Repe-Té

12. února 2010 v 10:39 | renuška |  Přišla Múza
Už jednou jsem se s Tebou rozloučila a v posledních řádcích psala, že i přes nastávající odstup máš u mě dveře dokořán. Považovala jsem to totiž za naprosto přirozenou a navíc i vytouženou věc, aby ses mi vracel. Jen jsem si asi špatně uvědomovala příchuť průběhu všech těch dalších comebacků.
Pochopitelně nelze nic zopakovat a chtít po Tobě, abys kolem mě plul ve stejném tvaru nebo vzbuzoval ve mně tytéž pocity, jak tomu bylo dřív. Já i Ty, neviditelný a nehmatatelný, ale přece vnímatelný sen jsme se změnili, naše vzájemné souznění nám mimo krásna dopřálo hlavně mnoho zkušeností, které byly různobarevné, různopříchuťové a různopocitové. Nevím, jak takové poučení přijímá sen, ale v lidech zůstávají ty nejzásadnější prožitky na dlouhou dobu schované.
A snad právě proto jsem věřila, že když si Tě znovu nechám zdát, když nám dovolím znovu spolu být a mít se rádi, těšit se sebou navzájem, že nám bude zase fajn. Právě kvůli těm ukrytým vzpomínkám, které s Tebou přicházely a neopouštěly mě ani mimo Tvou přítomnost. Ano, byly i momenty, kdy jsem snít nemohla - uznej sám, že žít stále ve světě fantazie nelze - člověk musí fungovat hlavně v reálu. Tebe jsem si pouštěla v mezičasech, kdy mi potřeba zaplnit prázdnotu v myšlenkách velela, ať vstoupíš. Věř mi, že jsem se na Tebe vždy těšila a radovala se, když jsi zaklepal na pomyslná vrátka, abys vešel dál. Snažila jsem se Ti připravit pohodlné posezení do křesla ve tvaru srdce, Ty ses tam zavrtěl, uvelebil a rozkošnicky se rozvalil do všech stran. Zvláštní, že mě to nikdy netlačilo, jako bys snad ani nic nevážil! Jak taky, když jsi neviditelný?
Bohužel jsem si zapomínala uvědomovat jednu důležitou věc, které jsem nevěnovala téměř žádnou pozornost - začala jsem si na Tebe zvykat, ba přímo nezdravě se k Tobě upínat. Spoléhala jsem se na Tebe, že mi vždy budeš k dispozici, že Tvá láska ke mně bude stále tak čistá jak čistá byla ta má. Věřila jsem svým myšlenkám, že Ti je se mnou dobře a že Tvé nutné odchody pryč kvůli volnosti nás obou jsou nezbytné jen pro naše dobro.
Bohužel závislost je děsná mrcha a já najednou pociťovala stále více nepříjemno, zvláštní druh žárlivosti - dá se vůbec žárlit na sen? - že se o Tvůj půvab a rozkoš musím ještě dělit s někým jiným. Že si Tě vlastně může snít kdokoliv a Ty se mu díky představám dotyčné osoby přizpůsobíš stejně jako nylonové silonky stopadesátikilové dámě v letech. Já vlastně vůbec nemám tušení, zda takový sen, sníček, sníneček může být věrný. Nikdy mě nenapadlo se Tě na to zeptat, ale protože jsem teď ve fázi podobného uvažování, začínám nabývat dojmu, že je zle. Ty máš totiž s člověkem společné jedno - nelze Tě vlastnit, mít. Jsi sám sebou a jsi schopen se rozdat, ale ne nechat napospas. Máš stejné právo na svobodu, na rozhodnutí, zda se mi ještě chceš zdát, zda stojíš o to, abych si Tě snila zrovna já.
A proto nejspíš zkouším včas zabrzdit a zvolnit, než zastavím úplně, vezmu Tě pomyslně do dlaní a vypustím ven. Do oblak, do vzduchu kolem nás, do vesmíru, do světa, do života, kamkoliv budeš chtít letět. Dělám to podruhé a je to možná ještě bolestivější než když to byla premiéra. Tvůj návrat byl pro mě úžasným darem, ale také nesmírně vyčerpávajícím zážitkem, kdy jsem sama v sobě musela řešit, zda Ti opět podlehnout nebo zůstat nad věcí.
Nelituji ničeho, můj drahý sne, nechci vracet čas a zkoušet měnit. Vše mělo být tak, jak bylo; Ty, já, všechno vně i kolem nás. Nikdy na Tebe nelze zapomenout pro to, co jsme si dali. Teď už je ale nejvyšší čas roztáhnout křídla a letět. Šťastnou cestu, můj nejmilejší sníčku!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama