a čistá. Přiznávám, že jsem i přes nedostatek času zkoušela jakési seznamky, ale většinou mě čekalo jen samé zklamání a dalo by se říct, že jsem už rezignovala. Než jsem poznala ji ...
... přišla k nám pracovat až po porodu, fajn děvče žijící v mizerném vztahu, který jí kromě dcery nedal vůbec nic. Toho jejího Martina bych - s prominutím - pověsila za koule do průvanu, protože mít vedle sebe takovou ženskou, jakou Andrejka bezesporu je, to je dar. A on? On se tahá s Karolínou z vedlejší kanceláře!!! Hajzl! Nikdo to neví, ani Denisa ne a to je přitom Karolínina největší kamarádka. Sama jsem to zjistila úplnou náhodou, když jsem onehdy musela pozdě odpoledne zajet do lékárny pro Ivanovy tišící tablety proti bolestem - občas je potřebuje, ale naštěstí jen zřídkakdy. Blázni, co si myslí, že je nikdo nemůže vidět. Přes celé náměstí nikde nikdo, jen oni dva s otevřenou náručí si jdou vstříc a u kašny ji div neojel. Já se omlouvám, že jsem tak vulgární, ale Martin mě opravdu sere.
Minulý týden měla Andrea na tři dny od něj klid, zůstala s malou Barunkou sama a pozvala mě na noc k nim. Ivan byl na mobilu, kdyby něco, ozval by se, není malý kluk. Přiznávám se, že jsem se obávala společného nocování, protože proti Andrejčině citu vůči mě, který by se dal přirovnat k lásce dcery k matce, je můj přístup k ní přeci jen nepatrně jiný. Tedy, o mnoho odlišnější. Miluji ji. Její hebké dlouhé vlasy, které si během dne mimoděk projíždí, když se u ní zastaví Adam nebo Tomáš. Její zvonivý smích, kterým zdobí naši společnou kancelář a rozsvítí s ním i zamračené nebe. Její měkké ruce, kterými mi cuchá vlasy, když je mám zvlhlé od deště - na parádu si moc nepotrpím. Zato ona ano. Abych jí udělala radost, svolila jsem s návštěvou kosmetičky - popvé v životě!, abych si společně s Ajkou nechala udělat permanentní make-up obočí. Obávala jsem se toho neznámého zákroku, ale zpětně musím uznat, že to má něco do sebe. I Ivan si všiml! Stejně tak si všiml mých šťastných očí po návratu od mé tajné lásky. Donesla jsem mu od ní misku s těstovinovým salátem a celý den jsem po bytě chodila jako omámená. Ta bublina zase splaskne, jinak to ani nejde. Jsem dost stará na to, abych věděla, kde je mé místo a kam patří ona. Nebudu jí narušovat její soukromí, její rozbolavělé srdce je i bez mého přiznání hodně citlivé a já mohu být ráda, že si spolu tak dobře rozumíme a můžeme se kdykoliv navzájem svěřit s jakýmkoliv trápením.

Každá má rada, kterou jí dám, končí větou, kterou díky ní dnes a denně prožívám: "Holka, tobě stačí ke štěstí jen strašně málo. Ty potřebuješ prostě bejt permanentně zamilovaná." Možná, že jí jednou povím, jak to se mnou doopravdy je; zatím si v sobě tu tajnou zamilovanost budu hýčkat jako ten nejvzácnější poklad jménem Andrea.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Werri Werri | Web | 1. března 2010 v 20:58 | Reagovat

Reni krásně jsem si početla. Nádherné, citlivé a oduševnělé. :-)

2 mojda mojda | Web | 1. března 2010 v 23:00 | Reagovat

Jsi studnou plnou citu ,lásky a vášně ;-)

3 Lenka Lenka | Web | 2. března 2010 v 6:45 | Reagovat

Reni, a další dva příběhy jsi napsala parádně! Početla jsem si!

4 James003 James003 | 2. března 2010 v 8:35 | Reagovat

Moc hezke *palec*

5 dobrotka007 dobrotka007 | Web | 2. března 2010 v 9:48 | Reagovat

Krasne, Renus, len tak dalej, fakt to je na knihu- zbierku poviedok... inak s tou ikeou, ak ma vybranu nejaku latku, nie je problem, zbehnem a osobne dorucim:-P a do tvojho bydliska a za odmenu by som chcela exkurziu po tvojom bydlisku, co ty na to? moj navrh je duben, datum upresnim. Co ty na to?

6 Vendea Vendea | Web | 2. března 2010 v 11:18 | Reagovat

To je balzámek - krásné příběhy - čte se to samo :-)

7 vera01 vera01 | Web | 2. března 2010 v 15:21 | Reagovat

popravdě nevím co si mám myslet:)) chvílema se mi zdálo že je to o tobě ale uvědomila jsem si že jsi ještě mladá podle toho co říkala Peťka, takže podle toho soudím že to o tobě být nemůže. z čehož vyplývá že je to vymyšlený příběh (to je dedukce že?:))
jestli je to vymyšlené pak klobouk dolů, je to hodně emotivní příběh

8 Peťka;) Peťka;) | Web | 2. března 2010 v 15:22 | Reagovat

safra, tak takový obrat jsem vůbec  nečekala... u téhle postavy jsem se typem jejího charakteru vážně sekla... ale výborně pojatý, vymyšlený i napsaný... ;)

9 Jana Jana | Web | 2. března 2010 v 19:43 | Reagovat

Moc hezky napsané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama