Do třetí nohy

28. února 2010 v 19:37 | renuška |  Přišla Múza
... volně navazuje na "Permanentně zamilovanou" ...
Na začátku června mi bude čtyřicet, ale nevypadám - udržuju se už od puberty a musím říct, že se mi to moje týrání a věčná péče o tělo vyplatily. Jmenuju se Denisa a dělám na finančáku společně s Karolínou, Andreou, Romanou, Adamem, Tomášem a s dalšíma pár lidma.
Nikdy jsem nemínila shnít zaživa, vůbec, když jsem viděla, jak ženský kolem mě ve věku mý mámy byly strhaný, chodily v krepsilonovejch zástěrách, kolem květákový hlavy uvázanej šátek "na Nasťu", věčně na zahrádce, okopat mrkev a petržel, obstarat chlapa, slepice a jinou havěť a jediná kultůra pro ně byla návštěva hasičskýho bálu ve vedlejší vesnici. V bílý halence zapnutý až ke krku a sukní do půl lejtek - už tenkrát mi vadilo, jak to šíleně deformuje postavu, tenhle "slušivej vohoz", jak říkával táta, když se mamka chtěla vyfiknout. Já teda osobně nic proti lidem z venkova nemám, však jsem sama jednou z nich, ale když se naskytla příležitost odejít do města, neváhala jsem ani na vteřinu. Sbalila jsem si řasenku, fialový lodičky od sestřenky a pár drobnejch z prasátka - keramickýho - a šla jsem. S Arnoštem.
Arnošt byl chalupář, o dvacettři let starší jak já, jezdíval s rodinkou do tý naší prdele na chatu a já jsem si vždycky snila o tom, jak si takovýho chlápka nabalím. Prachatej, fešák, na svůj věk solidně vypracovanej, boží bourák - myslím, že jsem poprvý viděla Mercedesa právě díky němu - jinak u nás jezdili Trabanti, Varťani a Škodky. Teda, kdo měl prachy. Bydleli kousek od nás, takže jsem si vždycky v létě vychytala, když sekal zahradu a vyvalila jsem svoje pevný trojky pěkně na sluníčko ... a na něj. Musela jsem tyhle lapačky stíhat do čtyř, než se naši fraceli z fabriky, jinak by mě fotřík hnal a matka taky. Do děvek mě nadávali i pak, ale to už mi bylo ukradený. Protože se chytil, pochopitelně.
Slíbil, že se rozvede, že mi sežene práci a blablabla. Sehnal - garsonku. Na občasný návštěvy si zval svý kámoše z práce - samý manažéři a inženýři a takový ty kravaťáci. Moc se jich tam nevešlo, ale dost na to, aby naše mejdany začínaly v pátek, končily v neděli a já si ji další čtyři dni kurýrovala. Hajzl si mě vydržoval, platil všechno, i chlast. Nebejt pití, tak tohle dlouho nevydržím. A nebejt Karla.
Karel byl Arnoštův kolega z práce, starší, ale podstatně férovější a zvláštní - vždycky se držel stranou. Jen tak divně koukal. Pozdějc se mi přiznal, že mu mě bylo líto. A pak už chodil sám. Ostatním jsem přestala otevírat, Arnošta poslala za manželkou a vodku s džusem jsem popíjela už jen s Kájou. Poměrně rychle jsme si na sebe zvykli a na naše malý dvojčata taky - Rebeka a Andrej se narodili o měsíc dřív, ale dohnali to a teď z nich jsou skvělý dvacetiletý vysokoškoláci. Bydlej na kolejích, v podstatě o nich už vůbec nic nevím. Karel se na starý kolena zbláznil do golfu, takže každou volnou chvíli tráví na greenu a já jsem doma sama. Někdy kolikrát i celej tejden vidím jen lidi z práce a ani se mi odtamtud nechce odcházet. Doma mě čeká jen sterilní byt vybavenej nejmodernějším zařízením a lednice plná kvalitní whisky a jinejch sraček. Zahřejou, dovolej zapomenout, rychle s nima usínám - horší jsou ty procitnutí. Ale už jsem si zvykla. Dokonce se mi podařilo ukecat Karolínu, abychom si nechaly udělat permanentní make-up, abych po probuzení měla víc času se probrat z kocoviny a nemusela se bát, že si vypíchnu oko řasenkou. Vypadá to obstojně a za ty proležený rána to stojí.
Andrea s Romanou z práce mě moc nemusej, to vím; Karolína je taková znouzecnost, ale taky jediná kámoška. Karel je žárlivej jak sviňa, s chlapama se nesmím vůbec bavit, tak jsem ráda, že aspoň Karolíniny někdy příšerně slepičí řeči mě odvedou od myšlenek na tu zatracenou zlatou klec pryč. Už několikrát se mi přiznala, jak mi závidí, že prej všechno mám - zlato, stříbro, drahý kamení, jezdíme na dovolený několikrát v roce pěkně za tropickým sluncem. V zimě lyžovačka v Alpách, každej máme auto, dost dobrý auto, děcka na vejšce, fitko a bazén v baráku, prej "Co ještě chceš, Deniso?"

Co chci? Okopávat mrkev a celer, krmit králiky a mít na hlavě květák. Rebeka s Andrejem by byli na zahrádce se mnou a všechen ten chlast by zůstal u Karla v bytě.

Už zas mluvim z cesty, sorry! Potřebuju vypnout. Absolutka dobrá. Tak "Na zdraví!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 28. února 2010 v 20:33 | Reagovat

Reni, fascinuje mě, jak se do těch postav umíš vžít! ;-)
Těším se na seznámení z dalšími úřednicemi, pokud na něj dojde! A časem to budeš moct vydat jako román! :-)

2 renuška renuška | Web | 28. února 2010 v 20:40 | Reagovat

[1]: Leni, čteš mi myšlenky. Napadlo mě to dnes ráno, že budu pokračovat příběhem každého hrdiny - čeká mě Romana, tam vím jistě, taky vím jistě u Karolíny, jen tápu u Adama, Tomáše a ráda bych přihodila jedno vyprávění očima dítěte, asi malé Báry. A když to bude mít dobrý ohlas, jde to do tisku. Zcela vážně!

3 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 28. února 2010 v 21:43 | Reagovat

Ráda Ti to věřím! Určitě na to máš! ;-)

4 poetiza poetiza | Web | 28. února 2010 v 22:07 | Reagovat

Vyloženě výpravné: "Bydleli kousek od nás, takže jsem si vždycky v létě vychytala, když sekal zahradu a vyvalila jsem svoje pevný trojky pěkně na sluníčko ... a na něj."

5 mojda mojda | Web | 28. února 2010 v 22:45 | Reagovat

Tak mě to chytlo :-)

6 Vb Vb | Web | 1. března 2010 v 15:52 | Reagovat

Neuveritelne... kocka, ze by zaciatok knihy???????

7 Peťka;) Peťka;) | Web | 2. března 2010 v 15:13 | Reagovat

krásně se nám tam ty postavy vyvíjej a rýsujou ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama