Březen 2010

Jak se peče dort

31. března 2010 v 18:45 | renuška |  Jak to vidím ...
Až na výjimky se snažím svým synům ke každým narozeninám upéct dort - netroufla jsem si snad jen třikrát - tipuji. Letos jsem vzhledem k náporu zkusila být na sebe méně náročná i za cenu, že oslavenec - Ondrášek - nebude jásat nad patvary připomínajícími dinosaura, jak si původně přál. Vzhled cukrářského výtvoru jsem si v hlavě vyjasnila hned a se snahou dovést představu k realitě jsem den předem připravila pouze ozdůbky z čokoládové polevy s tím, že lépe je předkládat dort čerstvý, nikoliv odstátý.
První - světlý - piškotový korpus jsem pekla dlouho předlouho, protože jsem si ze zcela praktických důvodů dala nad i pod formu s tekutou hmotou ještě plechy se slanými čtverečky z listového těsta, které se mi z části připálily a z části nedopekly. Přibližně v tu dobu jsem začala nabírat na obrátkách,  co se užívání peprných slov týče. Vzduchem létaly prostitutky, výkaly, pozadí, mentálně postižení lidé a vše dohromady snášelo se zpátky na zem zasahující uši mé i manželovy (a bohužel i uši dětské, auvajs, auvajs). Nakonec jsem vztekle nepovedené plechy z trouby odstranila a piškot nějakým zázrakem dozrál do své požadované podoby a tuhosti.
V tuto kritickou dobu se zbytek rodiny rozhodl opustit byt a jít ven připravovat potřebné propriety k slávě a já v relativně lepším rozpoložení začala chystat druhý korpus - kočkoládový. I ten nebyl ke mně shovívavý a ačkoliv byl v troubě sám, rozhodl se stávkovat způsobem, že mi vypoukl a v nejvyšším místě se odmítal upéct, přičemž kraje už odstupovaly od formy. Zničila jsem dvě testovací špejle, než jsem konečně při konrole vytáhla suché dřívko a hnědý paskvil dala chladit. Hrb jsem seřízla do pomyslné roviny, oba piškoty vodorovně rozřízla tak, abych měla v závěru k dispozici čtyři placky k prostřídání - tmavá/světlá.
Ondy 9
Na řadě byl krém - máslo nabylo pokojové teploty, pudink z litru mléka vychladl, nutela zůstala nesežraná a já se mohla pustit do premiéry výroby doporučeného slepovadla i zdobidla zároveň. Před posledním přidáním pudinkového základu jsem si libovala, jak je máslový krém báječně tuhý a jak s ním dort odekoruji. Kdybych byla bývala do mísy přidala už jen nugetu, možná by vše dopadlo tak, jak jsem si původně představovala. Na svou intuici jsem ale nedala a s hrůzou jsem sledovala, jak se tvárný krém mění ve zdrclé cosi, co sice chutnalo báječně, ale chtít po tom, aby to neteklo ...
Rezignovala jsem a doufala v divy možné i nemožné, aby mé další improvizační kroky byly v závěru alespoň trošku úspěšné. Řídkým krémem jsem slepila jednotlivé vrstvy piškotu, celý povrch oplácala a uhladila, propíchala z vrchu třemi dalšími špejlemi, aby se mi polotovar po kluzkém nátěru nerozjel a dala ho chladit do lednice. Zbývala mi necelá hodina, než přijdou první hosté. Až na tchýni, ta chtěla můj produkt vidět jako první a odmítala odejít i přes upozornění, že zdaleka nemám hotovo. Asistovala a radila mi během zdobení připravenými čokoládovými vějířky a já děkovala pánubohu, že se mi podařilo zachovat chladnou mysl i klidnou ruku a vše jsem si dělala po svém. Ještě posypat tmavým drobením - kdyby mi tak necukala talířem, místa dopadu čokoládové rýže by byla přesnější. Na závěr svíčka s devítkou a s hotovým dortem šup zpátky do lednice a do chladu (ztuhni, prosím, prosím, prosím, ztuhni, než příjdou ...)
A jak to dopadlo? Ondrášek byl nadšený, protože prý lepší dort ode mě ještě nejedl. Mrzelo ho, že nemohl sfouknout svíčku, ale protože jsme hodovali venku a vichr byl kolikrát rychlejší než naše ruce, nejspíš by předběhl i jeho dětský "fuk". Tchýně a tchán si jako jediní přidali ještě jednu porci cukroví a já jsem se veřejně omluvila manželovi za své dopolední chování. Když bylo po všem, s chutí jsem okusila výsledek své nepříliš úspěšné práce a povím vám jediné: nebyl marný :-D. Potěšena touto příznivou skutečností rozhodla jsem se, že příště ... příště jdu do dinosaura!


Vyměním Alenku za říši divů

29. března 2010 v 15:19 | renuška |  Jak to vidím ...
O víkendu jsem viděla trojrozměrnou Alenku včetně králíka v saku, bláznivého Kloboučníka i pana Houseňáka a dalších bytostí z její říše divů. Nebo snad z králičí nory, do které ve věku vdavekchtivých pannen náhodou spadla? Chvíli malá, chvíli velká trápila se starostmi krásné Bílé královny a její zlé sestry, královny Srdcové. Krotila zloduchy, těšila se s dobroduchy a létající kocour s ostrými zuby se vypařoval stejně jako čas strávený v kině. Najednou byl fuč úplně a já společně s dětmi a manželem dovolila na denním světle přivyknout očím, které byly po dobu 120-ti minut nucené shlížet film skrze dvoje brýle - dioptrické a 3D. Jaká škoda, pomyslela jsem si, že nemám stejně dlouhý nepřirozený frňák jako jedna z dvorních dam Srdcové královny - jistě by mi na něm dvoje obroučky seděly lépe než na mém malém pršáčku.
Alenka se zvláštním způsobem dostala do své říše divů, o které byla téměř celou dobu přesvědčena, že je to jen její sen. Její noční můra, která ji probouzela už od dětství a kdy její slzičky dokázal utišit pouze její tatínek. Byla na omylu, neboť pomocné štípnutí do ruky jí v dospělosti nepomohlo - naopak utvrdilo ji v neblahém tušení, že teorie o snech je pouhým klamem a že podzemní svět a zážitky v ní zůstaly zakořeněné už odmalička, aby se jí v nočních vidinách připomínaly a lákaly ji zpět k sobě. Zpátky tam, kde potřebovaly právě Alenku, v jejichž rukou viděly spásu a záchranu před kvelačností velkohlavé dámy.

Jaké by to bylo být na chvíli Alenkou? Jaké by to bylo žít svůj sen? Bylo by to krásné? Bolestné? Zklamané? Protivné? Nadšené? Abstraktní? Dobrodružné? Vášnivé? Strašidelné? Odpudivé? Lákavé? Vyberte si ze střelnice svoji variantu a ohnutou falešnou vzduchovkou zkuste vypálit do třímilimetrové špejle, jestli se vám podaří ji rozštípnout. Dobrý střelec se pozná podle toho, že se strefí tam, kam míří; horší škrtne o tu vedlejší a ten mizerný? Tomu není pomoci, bum bác, brok letí do Tramtárie.
Já si vybrala - protože jsem nenasytná - chutě dvě: lákavou a nadšenou. Nevím, jak se mi to podařilo, ale jednou ranou jsem zlomila obě dřevěné tyčky - nejspíš jsem s flintou hrála stejnou hru jako s tágem - ať žije kulečník! Stala jsem se Alenkou a ve snech utíkala do své říše divů, kde mi bylo doslova střeleně - lákavě a nadšeně. Jen její podoba se měnila - jednou jsem šla po černých tečkách do nebe a jindy se schovávala za červené hvězdičky a bála se zlých příšeráků. Ze začátků bylo velice náročné orientovat se podle podivných značek, které by v opravdovém světě mohly mít úplně jiný význam, ale i je jsem se postupně naučila číst. A přece mi bylo  báječně a na této skutečnosti se za dobu mých výletů nic nezměnilo. Hvězdičky i puntíky se střídají stejně jako den a noc, období letního slunovratu nahrává spíše té milejší pěšince  a já si s úsměvem cestou skáču panáka.
Jen jednu chybu to mé fantazírování má - nejsem totiž Alenka, nýbrž renuška! Ale to já moc dobře vím :-). Proto se obejdu bez šermujících myší i hrůzostrašného draka "nevímjaksejmenuje". Vystačím si se svým světem snů, se svou říší divů. Už se těším, až se tam zase podívám ... bude to brzy!

Jedna od Václava

28. března 2010 v 21:43 | renuška |  Snímánky
Minulý týden v sobotu jsem spolu s dalšími kulturychtivými lidmi vyrazila do Prahy do Činoherního klubu na představení "Maska a tvář". O obsahu se lze dočíst zde - stejně jako o obsazení - a tuším, že na odkazech původní webové stránky je možno shlédnout i názory diváků. Z mého osobního hlediska se jednalo o velice zajímavou (v určitých pasážích až neuvěřitelně intimní a blízkou) záležitost, kterou mohu jen a jen doporučit.
Cestou k autobusu jsem v pozdních večerních hodinách lovila v kabelce téměř vždy přítomný fotoaparát, protože moment, kdy jsme míjeli svatého Václava, by bylo škoda nezaznamenat. Ovšem s mým přístrojem je možné divy dělat jen zřídkakdy, natož pak během noci. Ani nejlepší program pro úpravu snímánků by asi nic moc nezmohl, tudíž se já i vy budeme muset pro tentokrát spokojit s opravdovým málem.
VN

V opojení

26. března 2010 v 19:08 | renuška |  Přišla Múza
V (opoje)ní

Home, sweet home

26. března 2010 v 18:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak jsem se vrátila ... z Brna. Hocmandaná a hocabrtaná bez přerušení jsem navázala na pracovní proces a po dlouhých dnech strávila neméně dlouhý pátek mezi svými miláčky v práci, kteří mi za těch pár hodin chyběli víc než kdy jindy.
Pro neznalé ráda bych uvedla, že jsem od pondělí do čtvrtka měla za úkol obsluhovat nikoliv anglického krále, nýbrž zákazníky, obchodní partnery i případné další náhodné návštěvníky putující veletrhem se zemědělskou technikou zvanou TechAgro. Z původní sedmistovky piv se vytočilo pětset kousků, zatímco tvrdého alkoholu bylo potřeba více, než jsme původně očekávali. Káva i nealko tekly proudem stejně jako řeči o ekonomice, o nešťastníkovi Topolánkovi a o konečně příchozím jarním počasí, které jsem prožila ukrytá pod střechou pavilonu Bé a neopustila ho do min. šesté večerní. Mohu-li vyzdvihnout něco málo z uplynulých časů, pak je to jistě radost z toho, že jsem pokořila svůj strach z řízení automobilu, opustila své naučené stezky a vydala se dle instrukcí drahého Járy vstříc silnicím, které jsem jaktěživa neviděla, natož abych je sjížděla svou firemní Fabií. Cestu ke kolegovi i zpět zvládla jsem sice v delším čase, než je běžné, ale to mé nadšení z výhry nad sebou samotnou rozhodně nezkazilo.
Dalším kladným bodem bude bezesporu jeden báječně strávený večer s partou mladých mužských spoluvystavujících, který jsme zahájili posezením ve fantastickém prostředí útulné restaurace "Steak house", odkud jsme na radu taxikáře zamířili za tancem, resp. za salsou do podniku zvaného "La Fiesta". Tam ke skrytému smíchu profesionálních tanečníků oddávali jsme se svůdným kreacím žhavého rytmu salsy a zde se také započala dlouhá pouť hromadných objednávek zlatých tequil se skořicí a pomerančem. Půlhodinku pobytu vystřídala pochůzka nočním Brnem a cílem stal se jakýsi noční klub s hudbou zvláštně mixovanou, ale rozhodně přijatelnější, kdy už vůbec nezáleželo na tom, že jsme čtyři muži na jednu ženu. Tequilová smršť a skotačení nás dovedlo až ke druhé hodině ranní, kdy jsme "taxálem" odjížděli do hajan. Báječná noc a kupodivu i celkem pohodové probuzení a prožití dne následujícího a velice náročného co do návštěv různých vítaných i nevítaných.
Pro tazatelky v komentářích ráda bych uvedla na pravou míru, že ne každý zemědělec musí být ohavný buran! Naopak v prostoru výstaviště o rozměrech mnoho na mnoho nacházela se velká spousta pánů, kteří byli opravdu k sežrání. Snad je to má úchylka, ale mé oči ve většině případů směrovaly k postavám starší generace, vrstevníky jsem víceméně ignorovala, ačkoliv ... někteří zajíčkové ... No všude je něco. Stejně tak byli potěšeni i pánové, kterým během celého veletrhu procházely se před zraky dvě lepé mladé slečny oděné jen do sporé sukénky, pomalované od hlavy až k patám různými zemědělskými obrázky. Zkrátka, na své si přišel každý.
Na rovinu ale přiznávám, jak jsem již psala na začátku, že jsem ráda za ta svá sluníčka z práce, na která jsem zvyklá, na jejich způsoby i legraci, na ně samotné. Před nimi mohu být přirozená, žádná škrobenost a hraná dáma, ale obyčejná renuška, jakou znají a snad i mají rádi. Teď si jich zase dosyta dva roky budu užívat, než se (možná) opět vydám za "Nudou v Brně".

PS: Děti můj návrat přijaly s nadšením, Honzíček plakal, ale jen do chvíle, než jsem se chopila kabelky, ve které jsem pro ně měla připraveny slíbené poklady - jaké štěstí, že ve stejném pavilonu byl k dispozici i stáneček s maketami traktorů a jiné techniky! Ondra vyfasoval traktůrek JCB (neb nakladač stejné značky obsluhuje děda V.), Honzík spokojeně přijal starý typ Masseye Fergusona 9240 (hanba, taková stará sra*ka) a na manžela zbyl hudlan. renuška ulehla do domácího lůžka a spala až do časného rána, přičemž ve snech odrážely se jí ještě vzpomínky na dny uplynulé i tváře těch, kteří jí zůstali schovaní v podvědomí.

PSS: Nevím, zda bude v mých silách stihnout vás všechny obejít a pozdravit, ale pokusím se v co nejkratším termínu vše zameškané dohnat. Děkuji za pochopení, vaše r.

Telegram

22. března 2010 v 5:52 | renuška |  Jak to vidím ...
Moji milí,
od pondělí do čtvrtka budu se nacházeti na jiném místě, než je pro mou osobu běžné - právě probíhá veletrh TechAgro v Brně, kde v pavilonu B bude má maličkost obsluhovat zákazníky a ostatní obchodní partnery - tedy obsluhovat rovná se točit pivečko, vařit kávičku, usmívat osm hodin denně i na ty, kteří jsou mi nesympatičtí, radovat se z lichotek od okulepých pánů (kterých - podotýkám pro dámy - je v těchto prostorech více než dost!!!) Nevím, jak přístupný mi bude internet, tudíž se všem předem omlouvám za svou neaktivitu. Pokud to jen trošku půjde, jistě se ozvu.
S pozdravem
renuška
PS: To by mě ten telegram vyšel pěkně draho; a ještě je bez stopek :-D. To jsem celá já, neumím nic říct stručně, jednou větou. Pa.

Třasořitka

19. března 2010 v 21:14 | renuška |  Přišla Múza
Zimním chladem sotva,
když čerstvé slunce do oken
spouští dolů po paprscích vědra teplé
touhy.

Mužské rty jsou příčinou,
prohrály "kámen, nůžky papír",
aniž by předem střihly si a mně se třesou
nohy.

Střípky z kolonády

18. března 2010 v 21:23 | renuška |  Snímánky
Minulý víkend se mně a ještě mé nejlepší přítelkyni Katce splnil další z našich velkých a dlouho vytoužených snů. Celý víkend jsme si užívaly nejrozmanitějších pozorností, laskomin, péčí, chutí, vůní a zážitků, které poskytují lázně Poděbrady. Mimo povinných procedur jsme si předem naordinovaly shlédnutí výstavy nesmírně poutavých a barevně štědrých obrazů chorvatského malíře, pochůzky po obchůdcích, návštěvy luxusních kaváren a restaurací; známá kolonáda byla za ony tři dny pošlapána našimi stopami několikrát denně - nelenošily jsme téměř vůbec. Dokonce jsme kvůli naplánovaným zábalům a cvičení musely vstávat každý den na šestou, abychom zvládly zkombinovat snídani a následný rozpis. Poštěstilo se nám i ohledně 60-ti minutové koupele v hotelovém bazénu, kde jsme byly ubytovány. Připadaly jsme si jako královny; s teplou oříškovou oplatkou míjíc sochu Jiřího z Poděbrad jsme šťastně klopýtaly přes obrubáky a těšily se, co nového nám další hodiny přinesou. Dát si Mochito v jedenáct dopoledne nám připadalo stejně normální jako dopřát si po lázeňské večeři dvouhodinový pobyt v příjemném prostředí Cafe Baru a odtud si odnášet na pokoj vynikající pizzu, kterou jsme se v posteli ládovaly při sledování Českého Lva. Proč ne? Byl to náš holčičí víkend!
Když už jsem zmínila hodiny - ty jediné - kytičkové a v brzkých březnových dnech nefunkční - jsem nevyfotila, protože nám je zachumelil protivný a smekavý sníh, který se rozhodl ustoupit až v čase našeho odjezdu. Přivezla jsem si ale jiné trofeje - mimo úžasných dojmů také naplánovanou úpravu porostu hlavy (s čímž jsem maximálně spokojena jak kvůli provedení, tak kvůli ceně, ačkoliv jsem se okradla o deset minut ve VibroSauně - ležíte v jakési rakvi podobné soláriu, vrníte se a do toho se můžete ještě potit), mimo dárků pro rodinu v podobě tradičních lázeňských oplatek a dalších maličkostí jsem stihla pořídit i několik obrázků, o které se chci s vámi podělit.
vila
Na tuhle překrásnou vilku jsme měly výhled přímo z pokoje. Možná by mi dům samotný byl lhostejný, kdyby se nazýval třeba "Františka", ale protože je na něm napsáno "Danuška", již od prvního okamžiku mi byl sympatický. Jmenuje se totiž stejně jako moje maminka :-D.
před hotelem
Náš azyl na tři dny - Zimní lázně.
kašna
kašna
Kašna z kolonády, ze které se pravděpodobně v sezóně řinou léčivé prameny zdravé vody plné minerálů a jiných výživných látek. Přes zimu odpočívá stejně jako příroda.
Na poslední chvíli jsem si všimla, že její zdobná kovová konstrukce je ze čtyř stran ozvláštněna ještě maskami, které ve mně vzbuzovaly zvláštní pocit, téměř strašidelný a bojácný. Možná někdo z vás ví, z jakého důvodu tam tyto obličeje jsou ...
kašna
kašna
kašna
kašna
s Jiřím
.
.
.
.
.
Pod sochou Jiřího z Poděbrad mi oplatka chutnala nejvíc a k tomu jsem si připadala jako opravdová lázeňačka. Jen kdyby ten vítr tak nefoukal!
.
.
.
.
.
socha
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
"Muž, jež odmítá orální sex"
Přesně takhle jsem pojmenovala sochu,
která jako jedna z mnoha
zdobila lázeňský park.
(Všimněte si dumajícího výrazu
ženské tváře,
který jako by říkal: "Jak na něj?" :-))
.
.
.
.
.
Možná, že se mnohým z žen bude zdát investice do třídenního pobytu v lázních zbytečná, ale já i Kačka jsme se shodly na jednom - tento relax by si měla dopřát každá dáma nejméně ob rok, protože si to jednak zaslouží a navíc to opravdu stojí za to!!! Vřele doporučují dvě ze dvou spokojených návštěvnic :-D

Zamilovala jsem se

17. března 2010 v 20:28 | renuška |  Snímánky
Touto opuštěnou chaloupkou jsem uchvácena už asi třetí rok, snad i déle - Ondrášek kdysi trefně poznamenal, že je jakási chudá a že nechápe, co na ní vidím. Míjím ji každý den cestou do práce i zpět, ne vždy se po ní ohlédnu, většinou se jí pozorněji věnuji, když kolem ní procházím. To mám víc prostoru dívat se kolem sebe a nemusím se soustředit na řízení vozu.
Je těžké malému chlapci zvyklému na klasické domy vysvětlovat, že to neuchopitelné kouzlo lze postřehnout jen zcela výjimečně. Že atmosféra, která na mě ze starého domečku dýchá, je něčím zvláštní stejně tak jako síla, která mě k němu přitahuje. Zcela jasně si dokáži představit, jak se s láskou starám o osázené truhlíky na záspi, jak mám čistou posekanou zahrádku obehnanou plotem, jak od vchodových dveří vidím na lávku, po které kráčí Ti, jež mám ráda. V houpacím křesle, u stolečku s dobrým čajem a kočkou na klíně relaxuji a vdechuji naplněný sen.
Zvláštní, že při těchto představách zůstávám sama, přesvědčena o své spokojenosti, přičemž si v reálu tyto vidiny omlouvám tím, že ostatní jsou pouze za svými povinnostmi nebo zájmy. Opuštěné by mi bylo smutno v sebekrásnějším paláci, natož pak v této roubence.
Ještě nikdy jsem k ní nepřišla blíž, mám respekt před soukromým majetkem, ačkoliv domek je už asi dávno prázdný. A tak se kochám alespoň tím, co je mi dovoleno - pohledem a myšlenkami, že možná jednou budu jeho paní domácí.
renuščina chaloupka
renuščina chaloupka

Poctivost nebo blbost?

16. března 2010 v 20:58 | renuška |  Jak to vidím ...
logo
Byla jsem dnes se syny v Tescu (skromnější osekaná verze toho klasického big-shopu) na malém nákupu. U pokladny se tísnil mladý pár, pak my tři a za námi dva velice nervózní lidé, kteří se mohli uvzdychat z toho, jak to všechno dlouho trvá.
V momentě, kdy jsme přišli na řadu, mladší Honzík bystře objevil na zemi ležící bankovku v hodnotě 500,- Kč. Svůj nález dal okamžitě hlasitě najevo, přičemž jsem ho požádala, aby spěchal za právě odcházejícími mladými lidmi, kteří stáli před námi, v doměnce, že jim pravděpodobně korunky vypadly z peněženky. Ti však Jeníčka poslali s nepořízenou zpět - tyto peníze jim nechyběly. V duchu jsem si říkala - dobrá, pak budeme mít nákup levnější - ale mé myšlenkové pochody téměř hned přerušila nezvykle protivná prodavačka, která začala pokřikovat na svou kolegyni sedící o tři kasy před ní a tím zaměřila veškerou pozornost na sebe. Celá roztěkaná seznámila zbytek personálu i okolostojící zákazníky se situací a tázala se, co s tím. Tak jí povídám - když už si ty nalezené peníze nemůžeme nechat, tak je dejte alespoň do té charitativní kasičky pro nemocné děti, co máte na infu. Stroze mi odvětila, že toto v žádném případě, zavolala vedoucí a mě ještě stihla hloupě navykládat, že vše snímají kamery a že se musí zjistit, komu tento nemalý obnos vypadl.
Až pozdě mi došlo, že není v silách malého ani velkého obchodu znát každého svého klienta a tedy dohledat majitele půjde asi jen velmi těžko. To už však Honzík dávno bankovku v ruce netřímal, pokladní si ji pro jistotu dala k sobě a čekala na šéfovou. Bez slovy pochvaly pozornosti malého klučiny, bez slova díků, prostě naprosto chladně skončil celý proces nákupu a my jsme se odebrali k domovu.
V soukromí jsem Honzíčka pochválila místo Tesca sama (jak jsem ráda, že jsem jim před celou epizodkou koupila krásný kopací míč - snad jako podvědomou útěchu předem?) a vysvětlila jim, že je strašně dobře být poctivý, ale že se obávám, že osud těch velkých korunek je předem jasný. Skončí u někoho ze zaměstnanců obchodu v kapse - žádné zápisy do nálezů, žádné pátrání po nebožákovi, kterému budou chybět, což jsem argumentovala výše uvedeným důvodem. Etická chvilka slušného chování tedy končila asi tak, že pokud kluci příště najdou někde ležet finance, přičemž nebude jasné, že někomu z kolemstojících upadly, tak ať je pěkně seberou, schovají do kapsičky a o svůj poklad se s námi podělí až doma.
Až se příště vydám do Tesca, využiji box pro vzkazy a také jim tam jeden napíšu:
"Když už má šestileté dítě v doprovodu rodiče odevzdat nalezené cizí peníze personálu, pak by bylo slušností děcku nejméně poděkovat a chovat se alespoň trochu slušně, ne s odstupem a nepříjemným brbláním pod vousy. S přáním příjemně stráveného mejdanu matka."
Otázka na konec: jsem poctivá nebo blbá?

Asi tak

15. března 2010 v 16:46 | renuška |  Přišla Múza
Přestaň mě objímat
do prázdných náručí
a s falešnou cudností
cukrat mi medy.

Celníci hranic Tvých
přísně nám poroučí,
z lítosti v cardiu
tvoří se vředy.

Zhasnuté jiskry už
z očí mi nesvítí,
hlady vždy umírá,
kdo z lásky zobal.

Co k tomu ještě říct?
Že je mi na blití?
Že jsi to, bohužel,
pořádně posral!

Jedna desítka plus tři jednotky

15. března 2010 v 11:26 | renuška |  Jak to vidím ...
Tento článek by mohl dle titulku zdánlivě mátnout zavedením řeči do sekce alkoholických nápojů, což v podstatě možná v několika částech zaznamenáno bude, ale určitě to není stěžejním tématém mého povídání. Tím se stává číslo 13 samo o sobě, rozloženo dle učiva matematiky pro třetí ročníky základních škol na desítky a jednotky :-) (poctivě šprtám s Ondráškem, ač ... on vlastně žádnou domácí doučovatelku nepotřebuje, neb si vystačí sám s rozumy, které si nosí z ústavu :-D).
Já bych totiž za letošní rok ty tři třináctkové dny každého měsíce chtěla pochválit, protože se mi nebývale vydařily. Ten lednový byl pro mě velice intenzivní, velice soukromý, až řekla bych - nahatě intimní - a překvapil mě. Moc. A potěšil mě. Moc. A naplnil mé další dny něčím fascinujícím, ohromným, neskutečně bohatým vzrušením. Pravda - nevaroval, že není v jeho silách své brášky udržet ve stejné kvalitě, harmonii a ladu, takže se sem tam mezi dny báječné přimíchaly dny nepříjemné, někdy i mrazivě odporné. To je vcelku normální jev, takže nic neřeším a na samotného aktéra - 13. ledna - vzpomínám s těmi nejlepšími pocity.
13. únor byl na blogu již zveřejněn - tehdy byla sobota a já společně s manžou a našimi nejlepšími přáteli vyrazila na ples. Dojmy zůstávají neměnné, pouze k nim přidávám další třináctku - březnovou. Kupodivu hodně podobnou té o měsíc starší - jen pořadatel a místo konání se změnily, ovšem společnost zůstává ve stejném složení. Druhý letošní ples zorganizovala místní Základní škola, k vidění byla hrstka kantorů, kteří mají na starosti mého synka a někteří z nich se před mnóóóóóha lety věnovali i mně:-D. Podotýkám, že jejich péče byla více než výborná, neb jsem osmou třídu opouštěla se samými jedničkami - a to se nechvástám, to pouze konstatuji. Jo - šprtka jsem rozhodně nebyla!!!!! To samo.
Štědrost tomboly, chuť lahodného "Krakonoše" (pro neznalé - jedná se o regionální pivečko, jež jsem si oblíbila díky mému drahému Jarouškovi - i jeho škola je důkladná a výsledky má kladné), více než malé množství vypité Medoviny, bravurní hovězí gulášek a protančené střevíce, stálý úsměv na tváři nadšené tím, že její majitelka si skvěle zatančila - i oblíbenou mazurku! I tango jsme ušlapali s chválou několika sedících diváků. Odmítali jsme pustit muzikanty k večeři, nesouhlasili jsme s opuštěním podia ve tři hodiny ráno, noc se nám zdála ještě velmi velmi mladá. Po odchodu ze sálu i z hospůdky samotné jsme za sebou nechali jen tři unavené výčepní. Byly čtyři hodiny ráno a my čtyři se vydali o pár metrů dál složit hlavu doma u Katky. Naši manželé vyzbrojeni do zásoby ještě šesti stočenými dvanáctkami diskutovali do půl šesté o čemsi, posilněni zbytky francouzských brambor od oběda, konzumujíc vynikající domácí perník omylem politý chmelovým mokem. Já se dobrovolně rozhodla opustit skupinku již o půl páté, Kačka mě za chvíli následovala.
Kocovinu jsem se rozhodla ignorovat a proto si troufám tvrdit, že ani žádná nebyla. Péčí paní domáci - teď je řada na nás - jsem se měla jako v bavlnce a můj muž jakbysmet. Jejich zázemí jsme opouštěli těsně před dvanáctou a naše neděle pokračovala obvyklým způsobem, jako by se nechumelilo. A my, spokojení s průběhem velice zábavného večera, jsme se propovídali a prospali k pondělnímu ránu do nevytopeného bytu, neboť nám opět zkolaboval kotel. Venku marast, na oknech aut dvoucentimetrová namrzlá vrstva zledovatělého sněhu, do toho informace: "Mamíííí, já nemám pitííííí," střídaná se zděšujícím konstatováním těsně před opuštěním bytu: "Honzo, jakto, že máš ještě mokrý vlasy?!" (koupal se ráno s manželem).
Jakoby si to dnešní - patnáctibřeznové - pondělí myslelo, že mi zkazí náladu. Ani náhodou! O tak fajn zážitky se rozhodně nenechám okrádat, byť jsou už dávno za mnou. Teď už jen netrpělivě čekám, co mi přinese 13. duben :-D. Doufám, že sled báječných třináctek bude úspěšně pokračovat.

Opravdu trapná kauza

12. března 2010 v 19:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Pan Kocáb je vynikající hudebník, který pravděpodobně rozumí politice - té ale nerozumím já, takže ho hodnotit v tomto oboru by byl holý nesmysl. Zůstávám tedy zcela srabácky v té kulturní sféře, kde stačí můj dojem na to, abych věděla, jestli mi jeho práce vadí nebo ne. Nevadí. Pražský výběr není marný. On jako muž na mě nijak zvláštně nepůsobí, naopak jeho někdy až hororový výraz v očích mě leká.
Slečna Abassová je nádherná mladá dáma, která má velice kultivovaný projev a jako moderátorka je určitě mnohem snesitelnější než některé její barbie-kolegyně. Působí na mě jako elegantní, cílevědomá, inteligentní a velice krásná slečna. Kdybych byla na holky, zcela pravděpodobně by mě i sexuálně přitahovala, neboť její pro naše končiny netypický vzhled je opravdu prvotřídní.
Není divu, že v sobě tito dva spolupracovníci našli zalíbení - pravda, mnohem více chápu pana Kocába než Leilu, ale pojďme si přiznat, že teprve důkladným poznáním člověka zjistíme, zda se nám skutečně LÍBÍ, nebo jen líbí. Osobně - zcela logicky - neznám ani jednoho z těchto dvou lidí, ale díky médiím, která sleduji velice zřídka, vím, že spolu měli jakési techtle-mechtle, které neustáli oni ani další jim blízcí lidé. Nebýt novinářů a jiných senzacechtivých parchantů, tato obecně nikterak příjemná věc by se dotýkala pouze zúčastněných stran. Tisk apod. si ale čerstvé selátko vykrmili do úctyhodných rozměrů, které už nejen sytilo, nýbrž překrmovalo úzkou i širokou veřejnost. Trapnost nejodpornějšího kalibru!
Jakákoliv profláknutá nevěra je problém. Každý, kdo v této situaci někdy byl, potvrdí, že uklidnit situaci dá pořádnou práci, někdy se nezadaří vůbec. Poprat se s pravdou, s upřímností, s výhledy do budoucnosti, se svým vlastním já i s láskou jako takovou není vůbec jednoduchý boj. Hrdinské argumenty typu "je nám to dáno od přírody" jsou mylné stejně tak jako "to není tak, jak to vypadá". Má-li k nevěře dojít, dojde k ní zpravidla vždy s uvědoměním těch, kteří se jí dopouští. Jak hodlají pokračovat, záleží jen na nich, ale spoléhat se na to, že city zůstanou nezasaženy a vše zakázané bude prováděno jen pro ukojení fyzických potřeb, to je nesmysl. A to právě proto, že pokud se naskytne prostor poznat nového partnera lépe, důvěrněji, niterněji a během toho zjistit, že si dotyční extrémně dobře vyhovují, to je první krok k tomu otevřít mu i své srdce. I takhle vzniká láska.
Daleko horší hanbou na výše uvedené kauze se mi jeví dětinské šmírování v tatínkově mobilním telefonu a práskání nebohé matce. Pravda, často bývá člověk odsuzován proto, že zná skutečnost, ale poškozenému ji nepoví. Ale! Je normální ve věku 25-ti(?) let lézt otci do soukromí, které má být pro ostatní tabu? Bože, toto mi vadí stokrát víc než případný vztah politicky činného muže a jeho atraktivní mulatky.

Mám k tomuto tématu dost výhrad, nesympatizuji s mnoha věcmi, jednáními, a proto jsem se rozhodla pro anketu, která by měla odhalit i váš pohled na danou věc. Pochopitelně jsem zvědavá i na vaše komentáře, rozepište se ...
Závěrem bych ještě ráda podotkla, že ať už se jedná o vztah lidí veřejně známých či sousedů z ulice, každý bychom si nejdříve měli zamést před vlastním prahem, protože kolikrát sami na tom s vlastním čistým svědomím nejsme lépe. Jen se to tolik nerozmazává v médiích. Právo na zmýlenou má každý člověk stejně tak jako právo na lásku. Ovšem soudit a hodnotit by měl vždy jen ten, koho se konkrétní průser týká, případně kdo dobře zná jeho příčiny, kdo vidí do soukromí a celá věc je mu známá. My ostatní nemáme nejmenší důvod odsuzovat a plivat špínu, neb nikdy nevíme, kdy podobná záležitost potká i nás. Pokud už jsme ji nezažili.


Než přiletí asteroid

11. března 2010 v 20:33 | renuška |  Jak to vidím ...
Ráda bych ojínila svůj blog nějakým příjemným vyprávěním, ale jaksi se nedostává nálady, takže i tento článek bude když už ne smutný, tak spíš filozoficky směrovaný a nutící člověka k přemýšlení. Možná. Třeba už neumím tak dobře psát, tak strhnout davy a vás už mé plkání nebaví, tak ho přejděte. Blog mám poslední dobou k tomu vylít si své nitro na plochu a bohužel to odnáší návštěvníci.
Dnes jeden z kolegů přišel s informací o konci, resp. zániku světa, Země. Já tyhle katastrofické scénáře nesnáším, vyhýbám se jim jako čert kříži, nerada si uvědomuji případnou neodvratitelnou likvidaci všeho živého. Prostě zkouším těmto nepěkným propočtům velkých fyziků a vědců, historickým předpovědím a matematickým řešením utéct do své říše fantazie a snů, kde kromě těchto nepříliš líbivých vyhlídek mizí i všechny bolesti a já se snažím mít tam jen příjemné prostředí, kde mi bude pokaždé fajn.
I tam se mi to ale nějak hroutí. Asteroidy tam nelétají, zemská osa se nevychyluje z normálu, póly mají chuť zkažené polárky a srdcetřesení má na svědomí místo lávy ze sopek spíš slzy z očí. Než je utřu kapesníkem. Na okna zavěsím krátké záclony, aby mi čerstvé jarní sluníčko mohlo svítit až dovnitř a zkoušelo mě vytáhnout na procházku - dnes se mu to nepodařilo, neb ze zmrzlé práce se mi do ještě zmrzlejší přírody nechtělo a vzala jsem za vděk gaučem a odpočinkem, který čítal něco přes hodinu docela vítaného spánku zapomění.
Přesto se ale nemohu ubránit myšlenkám, že můj pobyt na světě je limitovaný, nespravedlivě předem zkrácený kvůli jakýmsi fyzikálním jevům. Prý ještě dva roky! Co je to 2x365 dní? Jako když plivne. Říká se, že by člověk měl žít každý den tak, jako by byl jeho poslední, což je sice hodně dobrá idea, jenže jen málokdy si ji uvědomíme včas a spíš se poddáváme svým momentálním náladám, které jí mnohdy odporují. Třeba i proto, že si zkrátka naši smrtelnost nechceme připustit.
Zkouším si na pomyslnou školní tabuli načrtnout tabulku, ve které každá kolonka bude vyhrazena nějakému zrealizovatelnému přání, něčemu, co budu chtít opravdu z celého srdce zažít, mít, udělat (týká se pouze mě samotné, o spokojenosti rodiny a přátel, o mém přání prožít s nimi maximum času není nutné psát, to je zcela automatické).
  • koupím si polštář ze specializovaného obchodu
  • pojedu na Black Eyed Peas
  • zhubnu dvacet kilo
  • budu se hodně smát
  • budu flirtovat
  • půjdu ještě párkrát na diskotéku
  • vydám ještě jednu knížku
  • osobně se setkám s některými lidmi z blogu
  • přečtu ještě jednou všechny díly Harryho
  • půjdu na návštěvu do Jaroušova domu, který dosud nezačal stavět
  • pozvu Jarouše na návštěvu do svého domu, který už dávno stojí, ale on se stydí přijít
  • projezdím v rámci možností teplé soboty a i všední dny na kole
  • BUDU POŘÁD MILOVAT!
Jsou to poněkud sobecké blbosti, že jo? Jenže právě proto jsou snadněji proveditelné než kdovíjak složité nebo náročné touhy, ke kterými je potřeba daleko víc než jen odhodlání. Netvrdím, že se mi podaří prožít každý nový den naplno, to by nedokázal asi nikdo, ale v mnohém mi pomůže už jen to, když se nebudu trápit něčím, co nemůžu sama změnit, co v mé duši má šanci vyrůst jen ve spolupráci s někým dalším (viz poslední bod). Tady ale spoléhám na lásku, která umí velkou spoustu věcí změnit, nasměrovat na správnou stranu a já doufám, že mi pomůže i v tomto případě. Ještě jednou chci zažít, jaké to je být zamilovaný nebo se tomuto stavu co nejvíce přiblížit. Prosím, ať to stihne. Než přiletí asteroid.

A na závěr dnešního povídání přikládám jednu krásnou písničku, z níž láska je patrná od prvních tónů. Snad vám udělá radost, moji milí. Mám vás ráda a posílám všem jednu malou sladkou :-*.

Na blogu nefunguje video, takže jen odkaz:





Drobečky

10. března 2010 v 17:39 | renuška |  Jak to vidím ...
"Co sis nadrobil, to si sníš!"
"Máš, co sis nadrobil!"

Když čerstvě uklidím, bývám na sebemenší nově nalezené smítko, na titěrný drobeček z odpolední svačiny náramně alergická, háklivá a s pomyslnou lupou u oka hledám viníka, který se rozhodl mou práci takto znesvětit. V případě nalezení se rázem objevuje oheň na střeše a následně lze v přímém přenosu sledovat "Mnoho povyku pro nic". Většinou ale skutečnost je taková, že nikdo za nic nemůže, chuchvalce i drobty se objevují samy od sebe a já po jednom dni rezignuji a upadám do stavu absolutní ignorace a podoby tvora vyzývajícího mouchy ke konzumaci.
Daleko vítanější a krásnější bývají drobečky emotivní, kterých se někdy za celý den nastřádá pěkná kupička, jindy je lze zase seskupit na jedno místo a přitom je spočítat, jak jich je málo. Ideální je si takové "smetí" dopřávat postupně, ale to bychom těmto dávkám museli šéfovat, což je nemožné, neboť ve většině případů nám malé radosti dělají druzí a svým dílem přispívají k naší dobré náladě. Čím více příjemných chvilek, úsměvných příhod a šťastných shledání, tím větší hromádka drobečků. A naopak.
Byly doby, kdy jsem se pohybovala mezi drobečkovými kopcemi, horami, nikde žádná nížina. A najednou jako bych se probudila v jiném místě, na rovině, kde klopýtnu maximálně o mizernou krtečinu, na které má zásluhu hlavně rodina a pár skvělých a opravdových přátel. Sem tam se mi podaří zahlédnout a smést na kupičku ještě pár drobků od Jarouše - i on je jeden z mých velkých životabudičů. Ale jinak žádný zázrak. Bohužel jsem si své cestování v drobečcích nevybrala sama, jak se objevily, tak zase mizely ... samy od sebe.
Možná, že jsem jen příliš náročná a přehlížím smetí, které kolem mě leží pohozené a je tak maličké, že mě ani nenapadne ho v těch místech hledat. Možná, že jsem ty horské túry přeháněla a zvykla si na určitou dávku náročného výšlapu, který mě - pravda - uspokojoval, ale zároveň příliš přesycoval a rozmazloval. Možná, že se výhledově zase nějakého výletu mezi hromady drobečků dočkám, za což bych byla nesmírně vděčná. Nevím si ale rady, jak to zařídit. Nečinně čekat se mi nechce.
A protože vím, jak hezky se v hrbolatých krajích žije, zkouším dělat nepořádek ostatním, aby jim najednou nebylo tak prázdno jako teď často bývá mně.

"Vzkaz pro drobila"
Až budeš ukusovat z chleba se salámem
nebo třeba ze žloutkového věnečku,
nech pár soust, pár malých smítek
odpadnout od úst někde v mé blízkosti.
Zašeptej pár sladkých slůvek,
zamrkej nenápadnou morseovkou
a z drobečků vystav pyramidu.
A já Ti za to zaneřádím celý život.
Ať jsi kdo jsi.
S láskou R.


Snubní os(t)udy

9. března 2010 v 22:28 | renuška |  Přišla Múza
Zlaté obojky prstů
se zařízly do nateklých válečků,
aby jistota jejich ztráty
byla minimální
a tampony z bílé vaty
nebyly černé od zklamání.

A přece se jeden
z nich uvolnil mýdlovou operou,
a skutálel se po peřině
mezi prsní drážku,
odkud pak sklouzl líně
od boty pod podrážku.

Nový přírůstek v soukromé galerii

9. března 2010 v 21:48 | renuška |  Ze života J.A.R.
Včera bylo "emdéžet", což jsem pánům kolegům samozřejmě neopoměla připomenout. Vykoledovala jsem si hubánka a vinšování od "taťky" (otec Jarouše) se slovy, že si to přece zasloužím a později mi ještě z auta přinesl tři zelené mentolky - rozuměj bonbony s náplní, která se při docucávání nalípne na zuby a vůbec z nich nejde dolů, nikoliv cigarety!!!. U obdarování nechyběl Jára, který se k žádnému zbytečnému fyzickému kontaktu se mnou neměl, ačkoliv byl vlastním otcem nabádán a současně poučován, že Mezinárodní den žen není svátek socialistický, nýbrž světový a dávno starý, který na rozdíl od toho kreténa z Ameriky (Valentýn) uznává. Paličatost a obava z případné kopřivky, neb by mě musel políbiti a on toto nečiní nijak zvlášť rád, přivedly jej ke spásné myšlence, kterou se rozhodl okamžitě zrealizovat. Prohlásil, že mi dá kytku. Natáhl se po papírku a jal se malovati další ze svých pozoruhodných náčrtů pro renušku.
Musím uznat, že na chlapa, který se celé dny hrabe v motorech, nakládá oleje, maximálně staví dům, je obrázek překvapivě líbezný a něžný. S opatrností ho přikládám k jeho dvěma kamarádům, kteří jsou tady a tady.
A zde již předmět doličný:
... a detail :-) ...

Zazimované srdce

8. března 2010 v 19:19 | renuška |  Snímánky
Občas prý nejlepší forma léčby nemocného svalu i bolavé duše. Zazimování v kteroukoliv roční dobu. Hibernace. Dobrou noc a sladké sny. Sny a srdce spolu úzce souvisí. Shodou okolností se mi dostalo ukázkového příkladu, jak takové zazimované srdce může vypadat. Na pohled i na vlastní kůži. Bohužel mi už nikdo neřekl, že to zebe víc než ostrý noční mráz. Že se chlad zažírá do každého otvůrku, a ten ozdobí řezavými rampouchy, které se stupňujícím se studenem nabývají na velikosti, až se jim podaří propíchat srdce srkz naskrz. Až k úplnému znecitlivění a věčnému spánku.
S hibernací nesouhlasím. Je to útěk od problémů, od srdečních záležitostí a svým způsobem i srabácká hra na Šípkovou Růženku. Ta se také popíchala, ale od trnů. Nebo od jehly? Od kolovrátku? A není to jedno? Princ nakonec dorazil a trpaslíci utřeli nos. Dojetím. (vím, vím, ti kamarádili se Sněhurkou, což by se možná hodilo k onomu umělému zazimování líp). Nechci hibernovat, nechci mrznout, toužím po teplých rukách a pravidelném tepu ... Nechci spát, chci žít a radovat se z lásky, z blízkosti, s nadějí a nekonečných snů.

Nedávno tu tenhle snímek byl, už tenkrát se mu chtělo vyskočit do sněhových závějí a nechat se jimi přikrýt. Já mu to nedovolila ...
Tohle jsem potkala tento víkend v Poděbradech - otevřelo se jaru a místo toho se do něj neomaleně nahrnuly sněhové vločky a ustlaly si v něm, jako by se nechumelilo. Svou silou je ale během jednoho dne rozprášilo a zůstalo opět krásně čisté a připravené na očekávané hřejivé dny.

Tohle jsem potkala dnes při očistné procházce okolní přírodou. Dokázalo svým tvarem všechen sníh nad sebou propálit a dívalo se na mě ze země tak opravdově a samozřejmě, až jsem mu začala věřit, že tam patří.

Vím, jak vypadá šťastné srdce. Vím, jak vypadá uplakané srdce. Vím, jak divoce srdce tluče netrpělivostí a zamilováním. Vím, jak srdce bolí ztrátou a zlamáním. Vím, jak vypadá srdce zazimované a vím, jakou silou dokáže ledovou krustu porazit. Pro jeho nezměrnou odolnost a chuť bojovat si nezaslouží uložit k spánku dřív, než jeho energie vyprchá. Okrádat se o to, co nám dává, je hřích. Daleko větší hřích, než ten, kdy jej dělíme mezi více lásek.


Jak básníci přicházejí o sny ...

8. března 2010 v 11:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Už dlouho jsem nepsala o snech, ale to neznamená, že bych snít přestala. Snila jsem a sním stále, dokola, pokaždé ovlivněna chodem skutečných událostí, které se mi nechtíc do mých představ promítají a mění je. Naivní naděje, krásné pocity, rozkoš a slunečné počasí, tím vším byl můj poslední, hodně intenzivní sen naplněn až po okraj a já si ho přála vychutnávat plnými doušky. Kdo by se bránil přijímat takové líbezné milosti? Snad každému je příjemnější ocitat se v hezkém prostředí místo bloudění v černočerné tmě, odkud není vidět na krok, natož pak na cestu, jak se z omámení dostat ven.
Můj báječný sen mě přicházel navštěvovat v jakoukoliv denní či noční hodinu, těšil mě a v podstatě splňoval to, co jsem od něj očekávala. Já mu jeho štědrost oplácela svou radostí a vlídným přijetím a i přes chvíle, kdy se mi času na něj nedostávalo, tajně jsem k němu utíkala alespoň na kratičkou dobu, okamžik, mikrospánkový moment.
Poslední dobou jsem se ale párkrát přistihla, že i přes veškerou snahu se mi nedaří správně snít. Mé myšlenky jakousi skulinkou dokázaly všechno krásné zasypat popelem, zamlžit štiplavým dýmem a nedostupnost něhy se ztrácela ještě víc, než v dobách lehkosti. Možná, že viníkem nočních můr nejsem jen já, ale i onen sen, který se proti mé vůli začal bránit a chtěl se mi přestat zdát. Rozhodl se (a já vždycky věřila, že sny, nehmotné, schované v našich duších, nemohou rozhodovat samy o sobě, komu a jak se budou zdát - OMYL!) třeba sám, že se mi zoškliví. Neumí mluvit, neumí číst, ale umí nenápadně naznačovat a já jsem z toho všeho vytušila, že už ho asi nebavím. Že nerad zůstává dlouhodobě na jednom místě a že raději cestuje v éteru a sám si určí, "na koho to slovo padne".
Je mi to líto. Když jsem se poprvé vážně rozhodovala - ovlivnění jím samotným bylo velmi silné - jak dál, bylo mi těžko, ale tu svobodu jsem mu v podstatě navrhla a dala, protože jsem možná podvědomě tušila, že žádný sen není nekonečný a že ono "V nejlepším se má přestat!" má něco do sebe. Naše vazby byly ale příliš úzce propletené a vrátili jsme se k sobě, on do mého srdce a já do jeho cesty. S nastavenými pravidly a hranicemi se zdálo být vše jasnější, klidnější, ale ty útěky do krásna byly přesto pokaždé nádherné.
Nejsem však otrokář a velmi dobře cítím, že má radost a láska ke snu je podstatně větší než jeho nadšení, se kterým se mi zdá. Už nepřichází s úsměvem a jakousi neviditelnou jiskrou, už tolik nehřeje. Spíš si jen tak sedne hned za pomyslnými dveřmi, aby mohl co nejkratší cestou opustit mé myšlenky a pobyde jen krátce. Dříve vstoupil do mě a energicky se šťastným výrazem (sny bývají často šťastné) došel až k srdci, kde se mu líbilo nejvíc. Teď už k němu netrefí a já se svou hrdostí odmítám tu kratičkou trasu značkovat šipkami.
Je mi to líto. Opakuji se a vím, že bych to mohla napsat tisíckrát za sebou, ačkoliv by to nic nezměnilo. Slušností by bylo poděkovat za jeho návštěvy a zkusit si najít něco, co by tu prázdnotu po něm zaplnilo, ale teď nemám sil. Teď musím potichu trpět a sténat, utápět se v žalu, protože jsem přišla o jedno z největších soukromých bohatství.

Je mi to líto ...

Naši si myslí, že to nevidíme

7. března 2010 v 21:42 | renuška |  Přišla Múza
... po krátké pauze přichází poslední díl "Jen tak povídek" ...
Bára (matka: Andrea, otec: Martin)
Mamka je teď nějaká divná. Tuhle jsem ji viděla, že pláče - to u nás byla zrovna teta Romana z práce, taťka nebyl doma a já jsem už měla spát, ale potřebovala jsem jít čůrat, protože jsme si udělaly holčičí večer a já vypila hodně Coly. Mamka mi tohle pití moc nekupuje, protože je drahý a hlavně není zdravý, ale teď mi chtěla udělat radost a já jsem jí zase pomohla připravit chlebíčky. Mohla jsem s mamkou i tetou být dlouho vzhůru, hrály jsme hry a já jsem si to fakt užila. Pak jsme si prohlídly ještě nějaký fotky z tanečáku a já jsem šla spát.
Naši mají ložnici hned vedle pokojíčku a právě tam jsem mamču viděla, jak bulí. Teta Romana z práce je fajn, ona jí utěšovala a říkala jí hezký slova a já jsem tam vůbec nechtěla špehovat, ale stejně jsem slyšela něco o Martinoj, jako tátoj. Jako že nic moc.
Klára ze školy mi minulý týden třeba říkala - ona má rozvedený rodiče - že slyšela zase svoji mamku, jak si s někým v obchodě povídala, že mýho tátu viděli s nějakou cizí ženskou a že prej se pusinkovali a Klárka mi to ve škole řekla a já jsem se dost divila, protože proč by táta pusinkoval jinou ženskou, když má mamku? Tak jsem se mamky doma zeptala, jestli taťka nemá nějakou kamarádku a mamka říkala, že neví. A pak byla smutná a pak se mě ptala, proč to chci vědět, tak jsem jí to přeříkala od Klárky a mamka se pak večer s tátou hádala a plakala zase.
Já teda nemám ráda, když mamča pláče, protože jí mám ráda. A taky nesnáším, když se naši hádaj. Chtěla bych sourozence, protože mi je pak doma samotný smutno a i když mám plno kamarádek, tak ty jsou večer pryč a já k našim nemůžu zalízt pod peřinu, když křičej. Nemám to ráda.
Mamka říká, že už jsem velká holka a já mám vždycky pocit, když tohle řekne, že asi bude pak povídat něco složitýho a dospěláckýho a že to asi nebude moc milý. To se pak ani moc nesmějeme, když o tomhle spolu mluvíme. Někdy si myslím, že se naši moc rádi nemají, ale asi jo, když nejsou rozvedený. Oni ani nemůžou být rozvedený, protože nejsou vzatý. Přece, když se lidi nemají rádi, tak spolu nejsou, ne? Klára říkala, že její rodiče byli na sebe úplně zlí a že teď má její mamka přítele a je úplně jiná. K tátovi jezdí jen jednou za čas a prej nic moc, ale ten novej kamarád její mámy je fajn. Hm, nevím, jestli bych chtěla jinýho tátu. Toho svýho mám ráda. A mamku taky.
Jen by nemusela tolik plakat.

Rebeka a Andrej (matka: Denisa)
R: Kde žije? Ona si snad pořád myslí, že jsme malí a hloupí a že prostě nic nevidíme, ale ...
A: Ale vidí, jenže ona je prostě taková. Co se pořád divíš? Buď ráda, že jsme na kolejích a domů skoro nejezdíme.
R: Ale Dreji, tohle není řešení, ona se jednou uchlastá k smrti! Vždycky, když se jednou za měsíc vracíme domů, tak je to jako návrat do luxusní pětihvězdičkové restaurace, kde se všechno třpytí a blýská, kde každý polštář má své dané místo, táta se uvolní z golfu a mamka se snaží celý večer a pak i víkend držet a být střízlivá. Ale stačí otevřít bar, botník, šatnu, tu správnou skříňku. Stačí jít s odpadem do popelnice.
A: Beky, a tebe nikdy nenapadlo, že by naši mohli mít takovou spotřebu jen jednorázově? Že třeba pozvali známý a prostě zakalili? Jako jo, táta má věk, to bych lhal, ale máma je kočka, mladá baba a chce zapařit, tak třeba ...
R: Jo? A proč jsou teda do půlky vypitý flašky schovaný po všelijakých místech, kde by se obvykle neskladovaly? Už jsem kolikrát na mámu kvůli tomu vyjela a ona se mě zkoušela uchlácholit hloupýma výmluvama, ale není mi pět. Ani deset. Kurnik, je mi dvacet a už něco o životě vím a rozhodně nechci, aby se mamka upila k smrti!
A: A co chceš jako dělat? Chodit za ní jako ocásek? Asi ví, proč si občas dá. My přece taky chodíme s kámošema na jedno, prochlastáme víkend a zase se probereme a jedeme dál. Dej jí šanci, vidíš to moc černě, ségra!
R: Drejku, ty jsi vážně snad zhulenej! Teď Ti tu vykládám, že máma prostě jede v chlastu jak sviňa a jestli s tím nic neuděláme, tak se nám za chvíli smrskne na odpornou smradlavou notoričku a budeme mít po jednom z rodičů. Tátovi je dost roků, to jsi sám říkal, to si myslíš, že se na starý kolena bude chtít starat o ženu alkoholičku? Tohle není jen tak. A všiml sis, jak jsme byli posledně doma a přišel tam od nich z práce ten šéf, Adam tuším, kvůli nějakým papírům, jak táta divně zahlížel? Jak pak ztropil scénu hnusnou žárlivou. Brácho, my musíme mámu zachránit dřív, než bude pozdě! Mám ji ráda, ty snad ne?
A: Ale jistě, že ji mám rád. Oba mám rád, ale nechci jim kecat do života, jsou dospělý jako my. Snad vědí, co je a není správný.
R: No, obávám se, že lidí, kteří dokáží jednat podle správnosti, je hodně málo. A máma ani táta se tak rozhodně nechovají. Hele, nebuď srab! Až pojedeme příště domů, vezmem si mamču stranou a hodíme řeč. Takhle to nenecháme. Ruku na to?
A: Ale jo, ruku na to.

Marcela (otec: Tomáš)
Táta? Ten je v pohodě. Máma? Ta taky. Jsou na sebe zvyklí. Neznám žádný jiný lidi, pár, kde by spolu takhle dlouho vydrželi v naprostý harmonii a pohodě. Celkově bych řekla, že ta naše čtyřčlenná rodina funguje ukázkově. Brácha studuje, já pracuju, naši oba taky, máme se rádi. Ty rodinný dovolený už jsme nějak zrušili, ani nevím, proč, ale jinak jsme všichni dobrý. Ale když se mě někdo zeptá, jestli bych chtěla žít jako moji rodiče, tak nevím. Možná, že kdyby mi bylo tolik, co je teď jim, tak bych vší silou kývala souhlasně hlavou a tvrdila, že jejich manželství pro mě bylo vzorem, což bych v podstatě nelhala, ale ... přece jen mi přijde, že někdy je ten zatuchlý stereotyp až moc cítit.
Zkoušela jsem našim nedávno navrhnout, jestli by spolu nechtěli chodit do tanečních pro pokročilé. Oni moc tancovat nechodí, docela bych ráda, abychom někdy vyrazili společně na ples, tak by si ty kroky oživili a určitě by se pobavili. Ale moc se k tomu neměli. Škoda, možná by zažili plno legrace a neseděli by jen u televize. Bože, vždyť to jsou mladý lidi! Ale asi jim to stačí.
Teď bylo doma trochu dusno, moc přesně nevím, co se dělo, ale máma chodila jako tělo bez duše, táta ztratil deset kilo během tří dnů a já byla ráda, že můžu vypadnout. Teď to vypadá už líp, oni nás nikdy do hádek netahali, jednak jich bylo málo - co si pamatuju, a druhak taťka nesnáší koflikty, takže většinou mamka vyhrávala bez boje. Ale nikdy mi to nepřišlo nespravedlivý. Na rovinu, byla jsem ráda, že tu zoufalou jednolitou vlnu pohody něco narušilo, i když to asi bylo nepříjemný. Ale aspoň se něco dělo.
No nic, asi půjdu na diskotéku. Je sobota, máma žehlí, táta dělá něco v dílně, zase taková zajetá rutinna, žádná zábava. Zítra mají přijít babi s dědou na oběd, jsem domluvená s mamčou, že jí pomůžu s vařením, tak vyrazím dneska dřív, abych se včas vrátila. Do tichého domu mých drahých rodičů.

Honza (otec: Tomáš)
Mám teď takovou prekérku. Se ségrou si moc nepokecám, protože jsem na škole, ona v práci, ale tuhle jsme si s tátou doma dali pár pivek - asi měl slabou chvilku a já mu potřeboval něco vykvákat, protože přece jen názor dospělýho chlapa je o něčem jiným, než co mi nabulíkujou kluci ze třídy.
Chodím už tři měsíce - to je můj rekord!!! - s jednou holkou z béčka, jako, celkem kočka, ale tak jako v poho. No a teď právě je na obzoru jedna slečna, ona se čerstvě přistěhovala, jmenuje se Katka, postava tak akorát, vysoká tak akorát, chodí do třeťáku a je mi šíleně sympatická. Občas na sebe koukneme (když teda Lenka je mimo dosah, by mě asi sjela jak malýho Vénu), prohodíme nějakou tu řeč, fakt je dobrá. A já prostě váhám. Jestli rozjet druhej vztah nebo ten první ufiknout a navázat na novej.
No a tak jsem tohle řešil právě s taťkou, mamka něco dělala, takže nás nerušila a docela slušně jsme podebatili. Zajímalo mě, jak by to rozsekl on, a prý že on v mým věku žádný rozhody neřešil a prostě si bral od života, co se mu chtělo. Asi pěknej sukničkář, borec, co? A co city?, ptám se ho, protože holky jsou skoro všechny fňukny a podobný záležitosti nezvládaj. Nebral jsem je v potaz, povídal. A pak najednou zvážněl a já měl dojem, že místo mě se bude probírat on.
Tý vole, tohle jsem ale fakt nečekal. Táta, ukázkovej manžel, se zaláskoval do tý Andrey, co jsem ji občas viděl u něj v práci. Jo, dobrá ženská, párkrát mi udělala čaj a docela dobrý. Tvrdil mi, že to byl jen úlet, ať to nikomu neříkám a takový ty žvásty (jako proč bych to měl někde vykládat?, nejsem blbec!), a že prej už to skončilo, že nechce mamce ublížit. To chápu, právě proto jsem přece za ním přišel - kvůli ublížení. Jenže on nechce ublížit ani tý druhý! To taky chápu. Protože já jsem jaksi ten vztah s Katkou trošku rozjel, to jsem na začátku nepřiznal. Takže jsme oba řešili stejnou věc pod různým úhlem pohledu, nadojený dvanáctkou a zasycený novejma informacema z úst syna a otce. A ducha svatýho. Ne, toho sem plíst nebudu.
Ráno jsme se vzbudili oba s kocovinou, máma nám uvařila česnečku a dopoledne nás nechala vykurýrovat. To byl asi ten moment, kdy jsme si oba uvědomili, co je správně. A já pak šel napsat Katce smsku, že ji asi miluju a táta si večer odběhl na internet. Prý kvůli počasí. Hm, tak jo. Bude jaro!