Bez sebe spolu
4. února 2010 v 20:38 | renuška | Přišla MúzaZavři oči. Už to máš?
Věř mi, lásko,
a pokračuj,
pomalu ruce natahuj
pěkně před sebe
a čekej.
Povídám, čekej!
Dlaně dokořán
jako okna letních dní,
teď zlehka stiskni,
nezmáčkni.
Držíš mě?
Výborně.
Cítíš mě?
Ještě líp.
Teď představ si
teplý podvečer
s příchutí hrátek
našich těl
a pořád mě drž
a nepouštěj
z myšlenek pod víčky.
Duhové kuličky
do jamky dej.
V pokleku
mezi jemným mechem
držíš mě za ruce,
vzrušeným dechem
líbáš mě
jenom jako.
Saháš si
do vzduchu
pro pozlátko,
a z úst mi proti vánku
sundaváš vlas,
co od copánku
mi uvízl v lesku.
Jsi miláček,
co myšlenkám se v duchu
usmívá,
přes schované
zornice
podívá
se tam,
kde teprv budeme.
Co budeme snít.
A žít.
Díky knize "Tajemství" jsem objevila velkou pravdu lidského života. Tato zvláštní báseň je jednak důsledkem, ale také přáním, vírou a získáním. Je plná vděčnosti za to, co přijde.
Komentáře
Asi jsem zmatená... Ale básnička se mi líbí.. A... Kniha tajemství... Jo, něco takového teď zrovna taky utvářím... Ale stydím se za ni sama před sebou...
Tu knihu jsem zrovna včera dočetla a dnes takhle narazím na zmínku o ní!
Já si knihu "TAJENSTVÍ" píšu sám.
Dá se psát všude.