Permanentně zamilovaná

27. února 2010 v 20:28 | renuška |  Přišla Múza
Denisa s Karolínou z práce ten permanentní make-up mají, teda jen ty vytetovaný rádoby elegantní obrysy rtů, linky kolem očí a pak obočí. Že prej se po ránu nezdržujou tolik u zrcadla a můžou si dýl poležet. No nevím, mně se to moc nelíbí, takže jsem jediná z oddělení, která chodí do práce nalíčená normálně. Jsme tam totiž holky čtyři. D., K., já a Romana. Jenže Romaně je padesátosum a na to, že se nemaluje a vlasy si stříhá jednou za rok sama "podle voka", jak říká a hrozně hlasitě se u toho směje, jsme si my i chlapi, co jsou s námi na patře, už zvykli. Ale ať je jaká chce, tak z těch tří je mi nejbližší.
Ona neměla nikdy moc lehkej život, táta ji vychovával sám, prej máma byla jaksi do větru, a tak Romana na ledasco v životě pohlížela spíš mužským pohledem, což na jednu stranu mělo nesporný výhody, ale na druhou v ní jen dobrej detektiv objevil ženskost a něhu. Když jí bylo nějakejch sedumnáct, poznala Ivana. Kdysi - při jedný firemní akci - se trošku picla a pak si mi docela detailně vylila srdíčko a já si říkala, že jestli mám vůči někomu mít respekt, pak je to právě Romča. No dál - Ivan byl prej celkem dobrej kluk, trochu nuda, ale měli stejnej smysl pro humor a ve svým věku už i docela shodný názory na život. Rádi chodili na tancovačky a ty jejich čaje o pátý, než došlo na tu tehdejší klasiku. Ochrana žádná, zkušenost taky nulová a najednou byli v očekávání. Jenže v šestým měsíci - myslím, že říkala, že v šestým - jeli za rodičema na Moravu, měli pár týdnů po svatbě a samozřejmě ten autobusák usnul a bus strhnul do příkopu. Ivan je od tý doby na vozejku, jsou bezdětný a Romana chodí do práce denně strhaná jak pes, ale přece ta její optimistická nátura nad chmurama vítězí a i přes nepřízeň osudu a nenalíčený oči je ona prostě v poho.
Vždycky, dyž mám ňáký trápení, tak si přísně zakazuju, abych s ním za Romkou chodila, jenže ona je prostě jak rentgen a vidí do mě a pozná, že mi není nijak blaze. Denisa s Karolínou jsou pipky a i když jsou obě vdaný a maj děcka, říct jim, že mě ten život můj někdy sere, to by nepochopily. Romče nic řikat nemusím, ona za mnou přijde dycky sama a pohladí mě po tváři jako by to byla moje mamka. Mám ji ráda. K vánocům jsem jí koupila krásnou drahou voňafku, jemnou, aby nenarušila tu její osobitost a prý ji má pořád v krabičce, nerozdělanou. Už šest tejdnů! Romana vůbec neměla dělat na berňáku, měla bejt psycholožka. Protože ona mě tak parádně rozebere během tý půlhodinový pauzy na voběd, že domů odcházím absolutně srovnaná a na chvíli snad i šťastná. Pravidelně, když jí začnu vykládat a nebojím se zajít do intimností, protože jí důvěřuju na maximum, skončíme u stejný dijagnózy.
Martin ji moc rád nemá, proto ji ani nezvu na návštěvu. Vlastně u nás byla jen jednou, když on byl někde na školení. Prej! Martin - jo, sorry, to je můj přítel už dobrejch dvanáct roků, máme spolu byt, auto, akvárko s pár tlustejma divnejma rybama, který nesnáším, a hlavně máme Báru. Culíkatou modrookou Báru, kterou miluju nadevšechno a nikdy bych nedovolila, aby jí kdokoliv ublížil. Barunce je devět, chodí do třetí třídy a strašně ráda tancuje, takže ji ve středu a v pátek vozím na kroužek, kde pilujou nový choreografie a tak. Chodí tam už druhým rokem a lektorka si ji nemůže vynachválit, počítá s ní snad i na ňákou celostátní soutěž a Barča je nadšená. A já jsem nadšená z ní. Jen Martin by radši, kdyby se věnovala akvaristice! Holka a rybičky! Hovadina!
Martin je zvyk. Železná košile. Romana nechápe, jak jsem s ním mohla vydržet tak dlouho. Jo, mohla, dokud jsem měla tu dijagnózu, tak to šlo. A pak už jsem si oblíkla tu košili. Nehodlala jsem na svým životě nic měnit, než jsem si po mateřský sehnala místo na finančním úřadě, kde kupodivu dělalo víc chlapů než bab. Víc ženatejch chlapů než vdanejch bab. Adam byl ženatej a Tomáš je taky ženatej. A voba jsou srabi jako já. Romka je moc dobře zná, však jsou s námi v tom pitomým oddělení, a ona je fakt dobrá pozorovatelka, tak si je snímne, když jsou u nás v kanceláři a schválně mi pak referuje, jak se z jejího pohledu ke mně ten den chovali.
Do Adama jsem byla zblázněná před čtyrma rokama a on do mě taky. Jenže on se rozvíst nechtěl, každý kafe, na který jsme šli, jsem ho pozorovala, jak se ošívá na židli a je jak na trní. Věčně hlídal mobil, věčně těkal očima kolem sebe, esli není blízko někdo známej. No a já jsem to Báře neuměla vysvětlit, že Martin je jaksi špatnej chlap pro její mamku a tak to vyprchalo a já jsem začala mít zase syndrom nedostatku, potřebovala jsem léky, který bych po hrstech užívala a byla zase šťastná. Jesti mě Adam něco naučil, tak to, že chtít po zadaným chlapoj, aby odcházel od svý ženy, je nesmysl. To byla škola života, povídala Romana. Tohle si pamatuj a až budeš příště ňákýho takových chtít, tak mu hlavně neber manželku! OK.
Proto jsem taky po Tomášoj nic nechtěla. Přišel sám. Hezounek. Se smutnejma vočima. Zejtra má svátek, ani mu radši nekoupím čokoládu, aby to nebylo moc závazný. Martin se mnou začal chodit, když mi bylo sotva dvacet a to jsem byla zamilovaná úplně jinak. Adam a moje láska k němu byla intenzivní hlavně pro ten dlouhodobej půst a zapomenutej pocit, jaký to je bejt do někoho blázen úplně napadrť. K Tomkoj jsem si nic takovýho nechtěla dovolit, takže jsem od začátku souhlasila s nastavenýma pravidlama - dobrý kámoši, super pokec a nic víc. Jenže když zjistíš, že si s tím člověkem extra rozumíš, když díky životním zkušenostem už na mnoho věcí máš opačný názor než v dospívání, když prostě poznáš chlápka, kterej Ti sedne jak ta prdel na nočník, tak se ho pak pouštěj!
Romana to na mně poznala hned - odhalila tu moji nemoc a bylo to v době, kdy jsem se podezřele často usmívala jak debil a Tomáš taky. A co? Dyť vo nic nejde, Romi, povídám ji, jsme kámoši, on je fantastickej, vždycky plácne nějakou hovadinu a já se z toho pomalu zlomim v pase. Má přehled. Mám dobrej pocit, když se s ním bavím, protože to není žádnej tupoun, ale chytrej chlap s vlastním názorem a solidním repertoárem slov. Má pamatováka, kluk. Umí psát hezký maily. Čím víc kladů, tím víc Romča kývala hlavou a věděla, že to tady je zas. A že se pak zas budu trápit, až Tomáš stáhne paty. A prdel. Řekla bych, že to stahování už začalo.
Martin odjíždí někdy příští měsíc zas na jakýs školení, povídal, že tam bude na tři dny - vsadím boty a zimní kabát po prababičce, že ta jejich vnadná sekretářka pojede taky. Aby asistovala - mu. Aby pomáhala - mu. Já už na to kašlu - mu. Až bude pryč, pozvu Romanu k nám. Uvařím ňáký dobrý těstoviny, zahrajem si s Bárou "Člobrdo nebrdo" a "Černýho Petra" a pudem spát. Uděláme si správnej holčičí večer. A v ložnici mi pak Romana nastaví rameno, já si jí na něj lehnu a budu bulet jak malá holka, protože ta mizerná diagnóza je tak šílená, až mě svírá krk. I teď, když o tom jen přemejšlím, tak je mi do pláče. Protože její léčba je debilně nemožná a já se budu nejspíš do konce života plácat mezi těma dvěma břehy. Než se utopím. Martin mě záchrannej kruh nehodí, Adam už asi taky ne a Tomáš se nejspíš bude bát.
Těsně před usnutím mi Romana zašeptá jednu kratičkou větu, kterou mi šeptá vždycky, když ukončíme ty naše rozhovory:
"Holka, tobě stačí ke štěstí jen strašně málo. Ty potřebuješ prostě bejt permanentně zamilovaná."

Po neděli se vobjednám na kosmetiku - zatím zkusím jen obočí. Tam se na tu stálost můžu spolehnout. Romana de se mnou!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 28. února 2010 v 12:19 | Reagovat

Myslím, že být zamilovaná vůbec není tak strašně málo...
Ale jinak jsi to, Renuško, napsala moc čtivě!  ;-)

2 mojda mojda | Web | 28. února 2010 v 19:31 | Reagovat

Kvůli zamilovanosti jsme ochotni udělat cokoli ;-)

3 Hospodynka Hospodynka | Web | 1. března 2010 v 6:39 | Reagovat

Dobře tě ta múza chytla!

4 Anuska Anuska | Web | 1. března 2010 v 13:47 | Reagovat

Super, super. dobře se u toho pije kafe. těším se na další části story :-)

5 Vb Vb | Web | 1. března 2010 v 15:48 | Reagovat

Tie najlepsie veci v zivote maju najjednoduchsi obal- nechcem ludi prirovnavat k veciam, ale v porovnani s nou, sa placame v blbostiach a vobec si neuzivame, co mame. Klobuk dole pred takymi ludmi. Od nich by sme sa mali ucit...

6 Peťka;) Peťka;) | Web | 2. března 2010 v 15:09 | Reagovat

četlo se to parádně... zajímavě napsaný. jdu číst další díl ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama